Socha svatého Šebestiána

Buším na dveře chalupy, nic se neozývá, nikdo nepřichází. Varovné ticho. Zmocňuje se mě tísnivý a úzkostný pocit, neblahé tušení. Určitě se jim něco stalo.

Seznámila jsem se s nimi před rokem, tetě jsem nic neřekla. Teta Aneta má ve městě ČK, které se honosí renesančním zámkem, ateliér. Zimu tráví v pohodlíčku nonkonformního nábřežního bytu v Praze s výhledem na mrazem zlenivělou Vltavu nedaleko Palackého mostu. V létě vydrží celý den u plátna v chladu bývalého sklepení, který se zde drží i za horkých dnů, na nohou rozšmajdané důchodky, přes záda králičí vestu a vysoko nad sebou nádherné klenby. Ateliér je krásný, ale syrový. Teta málokdy promluví, zahloubaná do práce, její ruka soustředěně kmitá po plátně, já ji obdivně sleduji, snažím se něco pochytit, ale vím, že malovat tak jako ona nikdy nedokážu.

Odlákám ji pouze na jídlo, v chvatu je spolyká, celá zamyšlená, a zase spěchá zpátky k rozdělanému dílu, nastíněné myšlence. Umývám nádobí ve stařičkém dřezu, neboť o kuchyňské lince s myčkou si zde mohu jen nechat zdát, a uvažuji, co asi teta obědvá, když tu nejsem, jestli vůbec něco jí. Na jaře byla v Benátkách a naskicovala nesčetně památek, náměstí i momentek z ulic. Nyní přenáší na velké plátno náměstí Sv. Marka a vpředu dominuje jakási punk dívka, vulgárně nalíčená, avšak zajímavá. Kdyby udělala ještě jeden krok, vstoupí k nám do ateliéru. Když má teta pocit, že to dál nejde, že se nemůže hnout z místa, odbíhá k náčrtům zdejšího města, ke kapličkám, věžím, křivolakým uličkám a dalším stavitelským lahůdkám. Jakmile odhodí králíka a vklouzne do letních šatů, vím, že vyráží za novými motivy nebo si ještě mnohokrát naskicuje to, co já dávno považuji za dokonalé. Nemá ráda, když chodím s ní, znervózňuje ji to.

S tužkou a blokem obcházím město i já sama, lovím náměty a přemýšlím, jak by ten který výjev znázornila teta. Stojím na mostě a skicuji nesčetněkrát ztvárněný, přesto neokoukaný objekt, okázalý zámek, pod ním příkře padá skála a podél ní se vine řeka. Přímo přede mnou zastiňuje stavbu rozložitá olše.

„Slečno, jak to děláte, ať se postavím, jak chci, nikdy tam nedostanu najednou zámek i tu velkou větev nad řekou.“ Otočím se, fotograf, sympatický a hezký kluk.

„To je výhoda nás malířů, ať se postavíme, jak chceme, tak tam tu větev dostaneme, navíc si můžeme domyslet a přimalovat další. Takhle mně to připadá hezčí.“ Trošku se chvástám, ale před hezkým klukem, proč ne? Zvlášť, když vidím, jak ho pobavila má pohotová odpověď.

„To je fakt, takhle je to super…“

 Prohlíží si mě od hlavy k patě, nevěřícně vrtí hlavou a pak vypálí: „Vy jste opravdu malířka?“ Asi mu připadám moc mladá a porušuji všeobecně známé klišé, že pravý umělec musí být notně vyzrálý.

„Ne, mám to jen jako koníčka. Jinak studuji medicínu,“ vysvětluji. Hrát si na malířku by mi asi dlouho nevydrželo.

„No jasně, že mě to nenapadlo hned! Vždyť u nás je to pomalu pravidlo, že doktoři, herci a zpěváci malují. A ve volném čase určitě hrajete tenis a squash?

„Tenis ne, basket,“ přiznávám se ke svému oblíbenému sportu.

„To přijde časem,“ směje se.

Potají jsem zadoufala, že budu mít společníka na toulky městem a možná i na toulky po zdejších hospůdkách. S Petrem jsem se viděla ještě jednou. Setkali jsme se na tom samém místě, já se snažila zdokonalit nákres, on se zas pokoušel vtěsnat obrovitou větev do scenérie starodávné architektury. Potom odfrčel do Prahy, má prý neodkladné povinnosti v redakci.

Bloumala jsem historickou částí města a tam, v jednom výklenku, jsem ho uviděla. Svatého Šebestiána. Dřevěná socha, asi metr vysoká, oprýskaná a letitá. Na první dojem se nijak nelišil od Šebestiánů jiných mistrů. Přivázaný ke kůlu, z těla mu trčely šípy. Zaujal mě jeho pohled. Tento svatý se netvářil ztrápeně, usmíval se. Spokojený, téměř blazeovaný výraz. Tizian, Veronese či jiní z Benátské školy vtiskli svému sv. Šebestiánu do tváře, bolest, zoufalství, utrpení. Toto však nebyl mučedník, toto byl člověk, kterému svítá naděje, který věří, že brzy dojde vykoupení a fyzická bolest ho nezlomí. Líbil se mi. Byl okouzlující a tak trochu dráždivý. Skicuji jej a ani nevnímám tělesné disproporce. Hlava příliš veliká, neforemné obtloustlé tělo a nepoměrně krátké nožičky. Ale ta hlava, ta je na něm nejkrásnější.

Vracím se uvařit tetě oběd, duchem dosud dlím u neobvyklé sochy. Ládujeme do sebe lečo, každá zahloubaná do sebe. Teď tetu chápu. Kdykoliv tvoří něco nového, nehovoří o tom. Tvrdě pracuje a teprve, když dílo považuje za hotové, podrobněji se o něm rozhovoří.

Odpoledne zase stojím před sochou a nevěřícně kroutím hlavou. Sv. Šebestián je nyní celý holý, po šípech zejí v těle jen díry, vypadá jak prostřílený samopalem. Kdo mu je vytahal? Vandalové! Opilci? Nějaký fetišista nebo kleptoman? Ztratil na majestátu, vypadá jako proděravělý, smějící se, slaboduchý pitomeček. Bez těch šípů. Nevadí, budu pokračovat ve skice, šípy si domyslím, jako tu větev.

Nakoupila jsem zeleninu, olivy a balkánský sýr a k večeři připravila řecký salát. Teta si vezme malou mističku, aby toho tolik nesnědla, prý se ve svém věku už musí hlídat, takže to dopadne jako obvykle, potřetí si už přidává, pochutnává si na salátu a rozpovídá se. Vzpomíná, jak v letech, kdy se po jiném nevolalo, malovala horníky. Ti ji hecovali, že by mohla dostávat věrnostní příplatek, tolik toho prý sfárala. Mám strašnou chuť vyprávět jí o tajemném a záhadném svatém, ale nechávám si to pro sebe, překvapím ji hotovým obrázkem.

Ráno se zvědavým očekáváním spěchám ke svému oblíbenci. Znovu se leknu. Šebestián je obsypaný šípy, nechybí ani jeden. Co se stalo? Rychle vytáhnu skicu, opravuji ji, předělávám, zdokonaluji. Špatně jsem odhadla směr šípů, ve skutečnosti trčí úplně jinak.

Navečer se opakuje včerejší situace. Šebestián se na mě uculuje svým nepřekonatelným a ohromujícím úsměvem, nic ho nebolí, šípy jsou pryč.

Nemohu dospat, celá napnutá, jestli ráno bude v původním stavu. Taky že byl! Bodlinatý jak ježek. Kdo to dělá?

Tetě nachystám jídlo, tentokrát salát z celeru, ananasu a jablek a oznámím, že na večeři nebudu doma, jen něco zahučí, myslím, že je jí to celkem jedno, je opět ponořená do práce. Vydedukovala jsem, že se šípy ztrácejí během dne a do rána se zase objeví. Večer tedy nepozorovaně kroužím kolem výklenku.

Dočkala jsem se. Nenápadná babička v sepraných šatech neurčité barvy a pantoflích položila na zem košík, vytáhla první šíp a pečlivě a opatrně jej zabodla do obnaženého těla. Pokračovala a chvějícíma rukama proměnila krátkonohého nevzhledného tlouštíka ve vznešeného a hrdého světce.

Přistoupím k ní a oslovím ji: „Proč to děláte?“

Trhne sebou a překvapeně na mě kouká. Asi se jí na to ještě nikdo nezeptal. Chvíli mlčí a potom sdělí: „Dělám to tak dlouho.“

„Jak dlouho?“

„Už mnoho let, ani si nepamatuji odkdy.“

Prohlížím si ji. Babka schýlená věkem, ve tváři bezelstný, skromný úsměv. Jako dobrotivá stařenka z pohádky.

„A kde sháníte šípy?“

„Děda je dělá.“

„Každý den?“

„Každý den.“

„A proč chodíte vy?“

„Děda nemůže.“

Netroufám se zeptat, proč nemůže, ale jsem hrozně zvědavá, a tak potichu poprosím: „A mohla bych ho vidět?“

Babka se diví: „A vás to zajímá?“

„Ano, hrozně moc. Víte, já maluji a…“ najednou nevím, co bych řekla.

„To vidím,“ kývne směrem k deskám s náčrty, jež držím v ruce.

„Chtěla bych s ním mluvit, prosím vás.“ Asi obtěžuji, ale jsem jak posedlá.

„Tak pojďte,“ vyzve mě stará paní. Snažím se přizpůsobit svůj krok jejímu kolébání, cesta mi připadá nekonečná.

Svěří se mi, že její muž má silnou cukrovku, dostal sněť a museli mu amputovat nejprve jednu, za dva roky i druhou nohu pod kolenem. Špatně vidí a šípy vyrábí spíše po hmatu. Je to smysl jeho života.

„A kdo ty šípy krade?“ zajímám se.

„Lidi jsou nenechaví, znáte to. Každý si vezme jeden na památku a za den projde kolem takových plno. Možná to dělají i děti.“

Zastavíme před nevelkým starším domkem, čtu jméno na zvonku. Vcházíme do prostorné světlé místnosti. Bílé zdi, starobylý bytelný nábytek. V kolečkovém křesle sedí stařík, přes sebe přehozenou vlněnou přikrývku. Přesto se choulí zimou. Je velmi bledý, zřejmě na slunci moc nepobývá. Upře na mne pohled vyhaslých očí, asi nepoznává, jestli jsem děvče nebo kluk. Voní to tu dřevem.

Jeho žena vysvětluje: „Tady ta děvenka, dědo, tě chtěla vidět. Moc se jí líbí ty šípy, co vyrábíš.“

„Ano, pane Doubrava, jsou opravdu krásné,“ ozvu se rychle.

Usměje se, zřejmě jsem ho potěšila.

„Opravdu se vám líbí?“ ještě se ujistí.

„Ano, ty původní jistě nebyly hezčí,“ odpovídám a myslím, že po pravdě.

Děda je blažený, září štěstím.

„Víte, já už nic jiného nemám. Jsem umělecký truhlář, za první republiky jsem se vyučil u Petrofa, tohle všechno já…,“ máchne rukou a opíše ve vzduchu oblouk kolem krásného nábytku.

„Ale jak vás to napadlo?“

„Anežka mi vyprávěla, jak lidi našeho Šebestiána obrali. Znám tu sochu velice dobře, už jako dítě mě fascinovala, byla taková zvláštní. Tehdy jsem se jí trochu bál, připadalo mi, že se na mě výhružně šklebí. Teď jsem ji už mnoho let neviděl, ale mohl bych vám popsat každý její detail, každý rys. Ani nevím, jak k tomu tenkrát došlo. Zkusil jsem si udělat šíp, pak další a nakonec mě to chytlo.“

„A kde berete materiál?“

„Příbuzní, sousedi, lidé z města, každý občas něco přinese, lípa to není, ale i ze švestky uděláte pěkný kousek.“

Děda byl nemocný, zmrzačený, ale zachoval si duševní svěžest. Jeho vyprávění bylo zajímavé a živé, bez známek stařecké demence.

Anežka mu vložila do zkroucených rukou ostrý zahnutý nožík a kousek dřeva a děda vyřezával. Napadlo mě, že takhle nějak vkládali do rukou Renoirovi štětec a přivazovali k prstům, když měl ruce ochromené dnou.

Pan Doubrava trpělivě a s láskou tvořil šípy, a ne obyčejné, na koncích umně ozdobené, perfektní řezbářská práce. Nedivím se, že nalákaly zvědavé návštěvníky města.

Venku jsem se paní ptala: „A co v zimě? To taky chodíte?“

„Taky, ale ne tolik. Stačí dvakrát týdně. To už je málo turistů, tak je nestačí vytahat. Ale stejně chodím ráda, i když mrznu.“

Ano, chodila ráda, i když mrzla, byl to takový jejich rituál, v létě, v zimě.

Začala jsem je navštěvovat, podívat se na jeho práci, popovídat si. I paní Doubravová se nejspíš těšila na mé návštěvy, neboť pokaždé čerstvě napečené buchty nebyly náhoda, dokonce jsem dostala něco s sebou, což kvitovala teta, i když brblala, že jí hatím její snahy o štíhlou linii.

Teď bezradně stojím přede dveřmi a tuším něco zlého. Byla jsem se podívat na Šebestiána, byl po několik dní zcela holý, snad už se ani tak neusmíval. Za vedlejším plotem se objeví nějaká paní v šátku a křičí na mě: „Tam se nedozvoníte, jsou pryč.“

„Jak… pryč?“

„Starý pán v zimě umřel, cukrovka ho udolala. Paní se odstěhovala k dětem a chalupu koupili nějací Pražáci, ale ti tu teď nejsou.“

Smutná a sklíčená se vracím k tetě, na cestě mi padne do oka ulomená vrbová větev. Seberu ji, prohlížím ji. Napoprvé to z ní půjde.