Skotská princezna


7. června 2015, autor Mračoun,



Velký výletní cruiser Princess of Scotland se prodíral nočním Atlantikem. Bylo pozdě po jedné v noci. Okna kajut již nesvítila a většina pasažérů dávno spala.

Kapitán Sellier šel z můstku pustou chodbou mezi kajutami. Jeho jindy jasné oči byly nyní unavené. Měl za sebou náročný den.

Rychlejší cesta by byla služebním koridorem. Ale směrnice číslo 56 společnosti ukládala, že kapitán se má pohybovat mezi pasažéry. Proto zvolil tento kompromis. Nepředpokládal, že zde někoho tak pozdě v noci potká.

Zahnul za roh směrem do služebního sektoru. Náhle strnul překvapením. Téměř narazil do mladé ženy. Byla menší, oblečená do prostých krátkých černých šatů s odhalenými rameny. Neubránil se neslušnému přejetí očima po její postavě. Jakoby ho zelektrizovala. Krátké šaty z jednobarevné látky, žádný šperk, ani cetky ani diamanty. Tmavé vlasy jí padaly na zářivá ramena.

Kapitán polkl na sucho a vypravil ze sebe: „Dobrý večer.“
„Dobrý večer, kapitáne,“ zněla odpověď.
Zastavili se.
„Jak jste poznala, kdo jsem?“ podivil se.
„Nosíte uniformu s kapitánskou hodností,“ usmála se a pohledem zamířila k jeho rukávům se čtyřmi zlatými houskami.
„Neznám mnoho dívek, které se orientují v důstojnických hodnostech.“

Blýskla škádlivě očima. „Mohli bychom se na chvilku posadit? Nestane se mi každý den, abych potkala kapitána.“
Byl zaskočen. Nečekal takovou výzvu. Opravdu, stáli pár kroků dál od odpočívadla s lákavou koženou sedací soupravou.
Chtěl odmítnout. Ale natolik ho upoutala, že nakonec přikývl.
„Ach promiňte, určitě. Pojďte se posadit.“

Usedli proti sobě. Pohlédl jí zpříma do obličeje. Měla tmavě modré oči a lehce pihovatý obličej.
„Co hledá osamělá dívka tak pozdě v prázdných chodbách zaoceánské lodě?“ pokusil se o žoviálnost.
„Možná to samé, co statečný a elegantní kapitán na tom samém místě,“ zasmála se. Náhle si uvědomil, jak mu zvedla náladu. Všechna jeho únava se vytratila.
„Nebojíte se opustit můstek a nechat loď plout rychlostí pětadvaceti uzlů tmou?“
Opět ho překvapila. Ta holka ví víc, než je schopen domyslet! V rozkazu směny byl skutečně uveden tento parametr plavby.
„Kapitán může jít klidně spát. Nad bezpečností lodě i cestujících bdí zkušení důstojníci a nechybující oko radaru,“ řekl lehce proklamujícím hlasem.
„A co když nám hrozí nějaké strašlivé nebezpečí. Obejdeme se bez vaší bdělosti?“
Zasmál se: „Tady žádné nebezpečí nehrozí. Jsme dobrých 100 mil od Bermud…,“ zarazil se a pak pokračoval: „na povídačky o trojúhelníku zapomeňte.“
„Tak mi povězte, co by se stalo, kdybychom narazili na dosud neodhalenou skálu,“ řekla s úsměvem. Zklamaně se zamračil. Na takovýto hovor teď neměl náladu, ani s touto elektrizující dívkou. Všimla si změny jeho postoje. Natáhla se ke stojánku s perem a papírky na poznámky, který stál na stolku. Cosi načmárala na lísteček a podala mu ho.

Překvapeně zíral a nechápal. Na lístečku bylo napsáno: 29°01′8″ N, 62°40′0″ W. Uvědomil si, že jsou to konkrétní souřadnice, ne příliš vzdálené od jejich polohy.

