Věřit víc si však nesvedu…

Já toužíval vždy s dobou jít
a jiným být si často přál,
okno do světa otevřít,
víc nežít pouze skromně dál,
o všechno jsem se zajímal
ze svého úhlu pohledu,
leč nejspíš jsem se příliš bál,
věřit víc si však nesvedu.
Těžko to mohu napravit,
bojím se toho náhledu,
od srdce a naplno žít,
věřit víc si však nesvedu!

Pro hudbu veršů měl jsem cit,
obsahem jsem se dojímal,
i proti proudu uměl jít,
na straně Pravdy vždycky stál,
k únavě své se málo znal,
závistný údiv sousedů
mne klidným vždy zanechával,
věřit víc si však nesvedu.
Je pryč to, pro co chtěl jsem žít,
prost jsem již skvělých výhledů,
beze mne svět dál může jít,
věřit víc si však nesvedu.

Dnes umím více ocenit,
co dřív jen povrchně jsem znal,
nad bohatství je pravý cit,
já o tom mnohou báseň psal,
být básníkem jsem si i přál,
vždy byl jsem plný ohledů,
krásu žen vždy jsem uctíval,
věřit víc si však nesvedu.
A tak mi nezbývá než snít,
že získám lásky koledu,
a do veršů své touhy skrýt,
věřit víc si však nesvedu.