David Lagencrantz: Dívka v pavoučí síti.

David Lagencrantz: Dívka v pavoučí síti. Chytne. Chytne dost!

Kdo zná první tři díly trilogie Milenium, možná s napětím očekával výjimečný literární počin. Jiný autor se zhostil pokračování něčeho tak brilantního jako je Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová v akci. Zajímal mě styl, jakým David Lagencrantz adoptoval charaktery postav. A taky anotacemi a reklamní kampaní bylo slibováno, že Lisbeth Salanderová je zpět a setká se Mikealem. No dobrá, kdo by neodolal. Jaký byl reálný zážitek z této knihy.

Tedy přesněji, z poslechu audioknihy, které opět propůjčil svůj charismatický hlas Martin Stránský. Když už nic jiného, alespoň on bude zárukou příjemného zážitku, říkala jsem si.

„Pak se vrátil k vlastním dokumentům a otevřel si složku, kterou si založil před rokem. Jmenovala se: Lisbetin šuplík. Jestli ji ještě jeho novinářské aktivity vůbec zajímají. Přesto se nedokázal zbavit určité naděje a zapřemýšlel, jestli ji navzdory všemu nemá poslat malý pozdrav .Problém byl samozřejmě následující? Co by jí měl napsat? Dlouhé osobní dopisy? To nebylo nic pro Lizbet. Tím by jí jen otrávil. Spíš by měl vyrukovat s něčím stručným a trošku záhadným.

Zkusil to s otázkou: Co si má člověk myslet o Balderově umělé inteligenci? Pak vstal a znovu se zahleděl do chumelenice za oknem.“

Stylistika podobná, velmi věrná

Snažila jsem se být maximálně kritická, ale už ve třetí kapitole jsem nevnímala rozdíl v tom, že toto pokračování má jiného autora. Popravdě, ke konci knihy jsem pojala elvisovské podezření, že Stieg Larsson žije a všechno je jen nafouknutá mediální kampaň.

Klidně začnu od konce, ať nenapínám. Dívka v pavoučí síti je stejně dobrá jako Milenium dvojka (Dívka, která si hrála s ohněm). Není lepší než jednička (Muži, kteří nenávidí ženy), ale je o dost lepší než trojka (Dívka, která kopla do vosího hnízda).

Hned začátek mne příjemně vtáhl do děje. Milovala jsem Larssovy hluboké sondy do zhýralé, Múzou zmítané a zároveň nesmírně unavené novinářové duše (nebo té hackerské a svérázně spravedlivé na straně druhé), kombinované s drobnostmi všedního dne, jako je třeba v oné ukázce, o tom, kterak se po tom všem duševním marastu Mikael podíval z okna, za kterým panovala hustá chumelenice.

Posunuly se postavy někam?

Ano, Lisbeth už není hormony zmítaná postpuberťačka a její postava poněkud vyzrála. I když to s tím Mikaelem a pokračováním jejich milostného vztahu je jaksi nahnuté – a to mě teda autor pěkně vypek – je příjemné je pozorovat ve vzácných chvílích jejich vzájemné komunikace. Tady nejspíš docela dobře a věrně jejich vztah zachoval. Stejně tak výborně zachoval dynamiku příběhu, ve chvíli, kdy napjatě očekáváte další kapitolu, víte, že je s tímhle příběhem vše v nejlepším pořádku.

Postavy jsou o několik let starší, poměry se změnily nejen v jejich životech, ale také v jejich zemi, ale ty stíny minulosti se v ten jeden podzim, kam je příběh zasazen, vynořují a přivádí zúčastněné do nebezpečných situací.

Mikel versus Mikael

Jediné, co mě na začátku zatahalo za uši, je fakt, že  nejspíš se někdy v mezidobí řešila výslovnost jména hlavního hrdiny. Mikel. Následně se párkrát objeví Mikael, zní to jako malá chybka v nahrávce, ale posléze se Martin Stránský ustálí na jakémsi obojakém Mikelovi, který už nevadí, nebo si na něj posluchač zvykne. Ostatně vypravěčský koncert tu předvádí úžasný. Holger Palmgren, už jsem skoro zapomněla na toho starého Lisbetina poručníka a na to, jak bravurně dokázal pan Stránský ztvárnit hlas starého muže. Dokonalost!

Závěr jsem již napsala. Je to dost dobré dílo a nechce se mi chvílemi ani věřit, že autor je dosud pouze autorem jakési autobiografické knihy o fotbalistovi Ibrahimovičovi.

O autorech

David Lagercrantz (*1962)

Švédský novinář a spisovatel studoval filozofii, náboženství i žurnalistiku. Po škole se stal krimi reportérem deníku Expressen. Jako spisovatel debutoval v roce 1997 a od té doby napsal několik úspěšných populárně-naučných knih i románů. Největšího ohlasu se dočkal jeho bestsellerový životopis Já jsem Zlatan Ibrahimović (2011; česky Host 2014), jenž se dostal do užší nominace na nejprestižnější švédskou knižní cenu Augustpriset. Deset let po původním vydání románu Muži, kteří nenávidí ženy si jej vybralo vydavatelství Norstedts, aby se pokusil navázat na odkaz Stiega Larssona a sérii Milénium pokračováním nazvaným Dívka v pavoučí síti.

Martin Stránský (*1970)

Po studiích na DAMU nastoupil do stálého angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, v roce 2004 hostoval v Národním divadle v Brně a účinkoval v komponovaném pořadu Martina Hilského v rámci Letních shakespearovských slavností, kde se pak roku 2008 představil jako Jago v Othellovi. V současnosti hostuje v pražském Divadle pod Palmovkou a je členem souboru uvedeného plzeňského divadla. Pravidelně se objevuje v televizních seriálech Ulice, Kriminálka Anděl, Místo nahoře, Pojišťovna štěstí, Ordinace v růžové zahradě 2, Doktoři z Počátků apod. a často i ve filmech jako Pravidla lži, Hrobník, Habermannův mlýn, Ženy, které nenávidí muže, Occamova břitva, Intimity… Je jedním z nejlepších současných dabérů: získal Cenu Františka Filipovského za nejlepší mužský výkon v dabingu a Cenu diváků za nadabování titulní postavy doktora Gregoryho House v seriálu Dr. House. Pro vydavatelství OneHotBook se ujal četby trilogie Milénium a audioknihy Globální samoobsluha (2014). Obdržel rovněž Zvláštní ocenění AVA za mimořádný přínos v oblasti audioknih. 

Vydalo OneHotBook, www.onehotbook.cz , 2015, k recenzi poskytla www.audioteka.cz  Děkuji.

Renata Petříčková: www.petrickova.cz , Čajovna U modré kočky