Byl jednou jeden sněhulák

      Bylo pozdní odpoledne a pomalu se blížil večer. Nebe bylo bezmračné, a s rostoucí tmou se tu a tam začaly objevovat první hvězdy. Mrzlo až praštělo, ale vítr nefoukal. Vesnice tonula ve tmě, jen občasné světlo pouličního osvětlení vykrajovalo ze stále rostoucí temnoty kužely nažloutlého světla. Kdesi vyli a štěkali psi. Lidé se ukryli před zimou do svých domovů, ve kterých topili o sto šest. Našedlý kouř z komínů toho byl jasným důkazem.

      Mrazem praskaly okenní tabulky i rampouchy na střeše. Letošní zima se vydařila a měli z ní radost nejen dospělí, ale i děti. A dva sněhuláci na nejbližší zahradě, oddělené od okolí starým plaňkovým plotem, by mohli vyprávět. V ten večer se stal malý zázrak. Ono to zase takový zázrak nebyl, když dokázal pánbůh vdechnout do člověka z hlíny dech života, proč by nemohl oživit třeba takového sněhuláka?

      „Kde to jsem? A co tu dělám?“ zeptal se Sněhulák znenadání. Kdyby mohl, otočil by se kolem své osy, nebo by zvrátil hlavu dozadu – nehledě na nebezpečí, že by mu spadla na zem do sněhu a tam také zůstala – a podíval by se na nebe plné hvězd.

      „Na zahradě, ty tele!“ odpověděl mu kdosi.

      „Já jsem tele?“ zeptal se Sněhulák zamyšleně. „Co je to tele?“

      „Tele je zvíře,“ odpověděl mu temný stín stojící jen několik kroků od něj v potemnělé zahradě. „Ty jsi něco docela jiného…“

      „A co jsem?“

      „Ty jsi…“ ozval se znovu ženský hlas, který náhle stihl, když kolem zahrady někdo proběhl po ve sněhu vyšlapané pěšině. Spěšné lidské kroky v podobě hlasitého křupání ustaly, aby je opět vystřídal jemu známý hlas. „Ty jsi sněhulákem!“

      „Sněhulákem?“ podivil se Sněhulák. „Co to je?“

      „To jsi ty!“ dostalo se mu krátké, ale o to pádnější odpovědi.

      „A k čemu jsem dobrý?“ zapochyboval Sněhulák a málem mu vypadlo koště z rukou. Hrnec na hlavě měl nakřivo, jako by imitoval nějakého toho lidského komika a nebyl jen obyčejnou hroudou sněhu. „Jsem důležitý?“

      „Asi jako psí lejno ve sněhu!“ chichotal se druhý hlas. „K čemu asi může být dobrý takový sněhulák?“

      „No schválně,“ zlobil se Sněhulák. „K čemu asi? A vůbec, kdo jsi ty?“

      „Já?“ zeptal se ženský hlas z temnoty. „Hádej, můžeš třikrát!“

      „Asi bych to neuhodl!“ řekl si napůl pro sebe. „Nechám se podat…“

      „Já jsem také sněhulákem!“ řekl mu cizí hlas. „I když ne tak docela stejným, jako ty!“

      „Ty jsi také sněhulákem, ale ne tak docela stejným jako já?“ podivil se Sněhulák. „To jsou i sněhuláci různí?“

      „Jo, to bys koukal na drát!“ řekla mu žena Sněhulák vážně. „Co ti lidi nevymyslí!“

      „Lidi?“ zarazil ji Sněhulák. „A co jsou lidi?“

      „Co jsou lidi… Co asi?“ durdila se sněhuláčí ženská. „Oni nás… vyrobili!“

      „Jen tak?“

      „Jo, jen tak ze svého rozmaru!“

      „A k čemu jako tento… Jsme?“ nenechával se odbýt čerstvě postavený Sněhulák, kterému právě teď odpadlo několik knoflíků z jeho pomyslného kabátu. Trochu začalo foukat a kdyby to šlo, otřásl by se Sněhulák chladem.

      „Na to přijdeš, mladej! Uvidíš…“

      „Je mi zima!“ řekl docela zbytečně.

      „Buď rád!“ dostalo se mu odpovědi. „Kdyby ti bylo teplo, byl by s tebou ámen!“

      „A…“

      „Neříkej to!“

      „Co nemám říkat?“ nechápal Sněhulák.

      „Neptej se: A co je teplo!“ zavrčel ženský protějšek novopečeného sněhuláka.

      „Proč ne?“

      „Protože…“ zarazila se. „Když se oteplí, tak je po nás!“

      „A co se s námi stane?“

      „To jsi tak blbej, nebo se jen tak děláš?“ zeptala se ho Sněhuláčka. „Poslouchej, tobě asi tu hlavu moc velkou neudělali, že jo?“

      „Ne, jen takovou malou… Sotva se mi na ní udrží ten starý hrnec!“ souhlasil Sněhulák. „Takže my jsme ze sněhu? Proto mě zebou tolik koule?“

      „Jo, ze sněhu!“ souhlasila a v duchu prosila matku Přírodu, aby se Země alespoň na chvíli točila rychleji, protože s tímhle sněhovým inteligentem bude tahle noc zatraceně dlouhá. Připadalo jí, že je jeho matkou a musí mu vysvětlovat všechna jeho „proč“, jako by na tom záleželo! Hlavně, že byla zima, mrzlo až praštělo a obleva byla ještě v nedohlednu.

      Naštěstí se i náš mladý Sněhulák brzy unavil a dal si dvacet. Sněhuláčka si oddechla a pustila se do počítání hvězd a do střádání svých snů. Copak asi je za život v té nekonečné a mrazivé prázdnotě? Noc předala svou vládu chladnému dni a zubaté slunko vylezlo nad obzor, aby si na vše v okolí posvítilo, co že se na tom světě zase událo nového…

      „Jeee!“ řek znenadání Sněhulák.

      „Co? Cože? Jaké jééé?“ zeptala se náhle.

      „Ty jsi fakt jiná, než já!“ řekl Sněhulák a ona by vsadila svou studenou hlavu na to, že jeho myšlenky byly pěkně horké, div že se jí nezačaly topit její koule, ze kterých byla postavena.

      „Jak jiná?“

      „No…“ zarazil se Sněhulák. „Poslouchej…“

      „Poslouchám!“ řekla nahlas, div se neplácla do čela.

      „Co to tam máš za dvě malé koule na té prostřední velké kouli?“ zarazil se Sněhulák.

      „Já už taju? Kde!“ zděsila se Sněhuláčka a pak div nezrudla studem.

      „Víš… Já jsem… Sněhuláčka!“ řekla a možná se i trochu červenala.

      „Sněhuláčka? A proč ne Sněhulák?“ zeptal se, jako by právě spadl z Měsíce.

      „Protože jsem ženská a ty jsi chlap!“ vybuchla jako malá sopka. Málem jí upadly všechny knoflíky, včetně nazobnutého nosu z oschlé mrkve.

      „Ženská?“ zarazil se Sněhulák. „A já jsem… chlap? A jaký je v tom rozdíl?“

      „No, vzhledem k tomu, že za pár týdnu nejspíš stejně roztajeme a žádné špásování mezi námi nehrozí… Pak žádný!“ sykla jako právě píchla pneumatika od motocyklu.

      „Tak mi to řekni…“ loudil z ní Sněhulák odpověď. Nejenže byl děsně zvědavý – na sněhuláka až příliš –, ale také neměl dohromady nic na práci. Lidé, kteří je postavili o ně zatím nejevili žádný zájem a nic nenasvědčovalo tomu, že se situace v nejbližších hodinách změní.

      „Kdybys měl tu mrkev jinde, byl by z tebe chlap, ale takhle…“

      „A ty jsi ženská jen podle těch dvou malých koulí, které ti sotva drží pod hlavou?“ zeptal se jí jizlivě. „A kde bych asi tak tu mrkev měl mít? Podle tebe!“

      „Pche,“ odfrkla si Sněhuláčka. „To víš, že ti to povím… Hele, buď rád, že jsi rád a modli se, aby nepřišla obleva příliš brzo, jinak budeme mít oba po srandě a nějaké ty koule navíc nejsou zrovna příliš důležité…“

      „Aha… Tak jo…“ řekl Sněhulák dotčeně. „Takže nejsem ani pořádný chlap? A co potom jsem?“

      „Sněhulák!“ řekla mu jeho sněhová partnerka. „S-n-ě-h-u-l-á-k! Chápeš to? Všechno co jsi, jsou jen tři koule různé velikosti a šmitec! Ta mrkev ti stejně nesedí…“

      „A jak já k tomu přijdu, že ty máš těch koulí pět, zatímco já jen tři?“ začal bulet jako malé děcko.

      „Poslyš… Odkdy ses naučil počítat?“ podivila se Sněhuláčka.

      „Včera v noci… Nudil jsem se!“ přiznal se Sněhulák. „Hele, začíná sněžit!“

      „No, to bude pěkné!“ zlobila se jeho partnerka. „Ještě zapadneme do čerstvého sněhu, nehledě na to, že nás obalí nový sníh jako dvě nevzhledné hroudy… To zase budeme vypadat!“

      „A záleží na tom?“

      „Na to, jak krátký život máme? Ano!“

      „Poslouchej a jaká je vůbec naše pracovní náplň?“

      „Ty chceš ještě pracovat?“ uchechtla se. „Vždyť se nemůžeme ani hnout… Co bys tak asi chtěl dělat? Strašáka?“

      „A to je co?“

      „Já zapomněla!“ řekla Sněhuláčka. „Ty máš tu hlavu trochu malou a trochu víc našišato! Že jo?“

      „A jaká je pointa!“

      „My jsme sněhuláci, jsme na hraní a to je naše práce!“

      „Takže my tu nic neděláme, jen tak tu stojíme a pracujeme?“ zarazil se.

      „Jo!“ řekla a do večera s ním nepromluvila ani slovo.

      A čas běžel. Zima stále více slábla a s mizejícím sněhem ubývalo i sněhuláků, kteří se také pomalu rozpouštěli. Koule se jim stále více a více zmenšovaly. Nastal čas jejich posledního rozhovoru, dřív, než vezmou oba za své. Už měli dost lidských hrátek, protože jen tak tak stáli na svých koulích a báli se snad jen pohnout, aby se nerozpadli v neurčitou a nic neříkající hromadu sněhu…

      „A co se stane teď?“ vyzvídal Sněhulák. Mluvilo se mu už dost špatně, protože měl na hlavě naražený ten starý hrnec, který měl původně nakřivo a spíš jako Sněhulák vypadal jako nepodařený rytíř.

      „Roztajeme!“ špitla Sněhuláčka. Vlastně už byla také sněhulákem, protože jí ty dvě malé koule roztály dřív, než ubyla na výšce. „A nezůstane po nás ani zbla, jen ty hrnce a trocha toho koksu…“

      „A bude to bolet?“ znejistěl Sněhulák.

      „Ani ne!“ řekla mu.

      „To je dobře!“ oddechl si Sněhulák. „Já se totiž hrozně bojím bolesti…“

      A pak mu upadl zbytek hlavy i s tím hrncem na zem a Sněhulák se navždy odmlčel. A dřív, než stačil sníh ze zahrady zmizet docela, zbyly po obou sněhulácích – pardon: Sněhulákovi a Sněhuláčce – jen dvě hromádky sněhu. Záleželo na tom? No, lidem to bylo jedno a ti dva jsou nejspíš teď v nějakém tom sněhuláčím nebi. A kdo ví, třeba tam už nikdy neroztají…