Na Prahu – den první


1. dubna 2015, autor Eva,



Na cyklovýlet Sedlčany – Praha a zpět jsme vyrazili v počtu dvou kusů – já a manžel – v pátek 5. září 2014. Vím to přesně, neboť v ten den jsme slavili narozeniny příbuzného, u něhož jsme v Praze spali. Původně jsme plánovali, že se v Radíči napojíme na Vltavskou cyklostezku, dojedeme po ní na Novou Živohošť, zde se necháme převézt přes řeku přívozem a poté pokračovat po levém břehu Vltavy. Přívoz však jezdí jen do konce srpna, takže jsme byli nuceni trasu trochu pozměnit, řeku přejet po mostě v Cholíně a na Vltavskou cyklotrasu se napojit až v Čímě. 

 

 Večer předtím jsem ležela dlouho v cyklomapě a vtiskla si do paměti všechna místa, kudy pojedeme, abych na křižovatkách a rozcestích nemusela tápat a tázavým pohledem sledovat manžela anebo, nedej Bůh, vytahovat mapu. To hrozně zdržujeJ)).  

 

Zabalila jsem si opravdu jen to nejnutnější, fotit budu mobilem, i malý foťák zabere moc místa. Ráno vyrazíme směr Příčovy a rybník Musík. Tráva kolem Musíku je plná „babího léta“:

 

MUSIKBABILETO

 

Po cyklostezce dojedeme do Křepenic, dále můžeme jet jen po silnici, v podstatě kopírujeme trasu autobusu. Na Cholíně zastavujeme na mostě:  

 

cholin

 

Odtud je dlouhý táhlý nepříjemný kopec, protože nás předjíždí hodně aut.  Pokračujeme na Čelinu, a Mokrsko, krásně je vidět rozhledna na Veselém vrchu:

 

MOKRSKO

 

Prostřední Lhota, Chotilsko, zde zahneme na opačnou stranu, než jezdí autobus na Prahu, a to doprava na Čím:

 

na_Cim

 

A jsme na Vltavské cyklostezce. A pořád jedeme po silnici, po které jezdí auta.  V Buši mě zaujala budova s nápisem The Old Granary, o níž jsem na českém netu nenašla zhola nic. Domnívám se, že The Old Granary je společnost, která provozuje síť hotelů a penzionů v anglickém venkovském stylu:

 

BUš

 

Před Slapy zastavujeme u této cedule:

 

Sovička_Evička_zaBuši

 

Vzhledem k tomu, jak se jmenuje tento web a jak se jmenuji já, tak tam prostě musíme zahnout. Manžel tvrdí, že tam bude živá sova. Žádnou sovičku jsme nikde nenašli, na netu však ano: http://www.sovickaevicka.cz/. Naproti ceduli se Sovičkou vidím poprvé v životě čirokové pole:

 

čirok_před_Slapy

 

 

Ve Slapech si dáme v hospodě menu, které zahrnuje pečené kuře, což ocení pejsek od vedlejšího stolu. A taky mu moc chutná zákusek, což ocením zase já, protože sladké nejím.

 

A s plným břichem a pořád po silnici. Teprve u pumpy na hlavní silnici na Prahu (102) vjíždíme na cyklo. Lesem parádní, ale opravdu parádní sjezd, ke Kocábě:

 

 

Cyklostezka údolím Kocáby je ten nejhezčí úsek celé trasy:

 

Sjíždíme dolů k brodu, manžel zastavuje a povídá: „Jak se cejtíš? Projedeš to?“

 

„Jo projedu,“ kasám se.

 

 

Vracíme se kousek nahoru po cestě, abychom měli větší rozjezd. Parta starších pánů, kteří zde sedí u stolu a popíjí, přerušuje hovor, zvedá se a zvědavě se staví k plotu. Smějí se a drkají do sebe. No počkejte, já vám ukážu! Rozjedu se na plný pecky a zdárně prosvištím brodem hned za manželem. Mám úplně mokré boty z toho, jak při průjezdu cákala voda, kdybych šla pěšky, vyšlo by to nastejno. Ale projela jsem. Za brodem zastavujeme, že si jej vyfotíme, a všimneme si, že kousek od něho je lávka.

 

Tak proto se ti dědkové tak významně uculovali! A schválně nám nic neřekli. Kouknu se přes potok na druhou stranu a pánové se řežou na celé kolo. Čím více se blížíme k Praze, tím více přibývají chaty.

 

udolímKOcaby

 

Ve Štěchovicích hází manžel do mé nazpaměť naučené trasy vidle a vydává se přes most. Na mou námitku, že tudy přeci Vltavská cyklostezka nevede, vysvětluje, že bychom museli jet na Davli a na Zbraslav pořád jenom po silnici, zase bychom opisovali trasu autobusu.  Že vymyslel lepší plán, a to na Pikovice a pak po cyklostezce podél Sázavy a od soutoku přešplhat kopce na pravém břehu Vltavy.

 

Manžel zamýšlel jet na Hradišťko, ale za mostem jsme nezahnuli, takže pořád a furt po silnici až k Pikovicím. Odtud už zase začíná cyklo  a další super sjezd až k Sázavě. Ze začátku jdu kousek pěšky, protože sešup je tak prudký, že se bojím, že to neubrzdím.  Na mostě zastavím a fotím:

 

SAZAVA

 

most přes Sázavu

 

Když znovu nasednu na kolo, zjistím, že mi nefungují ani zadní ani přední brzdy. Udělalo se mi úplně špatně, když si pomyslím, že by se mi toto stalo zhruba před 300 metry. Před 14 dny jsme byli v Českém ráji a kamarádi bikeři vybírali trasy vhodné pro jejich kola. Na pískem vysypané cestě se mi šprajclo kolo a spadla jsem. Nic se mi nestalo, ale kolo bylo celé zkřížené, brzdy nefungovaly. Spravili mi to, seštelovali, ale jak vidno, provizorně. 

 

Manžel už byl na cestě podél řeky, volám mu na mobil, neslyší. Tak se s těmi kaput brzdami vydám za ním, cesta je sice rovná, ale velmi kamenitá a docela se bojím. Radši slézám z kola a jdu pěšky:

 

podél Sázavy do Davle

 

Manžel se mezitím otočil a vrací se zpět. Říká, že by se mi to v kopci nemohlo stát, protože když jsou brdy „v tahu“, neodpadnou. Nevím, zdali se mě nesnaží jen uklidnit. Pomocí cyklistického vercajku a kapesního nožíku opravuje brzdy. Zatímco se lopotí, přijede se na nás podívat labuť.

 

spravujeme kolo labutě

 

Hotovo, brzdy funkční, můžeme je dále. Psychicky jsem docela rozhozená, vyloženě se ploužím a pořád si v hlavě přehrávám, co by, kdyby.

 

U Maškova mlýna cyklostezka končí a vydáváme se po turistické červené. Šílený kopec nahoru, sjízdný jen pro hodně natrénované bikery, už si nemusím dělat starosti, jestli to ubrzdím.  

 

Jsou odtud krásné výhledy na Davli:

 

vyhlidka na Davli

 

vyhlidka na DAVLI2

 

Stále tlačíme kola nahoru, cesta se zdá být nekonečná. Konečně! Ves Březová-Oleško, vrchol Oleško:

 

 

Z Oleška špičkový sjezd po silnici až do Vraného, už se nebojím, po tom supění do kopce se mi vše rozleželo a toto je báječná odměna. Dáváme si v jedné hospodě jídlo, manžel utopence a já nejhnusnější nakládaný Hermelín, co jsem kdy jedla. Ten už nebyl řádně proleželý, byl to odporně hořký žlutý sliz, který odtékal z talíře.  Z Vraného pokračujeme kousek po silnici podél trati a po cca 4 kilometrech začíná cyklostezka podél pravého břehu Vltavy.

podelVltavy1

 

Zprvu si zde šlapeme jako králové, zcela sami.  Jak se blížíme ke Zbraslavi, začínají se objevovat první cyklisté a inlajnisti.

 

PODÉL Vltavy2

 

A ze Zbraslavi do Braníku už je hotový mumraj. Malé děti, co se učí bruslit, vám padají pod kolo, do toho cyklisti, kteří se snaží závodit, inlajnisti, kterým je stezka úzká. A to všechno v obou směrech. Nebezpečné jsou i dámy ve zralém věku, které objevily kouzlo bruslařského sportu. Jednu takovou jsme dojeli na kole, jela zeširoka ze strany na stranu, divoce máchala rukama, na uších sluchátka, takže se na ni nedalo zavolat. Že už není dávno náctiletá, jsem usoudila z vrásčitých bochánkovitých nohou pokrytých bujnou celulitidou. A protože jí končily šortky těsně pod zadkem, mohli jsme si tu krásu vychutnat v plné míře. Co teď? Předjet se to nedá, zabít se to nedá, nezbývalo nám než jet za ní. Naštěstí cestu lemuje mnoho stánků s občerstvením a hospod, takže si natřesená stehýnka dala po cca 3 kilometrech pauzu.

 

Za Braníkem ubývalo inlajnů a přibývalo pejskařů. Ti byli celkem bezproblémoví, psy měli na vodítkách a snažili se nepřekážet. Nás cíl byl kousek od stadionu Slavie ve Vršovicích. Takže jsme to vzali přes Podolí, zde pod železničním mostem doprava, pod Vyšehradem, Ostrčilovo náměstí, pod Nuselským mostem, pak najet na Vršovickou, vše v pruhu vyznačeném pro cyklisty, který řidiči respektovali. Průjezd Prahou byl zcela v pohodě, ještě jsem se stačila kochat a rozhlížet.

 

Nedaleko Slavie jsme ještě zašli na pivo, vedle nás seděly dvě holky a bavily se anglicky. Hned jsem poznala, která z nich je Češka. Neúměrně protahovala koncovky, takže víceméně mečela, dělala grimasy a všelijak divně se pitvořila. A hlavně hodně nahlas. A koukala se, jestli se koukáme. No to jsme tedy koukali. Ta druhá mluvila potichu a tvářila se úplně normálně.

 

Zaplatíme pivo a vyrážíme. Kam? No přeci na oslavu narozenin!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Postřehy, Reportáže, cestování





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička