Oldřich Prokop: Podzimní deprese

Podzimní deprese, říká se s oblibou době, kdy se z oblohy stane těžká šedivá deka, chladný vítr smetá mlhou zvlhlé listí a tušení svátků Dušiček jen evokuje onu pomíjivost lidského života.

Jakub toto období dobře zná, a proto ho o to víc překvapil tento stav duše na jaře, kdy slunce začíná pálit, vše svěže raší a ranní zpěv ptáků jako by začínal tu slavnost nového dne.

Deprese i radost je kolem nás stále po celý rok, jen my ve svých hlavách pod dojmem kulis vytváříme svůj psychický stav. Potkalo ho to tedy na jaře a cpe se antidepresivy.

„Slabochu,“ pohrdavě mu říkají známí.

„Řešíš to tabletama a přitom se stačí projít, něco si přečíst, pracovat na zahradě a nepřemýšlet o blbostech.“

„Běžte všichni do prdele,“ křičel by na ně nejraději.

Sám to zoufalství vnímá nejlépe a neví, jak ten pomyslný baťoh ze sebe shodit. Vůlí to nejde, činností to nejde a nečinnost je obludná.

Pochopí někdo, že mu dvě hodiny trvá boj, než si zaváže boty a jde si koupit do sto metrů vzdálené samoobsluhy rohlíky?

Pochopí někdo, že je mu do breku dvacet čtyři hodin denně a neví proč? Pochopí někdo, že nevidí budoucnost ani s vteřinovým předstihem?

Pochopí někdo, že nenachází absolutně nic, co by dávalo smysl?

Alžběta mu přestala vařit, prát, žehlit.

O nějaké komunikaci není ani řeči (možná je to dobře) a děti si s ním zvídavě chtějí hrát a povídat.

Jizva na krku bolí, že má pocit jako pes na obojku.

Alespoň si teda myslí, že pes takový pocit má.

Na hodně utaženém obojku.

Nejsnesitelněji je mu v pokoji, i když chápe, že se stává dobrovolným vězněm, ale alespoň ho tady nic nepřekvapí a vydává minimum energie.

Několik měsíců žil v tomto dobrovolném exilu zamženém léky…

35.

Náhoda má v lidském životě často zásadní význam a vliv na běh věcí.

„Nemůžeš být pořád zalezlý v té své noře, nebo zblbneš úplně,“ zachrčel jednoho dne z telefonního sluchátka Robert.

„Objednal jsem tenisový kurt, sehnal dvě sestřičky od nás ze špitálu a potřebujeme čtvrtého a navíc trenéra!“

V tom „trenéra“ nezaslechnul ani při své vrozené podezřívavosti trochu ironie.

„Tak zítra ve čtyři odpoledne.“

„Ahoj a dík.“

Klap… položil sluchátko.

Tenis…!?

V mládí věnoval této hře neuvěřitelné množství času. Strašně ho to bavilo, i když nikdy nevynikal. Něco jako šachy na antuce, a navíc na rozdíl od kolektivních sportů nebyl na nikom závislý, nikomu to nekazil.

Byl sám za sebe.

Vyštrachal někde vybavení a tupě zíral na tu hromádku nerozhodnut ještě, zda zítra půjde.

Jakási nostalgie však začala v jeho nitru ožívat.

Byl na kurtu už ve tři čtvrtě na čtyři. Slunce pražilo, vodou postříkaná, zametená antuka voněla a mechově se prohýbala pod tíhou kroků.

Oslnivě bílé „lajny“ a fialová napnutá síť. Až kýčovitý obrázek zarámovaný „italským nebem“ na straně jedné a zelení okolních stromů na straně druhé.

Zkusil si pár podání. Pokaždé cítil, že úder nebyl takový, jaký by měl být. Ozval se potlesk…

„Výborně, výborně…, trenér už ladí formu,“ pochopitelně Robert a s ním dvě „kočeny“.

Představily se jako Klára a Alice.

Bez ladu a skladu pinkali, měnili sestavy a různě tu a tam odpočívali. Spíše společenská záležitost než sport.

Jakub cítil, že jeho fyzička je ještě horší, než předpokládal.

Ani společensky to nebylo ono. Kde je jeho výřečnost a pověstný suchý anglický humor!? Odloučení od tohoto druhu společnosti mu v této oblasti úplně zpomalilo mozek!

Byl vzteklý.

Sám na sebe.

Vzteklý a nešťastný.

Nestačil s dechem, potil se a za chvíli se třásl po celém těle…

„Dáme smíšenou čtyřhru,“ navrhnul někdo.

Los ho dal dohromady s hubenou, blonďatou Alicí.

Hrála o poznání hůř než Klára a v jejích pohybech byla taková ta celková neohrabanost lidí, kteří nemají talent na žádný sport.

„Dáme set, to jsem teda zvědavý, kdo vyhraje,“ zavelel Robert.

„Přece my,“ vyhrkla Alice.

„Mám velmi dobrého partnera,“ a mrkla spiklenecky na Jakuba.

Něco!

Záblesk!

Nemohl se soustředit na hru…

Citová vyprahlost posledního období se najednou začala jevit nekonečnou pouští…

„Neblbni, nehledej za tím nic, seš jen nadrženej chlap. Jí je pětadvacet a tobě bude pomalu pětačtyřicet. Pro ni to nic nebylo, reaguješ jako blázen…“

Vyhráli!

Samozřejmě.

Vybičoval se k výkonu.

Byl tak unavený, že s nimi ani nešel po hře do hospody.

Mám dobrého partnera, mrknutí, tvar očí, bezstarostný úsměv a pohupování ňader pod tričkem bez podprsenky.

Toť vše.

Zvláště pak v ostrém kontrastu s Alžbětiným zlým: „Užil sis!?“

Měl pocit jako ten švec ze staré pohádky, který se musel vrátit přes hranici země, kam si odskočil zasmát se, zpět na druhou stranu, do jiného království, kde zlý král toto lidem zakázal.

Vzal mobilní telefon a napsal krátkou SMS. Odpověď přišla vzápětí. Pozítří, po službě, jde s Alicí na kafe…

Ukázka z e-knihy Trojitý nelson

http://www.ereading.cz/cs/eknihy/10441/trojity-nelson

http://www.rajknih.cz/index.php?bk=254144&id_secat=1

http://www.ebux.cz/index.php?bk=254144&id_secat=41

http://media.alza.cz/trojity-nelson-d2259822.htm

http://www.palmknihy.cz/trojity-nelson.html

Další e-knihy zde:

https://www.suvicka.cz/?p=28409