Altmühltal – první a druhý den

Ráda jezdím na cyklovýlety do Německa. Mají tam perfektní služby, v restauraci vždy dostaneme excelentní jídlo a během pobytu tam potkám tolik usměvavých lidí, kolik nepotkám za celý rok v Česku.  A hlavně nedrží tam siesty jako v Řecku či Itálii. A když zrovna v těchto jižních destinacích nemají siestu, tak vám naštvaně odseknou, že už je konec září a je po sezóně a že můžeme povečeřet maximálně zmrzlinu. Totéž platí pro květen, to mají zase před sezonou. 

Tentokrát jsme vyjeli do Německa s cestovkou Rubikon do národního parku Altmühltal, na oblíbenou cyklotrasu z Gunzenhausenu do Kehlheimu.

Autobus nás vysypal zhruba v jednu hodinu u jezera Altmühltalsee. Průvodce uspořádal brífink, dostali jsme pokyny, mapy, kartičky s ubytováním a mohli vyrazit. Objížděli jsme jezero, na němž se rozprostírá nesčetně „ptačích ostrůvků“ a je tak nejdůležitější chráněnou oblastí pro tažné ptáky v Bavorsku:

Útočiště si zde našla i berneška husí:

V Gunzehausenu jsme vyhledali infocentrum a zjistili, že tam nemají o nic lepší podklady, než nám dala cestovka:

Ale když už jsme tam byli, tak jsme si jednu mapku koupili. Vůbec jsme ji pak nepoužili, značení cyklistických tras je zde tak dokonalé, že žádné mapy nepotřebujete. Cyklostezka vede bukolickou krajinou, lemují ji vesničky s kostelíky s nádherně zdobenými kupolemi. Zde je na kopci vidět Sammenheim:

Ne všichni lidé pracující v pohostinství jsou zde vlídní a usměvaví. V jedné vsi jsme zažili německou obdobu hospody Na mýtince, také jim lezlo krkem, že jim tam chodí lidé. Bezradně jsme postávali uprostřed zahrádky, kde vůbec nikdo neseděl, načež z hospody vylezla taková neupravená vysušená treska. Zeptala jsem se jí, zdali mají otevřeno. Baba zabrblala, že „ja“, sedla si ke stolu, začala si číst knížku a nás si vůbec nevšímala. Usoudili jsme, že tam asi jen bydlí. Měli tam napsáno, že vchod je za rohem, tak jsme obešli dům a vešli do zcela prázdného lokálu. Naše čtenářka se přesunula ze zahrádky za výčep a nevraživě na nás hleděla. Vedle výčepu se otevřely dveře, v nich se objevil divný chlap, něco zabručel a zmizel.  Dali jsme si pivo, rychle ho vypili a radši zmizeli taky.

Přespali jsme v hotelu v Treuchtlingenu. Ve městě mají vystavenou parní lokomotivu výrobní řady 01. Tyto mašinky se vyráběly pro říšské dráhy v letech 1925 až 1938, byly určeny pro rychlovlaky a celkem jich bylo vyrobeno 231.

Kousek za  Treuchtlingenem začíná národní park podél řeky Altmühl, tedy ten nejkrásnější úsek, a to konkrétně tady:

V národním parku se nacházejí druhy ryb, zvířat a rostlin, které jsou ohroženy v celoevropském měřítku a některé z nich se nacházejí už jenom tady. Je zde velké množství uměle vybragrovaných jezírek, která jsou rájem žab, a proto vás po celou trasu doprovází příjemné kvákání:

Údolí je obklopeno vápencovými skalními masívy z období jury. Češi říkají, že jim to připomíná Český ráj, i když ten je mnohem sevřenější.  Napadly mě spíše Broumovské stěny. V každém případě možností k lezení po skalách je všude nepřeberně. Těmto skalám přezdívají 12 apoštolů:

Co mě nadchlo, byl Pappenheim, město i hrad:

Vyhlídky z hradní věže jsou úžasné:

Jeden z hrabat z Pappenheimu byl polní maršál Gottfried Heinrich. Bojoval na straně katolíků na Bílé hoře a zemřel na následky smrtelných zranění, která utržil v bitvě u Lützenu. Bylo mu pouhých 38 let. Albrecht z Valdštejna nechal na počest slavného císařského důstojníka Gottfrieda z Pappenheimu na své náklady tři dny vyzvánět ve všech pražských kostelech. V tragedii Friedricha Schillera „Valdštejnova smrt“ pronáší Albrecht větu: „Tak ve vás poznávám své pappenheimské“. Chtěl se takto Pappenheimovým vojákům vetřít do přízně. Toto úsloví však postupně získalo opačný a pejorativní význam, nevyjadřuje „věrné“, ale naopak nedůvěryhodné a falešné. Maršálek má ve městě sochu:

V Solnhofenu je bazilika z karolínského období, založená kolem roku 650:

Je zde naleziště žlutých vápenců z období svrchní jury a „solnohofenský vápenec“ je v paleontologii proslulý. Založili zde muzeum zkamenělin, protože se zde našla fosílie archeopteryxe. Naproti muzeu je obchod, kde si můžete koupit drobné zkameněliny či polodrahokamy. Můj muž má podobné serepetičky rád, tak jsme si tam něco vybrali. Pokladní si nás změří přísným pohledem a zeptá se:  „Vy jste Rusové?“

„Ne, Češi,“ odpovídám.

„Tak, to je dobře,“ rozzáří se Němec, udělá z pusy rohlík a dá se s námi srdečně do řeči.

V Dollnsteinu hned u řeky je hospoda, kde je napsáno „mluvíme česky“.

Objednali jsme si u německé servírky, ta česká se k nám sama přihlásila, když nás slyšela se bavit. K našemu stolu pak přišel i její přítel kuchař, jsou zde už několik let a jsou velmi spokojeni. Kuchař se nám svěřil, že se nedá srovnat, z jakých surovin se vaří tam a z jakých byl zvyklý vařit tady. Pan majitel ho prý zásobuje jenom prvotřídními potravinami.

Za Dollnsteinem jsou úchvatné skalní vyhlídky.

Druhý nocleh je ve Wasserzellu. Máme v busu sedačky číslo 11 a 12. Majitel penzionu nám radostně sdělil, že dnes byla vylosována jako šťastné číslo „jedenáctka“, což znamená, že nám bude přidělen apartmán. Tož fajn, to si to užíváme jako Homolkovi.