Podzimní toulavá kočka

Když odchází léto,

když slunce už chystá se spát,

u srdce mě zabolí to,

že budu se muset uschovat.

Najdu však letos svoji skrýš,

pověz mi, rozmilý větře,

nebo ty měsíci, věrný jeho bratře,

že nevíš, nepovíš.

Snad někdo z lidí,

půjde kolem mojí klece,

někdo musí mě chtít přece,

nebo uteču a půjdu tam k té řece,

a ta dívka mě uvidí.

Ta dívka mě jistě spatří,

já budu u ní tiše příst,

a pak ona a její bratři,

jistě dají mi i jíst.

Stačí jen málo,

jen mistička, či snad jen něco v hrsti,

aby mé srdce kočičí a štěstí,

opět se usmálo a pookřálo.

Zatím však v útulku pokryta srstí,

mohu říct, že i tak už mám to štěstí,

že nelétám jen sama po vesnicích,

že možná uslyším,

sladký dětský smích,

a že to bude dřív,

než napadá sníh.