Z muže se stal úřední kapitán. Zbystřil pozornost.
„Na této pozici nemůže být žádná skála, je tu kolem dvaceti tisíc stop hloubky. Musím váš zklamat, žádné nebezpečí se nekoná.“
Vůbec jí to neodradilo. Čekala takovou reakci.
„A co když potkáme nějakou neosvětlenou loď,“ nadhodila.
Až příliš nezdvořile se uchechtl.
„Milá dámo, dneska každý malý kluk umí na internetu najít všechny lodě, které se plaví stovky mil okolo nás. A navíc si přečte nejen kurz, odkud a kam plují. Dokonce si prohlédne jejich fotky. Satelity, radary, to všechno hlídá bezpečnost i tak pochybujících dívek, jako jste vy.“

„A existuje nějaké nebezpečí, které by nám na tomto místě mohlo hrozit?“
Otázka ho popudila. Neměl se s ní vůbec pouštět do řeči. Cosi ho však nutilo se zamyslet. Toho, co vyslovil, litoval dříve, než zavřel ústa: „Snad jenom tulácká vlna.“
Oči se jí rozšířily vzrušením. „Tulácká vlna,“ opakovala uznalým hlasem.
„Ale té se během svého dlouhého krásného života nedočkáte,“ uklidňoval jí. „To máte větší pravděpodobnost, že vás zasáhne meteorit nebo vám pod nohama vybuchne sopka.“
„A co byste dělal, kdyby přišla?“

Před očima se mu vybavily malované obrázky lodí, které překlápí ježící se vlna a posílá je ke dnu. Několik takových událostí se již stalo.  Tito mořští zabijáci vznikají tam, kde se mísí oceánské proudy a často se mění počasí.

„Omlouvám se slečno, ale je už opravdu čas jít spát,“ řekl. Vstali téměř společně. Opět přišel ten elektrizující pocit.

„Promiňte kapitáne, jste unaven. Máte své povinnosti a já vás zdržuji. Nashledanou,“ řekla, usmála se a zmizela v chodbě.

Pohlédl na stolek. Zůstal tam po ní jen popsaný lísteček.

Sellier se sehnul, vzal lístek, zmuchlal ho a očima hledal koš. Zajímavé. Je tu stojan s perem a papírky, ale koš nikde. Pousmál se. Měl by to napravit a hned zítra ráno ho sem nechat dát. Zmuchlaný lísteček vsunul do kapsy a pokračoval do své kajuty.

Ve sprše si uvědomil, jak moc je unaven. Prohříval se o chvilku déle, než měl ve zvyku. Potom ulehnul a kajuta potemněla. Téměř vzápětí si vzpomněl na dívku. Uvědomil si, jak byla nádherná. Možná by jí mohl pozvat na oběd nebo na večeři, jestli ji ještě potká. Snad by byl ochoten se s ní bavit i o námořních katastrofách. I když to ze zásady s jinými vždy odmítal.

Náhle se ve tmě posadil. Poznala ho podle znaků uniformy, věděla rychlost, určila přesnou polohu. Co to zatraceně mělo být? To se něco naučila nazpaměť, a čekala na něj, až půjde z můstku? Vždyť ale nemusel jít tudy!

Rozsvítil, vstal a z kapsy saka vylovil zmuchlaný papírek. Posadil se k počítači. Za několik desítek sekund otevřel navigační aplikaci. Hleděl na červenou čáru se symbolem lodě na konci. Tudy již propluli. Nastavená trasa pokračovala jenom čárkovaně. To celé v síti souřadnic.
Rychle do vyhledávače opsal polohu z lístečku.

Polknul nasucho. Obrazovka lehce poskočila. Svítivý bod zadané souřadnice se zabodl do přerušované čáry jen kousek před symbolem lodě. Tu polohu z lístečku Princess of Scotland protne za několik minut!

Horečnatě přemýšlel. Po několika vteřinách vnitřního boje podlehla logika kapitána instinktu mladého muže. Ne, to nebylo normální, rozhodl se.

Opět pohlédl na zářící obrazovku. Červená lodička se neúprosně blížila k zářícímu bodu.

Jdu do toho, i když mě to bude asi stát kariéru!

Rychle vstal. Jen tak v pyžamu vyběhl na chodbu. Kašlal na směrnici 56 a vzal to služební chodbou. Cítil, že jeho tělo je plné adrenalinu. Ani nebyl zadýchaný, když vtrhnul na můstek.

Muži službu konající směny na něj s překvapením pohlédli. Kapitán v nočním úboru neočekávaně na můstku, to nebyla obvyklá situace.

Rychle přistoupil k meteorologické obrazovce. Síla větru, směr a výška vln, před očima se mu vybavila mapa proudů v této oblasti.

Pohlédl na velitele směny a řekl:
„Přebírám velení!“
„Ano pane,“ zněla odpověď.

„Kormidlo vpravo, nový kurz 232°. Na novém kurzu strojovna plnou vpřed!“
Kormidelník nervózně pohlédl na velitele směny. Možná se kapitán zbláznil! Přiběhne v pyžamu na můstek uprostřed nudné noční směny a velí otočit loď téměř do protikurzu! Nezdálo se mu něco? Je vůbec příčetný?

Ale pohled do odhodlaných Sellierových očí ho přesvědčil.

„Ano pane, točím na 232 a potom plnou vpřed!“
Loď se znatelně naklonila a paluba ujížděla lehce do strany.

„Smithi, vysuňte příďové ochranné štíty!“ zněl další rozkaz z kapitánových úst.
Velitel směny vytřeštil oči. Proč má nechat vysunout štíty chránící okna čelní nástavby? Je snad venku mimořádná nepřízeň počasí? Vždyť na hladině jsou jen normální vlny! Navíc hluk vysouvání štítů probudí lidi v příďových kajutách.

„Není někdo venku? Jsou průchody zavřeny?“
„Nikdo venku, zámky zelené pane, běžný noční provoz!“
„To je dobře,“ první slova z kapitánových úst, která zněla klidně.
Pohlédl na polohu lodě. Jsou v bodě zadaném na papírku! Souřadnice již znal nazpaměť.

Loď dokončila obrat a kormidelník posunul páku ovladače motorů kupředu.
„Rozsviťte příďové reflektory!“

Moře do dálky ozářily silné světlomety. V tom okamžiku všichni zkameněli hrůzou. Byla tam. Vzdálená snad nějakých 200 metrů. Ocelově šedá, obludně vysoká, neuvěřitelně masivní hora vody. Jakoby se celý svět zbláznil, přestala platit gravitace a moře se rozhodlo proti své přirozenosti vylít do nepochopitelného vodního masivu.

„Poplach na celou loď, plnou vpřed, kormidlo pět stupňů napravo, okamžitě uzavřít rozvody plynu, všude nouzové osvětlení!“ chrlil Sellier rozkazy. Muži kmitali po můstku. Ovladače cvakaly, všude se rozezněly sirény. Dosud potemnělé prostory lodě projasnila světla. Cestující se s nadávkami budili a nevěděli, co se děje.

Obrovský trup Princess of Scotland se začal zvedat. Řvoucí turbíny ho hnaly proti neuvěřitelné mase vody. Světlomety odhalovaly vařící se horu, po které stoupali vzhůru.

„Drž se holka!“ křikl kdosi nahlas. Všichni na můstku se něčeho chytli a zapřeli.

Potom přišel neodvratný úder. Vršek vlny se naplno opřel do přídě cruiseru. Přes okna vysoko položeného můstku se přelila voda. Trup se rozechvěl pod tvrdým úderem. Přestalo platit, co je nahoře a co dole. Podlaha se kolébala jako gigantický houpačka. Nakonec se příď přeci jenom začala rovnat.

„Motory stop!“ štěkl do hlomozu Sellier. Kormidelník čekal na tento rozkaz a byl rád, že se ho dožil. Překonali vrchol vlny a teď pojedou na druhé straně jako na houpačce dolů.

Čelními okny zase začalo být vidět ven. Ze šesti reflektorů svítil již jenom jeden. Odhaloval prázdnou oblohu. Někde hluboko dole v prostoru pod nimi se vařilo šedé moře. Poté se svět naklopil. Příď se s hukotem zabořila do masy vody za vlnou. Trvalo deset vteřin, než se loď nakonec rozhodla ze zajetí vysvobodit. Příď se pomalu ale jistě vynořila. Trup lodě se konečně vyrovnal.

Otřeseně hleděli ven.
„Doufám, že to nebudou tři sestry“, řekl vzrušeně velitel směny a upíral oči ven před loď do úzkého kuželu ozářeného osamělým reflektorem.
„Ne, jsme z toho venku, byl to samotný tulák,“ řekl již klidnějším hlasem kapitán.
„Čtvrtinou vpřed, kurz 237 a prosím hlášení!“

Princess of Scotland přežila setkání se zabijáckou vlnou jen díky kapitánovu zásahu. Nástavby na přídi byly poškozeny, několik mechanismů bylo nárazem vyřazeno z provozu. Ale základní plavbyschopnost zůstala neporušena.

Následující den kolem poledního loď zakotvila v klidné zátoce malého přístavu St. George na Bermudách. Ranění byli ošetřováni, závažnější případy byly odvezeny do nemocnice. Celý svět obíhaly reportáže o setkání cruiseru s tuláckou vlnou. Žádná jiná loď se s ní v okolí nesetkala. Jak překvapivě vznikla, tak se rozplynula v oceánu. To tito zabijáci běžně dělají.

Sellier řešil s posádkou stovky nezbytností. Musel zajistit řádné ošetření a prohlídky všech na palubě, zjistit vzniklé škody, a posoudit nutnosti nezbytných oprav. Nakonec sepsal obsáhlé hlášení o škodách pro společnost i pojišťovnu.

V podvečer se unaveně dovlekl do své kajuty. Strnul. Seděla tam v jeho křesle. Přesně taková, jakou jí viděl poprvé. Stejně mladá a dráždivě krásná.
„Co… co tu děláte?“ otázal se zmateně a ani si neuvědomil, jestli kajutu nezapomněl zamknout.
Hleděla na něj s mírným úsměvem v očích. Užívala si jeho překvapení i těkavého pohledu, značícího rozrušení.
„Promiňte mi, že jsem vnikla do vašeho soukromí, kapitáne.“
„Čert vem moje soukromí. Jak jste věděla…?“
Otázka byla natolik jasná, že ani nemusela být dopovězena.
„To vy jste mluvil o tulácké vlně,“ připomněla mu a koketně se na něj podívala.
„A co ty souřadnice!“ Téměř vykřikl a triumfálně vytáhl zmačkaný papír. Najednou jakoby se všechna hrůza celé katastrofy soustředila do jedné otázky.
„Jste dobrý a svědomitý kapitán, který ví jak zachránit svoji loď,“ řekla pyšně.
„Co ty souřadnice!?“
Sellier se nehodlal vzdát otázky. Najednou si připadal jako malé dítě, vynucující si svolení jít na hřiště.
„Přijměte to jako malý dárek od neznámé ctitelky,“ řekla a lehkovážně pohodila hlavou.
„Kdo vůbec jste?“, zeptal se, když se dokázal uklidnit.
„Hádejte…,“ vyzvala ho neutrálním hlasem.
„Pochybuji, že bych vás našel v seznamu pasažérů,“ pronesl přemýšlivě.
„Správně,“ řekla a povzbudivě se usmála.
„Neříkejte mi, že jste Skotská princezna,“ řekl odmítavě.
„Dobrý nápad, námořníku,“ odpověděla.
Oslovení necítil jako urážku. Od ženy, která zachránila loď, by snesl daleko více.
„Jak vám mám projevit vděčnost? Za sebe, za cestující a celou posádku.“
„Buďte nadále dobrým kapitánem, jakým jste.“

Vstala. Opět ho polilo horko. Stála proti němu, nevelká, se zářivě světlými rameny, teplým pohledem a úsměvem Mony Lisy v očích.
„Ráda jsem vás poznala, námořníku,“ řekla. Ustoupil ode dveří. Prošla těsně kolem něj. Instinktivně nasál vzduch do nosu, ale necítil žádnou vůni. Prosmýkla se ze dveří a zmizela na chodbě.

Stál sotva dvě nebo tři vteřiny. Bleskově se otočil a vyrazil za ní. Chodba byla pustá a prázdná. Ani mu to nepřipadalo divné.

Kapitán Sellier seděl v kanceláři majitele společnosti. Nejmocnější muž flotily pěti cruiserů nebyl nijak impozantní osobou. Postarší tlouštík s vrásčitým obličejem. Na kapitána upřel pohled. Oči byly lemovány vráskami starého námořníka.  V ruce měl papíry, kterými se znovu probíral.
„Vyšetřování události je uzavřeno. Gratuluji vám kapitáne k mistrnému zvládnutí situace. Jste jeden z mála velitelů lodě, který zachránil své plavidlo před tuláckou vlnou. Jistě zápis o této události bude zdobit vaše záznamy…“. Přísně na něj pohlédl.
„Jedno ale zůstalo nevysvětleno.“
Oči se setkaly. Sellier tušil, co bude následovat. Starý muž se odmlčel a potom začal číst úředním hlasem z opisu lodního deníku.
„01:29 Kapitán vchází na můstek.
01:29 Kapitán přebírá velení.
01:30 Rozkaz ke změně kurzu na 232 a potom plnou vpřed.
01:30 Rozkaz k vysunutí ochranných štítů
01:32 Loď na kurzu 232, strojovny zvyšují výkon na plnou vpřed.
01:32 Rozkaz rozsvítit příďové světlomety
01:32 Po rozsvícení světlometů spatřena ve vzdálenosti 200 metrů před přídí tulácká vlna…“

Muž emotivně odhodil papíry na stůl a propletl si prsty obou rukou.
„Jak“, ostře vystřelil první slovo, „jste věděl, co se blíží? A to nejméně pět minut před tém, než byla spatřena!“
Jejich pohledy se opět střetly. Chladný se žhavým. Půl minuty panovalo ticho. Sellier konečně promluvil.
„Jsem kapitánem Skotské princezny třetím rokem. Odpovídám za loď, posádku a každého cestujícího…“
„Nechte těch zbytečných řečí! K věci!“
Sellier nesnášel lhaní a výmluvy. Jak to má vysvětlit? V kapse se dotkl malého papírku. Dostal nápad.
„Za tu dobu jsem poznal mnohé vlastnosti, chování, rozmary, a projevy Skotské princezny. Jsou velice specifické. A na základě těchto faktorů jsem v určitý okamžik přesně věděl, že se blíží tulácká vlna. Potom to byla jenom otázka rutiny.“
„Jak moc byly specifické, kapitáne?“ naléhal starý muž s citelnou změnou v hlase.
„Velmi, pane.“
Cítil, že odpověď je hloupá a protějšku určitě nebude stačit. Co má říct? Ukázat ten lístek?
Majitel společnosti ale překvapivě přikývl. V očích se mu blýsklo. Jakoby snad někdy také spatřil tu mladou dívku a náhle pochopil kapitánovo jednání. Povstal. Podal mu ruku.
„Děkuji za záchranu lodě kapitáne!“

Když Sellier odešel, majitel společnosti dosednul těžce do prostého křesla za stolem. Chvíli hleděl na obraz Princess of Scotland, který visel naproti na stěně. Potom otevřel zásuvku a vyndal rámeček s fotografií své dcery. Zavzpomínal si na okamžik, kdy byla pořízena. Slavnostní spouštění Princess of Scotland na vodu. Všude spousta lidí, velká kapela. Stovky dělníků z loděnice pyšných na své dílo.
Proč jen Isabela nestála o metr vedle! Kéž by si s ní vyměnil místo!
Na vrásčitém obličeji se objevily slzy. I námořníci mají právo plakat.
Byla to rána jak z děla a drobný kousek kovu ze skluzu, vystřelený neuvěřitelnou energií sunoucí se lodě, ukončil tak milý život. Měla tehdy na sobě kouzelné černé krátké šaty s odhalenými rameny. Hrozný kontrast krásy a smrti.
Náhle v jeho srdci smutek vystřídala hrdost. Ač byl sám, vrásčitá ústa tiše zašeptala:
„Díky za ty lidi, díky za tu loď, má nejmilejší holčičko!“







Zařazeno v kategorii Postřehy, Povídky



Počet komentářů na “Skotská princezna” - 1


    Eva   (8.6.2015 (20.17))

    To je moc pěkné, opravdu. Napínavé. Napadlo mě, že Isabela je protiklad Bludného Holanďana, z jiného světa, ale dobrotivá.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička