Katja Kettu: Porodní bába

Kniha, která je rozsáhlou a syrovou informací o laponské válce od června 1944 do května 1945. Německá válka ve Finsku. Očima historie na přebalu kniha a v knize pak syrový a krví a laponským mrazem čpící příběh. Jak správně napsal na obalu knihy jeden z recenzentů, je to příběh, který se nečte, on se žije, nemůže vás nepohltit, říká… Ano, ale já dodávám, že je to pohlcení jen pro silné žaludky. Dalo by se říci, že vás autorka ani nenechá vydechnout, odpočinout, protože nejspíš takový byl svět druhé světové války ve Finsku. Realita je nesmírně drsná a už v polovině knihy vás nutně musí napadat, jak houževnatá musí někdy být lidská duše a jak odolný lidský organismus, aby vydržel to, čemu jsou místní postavy vystavovány.

Něčemu, co ostatně také pramení v lidském mozku. Děsivé!

Nejen válečné hrůzy, do zvířecích divokých extrémů vyvedené lidské povahy, ale i kruté zneužívání žen ve válce. Kombinované s láskou k někomu, kdo odešel a neměl dost odvahy. Nenechte se mýlit, „Porodní bába“ je mladá žena.

„Ty, který jsi nebyl dost dobrý, aby ses stal stíhačem Třetí říše, ba ani obyčejným pilotem, nebyls dobrý k tomu, aby ses vrhl vzduchem do hnízda nepřítele, stačil jsi akorát na to, abys své patrony vystřílel nejdřív do Lispet a pak do mě, a ani k jednomu ses nepostavil zodpovědně, místo toho jsi začal kopat ty své jámy, dokumentovat padlé, osvětlovat faleš, polehávat na střeše baráků a počítat hvězdy, tady ti povím něco o lásce:

Zabila jsem, pokořila se, plazila se v bahně světa kvůli tobě. Byla jsem zneuctěna. Do mých bezzubých úst cpali cizí orgány, musela jsem polykat balkánské klobásy a málem se zalkla zkaženými kyrgyzskými výměšky. Na rozkaz jsem nastavovala zadek, zastrkávala prsty, roztahovala nohy, do všech otvorů mi cpali na střídačku nehezké věci, byla jsem bita, ponižována, poplivána a zostuzena. Podváděla jsem a byla jsem podvedena. Zavrhla jsem svého Boha a on zavrhl mě. Našla jsem svého otce a ztratila ho. Ale kvůli tobě si troufám žít dál, protože tvé bytí činí veškerou tuto krutost malichernou. Kvůli tobě jsem připravena na všechno. Kvůli tobě jsem nyní připravena zemřít.“

Osudy ženy, která je kvůli svému nízkému původu neustále vyobcovávána ze společnosti, nakonec je přijata pro své dovednosti porodní báby a šamanky, jsou velmi kruté. Prvních padesát stran knihy a měla jsem pocit naplnění, až přeplnění, tak hutný, že až dusil. Není těžký text, ba ani děj, ale ta všudypřítomná atmosféra příběhu je k neunesení. Popisy okolí nejsou příliš časté, na to se to svádět nedá, snad svou obrovskou roli hraje netypická stylistika, která se nestydí před ničím, co je lidské a co je kruté.  Odporné detaily, ještě odpornější zvířecí pudy, krutá příroda, nesnesitelné nelidské podmínky žití. Německý voják Johannes a osiřelá nemanželská dcera šamanky a komunistky, kterou on nazývá Víločka… spolu prožívají jen pár od osudu utržených chvil, ve kterých jsou spokojeni. Jedna nucená být nesmírně silná, pracovat jako porodní bába, bába potratářka i sestra Smrt v nacistických službách. A muž, nad jehož povahou uvažujete po celý příběh. Je slaboch, navíc na podivných lécích na psychiku?  Nebo naopak silný muž s charakterem? Stírá se to – jedno přetírá druhé a ve všem navíc dominuje pocit, že chtěl-li člověk v takovém prostředí zažít lásku či jen pouhé fyzické uspokojení svých potřeb, nemohl si moc vybírat. Do jak širokých, ba až nekonečných mantinelů se potom vejdou veškeré lidské představy o ideálním partnerovi… o lásce.

Rozuzlení je jako nádech

Kniha poté finišuje celkem rychle, uvěřitelně nebo neuvěřitelně. Myslím, že čtenář v tu chvíli už bude v takovém vyčerpaném rozpoložení, že si s finálním zakončením příběhu vydechne. Nadechne se čerstvého vzduchu v zápisku, který je datován dlouhé roky po té hrůze ve studené oblasti kolem Titowky, podél útesů, v opuštěné chatě nebo ošlehán ledovým mořským vzduchem. Po všech těch bolestech, potratech a znásilňování, nemocech a zraněních na hranici života a smrti, po chuti krve v ústech ubohé Víločky, když jí němci vyrazili všechny zuby… po tom všem se prostě potřebujete nadechnout nějaké naděje, nějaké „reality spojené s dnešními dny“. To tu na závěr Katja Kettu nabídne jako obrovskou úlevu a částečně i rozuzlení celého příběhu.

O autorce:

Katja Kettu (nar. 1978)

Finská spisovatelka a animátorka vystudovala režii animovaných filmů na Akademii umění v Turku a finskou literaturu na univerzitě v Tampere. Nakonec oklikou přes Tallinn a Londýn skončila v Helsinkách, kde vyučuje scenáristiku, natáčí videoklipy a píše knihy.  V jejích příbězích se mísí krása s ošklivostí, vznešenost s nízkostí.  Osobitý jazyk jejích literárních děl čerpá ze severské vypravěčské tradice okořeněné magickým realismem.

První kniha s názvem Sběratel smutků, rodinná sága o nápravě historické nespravedlnosti, jí vyšla v roce 2005. Následoval román Svářeč (2008) v němž se spojuje osud potopené lodi Estonia s příběhem muže z dálného severu.  Za svůj třetí román Porodní bába (2011) získala Katja Kettu významné finské literární ocenění, Runebergovu cenu. Příběh „nemožné lásky v nemožné době“ se stal pravou literární senzací, byl přeložen do osmnácti jazyků a do kin se chystá jeho filmová verze.  Zatím poslední kniha Katji Kettu, Sběratel dýmek (2013) je cyklus povídek, postavami volně provázaný s Porodní bábou.

Katja se považuje za komickou smolařku, feministku a člověka. Má ráda ticho a sní o tom, že se bude opět naplno věnovat štěstí svého psa.

Vydalo nakladatelství Argo, www.argo.cz, 2015

Zdroj: www.cajovanumodrekocky.cz