Málem lynč


19. září 2010, autor P.F.Zarken,



Příběh, který vám chci vyprávět, se stal…, ach Bože, to je roků. Bylo to před několika desítkami let.

Ráno jsem se vracel z oslavy. Byla ještě tma a čas, kdy lidé začínají chodit po městě. Vzduch byl čistý a dobře se mi dýchalo i vykračovalo přes značnou únavu. Na křižovatce dvou méně rušných ulic jsem zkoprněl. V koutku u zdi seděl asi šedesátiletý muž.

„Že bych zmagorovatěl?“ zašeptal jsem, několikrát zamrkal a protřel si oči. Nebyla to pooslavová halucinace. Seděl tam dál, a protože byl pozdní podzim, nebylo mi z toho pohledu vůbec dobře. Šel jsem pomalu k němu a zrodila se ve mně ta nejhorší předtucha. Po zádech mi začaly projíždět ledové vibrace.

Stanul jsem asi metr od něj. Měl nepřirozeně, ale ne příliš pokroucené tělo. Připadalo mi to, jako by prodělal nějakou křeč. Na sobě měl lehce omšelý, ale ještě dost slušný oblek tmavě šedé barvy. Jeho obličej vypadal, jako kdyby právě dovymetal vyhaslé ohniště. Vlasy kolorovaly shodně s tváří.

Okamžik jsem zůstal nehybně stát. Dodal jsem si odvahy, pokročil a sklonil se k němu. Lehce jsem sáhl na jeho levé zápěstí.

Elektrický výboj mi projel tělem i duší a celý jsem se zachvěl. Jeho tělo bylo žulově studené – ztuhlé.

Hned jsem pochopil, že držím za ruku člověka, který možná kolem půlnoci zemřel. Zadoufal jsem, že se probudím ze snu, – – ale marně. Jeho mrtvolný chlad byl příliš skutečný. Proč jej doposud nikdo neviděl?!

Narovnal jsem se a rozhlédl. Z jednoho konce přicházely dvě starší ženy a z opačné strany, ale hodně dál, muž a žena.

„Co tomu chudákovi děláte?!“ zvolala ostře jedna z žen, když se přiblížily.

Přes tíživou trudnost situace se mi chtělo smát, ale to by byl můj konec, což se projevilo později.

„Ten člověk je dávno mrtvý,“ odpověděl jsem.

„Co se mu stalo?“ zeptala se ta starší žena.

„Nevím, asi nějaká mrtvice,“ řekl jsem a sledoval, jak se zde začínají scházet lidé.

„Pojďte pryč, paní! Kdoví, jestli mu něco neudělal on sám? Ještě abychom chodily svědčit někam k soudu,“ šeptla ta mladší a táhla kamarádku pryč.

Vtom jsem uviděl blížící se sanitku, a všimli si toho i ostatní. Když se však auto přiblížilo a zastavovalo, pochopil jsem, asi jako jediný, náš těžký omyl. Bylo to vozidlo OHESu a řídil jej můj známý.

„Nazdar! Co se tu stalo?“ zeptal se a těkal pohledem z mrtvého na mne.

„Zemřel … před mnoha hodinami. Asi nějaká mrtvice. Měli bysme někdo skočit zavolat esenbáky. Oni všechno potřebné zařídí,“ mluvil jsem zdánlivě klidně.

„Co vy tady kujete?! Proč chcete volat četníky, když tvrdíte, že to byla mrtvice?!“ ozval se starší muž.

„Pane,“ bránil jsem se, „že to byla mrtvice, je moje domněnka. A policii musíme zavolat tak jak tak.“

„Vidíte?!“ ozvala se kterási žena. „Už obrací. Před chvílí jim říkal esenbáci. Jakýsi zatracený výlupek!“

„Ty urážky si nechte stranou!“ zastal se mě řidič.

„Nevím, proč se toho chuligána zastáváte?!“ útočila dál.

„Prosím tě, zamkni rychle auto a leť zavolat policajty! Šel bych já, ale mysleli by si, že odsud utíkám,“ pošeptal jsem mu.

Bleskově zamkl auto a rychlým krokem odcházel.

„Kam jste ho poslal?! A co vlastně zamýšlíte?!“ ozvala se břitce jedna žena.

„Řekl jsem mu, ať jde zavolat policii. – A už mi dejte všichni pokoj!“

„A proč jste nešel vy?!“ slyšel jsem rozčilený ženský hlas.

Ani jsem se nepodíval, abych věděl, která to promluvila. Jazyk se mi lepil suchotou na patro a celým tělem mi projížděl až bolestivě studiví chlad. Jako by mě nějak metafyzicky ovlivňovala kamenná ztuhlost sedícího u zdi.

„Proč ho sakra neodvezl do špitálu?!“ vykřikl na mě muž s knírkem a kloboukem na hlavě.

„Pane!“ Obával jsem se, že vybuchnu. „Pochopte, pro Boha, že toho člověka musí odvézt pohřební vůz!“

Malou chvíli se nic mimořádného nedělo, nepočítám-li nervózní šeptání. Zaslechl jsem něco o dnešní totálně zvrhlé mládeži. Oni možná čekali, že se s nimi budu dál přít, aby se do mne mohli trefovat. Ani za nic na světě bych na to nereagoval.

Můj známý se objevil tak rychle, jak zmizel.

„Slíbili, že přijedou, jak nejrychleji to půjde,“ řekl udýchaně.

„Vy, pane řidiči, jste-li trochu člověk,“ ozvala se důrazně jedna žena, „tak si nebudete všímat tady toho vousáče, a odvezete toho chudáka do nemocnice! To by bylo, aby tu nebyl pořádek!“ A dupla si.

„Uvědomte si, prosím vás, že evidentně mrtvého člověka musí odvézt pohřební služba. A já nemám sanitku, ale auto Okresní hygienické stanice,“ snažil se lidem objasnit skutečnost.

„Oni asi v životě nepochopí, že nebožtíka nesmí vzít ani skutečná sanitka. Trochu zvláštní přístup,“ řekl jsem a přivřenýma očima přehlédl okolí.

„Co vy tady mudrujete, chuligáne jeden?! Bych nejradši skočila a orvala vám ty vousiska!“ soptila čtyřicátnice v kožichu.

„Nebojte se, paní, jeho ta frajeřina přejde, až přijedou soudruzi od Vé – bé,“ zvolal důležitě starší muž.

„A už jedou,“ řekl řidič.

„Fajn,“ přitakal jsem s úlevou.

Bez hlesu jsme oba žasli, s jakou virtuozitou se všichni mravokárcové vytráceli za nejbližšími rohy.

 

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Málem lynč” - 3


    Eva   (20.9.2010 (20.58))

    to je drsný... bohužel tohle se mohlo stát a může stát kdykoliv, protože režimy se mění, ale lidé zůstávají .. a zůstávají úzkoprsými mravokárci bez špetky soucitu, tolerance a ohleduplnosti ke svému okolí... tahle povídka se mi moc líbí... dialogy jsou napsány velmi skutečně a ze života.. úplně jsem se do té situace vžila a klepala se vzteky nad blbostí těch dvou ženských.. to byly fakt ropuchy na zabití:-)))


    P.F.Zarken   (20.9.2010 (21.12))

    Ještě dnes je mi z toho divně při vzpomínce, ač se to stalo před desítkami let. Máš-li zájem o nějaké divoké příběhy, tak Ti je rád poskytnu. Stačí jen říct. Díky za kvalitní komentář***


    Eva   (20.9.2010 (21.58))

    no, pokud máš ještě nějaké podobné příběhy sepsány, tak sem s nimi



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička