Gondoliérova marka

prolog

„Zatím o mě nezakopává. Ještě o mně ví.“

___________________________________________________

||

Ve své osamocenosti zůstával stejně zarputilý jako ona. Jen tak mohli spolu vést dialog. O schválnostech. Seděla na přídi, on pádloval. Její kypré tvary nalévaly loďku. Upozornil ji, že není důvod se naklánět. Chtěla políbit vodu.

Voda je všude stejná, říkal jí. Na pažích naběhnuté žíly, jako svazek namodralých drátů, přelévaly krev, jako potok, mírnou řeku, jako přípoj (příboj?) do jezera. Jezero bylo však příliš klidné na souboj. Zadýchal se, přestal pádlovat. Volně položil obě pádla podél loďky, do kolébek. Není důležité, jak tomu správně vodáci říkají. Neposuzoval lidi podle toho, jak pojmenovávají věci, ale jak s nimi nakládají. Jsou to jen maličkosti. Loď natřel před několika dny. Vyhověl jejímu požadavku na odstín. Zelená. Barva mu připomněla brýle Nadi Urbánkové, její píseň.

„Den na křídlech vánku odchvátá,

z věží chrámu bije devátá

a ten pán, co bydlí v podkroví,

zas dneska zhotoví pár pláten.

Bílé tulipány kreslí do svých obrázků

v modré stráni a pod nebem růžovým,

pro ty tulipány zapomíná na lásku,

proč to dělá, to se nikdy nedovím.

Když mi půlnoc oknem nahlíží,

říkám, žít tak chvíli v Paříží.

Tam jsou prý malíři svůdci žen,

ne slepí, jako ten, co stále:

Nakreslil je zručností malíře na levobok. Pak je raději zakryl písmeny. Ani neví, proč se mu ta Naďa vybavila, není přece tak starý. Možná mu vytanul na mysl na obraz z kuchyně, když jeho otec kdysi rozložen v křesle, při nedělní siestě, u  škrčící televize, pozoroval veliké zelené brýle divy české pop music na černobílé obrazovce. Otec poznamenal lakonicky, že brýle jsou zelené.

„Jsou zelené,“ vzkázal do prostoru kuchyně. Očima hltal zpěvaččin dívčí půvab a matka vyčítavě šoupala se židlí s dovětkem, co tak na ni čumíš, dědku. Ospravedlnil své vzrušení velikými zelenými brýlemi. Nemohl je vidět. Chtěl znát, co je za nimi. Pamatoval si, že tenkrát vypadl ze stolu šuplík, když do něj matka bouchla. Otec jej pokorně dal zpátky a znovu usedl k brýlím. Houpaly se Nadi na nose, klenuly se nad ňadry jako právě vzniknuvší písečná duna, která se sem navála odněkud z daleka. Hebká. Propadal se do ní. Matka se ještě několik let dívala, pak odešla a už se nevrátila. Dveře nechala otevřené.

||

Jaké je to vychovávat dítě sám, ptala se jej často a její otázka časem pozbývala významu. Stala se setrvačnou, později škodolibou. Nevím, odpovídal, byl jsem dítětem. Otec často přišíval knoflíky s jinou barvou, než jakou košile mívala. Nevadilo to. Občas mělo prádlo plesnivinu, nedosušené, neuskladněné ženou. Prádlo nevonělo matkou. Ztvrdlo, jako otcovy dlaně, zhrublo, na nevyžehleném zkrabatělém límci patrna všem na odiv otcova nešikovnost. Občas se při vyučování škrabal pod látkou, kůži do krvava rozedřenou, přivolal pozornost učitelky, která potom s otcem dlouze a chápavě hovořívala při rodičovských schůzkách. On přesto matku nehledal. Nevěděl jak. Její dlaně zůstaly jako otevřené listy v knize. Všemi rozečtené, nepochopeny ve smyslu netaktního odchodu. Věděl jistě, že otec dřel, že sázel na břehu stromy. Břízy, habry, topoly, vláčel pole…vodil koně, spřahal krávu. Opanoval svůj osud s klidem rozvážného hospodáře a starostí o jediného syna.

||

Vy jste takový rozšafný, řekla mu kdysi před nenarozenými dětmi.

Jsi zahloubaný, nevím jak s tebou mluvit, mlčela, když děti odcházely z domu. Tak nemluv, stejně ještě nemám domalováno, žádal ji, když se vzdalovala. Procházela pokoji, aniž o ní věděl. Jednoho dne, kdy oba setrvávali ve svých zaměstnáních, on jako architekt, ona jako oficiál, se rozhodla, že mu bude mazat škodolibost jako pomazánkové máslo na ranní chleba, vařit pelyňkový čaj, nechat zkysnout polévku zhoustlou tak, že v ní stála lžíce a večer, co zbude od oběda. Pak koleny pod stolem nadzvedávat zapomenuté noviny u pepřenky. Našla prý na něj nějaké kompromitující materiály a než se nadechla k útoku, přinesla ji kolegyně úřednice článek o restitucích. Tvůj muž bude boháč, rýpla si a noviny ji nechala na dokladech o městském blahobytu.

Čím je člověk starší, tím více se za své stopy stydí, přemaloval obrazy snad pětkrát. Jen ty brýle na lodi, podle ní, nechal tak. Zelené.

Když oba promluvili a on přestal pádlovat, stromy na březích opanovaly ticho. Větve nakláněly k pozornosti. Věřil. Patří mu to tady.

-Přechutnávání-

Zvuk. Osudová.

„Mami?“

„No.“

„Slyším vodu. Zase se převážíte tam a zpátky?“

„Peru.“

„Jo. To jistě.“

„Co taťka?“

„Je tady. Pádluje.“

„Že si už konečně nenahodíte motor.“

– A ještě něco.

– A stěžovali si, jak je život složitý, a že stále slyší vodu. A o prodeji vody, a že to má stále těžší se svým mužem. Otec na to zašeptal, že mu jde jen o peníze a to je špatně.

„To proto, že nikdy nedostal vodu. Tati.“

-Snad bych se měl ještě všem za to omlouvat, i své vlastní dceři. Zabral, až mu zakřupalo v kostech.

Měsíc byl v tuto chvíli bližší než jakékoli místo na zemi.

//

Snažila se mu říct, že si má pořídit motorový člun. Stejně za chvíli nebude moct pádlovat. Odpověděl, co je to chvíle a že jezero není tak veliké.

„Neměla bys mi říkat takové věci,“ vtlačil svoji větu do jejích úsudků o namáhavosti a vyčerpanosti.

• „Nejsem ještě tak nemožný.“

Přirazil ke břehu, pomalu se otíral bokem loďky o molo. Sám jej vyrobil. U jejího srubu na druhém břehu rybníka. Rozhoupal je. Oba, ze strany kývající komické figurky, jako vytažené z plastové tajemné bedýnky jejich čtyřletého vnuka, drželi se lavice, na níž seděli. Věděla, že loď schválně roztančil on. On se usmíval jejímu přelévání boků a neplavbě.

• „Jednou mě utopíš.“ Držela se jeho ruky a vylezla s hekáním na molo.
• „To bych nerad. Potřebuju ještě vynadat za nepořádek v mém, ehm, našem domě.“

Její úleky zůstávaly stejně trpké, a údiv v mandlových očích vklouzával do soumraku pokaždé se stejnou improvizací smutku. Většinou to bývala veselá žena, prosta jakýkoliv náznaků starostí. Uměla si to zařídit tak, aby netrpěla. Žádala po něm, aby to uměl také. Nevracet se, nermoutit.

„Ještě jsem se nenaučila plavat a ty ses nenaučil mluvit. Mluvit s lidmi.“ Muž jí podal velikou tašku.

„Máš vše? Mluvím. Jejich věc, že mají svoji řeč.“

„Jsi nepochopitelný.“

            -„Ne.“

Pádlem se odrazil od břehu. V kypré hlíně po něm zůstala rýha jako na pozdrav. Voda ho opět sevřela a doprovázela s mlaskáním k druhému srubu na opačné straně rybníka. Ryby se na hladině nadechovaly namodralého večera.

//

Jednou jej matka odtáhla od loupání ořechů, víc jich snědl, miska zůstávala prázdná. Čím více s matkou mluvil, tím prázdnější se mu zdála místnost, v níž s matkou proti své vůli zůstával. Přesunul se raději do jiného pokoje, kde se zabydlela zima (nevytopitelný pokoj), avšak cítil se zde bezpečněji, čekaje, až se vrátí otec z práce. Matka jej nikdy nezavolala, ani když se ozývalo naléhavé kýchání.

//

„Haló, jsi doma? Juro!“ postarší muž slezl z kola, hulákal na dřevěný dům přes plot.

„Jasně“, vyhlédl z okna a zasmál se mladý majitel srubu. Prohrábnul si ve vlasech neprospanou rozházenou noc.

„Co máš zamčené, když se tu nekrade? Dědina je za lesem,“ muž počkal, až se otevře branka, vešel s kolem na zahradu a opřel kolo o první strom. „Pěkné to tu máš. Písák jak malovaný,“ Z řidítek sundal síťovku.

„Vitaj strýcu,“ podával mladší muž ruku na pozdrav. „To jsi říkal i minulý týden.“

„Tady máš víno, stojí za starú belu, ale tobě to stačí, he,“ přidržuje láhev proti rannímu slunci, v dojemné scéně jako vědma schystaná k věštění. Pablesky ze skla, v němž se ligotalo tekuté zlato Jihomoravanů nyní neskýtají žádnou odpověď a význam pro setkání se synovcem. „Na, ještě bych to vypil a znáš tetičku. Kulomet hadra.“ Proslov s vínem se uzavřel, rázem nebylo co říct. Usedli na lavici u ohniště.

„Vy jste tu něco opékali?“

„Prase. Bylo tu pár známých předevčírem. Proč? Chtěl jsi taky přijít?“

„Ale houby. Já na takové nóbl partyje nejsu zvědavý.“

Mladý muž se zasmál. „To byli jen kamarádi z gymplu.“

„Taky už staříci, he.“ Strýček se díval smutně na láhev, kterou postavil mladý muž na vedlejší lavici. „Moment,“ řekl mladý muž a zvedl se. Za chvíli byl zpátky i s dvěma pohárky. Odšpuntoval víno a nalil vrchovatě. Ťukli si. Strýc se napil zhluboka, mladý muž jen pár hltů. „To je na mě moc brzo.“

„Tvoja je v práci?“

„Je.“

„Má recht.“

„No.“

„Co je to za nápad mít oddělené chalupy? Každú na jiném břehu. To jsem ještě neviděl. Oddělené ložnice, to ano, ale toto. Už nevíte, co byste rúpama dělali.“

„Lépe se jí tam tvoří a maluje. Pak stejně v noci rybník objede autem a je se mnou.“

Strýc se otočil na synovce a zadíval se mu do očí. „Opravdu?“

„No jasně.“

„Ale lidi říkají něco jiného.“

„Lidi jsou mi ukradení.“

Strýc vzdychnul. Napil se. „Tvůj tata a stařečci sa tu strašně nadřeli. Jho. Stojí to za hovno.“ Vyplivl vinou slinu na zelený koberec trávy.

„Je to moc zasířené,“ sledoval plivanec na zemi mladý muž.

„Včíl si múdrý. Víš, jaká je to dřina, s vínem.“

„Vím.“

„Tak vidiš.  No prej si v hospodě vykřikoval, říkal starosta, že bys nejraději tu vodu vypustil. Aby se tu lidi nemohli kúpat.“ Strýc si stoupnul. I s pohárkem v ruce. Kráčel až k samému konci travnatého pozemku. V písku trčely zaraženy dvě vidlice, ale udice nesvíraly. Ty byly položeny vedle, jako příbor po snědeném jídle. Vějířky vlnek běhaly sem a tam, podle píšťalky nepoddajného větru. Pofukoval zlehýnka, něžně hýbal záclonami domu. Majitel vody a srubu vylil pohárek do studeného ohniště. Následoval starého muže a řekl: „Kdyby to šlo, tak bych tu vodu vypustil.“ Zadíval se na strýce. Byl menší než před týdnem a o poznání vrásčitější. Kdyby bratra své matky neměl, musel by si ho vymyslet.

„Dřív cesta z lesa byla samý kříž. Někdo je všechny ukopal. A dnes jsem četl, že pětadvacetiletý chlap zamordoval svoji pětašedesátiletou prostitutku. Sklonil hlavu, zadíval se na nebe. „Je to vůbec možné? Jak svoji?“ Mladý muž pokrčil rameny. Opětovné mlčení netrvalo déle než hodinu. Strýc dopil láhev. Den se konečně rozešel po svých obvyklých věcech. Kolo se opíralo o strom. Mladý muž se skláněl nad projekty domů.

//

_Paměťové hody_

Hody jsou skoro pokaždé stejné. Víno bylo dobré. I kyjovské koláčky. Téma maškary-socialismus a „hrozící“ komunismus. Aktéři, místní členové folklorních sdružení a místní „celebrity“ do účinkování ve scénkách dali všechno, i ztrátu paměti. Ústřední motiv – vyhlášení nejlepší dojičky místního státního (tehdejšího) statku, podtrhly úbory udřených dojiček – šátky, zástěry, gumáky, tepláky, montérky, a kbelíky, jež svůj úděl zpívaly do veselej notečky.

