Vítězný doutník


21. března 2015, autor Mračoun,



Mimozemšťan Xiraxes stál ve vysoké trávě a hleděl na hladinu rybníku. Večerní obloha se barvila do kouzelných barev. Před několika okamžiky se zářící hvězda soustavy schovala za obzorem. Odrazem svých paprsků v atmosféře začala kouzlit nezaměnitelné barevné gradace.

Xiraxes měl rád tuto planetu. Jen díky šťastné náhodě na ní narazil. Krásný živý ostrov uprostřed pustin vesmíru. Nikdo z jeho soukmenovců ani netuší, že existuje. Jenom on ví. Objevil poklad, který mu přinese slávu, bohatství a uznání. Celý jeho klan, doposud tak nevýznamný, bude pozvednut vzhůru. Všichni členové na něj budou pět chvály, skládat oslavné básně. Zapíše se do historie.

Rukou sjel do paměťové jednotky připevněné na chladné šedé pokožce. Zde je jeho bohatství! Obsahuje qadrony informací o planetě a o všem, co na ní objevil.

Ne, nebylo to lehké. Dokonce musel čelit obrovskému nebezpečí. Jak se humanoidi bránili! Nenáviděli ho a útočili vším, co měli po ruce. Směšné zbraně metající kovové projektily! Jak prehistoricky primitivní. Žádné energetické pulzy, protonové meče, mezonové urychlovače! Ano, brutální síla je jim vlastní! Jak snadné bylo otočit rakety z útočících létajících strojů zpátky proti nim. Jak byli zoufalí! Až se tolik nejednotní humanoidi nakonec dokázali spojit proti němu. Bylo jim to něco platné? Phe!

Pohledem na zrcadlo klidné hladiny odrážející nádherné barevné variace se opět uklidnil. Pár kroků opodál zelenkavě zářil připravený transportní blok. Stačí k němu dojít, stisknout jedno z tlačítek na svém trupu a vsssssss! Bude doma, mezi svými, s neuvěřitelným bohatstvím v paměťové jednotce.

Xiraxes se náhle zarazil. Může se kochat posledním soumrakem u rybníku. Ale jeho zroditelka ho vždy nabádala, aby byl opatrný. Zdánlivé vítězství může být prohrou, říkávala. Chladným pohledem projel zatemňující se krajinu. Od svého trupu odepjal ruční skener a s velkou pečlivostí se s ním pomalu otočil kolem osy. V napůl umělých očích se generoval skenovaný obraz. Viděl všechno živé okolo. Spousty titěrného hmyzu, několik malých obratlovců a skupina různých létajících tvorů – říkají jim ptáci! Jinak nic. Žádný humanoid. Je tu bezpečno.

Pohledem se vrátil na krásnou vodní hladinu. Najednou mu bylo té planety líto. Až dorazí soukmenovci, vše se změní. Krásný romantický svět skončí. Humanoidi budou porobeni, stanou se z nich otroci a ti přebyteční… Ti budou prostě zrušeni. Nic jim nebudou platné primitivní zbraně. Prostě a jednoduše, právě skončila jejich doba.

Mohl by ale nalezení nové planety zamlčet? Nic o objeveném světě nezmínit? Myšlenka stála za zvážení. Jen on by věděl, s pocitem boháče, který může, ale nemusí…

Ne, má odpovědnost ke svému klanu. Štěstí mu bylo nakloněno. Je to šance, která se již nikdy nevyskytne. Nemůže se řídit nějakými rozmary, musí pracovat pro blaho rodu! Bude škoda toho světa. Nakonec ho ale soukmenovci zdokonalí a vylepší a hlavně oprostí od přemíry humanoidů. Jak jen jsou nezodpovědní! Kolik takových krásných scenérií pokazili svojí všudypřítomností, stavěním nesmyslných měst, rýpáním do země, nekonečným spalování všeho, v čem je obsažen koncentrovaný uhlík. Jsou jen a jen barbaři! Nezaslouží si tak krásnou planetu!

Jak čas plynul, snižoval se úhel paprsků z věčně zářící hvězdy a obloha měnila barvu do temného ruda. Občas se ještě objevovaly tyrkysové ostrůvky, které se ale začaly také nořit do oranže. Odraz na hladině klidné jako tabule skla byl více a více temnější. Je to nádherná paleta!

Xiraxes znovu aktivoval paměťovou jednotku a k obrovskému množství zaznamenaných dat přibyla další. Za část získaného bohatství si koupí toto místo. Určitě se sem vrátí a zřídí rezervaci, kde bude jenom sám odpočívat.

Obezřetnost! Rychle opět proskenoval okolní louky. Nic, jako před chvíli. Humanoidi to vzdali. Smířili se se svojí prohrou. Patrně si prolévají hrdlem uhlovodíkový nesmysl, který jim tupí již tak chabou mysl. Opíjejí se, aby se nemuseli užírat nicotnou budoucností. Je vůbec nějaká?

Stařičký vodník pod hladinou zíral svýma pětisetletýma očima vzhůru. Měl trpělivost krokodýla, ta ho ještě neopustila. Na břehu byl podivný člověk, tak jiný od ostatních!
„To je ale divná dušišta,“ zašišlal tiše bezzubými ústy.
Pomyslel na to, že by se mu hodila do sbírky. Žádnou podobnou nemá. Ale není na lovení moc starý? Cizinec je statný, dobře stavěný a má divnou barvu! Útok by se nemusel povést. Nakonec, má to ve svém věku zapotřebí? Co mu zde schází? Krásný rybník, nádherné okolí a dnes je navíc tak kouzelný večer!
Pomalu se pohnul, aby se na postavu na břehu podíval z jiného úhlu. Byl zkušený. Na hladině se neudělala jediná vlnka. Pocítil pýchu. Ještě by mohl vyučovat vodnickou omladinu!

