Jabloňová trať

Ti mladí lidé nechali mezi olbřímími borovými kládami mezeru k pozvolnému průhledu z okna do ulice. Myslela, že naschvál. Mohla by zpozorovat sotva znatelný pohyb osob po kuchyni. A možná její ruce, když zatahují závěsy. Tak byla ráda. Ta rodina není tak špatná. Auta u jejího domku stojí obden. Dcera se o ni stará dobře. Když ulehne, ošetřuje sešlé tělo se samozřejmostí. Podává ležící matce věci dle přání tiše, beze slov a výčitek. Čekala tolik let, než zlost přejde. Její pýcha. Odvrátila se od okna. Ona ví. Starý budík tikal rachtavě, v půl šesté rozvibroval poličku. Brněný zvuk v mžiku vyplnil stísněnou místnost a věci v ní naplnil neochvějnou očekávanou událostí. Zamáčkla rezavý čudlík.

„Půl šesté,“ řekla nábožně a vzala si lék. Věci se uklidnily.

Šramot ode dvora slyšela zřetelně. Štěkot křížence jezevčíka škrabání na dveře popoháněl k rychlejšímu tempu. Otevřela tedy dveře od síně. Dovnitř se vetřela černá kočka. Špatně vidí. Přičichla k ní. Nebyla její. Přesto nechala zvíře vyskočit na uhlák vedle kamen. Velké oči se chvíli rozhlížely po místnosti. Kočka se pak stočila do klubíčka a vrněla. Neví, jak dlouho spala. Když pohlédla z okna, velké černé auto už naproti, u malého domku se zelenou brankou, nestálo. Borové dřevo vonělo na celou ulici tak nějak alšovsky. Lidi budou beztak za chvíli nadávat, když nebudou moci projet. Všechno jim vadí. Všechno, co dlouho někde leží. Potentáti.

„Trúbo!“

Ticho vesnice pojalo večerní mlhu jako rozkoš po obvyklostech. Nic se neudálo. Lepé nabíledni.

„Tak vy byste jí chtěla něco říct? Měla jste na to osmdesát osm roků, pani,“ řekl anděl a poskládal perutě za sebe. Zrovna přiletěl z obhlídky přiděleného parku osob a zvířat. Zaséjc tu stójí baba s námitkami. Čert mu ji byl dlužen.

„Vy jste se hezky naučil naše nářečí,“ pochválila andělovu řeč Jiřina, doufajíc v obměkčení jeho neoblomné duše. Vše zde mělo jakýsi řád. Sice ho moc nechápala, ale dělala, co se jí řekne. Neměla chuti odporovat. Když se ústa otevírala k prostému protestu, chřípí zachytilo pokaždé závan sladké vůně, smysly vláčeny bez rozmyslu, pak zůstávala vtlačena neznámou silou do měkce polstrovaného křesílka, zavracejíc hlavu, po chvíli procitla, a už si nepamatovala, co chtěla. Anděli! Andělííííí! Pomoc!

„Co je to za móresy, neustále si nechávat účty na potom, tedy sem navrch? Necháváte to na nás. Co my potom s tím? Přenášíte odpovědnost na mě, na šéfa,“ zlobil se anděl a ukazoval ukazováčkem nad sebe. Jiřina podkasala kanafasku a poposedla na nejbližší legátku.

„Ale tož, pro jednú. Co vám to udělá, panáčku krásný?“ lísala se tetka.

„Pro jednú? Furt něco chcete. Vy jste divný národ, vy na Slovácku, půl století se nebavíte skrze kúsek rola se shnilýma jabloňama, pak natáhnete brka, a všichni se máme posr…“ prskal anděl. Přešlapoval. Nechtělo se mu do hloupé lapálie, která sice jednu tetku vynesla k bránám nebeským a druhou uvrhla na lože, které za chvíli opustí, z baráku vynešena úlisným havranem nohama napřed. Jednu tetku zjeví, druhou na chvilku postaví na nohy a co z toho? Ženy jsou marnivé, chvíli si odpustí, a jakmile se rozejdou, spatří Jiříka i s jeho Viděním, na vše zapomenou. To já znám, řekl si anděl. Nic. Panebože! A andělíííí!

„Zanášíte mi hlavu zbytečnými otázkami, které nejdou vyřešit, pani. Pole, které jste jim za komunistů ukradli, jste vrátila, tož co. Z té radosti vás klepla pepka. Je konec. Jako bývalá paňsouškaučitelka byste to měla vědět,“ trval na svém anděl.

„No no. Houby konec. Jaký konec, když su tady? Snad ještě něco bude, ne?“ zeptala se tetka, na svých skoro devadesát let vstala zprudka, rovná, neprohýbajíc se. Kdo by to do ní řekl? „A jestli to nevíte, tak jsem byla taky zavřená.“

„Všecko vím,“ rezignoval anděl. Odfoukl před nosem vlčí mlhu. „A kde by se to setkání mělo uskutečnit teda? Nakonec,“ zamyslel se anděl a poškrabal se na druhém konci zad. „Nevyprchaná zlost na zemi směřuje k výšinám.“

„A to je zas co za múdro? Kdo to napsal?“ optala se tetka.

„Vy. Hra „Jabloňová trať.“

„Aha, tak to je pravda, to ja. Svatá pravda.“

„Kuš! Tak kde byste se s ní chtěla jako potkat, cérečko?“

„Tož v tem sadu. Tam to začalo aj skončilo.“ Jiřina zavřela oči a viděla se v trávě, jak leží jak široká tak dlouhá tak mrtvá a nad ní nic nechápající Ludmila Koplíková. Vždycky byla pomalejší. Dloubla do Jiřiny klackem, nadzvedla jí jedno víčko, pak ruku, polechtala stébélkem na patě. Jiřa nic. Tak šla domu, a když přišla dcera s obědem, řekla ji mezi mlaskáním a srkáním držkové polévky, že tetka Horáková leží v jejich sadu a nic neříká. Asi je mrtvá. A byla.

Anděl viděl Jiře do hlavy. Hloupostí sice neoplývala, ale ty moudra mu lezly krkem. Šermovala rukama, v nichž kdysi dávno držívala ukazovátka, mačkala mu hábit jako houbu na mazání tabule. Dávala mu ultimáta, nenechala ho domluvit, skákala mu do řeči a do cesty. Čím dál horší lidi sem pouštějí. No.

„Ne-e ? Je to dobrý nápad? Přenesu ji tam jenom virtuálně, je na tom dost špatně.“ Probrat Ludmilu k chůzi nebude schopen, na záda ji také nedostane. Stačí obrazem, stejně tetka už houby vnímá.

„Myslím, že ano,“ odpověděla Jiřka. Oprášila si jupku, i sukňu, jako by byla kdovíjak po rozhovoru s andělem špinavá. Dobře věděla, že cesta ke slávě nebeské klikatila se pro ni trnitě. Upřeně pohlédla na solný sloup Lotovy ženy.

„Nebudete z toho mít nic?“ zeptala se anděla vlídně tetička.

Anděl si všiml podezíravého pohledu a poslal solný sloup po své práci. Sčítat herinky.

„Šéfa lidi už moc nezajímají. Onehdá rozmlouval s jedním šohajem. Ten se ho ptal, jako vševědoucího pochopitelně, když šlápne na ulitu hlemýždě, aniž by zabil šneka, je schopný si svůj domeček opravit, nebo je to pro něj už absolutně fatální?“

„A co je na tem špatného? Však když ju rozšlápne enom málo, tak si to šnek zrychtuje,“ dala si ruky v bok tetka Jiřina.

Anděl počítal do pěti. „Ná ba, ale ten šohaj byl celý život na vozíku! Enom jsem slyšél šéfa jak řval, že by ho tak lištíl s chutí po hubě, kdyby mohl. Jenomže choří duchem jsou osvobozeni od fyzického trestu.“ Ještě, než mohla emeritní kantor Jiřina Horáková něco nepatřičného k jeho jemnosti a vzdělání pronést, zarazil ji perutí a pravil, že pozítří, to má volno, učiní její zjevení na smrt nemocné Ludmile Koplíkovévé, na pár mžiků a ona ji požádá o odpuštění. Tetka Jířa souhlasila, odkvačila a dala do soudného dne pokoj, sumírujíc si sebezpytující řeč.

____________________________________

Podívala se za sebe na prašnou cestu, však žádná stopa po její přítomnosti. Nezůstal čas pro úlek, jen křížek na čelo a odpuštění. Měla to zastrčené ledabyle v kapse, lehké nic, téměř levitující žena zaklepala na branku přesně v půl šestou hodinu večerní. Otevřela dcera, kdo jiný. Přespávala tu, nachystala matce snídani, pak šla do svého domu, přinesla oběd, obstarala znovu matku a pak se otočila na chvíli doma s manželem, poté znovu uléhajíc v rodném domě přemýšlela, jak dlouho to bude ještě trvat. Neměla srdce dát ji někam do hospicu, měla matku ráda, obstará ji a poslouží. Zmáčkla kliku na brance, drcla do ní loktem, až v něm ruplo, avšak nikdo před domem nestál. Ani živý duch. Rozhlížela se po ulici, nahlédla i za hromadu dřeva, ale žádný člověk. Zakroutila hlavou. Vcházejíc do síně, zaslechla něčí hlas v kuchyni.

„Budu tě čekat, Lidko.“

Uslyšela slabé povzdechnutí. „Copak mami?“ Dcera zavřela za sebou dveře a naklonila se nad ležící matku. Položila jí ruku na čelo.

„Ale nic, zdálo se mně, že vidím Jiřku tancovat mezi jabloněmi. Dlouho tu nebyla.“

„Ale mami, vždyť je už tři roky mrtvá.“

„Ale já jsem s ní mluvila.“

„Jo? A copak říkala?“

„Že si mám ty jabloně strčit do řiti.“

„Jo, tak to byla ona,“ zasmála se dcera a pustila televizi. Anděl vzal tetku pod paži a vlekl ji zpátky. Žena neprotestovala. Hodil s ní do oblak.

„Než mě začnete nadávat, tak vám řeknu, proč jsem jí to řekla.“ Jiřina Horáková, učitelka ve výslužbě zvedla oči výše nad nebe. „Víte, jak se mně v tom sadu dobře skládaly básně a hry?  Když jsem jim to teda vrátila, tak už mě nic nenapadlo. Psala jsem, ale jiné věci. Hrozně se za ně stydím. Ale doma, v tom prostoru, jen s kocúrem, bez zpěvu ptactva to nešlo. I tu chatku tam zbořili, stromy vykotili,“ štkala do kapesníku. „Vy nevíte, jaké věci jsem potom psala!“

„A jaké?!“ zeptal se stále naštvaný anděl. Přesto ženu uklidňoval, zlehka se dotýkal perutěmi shrbených zad.

Žena se podivila, že o tom neví. Neví, protože psaní nikdy nikomu neodeslala. Ale i neblahá myšlenka a zlý úmysl jest hříchem.

„Anonymy.“

„Herdek, babo, já vážně začínám pochybovat, zda-li jste tu správně.“

„Jsem, byla jsem přece zavřená. A su zvědavá, jestli sem pustíte Lidku, když mně ukradla ten můj spisovatelský sešit.“ Žena se zvedla, ztratila se andělovi nadobro, a ten byl rád.

_________________________________________

Ležící ženě se značně přitížilo. Neustále před sebou rukama s posledními zbytky vetché síly odháněla vzduch, vykřikujíc něco o zlém duchu a běž pryč. Byla z té rozcvičky úplně zničená. Jednou se dokonce posadila, odkopala vztekle ze sebe duchnu a drala se postavit v kuchyni na ošoupané lino. Pak se svalila vedle postele. Dcera pohrozila, že jí bude muset ruce přivázat k tělu, jestli toho nenechá. Během dvou týdnů matka chřadla, skoro nejedla. Dcera byla připravena na vše. V šuplíku našla starý ohmataný sešit, hledala v něm číslo na faráře, ale žádná numera v něm nebyla. Sešit byl popsán nějakými básničkami a hrami. Autor Jiřina Horáková. Začala číst:

Ti mladí lidé nechali mezi olbřímími borovými kládami mezeru k pozvolnému průhledu z okna do ulice. Myslela, že naschvál. Mohla by zpozorovat sotva znatelný pohyb osob po kuchyni. A možná její ruce, když zatahují závěsy.

.

.

.

Jednoduchá divadelní hra pro dvě ženy a anděla, jenž létal od jedné rozmarnici k druhé, nevěda, kterou má dříve poslouchat, či jaké sčítat hříchy a vynášet mantru jejich duše do nebes. Mladá žena zakroutila obočím a když chtěla zavřít poslední list, na obálce tučným roztřeseným písmem četla nahlas:

Na ramenu potoka, popraskanou starou jívu začínaly opučívat kočičky. Klaněly se jedna druhé, v tanci větru, jako kdysi dvě dívky na parketu staré Matějíčkovy hospody. Věci se uklidnily a v kluzké hlíně otisknuté stopy mladých chlapců, kteří si lezli pro proutky na žíly, dávaly naději, že se stane vskutku něco nového a dobrého, co bude stoupat k oblakům.

Pak žena vstala, otevřela dokořán okno a do místnosti vpustila dlouho očekávané ticho z protějšího domu.