Bard na trajektu

Trajekt odrazil od ošuntělého mola a jeho trup začal vibrovat. Na konci nákladové paluby stál bard s olezlou kozou. Nešikovnými prsty se snažil uvázat roztřepaný vodící provaz k zábradlí. Vztekle nadával, když se provaz smekl po tisíckrát nabarveném kovu.

Tak jako každý rok cestoval na ostrov za příslibem sladkých peněz z kapes marnotratných turistů.

Shora se ozvalo krátké zahučení sirény. Loď stáčela záď a začala nabírat rychlost. Potulný zpěvák se spokojeně zahleděl na přivázané zvíře, které tupě zíralo do neurčita.

„Hej ty tam, co tu děláš s tím dobytkem? Jenom zasviní palubu!“ ozval se rozhodným hlasem mladý hubený námořník. Jeho zářivě bílá uniforma voněla na metry čistotou.

„Zaplatil jsem lístek…,“ namítl bard. Jedovatě hleděl do mladých hnědých očí.

Námořník se zamyslel a potom se otočil. Směrem ke koze hodil velkou kartonovou krabici od rajských jablek, která předtím ležela opodál. Podařilo se mu to bez ohrožení čistoty jeho uniformy.

„Koukej kozu postavit do tý krabice. Potom to svinstvo sám vyhodíš!“ rozhodl a zvedl ukazovák.

Bard byl celý popuzený. Divoce šlehal očima. Chvíli přemýšlel, jestli nemá využít svých schopností a námořníka proměnit ve stejnou kozu, jako je ta jeho! Ne, musí se uklidnit. To by ho již nikdy nepustili na trajekt. Ze vzdoru si alespoň tiše odplivl, než začal tahat kozu do krabice.

Zvíře se divoce vzpínalo, ale nakonec se s potupou smířilo. Za několik okamžiků vypadalo ještě více přihlouplé, jak stálo v kartonové krabici s rajčatově červeným nápisem Paradaise.

Bard ještě jednou překontroloval uzel. Vítězoslavně pohlédl za odcházejícím námořníkem a vzal do ruky svůj hudební nástroj.

Každý potulný pěvec má nejen nadpřirozené schopnosti čarovat a svými kouzly metat kolem sebe jako dlaždič nadávkami. Má také jedinečný nástroj, bez kterého neudělá ani krok. Bardova drnkačka byla snad nějakou vzdálenou příbuznou kytary, ale prý křížené s dudami a houslemi. Bylo těžké nástroj popsat a ještě těžší na něj hrát. Snad jen kouzelnické schopnosti mu mohly dovolit s ním doprovázet tklivé balady.

Po letmém rozloučení s kozou muž vykročil po schodech na krytou palubu. Otevřel těžké kovové dveře a vstoupil dovnitř.  Zkušeným pohledem se rozhlédl po přítomných. Bylo zde tak šest desítek tupých turistů, chodících peněženek.

Podle zvyku během chvíle přepočítal své oběti. V mžiku odhadl, co mu chystaná produkce vynese. Možná mu tato paluba zaplatí lístek pro něj i pro kozu. A co utrží na druhé palubě, to půjde do kapsy. Spokojeně mlasknul, opřel se o kovový sloupek a pozvedl nástroj k pasu.

Několik tupounů – turistů – chodících peněženek na něj s překvapením pohlédlo. Zaujal je ten podivný rozcuchaný muž s těkavýma očima, pohledem zachytili jeho řídnoucí kozí bradku a s chaosem v hlavě se snažili identifikovat záhadný nástroj.

Ano, to je ta nejlepší inspirace pro barda. I když vládne mocnými kouzly, k výkonu se potřebuje dostat do správné nálady. S uspokojením cítil, že se mu již tóny linou k uším. Svět (nebo alespoň tato kajuta) se konečně dozví v báji, jak to bylo s Eponymem.

Náhle se zarazil. Spatřil ji a strnul. Múza byla v tom okamžiku pryč, jako když průvan sfoukne svíčku. Seděla tam. Upřeně na něj hleděla. Její oči se zabodávaly do těch jeho a drtily v zárodku každý pokus začít zpívat. Ne, ona dnes rozhodně nemá na podobnou produkci náladu!

Znejistěl. Slibná paluba plná tupounů – turistů – peněženek a teď tohle!

Bard se náhle rozezlil. Ještě jednou šlehl okem po čarodějnici a odložil nástroj.

Ne!

Kšefty mu tu nikdo kazit nebude!

Ať se ta striga jedna mizerná i se všemi tupouny utopí až na dně Egejského moře!

Rozhodl se začít kolem sebe metat kouzla a čáry! Pět set nýtů ze dna lodi ven! Utrhnout celou příď, jen ať si ta štoudev zajede rovnou do hlubin!

Potom se zarazil. Ne, tu nepřemůže! Nezáleželo mu na těch tupcích, nakonec jsou to jen chodící peněženky. Ale na čarodějnici, na ni je krátký. Ona má moc síly na to, aby klesla ke dnu. Navíc by se mu utopila jeho milované koza!

Nakonec myšlenku na hrozný čin zavrhl. Bard sebral svůj záhadný nástroj a vyšel se uklidnit na otevřenou palubu. Dlouze hleděl za mizejícím přístavem.

Potom se uchechtl. Pohrdlivě plivl do plynoucí vody. Phe! Kolem samí tupouni, kteří nejen neumějí hrát na jeho nástroj, ale nemají ani nadpřirozenou moc, a nakonec … ani žádnou kozu!

Zapálil si podivně vyhlížející papirosku, ve které byla směs neuvěřitelných bylin, některé z nich louhované v kozí moči.

Konečně, vždyť trajekt je dostatečně velký a ta striga jedna nebezpečná nebude přeci všude! Pousmál se a začala se mu vracet zpátky dobrá nálada. Mrzelo ho, že přišel o polovinu výdělku, ale druhá uzavřená paluba bude možná ještě plnější. Kdo ví, třeba i mocná čarodějnice obrátí. Určit je chytřejší, než banda tupců kolem. To snad i jeho koza je lepší, než ty chodící peněženky! Ženou se přes půl světa vyvalit se na pláže. Přitom každý – teda kromě nich – ví, že do moře se neleze!

Bard, více usmířený se sebou, než se světem, vzal nástroj a přešel na opačnou stranu lodě. Obratně se vyhnul starému známému námořníkovi v zářivě bílé uniformě a vstoupil do druhé kryté kajuty.

Ano, už se zase blížila tvůrčí nálada. Zvědavé pohledy vzbuzovaly v kostnatém těle skryté múzy a jeho mysl se začala odpoutávat od jsoucna. Snad tito tupci – turisté – chodící peněženky byli obzvláště hloupí, snad to bylo působení kozí moče v bylinách vykouřených s papiroskou.

Bard v extatickém stavu pozvedl svůj zázračný nástroj a chystal se vyloudit první akord. Vybral intuitivně ten nejodvážnější ze svého repertoáru, který by zaujal i rockového kytaristu. Když v tom jako úder blesku, jako třesk při nárazu láhve na kamenný schod, barda něco švihlo do očí.

Z prostředka davu na něj opět hleděly její oči. Chladné, studené a nekompromisně drtící jeho múzu jako kolo auta spadlou olivu. Vedle čarodějky zase byl její velký tupoun. Snad náhodný a pomíjivý záblesk myšlenky v přihlouplém mozku mu dopřál se zaujetím sledovat ztrátu pěvcovy inspirace. Dokonce se tím i bavil.

Záchvat bardovy zlosti byl bezbřehý. Ať tu všichni zhynou, nic jiného si nezaslouží! Před očima viděl trhající se kov, nakloněnou palubu, vřeštící lidi, sunoucí se stoly a sedačky!

Prásk, ze dna lodi se utrhl první nýt. To všechno za ta příkoří, vy tupci! Prásk, dalších pět nýtů se poroučelo do hlubin. Začal se loupat řasami porostlý tlustý nános barvy a kovové pláty se pomalu rozestupovaly.

Bard dupl vztekle nohou a snad jen trochu jej uspokojila další bubnová palba, kterou slyšel pouze on. Dalších patnáct nýtů padá ke dnu. Do trupu se již hrne voda! Utopte se jako štěňata!

Lidé na lodi ani netušili, co se děje. Dokonce snad ani ne bardova protivnice. Chladným pohledem se pásla na jeho tváři… Potom ho znejistil podezřelý záblesk v jejích očích.

Bard se rozhodl rychle s lodí skoncovat! Rovnou utrhne celé dno. Do lodě se vlije voda, ne! Klesne jako kámen a bude následovat ty hloupé pitomé nýty ke dnu!

Náhle se zarazil. Co koza? Stojí tam hloupě v krabici od rajských, přivázaná k zábradlí. Vybavil si její krásné unavené oči. Ne, to jí přeci nemůže udělat!

Zasnil se na okamžik a tu si uvědomil, co se děje u dna lodě. Pohlédl na čarodějku, která se najednou začala lehce usmívat.

„Utopíš si svoji kozu?“ ptala se pohledem.

Pochopil, že oba dva jako jediní vědí, co se děje. Ostatní, dokonce ani ten její, nemají ani potuchy.

Ona ví, že vyhrála. Bard se vztekle otočil a neznatelně pohnul rukou. Pokřivené nýty, co líně klesaly ke dnu, se náhle otočily. Jako by byly přitahovány magnetem, letěly vzhůru. S hlasitými údery zapadaly na svá místa a rychle stáhly rozestupujíce se pláty dna lodě. Jen tlustý lak zůstal popraskaný, jako široká jizva na břiše velryby.

Bard znechuceně opustil krytou palubu. Musel se uklidnit další svojí papiroskou.

Hnědooký námořník s klením sestupoval po kluzkých kovových schodech do nitra lodě. Ulevoval si šťavnatými nadávkami a úzkostlivě si chránil bílou uniformu před ušpiněním. Důstojník ho sem poslal zkontrolovat, co způsobilo podivné údery od dna lodě. Ve svitu žlutých žárovek v olejově mastné komoře spatřil šplouchat půl metru vody. Byla podezřele čistá. Vzal těžkou vysílačku a řekl: „Je třeba odsát vodu z páté komory!“

Ozval se hlučný úder a rozeběhlo se čerpadlo. Řev lopatek se nesl prostorem. Byl nesnesitelný. Voda pomalu mizela, až se ozvalo mocné srknutí a čerpadlo konečně ztichlo.

Námořník kuželem svítilny přejížděl po vlhkém dně, kontroloval, jestli voda nepřitéká. Potom pokrčil rameny. Po vzoru barda si šťavnatě odplivl.

„Komora pět v pořádku. Jdu zpět!“ ohlásil do vysílačky a vydal se nahoru za čistým vzduchem.

Když trajekt zakotvil u rozdroleného ostrovního mola, bard spěšně odvazoval kozu a nenávistně se rozhlížel kolem po tupounech – turistech – dosud plných peněženkách. Mezi zuby cedil kletby. Občas pátravě bleskl očima kolem, jestli není nablízku čarodějnice. Konečně uvolnil kozu a vytáhl jí z příšerně zašpiněné krabice.

Nechala se rychle vláčet pryč a ani nevěděla, že před pár desítkami minut její přítomnost rozhodla o záchraně celé lodě. Bard zuřil. Tahle cesta byla ztrátová!

Ale na všem zlém se musí přece najít i něco dobrého! Byl příliš velkou osobností na to, aby odešel s pocitem prohry!

Planoucíma očima překročil hranice času a vstoupil do budoucnosti. V mlhavém oparu přemoženého časoprostoru viděl, jak hnědooký mladý námořník ve vybělené uniformě uklízí s hlasitým klením smradlavou krabici plnou bobků a kozí moči.

„Ano, tahle cesta přeci jenom stála za to!“ pomyslel si vítězoslavně.