Jako oddělené hvězdy – celá báseň

V útulné garsonce,

znavený přemýšlím,

jsem sám sobě poradcem,

soudcem i rozhodčím,

že situaci spletitou,

nevyřeším světlem, ani tmou.

Nad hlavou jen slabé světlo,

na prsty mi matně svítí,

aby snad do hlavy se mi nevpletlo,

že štěstí jen tak neosvítí.

Z kuchyně slyšet je lednice podivný řev,

a já ptám se sám sebe,

jaký jsem to zjev,

co jen je bez sebe,

a chce slyšet něžný zpěv.

Však uprosit čas,

ani mocné možné není,

vím jen že jsem zas,

v pustém, prázdném, utrpení.

Tak snad jsme se nezmýlili,

když po sobě jsme zatoužili.

Já tady a ty zase tam,

jak ty? Já osaměle,

no to je vážně skvělé,

zase si připadám.

Jako oddělené hvězdy,

vytržené ze souhvězdí,

jak hrníček bez šálku,

sepisuji pohádku.

Pohádku či baladu,

o nesoucitu lidí,

jinak já to nesvedu,

jen ať to každý vidí.

Být spadlým listem z kaštanu,

z jabloně či břízy,

vítr odfoukne mě na stranu,

tam vytrysknou mi slzy,

a budu je prolévat,

dokud sám nezvadnu.

A pak možná můžete si říct,

že jste se snad zmýlili,

však platné nebude to nic,

mé činy jen ve vzpomínku by se změnily.

A tak píšu dál,

pomalu a jistě,

nemám důvod, proč bych se hnal,

nemám důvod, abych se smál.

Těch, kterých se to týká,

stejně to číst nebudou,

a tento list zahalí se,

černočernou, saznou, tmou.

Jasně, vím že klávesnice,

počítače není mocná,

takže asi bude lepší možná,

v klidu, tichu, vyplakat se,

a s hlavou čistou,

po zlých myšlenek odplavení,

se sebedůvěrou jen sobě jistou,

opět cestou dál vydat se,

jiná možnost, prostě, není!