Jeho žena se na něj dívala. Poposednul. Prosila jej pohledem o setrvačnost. Vydržel dlouho. Nejlepší dojičkou byla vyhlášena Filomena Slepičková, jíž představovala zdejší velmi oblíbená lékařka. Ještě, že chodí jinam, nechtěl, aby mu prohlížela hemeroidy. Po parketu, krokem tanečním plula si s kbelíkem pro cenu. Keramického jelena, který vypadal jako sova. Tady soudružky udělaly chybu, protože už tehdy! se dojilo přístroji, ne do puténky či kýble. Budiž. Byly to všechno jeho vrstevnice, plus mínus a třeba si to fakt nepamatují. On ano, protože matka na statku pracovala. Věděl, jaká to byla dřina, víkendy, svátky. Bez remcání. Všechny ty tetičky a babky z kravína zná, vlastně znal, protože už jich dost umřelo. Chodíval jako děcko za mamkou, skákat na seno, tak na vlastní oči viděl, že se baby nadřely jak mezci. Nikdy však neslyšel matku si stěžovat. Dá se i říct, že tam prožila nejveselejší chvilky. Paradoxem také je, že většina z nich chodila do kostela. Účastnice scének přednášely plamenné básničky o socialismu, jo, ještě tam bylo pár pionýrek, ty byly úžasné, pár si jich pamatoval, jak s ním do pionýru chodily a tvářily se tam nějak jinak než teď, když celou transakci socialistického hospodářství proprskaly /jedna druhou/ s hysterickým smíchem. Budiž.
Tečku učinil pompézním úderem čela o pultík po přednášce o Leninovi (či co to bylo) místní červenolící furiant. Něco řekl, lidé se po sobě otáčeli ptajíce se, nevědouce o co přicházejí, ale nestálo to za řeč. Nikdo se neptal.

Žena jej stále upřeně pozorovala, dokonce si zula lodičku a jemně šlapkou přejížděla přes jeho holeň v kalhotách. Snažil se soustředit na její pohyb, ale mozek protestoval, snažil se mu udělat vlčí mlhu. Sám mezi vlky a ovečkami. Těkal očima ze strany na stranu, na strop, vypil své i ženino víno, zkoušel třes vydýchávat, uklidňovat se. Vlci naháněli ovce, ovce mečely, kurážnější se odvážily vlkům nastavit tupý vzdor. Co zkusit psa? Obíhal houf, štěkotem se snažil upoutat pozornost. Nikoho nenaháněl, jen mírně štěknout. Ohlásit se. Nic. Jako by psa nikdo neviděl. Ani teď, ani jindy. A přesto sem chtěl tolik patřit. Přál si to, modlil se za to. V plném sále. Usiloval vehementně vmísit do pocitu rozčarování úsměšek a benevolenci. Copak to jde, když ty lidi tolik let znám? Co teď?

Potěšilo jej, že se v sále nesmáli všichni. Oddechl si, protože myslel, že je tu docela jediný, který nerozumí. Tetičky na „čúhačce“ ani nevěděly, která bije a jediná stařenka v kroji se dívala útrpně do prostoru. Kulturák praskal ve všech, smál se vzpomínkám, dupal po všem a po všech. Doktorka v ámoku jakési nastřádané msty tiskla k obrovským prsům sovu – jelena.
Chápal, že je těžké dělat kulturu (holt na dědině), oceňoval akceschopnost a touhu pobavit. Krása kyjovských krojů až zatajuje dech. Ale, bez ohledu k čemukoli, ke své matce, otci, ženě a jejímu měkkému pohledu, plného prosby, se za nejbujařejšího řevu zvednul a opustil sál. Chtěli asi zesměšnit (po právu) ten socialismus a komunismus, ale koho vlastně zesměšnili… Jeho matka byla s ním. Podávala mu kabát v šatně. Stará žena, se zády jako luk, skloněná na lístečky s čísly divila se brzkému odchodu z muziky. Na nose brýle s kostěnou obroučkou. Byla to ona, i když její tvář byla neurčitá. Věděl to jistě. Jeho matka.

„Ty už jdeš, Juro?“ zeptala se opatrně.

„Ano, už jdu,“ odpověděl rázně a bral si od ní svůj kabát. Ještě jej dopnul.

„A sám?“

„Sám.“ Zvedl si límec kabátu. Vykročil pevným krokem do tmy. Za světlem kulturáku se již neohlédl.

//

Bílé tulipány kreslí do svých obrázků

v modré stráni a pod nebem růžovým,

pro ty tulipány zapomíná na lásku,

proč to dělá, to se nikdy nedovím.

//