Jak jsem si hrála na vzornou hospodyni

Mezi pány koluje takový škaredý vtip: „Víte, kdy se ze slepice stane pitbul? Když se s tou slepicí oženíte.“  Můj přerod ze svobodné dívky na mladou paní nebyl až tak bolestivý. Měla jsem svou ložnici, což bylo fajn. Vlastní kuchyň, to tak pěkné nebylo. Začala jsem si hrát na hospodyňku.

Za vzor mi sloužila má babička. Ta, co skvěle pekla, vařila, šila, pletla, prala a malovala, jak obrazy, tak pokoje. Při vánočním úklidu sama stěhovala nábytek. Vychovávala čtyři děti, chodila do práce, hrála na klavír a ochotnické divadlo. Nasadila mi laťku setsakramentsky vysoko. Nevybavuji si žádnou práci, která by jí činila potíže.

„Krev není voda, přece jsem musela zdědit alespoň nějaké její geny,“ říkala jsem si nad nepovedenou rajskou omáčkou, ve které se povalovalo cosi, co nepřipomínalo knedlík ani konzistencí ani tvarem ani chutí. Babička mi věnovala velkou kuchařskou knihu. Mám ji dodnes. Nevypadá pěkně. Má potrhanou vazbu a pokecané, místy ohořelé stránky. To proto, že byla svědkem mých kulinářských začátků. Pokoušela jsem se vařit jen v sobotu a v neděli.

Od pondělí do pátku jsme se stravovali v „chlpně“. Maličké světničce se dvěma lavicemi a stolem. Na stole byl umakartový ubrus a na ubruse myší bobky. Myslela jsem, že je to rozsypaný kmín. Čichem jsem však identifikovala myšince. Stůl nikdy nikdo neutřel. Předák byl oficiálně pověřen výdejem obědů, ale neuklízel ze zásady. Ottovi to nevadilo. Jiřina měla jiné důležitější starosti. Její muž uklízel doma, a kdyby uklidil i v „ chlpně“, už by to jeho mužské ego neuneslo. Ben byl rád, že se alespoň přes týden kvalitně nají, a detaily na stole ho nezajímaly. Já jsem stůl utřít nemohla, aby si o mně nemysleli, že jsem měkká. Nikdy do naší „chlpny“ nepronikla žádná kontrola.

I v našem bytě byly myši. V soukromí jsem si mohla dovolit i zapištět. Ben pokládal návnady a natahoval pastičky.

Pak přišly Vánoce. Naše první společné Vánoce. Zuřivě jsem listovala v kuchařce a představovala si, co všechno napeču. Jenže z trouby jsem vytahovala buď syrové těsto, anebo cosi, co připomínalo archeologický nález něčeho, co se, ať už záměrně či omylem, setkalo s ohněm. Nedařilo se mi odhadnout ten jediný, pravý okamžik, ve kterém mám plech vytáhnout. Má kuchyň vypadala jako začouzená kotelna.

V obývacím pokoji se povalovaly špinavé ponožky. Ben je nějak neuměl po sobě uklidit. Neměl čas. Rozdělával a mazal sedlo před televizí, aby se mohl dívat na pohádku. V chodbě právě klapla pastička. Do této rodinné pohody vpadly má babička s mámou. Pastičku s dosud živou myší jsem bleskově kopla pod skříň. Věděla jsem, že se snažím marně. Celkový dojem to nezlepšilo…

Ty dvě už v chodbě cítily výsledek mého vánočního pachtění. Kuchyň již nepřipomínala ani tak kotelnu, spíš vojenský tábor zasažený nepřátelskou střelbou. Kouř! Zmatek! Zmar! První, co spatřily v obýváku, byly ty špinavé ponožky. Pak je rádoby přátelsky pozdravil můj muž. Podával jim ruku, špinavou a mastnou.

Vedle něj leželo na koberci rozebrané sedlo. Dveře do ložnice byly dokořán, postele neustlané a v mírném průvanu vlály pavučiny na stropě. Jak to, že jsem si jich dřív nevšimla? Návštěvnice smetly z křesel několik stébel sena a velmi opatrně se posadily.

V tichu, jež následovalo, začaly vybalovat. Balíčky s vánočními dárky, velkou mísu bramborového salátu a obrovskou krabici vánočního cukroví. Zmítaly mnou rozdílné pocity.

Měla jsem radost, ale nemohla jsem ignorovat jejich žalostné pohledy. Ty nevyřčené otázky: „Kam se proboha to děvče dostalo a po kom je takové nemehlo?“

Napadlo mě ukázat jim Ottův byt a naši „chlpnu“. Neudělala jsem to. Měla jsem je ráda. Konverzace vázla. Ben si vymyslel nějakou neodkladnou práci venku a zmizel. Já se cpala cukrovím, až se mi boule za ušima dělaly, a mlčela. Meluzína v komíně tiše skučela, občas zaržáli koně a sem tam pískla myš.

Po nějaké době (čas jsem velmi špatně odhadovala) přišel Standa, že jede do města, jestli má návštěva náhodou nechce svézt. Chtěly. Jen co za nimi zapadly dveře, přihrnul se Ben. Sundal mokré ponožky, dal je na topení a pustil se do cukroví. Rychle se vrátila rodinná pohoda. Byli jsme zase sami. Já, Ben, krabice cukroví a asi pět ne zrovna čistých ponožek.

Z knihy Co by se kovbojkám stávat nemělo.

Vice zde: https://www.suvicka.cz/?page_id=29472

  E-knihu můžete koupit zde:

https://www.palmknihy.cz/detail/ebook_30305/Co_by_se_kovbojkam_stavat_nemelo

https://www.ereading.cz/romany-povidky-novely/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-9142

https://www.kosmas.cz/knihy/187933/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/

http://www.rajknih.cz/index.php?bk=217254&publisher=156