Hook 02-10-14

Komunální volby netrpělivě přešlapujou za umakartovejma dveřma, kroutěj se jak nacucanej šampón před obsazeným hajzlem, jsou nervózní a vystreslý, chtěj to mít za sebou a jít se někam v klidu zlejt a strany a hnutí se předháněj a stavidla vytažený a brzdy vyhozený na smeťák a kreativci z jednotlivejch uskupení si připalujou jednoho jointa od druhýho a v oblaku kouře z trávy množství o něco menšího, než je středně velkej stoh se zoufale snažej trumfnout konkurenci a slogany a slogany a slogany a čím tupější, idiotštější a bezobsažnější, tím líp a základ je bejt agresivní a rozhodnej a neváhající, tedy vyženeme všechny odevšad a nikoho se ptát nebudem, prostě hajzle pudeš a budeš rád, že deš celej a stačí slovo a dostaneš takovou po tlamě, že budeš jurodivej a zatlý pěsti rudý a oranžový a modrý a zelený a vyblitý a průzkumy, neustálý průzkumy, jak že to dopadne a maníci přes preference zpocený a říčný a vyfluslý a leštění křišťálovejch koulí, nonstop, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, leštění každej koule, co je na dosah, permanentní pucing všeho, u čeho absentují rohy a rozdávaj se propisky a igelitky s pastelkama a vem si kokíno, blbečku a nezapomeň, koho za tejden jebnout do urny a když to jeden pozoruje, tak by do tej urny nejradši naházel většinu a člověk chodí s hlavou sklopenou, proplejtá se mezi hovnama na chodníku, který asi třináct partají slíbilo sesbírat, vytřídit a následně znovu pustit do oběhu a pak omylem zvedne oči a tam pan Hudeček, s nádherným photoshopáckým xichtem, vyhlazeným a souměrným mi sděluje, že se obětoval, hnul se z Olomouce a dorazil s kufrem, ve kterým má Prahu, kterou vrátí prvnímu, kdo si řekne a jakási modelína na mě řve z plakátu, kterej je nalepenej na sloupu, u kterýho chčije vypelichanej Šarik, spolu s jeho pánem a paničkou a ona na mě řve, že do toho se mnou pude a já, i když jsem křehkej, nesmělej a šeroplachej, tak jsem narovnal ramena a zahulákal, ať se laskavě uklidní, že spešl s ní nikam nejdu, protože zas nechci něco chytit a jak jsem byl v ráži, plnej adrenalinu a síly a všeho, tak sem seřval i ty tři močící pacienty a kolem jela tramvaj, polepená a veselá a perspektivní a já se dozvěděl, že pokud dám hlas jakýmusi deviantovi, tak že na Vltavě zařídí umělou ledovou plochu, takže i v parným létě budem mít kde bruslit, zhruba od Vranýho po Mělník a pak jela jiná tramvaj, historická, a tam nalepenej reinkarnovanej stařičkej mocnář a ten jedinej po mně nic nechtěl, akorát že by v Praze zbudoval víc záchodků, asi pět metrů od sebe, protože prostata je svinstvo a hned za stařičkým mocnářem vysportovanej týpek běžící po kolejích, šťastnej a tak jako asertivně připosranej a bezprostřední a náš a lidovej a nenaparující se a tričko s nápisem „Jogging je nirvána, pičo“ a rozhazuje letáky, kde slibuje, že dole na Můstku vyhloubí repliku Macochy, abysme měli kam skákat a člověk se potácí, atakován, smýkán a zasahován na těch nejcitlivějších místech a nestačí uskakovat před všema, co se probrali, nadopovali a vyrazili na lov a prostě já už chci, aby bylo po všem, aby se šampóni zklidnili a aby se vrátili k normálnímu otravování života svejch spoluobčanů, přestali dělat tyhle kobercový nálety, protože my fakt nevydržíme všechno a já se opravdu těším, až za tejden nastoupěj na odvykačky a pak se zavřou za dveře s cedulkou Nerušit a dalších pár let o nich neuslyšíme. Tak.
Tačvúd s Gekonem se mě ráno ptali, jestli tam fakt čůrali všichni tři dohromady. U toho sloupu. Sem přikejv, protože si myslím, že nemá cenu před nikým tajit, že sme kulturní národ, kterej drží při sobě.
Dnes bude prima. Prima babiččino léto. Jestli mi tedy rozumíte.
To je vše.