Xiraxes se rozhodl, že nastal čas k odchodu. Obloha již temněla a divadlo končilo. Vzpomněl si na humanoidy a na pikantní data, která o nich shromáždil. Jak by to řekli? Že už dokouřil svůj vítězný doutník. Musel se zasmát! Jak jsou stupidní! Na oslavu vítězství si krátí život inhalací patogenních uhlovodíků! Blázni zatracení! Nezaslouží si nic než porobu!

Mimozemšťan pohlédl na transportní blok. Čišela z něj vůně domova, jeho blízkých. Pocit klidu a bezpečí. Bude tam za pár okamžiků. A za stejnou chvíli se skončí budoucnost objeveného světa!

S pocitem melancholie vnímal krásnou atmosféru okamžiku. Nasával jí do sebe všemi smysly. Tak rád by tu ještě chvíli zůstal. Ne, tato planeta ho nepřemohla svojí silou, zbraněmi, útoky. Přemáhá ho jen svou krásou a nádherou.

No nic, je na čase vyrazit! Zamrkal svými titanovými víčky a protáhl mohutný trup. Dlouhými kroky došel k transportnímu bloku, mysl plnou objeveného světa.

Uvědomil si, že tu přeci jenom něco chybí. Něco mystického. Ten svět je neuvěřitelně plochý, jednoznačný, snadno přehlédnutelný, bez tajů a překvapení. Jen vodní hladina je svým způsobem tajuplná. Okno do odlišného světa v dosahu ruky!

Otočil se a obětoval ještě chvilku. Poslední dotyk s tou krásou si nemůže nechat ujít.

Xiraxes se vrátil na okraj břehu, sehnul se a svojí chladnou paži přiblížil k nehybné hladině. Jeden z tenkých šedých prstů přiblížil až těsně k vodě. Zaváhal. Má právo se jí dotknout a porušit posvátný klid, nechat rozjet drobné vlnky? Ne, nechá to na příště. Teď se přenese domů.

Vodník zíral vzhůru. Původně nechtěl zaútočit, ale příležitost rychle změnila jeho rozhodnutí. Instinkt lovce přemohl bolestivou pohodlnost. Smyčka z puškvorce vylétla nad hladinou, bleskově se zatáhla kolem napřažené šupinaté paže. V ten okamžik překvapený Xiraxes padal do vody. Ozvalo se mocné šplouchnutí, klidnou hladinou se rozjely divoké vlny. Rybník ožil poplašným křikem ptáků.

Mimozemšťan byl šokovaný. Nevěděl, co se to děje. Na chvíli ucítil překvapivě měkký dotek bahnitého dna, ale to již zajížděl do hloubky, hnán neznámu destruktivní silou. Co se stalo? Než stačil cokoliv učinit, do jeho organizmu pronikla nekompromisní voda plná zvířeného kalu. Mysl se náhle začala vytrácet. Ach, zapomněl jsem proskenovat tu zatracenou vodu, stačil si ještě pomyslet.

Stařičký vodník namáhavě oddechoval u dna. Tohle už na něj není. Kdo to byl? Snad ani ne člověk!
„Ale dušišta je to vzášná,“ řekl uspokojeně.
Ještě však neskončil. Každý zkušený vodník ctí zásadní pravidlo. Je třeba smazat všechny stopy! Jinak by přišli lidé a rybník prohledávali nebo dokonce vypustili! O komplikace rozhodně nestál.

Unaveně se vydrápal na břeh, aby se poobhlédl, jestli tam podivný cizinec něco nezanechal.

„Čo to tu leží za sajlajt!“ zvolal tiše a hleděl na podivně zářící transportní jednotku.
„To sou kšefty!“
Sehnul se a podivně vrnící krabici táhl vysokou trávou. Hlasitě hekal, uplivoval si, kroutil nevzhlednýma očima. Ale s jistotou přístroj dovlekl k nedaleké bažinaté tůni. Zastavil se, aby nabral dech. Potom se vzchopil k vzedmutí sil a krabici hodil do bažiny.

„Tak a je to, ksindl jeden švítívej,“ řekl s uspokojením. Přístroj tiše a pomalu klesal do bezedného zapomnění. Kdyby zůstal ležet na trávníku, mohl lidstvu přinést pokrok a cestování vesmírem. Nebo by jeho objevení znamenalo ještě větší hrozbou, než útok mimozemšťanů?

Vodník se po návratu do rybníku znovu pokochal novým úlovkem. Cítil spokojenost. Kdyby byl suchozemcem, možná by si zapálil vítězný doutník.







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Vítězný doutník” - 1


    Eva   (23.3.2015 (21.36))

    Povídek o kolonizaci Země mimozemšťany je hodně, záleží, jak se zpracuje. Zde vidím nějaké "ale": název humanoid vymysleli lidé pro roboty, sem mi vůbec nepasuje. Podivila bych se, kdyby mimozemšťan s takovým technickým vybavením se nedokázal ubránit někomu, kdo ho stáhne do vody - mohl to být krokodýl, anakonda, cokoliv, nemusel to být zrovna vodník - vodu už musel mít na Zemi dobře zmapovanou. Povídka má příliš dlouhou expozici, účel, za jakým zde je, by se dal vysvětlit ve dvou větách. Styl máš hezký, ale povídka je zbytečně popisná, šetři si jazyk na další texty.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička