Kafé v pět


21. února 2015, autor Eva,



Sbírka povídek Kafé v pět vznikla na základě literární soutěže na téma Kafé v pět, kterou vyhlásilo nakladatelství Pan Nakladatel. Zajisté chvályhodný počin, neboť dobrých autorů je mezi námi hodně, jen ještě jaksi nedostali příležitost.

 

Brožovaná kniha má příjemnou a povedenou obálku, obsahuje celkem osm povídek „nováčků“, doplněných o dvě povídky spisovatelek K. Hejlové a M. Bittnerové. Co mi však chybí, je obsah a představení jednotlivých autorů. Přeci jenom když se jedná o výběr, ráda bych se o každém autorovi či autorce dozvěděla více.

 

kafe

 

Jednoznačně nejlepší je povídka Martiny Perlíkové „Rituál o páté“. Vtipné vyprávění o staré paní, která vytrestala své potomky za to, že ji chtěli připravit o byt, se čte jedním dechem. Je to ryzí černohumorná klasika a pointa, kdy se paní ihned poté, co se zbavila nevděčných dětí, vrátí v klidu ke svému rituálu kafe o páté, naprosto klidná a vyrovnaná, si nezadá s tím nejlepším, co na poli černého humoru stvořil např. Roald Dahl.  

 

Na pomyslné druhé místo bych zařadila povídku „V lobby“ Miloslavy Veselé. Popis jednoho ospalého odpoledne v hotelové kavárně a charakteristiky postav jsou skvěle zvládnuté. Zápletka, kdy se drahý zásnubní dar od Tiffanyho dostane do zcela jiných rukou a děj se vyvine zcela jiným směrem, mi připomněla filmové zápletky Guye Ritchieho.

 

Třetí příčku si zaslouží povídka Milana Janošíka „Života hra bláznivá“. Psychologická sonda do milostného vztahu líčena z pohledu muže, cynické pohrávání si s city a oddaností žen je drsné, sarkastické a brilantně napsané. I když pointa zde je tušená a není překvapivá, do kontextu celé povídky dobře zapadá. Vlastně by se tam ani jiná nehodila.

 

Další povídky budu hodnotit tak, jak jdou za sebou v knize. První povídka „Fika“ Radky Slukové je naivní a logicky drhne. Autorka se hned na začátku zmiňuje, že první slovo, které se hrdinka Edita ve Švédsku naučila, bylo „fika“, což znamená „pít kafe“. O něco dále popisuje, jak jako lektorka češtiny vysvětluje Švédům – začátečníkům – pády a rody. V jakém jazyce, když neuměla švédsky? Zápletka, že si ji jako učitelku češtiny do Švédska pozvala stará paní, aby jí mohla odkázat majetek, protože jsou jakési vzdálené příbuzné, je nevěrohodná, nepřesvědčivá, jako by vypadla z červené knihovny.

 

Martin Manique „Nespavost“. Myšlenka o zhmotnění románových postav, které pronásledují autora, není zcela nová, záleží, jak je to napsáno. Zde autor odvedl dobrou práci. Velmi dobrou. A protože mám rozbujelé asociace a při čtení mi text vždycky něco připomíná, zde bych zmínila povídku Okno z ložnice od S. Kinga.  Přečetla jsem s chutí.

 

Tereza Dobšovicová se v povídce „Jako broky“ snaží psát stylem a vidět svět očima sedmileté dívenky. Bohužel však zůstalo u snahy. Holčička ví, co je to lexikon, Amazonie, Colorado, kdo byl Karel May, ale přitom nezná význam slov, jako např. prdel či milenka. Takové sedmileté bychom asi těžko hledali.

 

Tadeáš Hodes se v povídce „Papíroví čerti“ pokouší o poetický styl vyprávění, plný metafor a působivých obrazů. Bohužel však na úkor děje, který by se dal sdělit ve dvou větách. A když se čtenář prokouše nánosem rozevlátého a příliš popisného stylu, autor nechává hrdinku, která před chvíli odešla z kavárny, náhle zemřít. Jako kdyby nevěděl, jak povídku ukončit.

 

„Kde je Juan Valmez“ Lukáše Vlasáka je originální čtení. Hrdina cestuje v prostoru a každá jeho zastávka je vylíčena s notnou dávkou fantazie. A všechny tyto výlety souvisí s kávou, Juanem Valmezem, gradují a nakonec vše do sebe překvapivě zapadne jak skládačka. Dobře vymyšleno, dobře napsáno.

 

„Kafe o páté“ spisovatelky Kateřiny Hejlové je paradoxně nejslabší povídka. Vyprávění o ženě, která se v kavárně seznámila s mužem, s nímž se pak pravidelně schází a opustí kvůli němu manžela, načež milenec vzápětí opouští ji, je vztahové klišé a velmi záleží, jak se vše namíchá a okoření. Tato povídka však nepřináší k tématu nic nového, žádný originální vhled či psychologické propracování postav. Navíc je napsána stylem zhrzené čtenářky, která píše do ženského časopisu, než jako literární dílo.

 

Poslední povídka „Beze svědků“ Martiny Bittnerové má dobře našlápnuto. Pojednává o tom, jak matka navštíví v nemocnici syna a druhý její syn, sourozenec hospitalizovaného, který ji na návštěvě provází, vypadne z okna. Tiskové mluvčí nemocnice, která příběh vypráví, jeden novinář naznačí, že chlapec nemusel vypadnout z okna náhodou. A objevují se další indicie, že na celém případu i matce je něco „divného“. Autorka však náhle povídku ukončí, případ nechá nevyřešený a uloží celý k ledu. Jako by jí to přestalo bavit psát, zadání „kafe o páté“ s novinářem splnila, takže netřeba to dále rozepisovat. Škoda, škoda. Mohla to být moc pěkná detektivní povídka.  Zápletka i začátek vypadaly slibně.

 

Co mě na celé knize překvapilo, bylo, že všichni autoři pojali zadání jako pití kávy v pět hodin. Že nikdo nepopustil uzdu větší fantazie. Vždyť Kafé v pět, může být heslo, které spouští akci vykradení banky, výbušnou nálož, otevírá trezor, název nové ničivé zbraně, tajná vojenská šifra, dorozumívací kód mezi milenci, nová planetka, název tornáda či hurikánu, název cestovní kanceláře, která pořádá zájezdy do zemí pěstujících kávu, název módní přehlídky, vzácného obrazu či performance. Může to být cokoliv jiného, než pití kávy, fabulaci se meze nekladou.

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička