Pavlína Brzáková: Stíny na kupecké stezce

Pokud znáte předchozí knihu Pavlíny Brzákové, Dědečka Ogeho, tak věřte, že toto je další skvost do sbírky těch do duše nejpronikavějších knih! Je to příběh, do něhož tentokrát ale výrazně vstupuje ženský prvek, krásná cizinka Alapču (která si mimochodem po celou dobu zachovává vzrušující tajemství) a celá tunguzská oblast, vesnice i život pastevců v tajze se stává zase úplně jinou. Dědeček Oge byl hlubší, věnoval se podsvětí, minulosti, dlouhému hlubokému vyprávění, vzpomínání, dlouhé časové linii s propojením dalekých předků.  Tady je to více o běžném životě, o příběhu těžkých životů místních lidí, příběh je situován v krátkém časovém úseku.

Nestrávíte tedy čas nějakou osamocenou cestou jedné postavy, ale sdílíte například příběh i rozdílné povahy Alapču a dvou mužů, jež o ni zprvu „bojovali“ a každý byl úplně jiný, a také se jí báli. Vyvstává otázka, proč se jí báli, co k ní opravdu cítili, a co vlastně byla ona vůbec zač? Všechny otázky na vás příjemně naskákají ve chvíli, kdy knihu dočtete do samého konce. Otázky, které snad ani nemohly být v knize přímo řečeny nebo nakonec, nedejbože, zodpovězeny,  protože by se tak ztratil ten úžasný nádech a atmosféra, která se úplně vlní tajemnou podzimní tajgou v měsíci vran (tedy těsně před prvním sněhovým popraškem) a její až děsuplnou hloubkou.

Už na přebalu se naladíte, protože autorka tuto knihu patrně psala v absolutním spisovatelském rauši:

„Psaní Stínů na kupecké stezce bylo pro mě neskutečným dobrodružstvím. Realita formovaná do slov za nočního bdění a denního snění se prolnula s reálným životem. Když jsem v knize řešila, proč se požár v tajze šíří i tam, kam nefouká vítr, zdál se mi v noci sen. Viděla jsem v něm ptáky – brali do zobáků hořící větvičky a roznášeli je po tajze. Zapalovali les, kam nefoukal vítr. Tak vznikla po probuzení vize „lesních čertů“ podobajících se ptákům. Korunou všeho bylo ovšem to, co přišlo potom…

Toho rána jsem šla jako vždycky vybrat dopisní schránku. Ležel v ní dopis, neměl známku ani razítko. Když jsem jej otevřela, našla jsem kopii pravoslavného věstníku. Na druhé stránce byl červenou tužkou zatržený malý článek. Psalo se v něm, že sibiřská tajga hoří a požár šíří ptáci. V zobácích roznášejí hořící větvičky po lese a zapalují požár i tam, kam nefouká vítr.“

A řekla bych, že něco takového na přebalu knihy naladí mnohem víc, než tisíckrát tajemně popisovaný děj v anotaci. Znát rozpoložení autorky ve chvílích, kdy tuto knihu psala, je jako nahlédnout pod intimní pokličku každého spisovatele. S pokorou a nesmírnou zvědavostí jsem potom přistupovala ke čtení, navíc jsem v hlavě měla ještě úžasný poslech Jaroslava Duška a Dědečka Ogeho, takže to byla směs napjatého očekávání, kdy má člověk skoro strach číst dál, aby si tu knížku moc brzo nevypotřeboval. A faktem je, že kniha je právě taková – hluboce mlsavá – pokaždé, když se do ní začtete, rozvine se před vámi příběh, emoce, tajga… a pokaždé je to jako návrat do mimořádně příjemného místa v lidské duši.

Bude Jaroslav Dušek? Ať ano, ať ano!

Otázka, kterou určitě budu směřovat na Pavlínu Brzákovou. Četba je to excelentní a její brilantnost vynikne ve chvíli, kdy se dáte do hlasitého předčítání. Uklidňuje. Jde z ní přesně ten svěží vítr naprostého klidu a míru, na kterém se houpala autorka při psaní. A tak nezbývá než se zeptat, zda-li se tato kniha také dočká své audiopodoby ztvárněné Jardou Duškem? Doufám, že ano. Zaslouží si to.

UKÁZKA

„Ve spánku se jí zjevila šamanka. Tvářila se nasupeně. Vlasy měla špinavé a rozcuchané. Mezi světy to pěkně profukovalo.

„Měla by ses učesat,“ řekla jí Alapču namísto pozdravu.

„Je to vaše vina,“ odsekla šamanka a dlouhou hůl opřela o ohořelý pahýl stromu. Usedla na pahorek, pod nímž spal Kulisó, a svou jedinou nohu skrčila pod sebe.

„Bloudíme. A taky jsme dlouho neměli vodu,“ rychle jí vysvětlovala Alapču.

„Od čeho máš kámen, který jsem ti tenkrát dala?“ řekla šamanka tvrdě.

„Nevím, jak ho užívat,“ odvětila Alapču.

„Břichem! Najdi cestu břichem!“ poradila jí šamanka a při tom nevěřícně zavrtěla hlavou. „Měli byste rychle najít moje nuku. Poletují tu Chatamachovi chargíové a rozšiřují požár. Bojím se, že to včas nestihnete a nuku shoří.“

…“… Chargíové dělají prostě to, co jim Ekšarí uložil a co Tunguzové sami dopustili,“ vysvětlovala šamanka dál. „Tunguzové z vlastní vůle přestali poslouchat svou duši a začali ji umlčovat bezbřehým pitím, až se scvrkla a udělala v těle místo čertům. Někteří chargíové duši úplně vytěsnili. Před několika lety se stalo, že čemdalští lovci vykradli Chatamachovo nuku a jeho kosti rozmetali po planině mezi kosti losů. Chatamach teď po smrti nemá klid a mstí se podobně jako Ohnivák. Zkrátka, lidé jim velmi ublížili.“

O autorech

Pavlína Brzáková je etnoložka a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovníků a působí jako šéfredaktorka časopisu Regenerace. Vydala řadu knih s tématikou sibiřských pověstí a příběhů nebo cestopisů, jednu knihu také napsala v ruštině spolu s lovcem V. Voronovem. Je spoluautorkou knih o známých osobnostech, jako je Květa Fialová, čínská zpěvačka Feng-yün Song nebo Jaroslav Dušek. Jaroslav Dušek jí v roce 2015 brilantně namluvil román Dědeček Oge. Napsala také příběh pro děti s názvem Helinda a Klekánice. Vyniká schopností psát strhujícím stylem a hlubokou znalostí kultur, o kterých píše.

Jan Novosad vytvořil řadu ilustrací, které provázejí tuto knihu i tu, jež vytvořila Pavlína Brzáková před ní (Až odejdu za horu). Je rovněž autorem obrazu na obálce románu Dva světy – Učení sibiřského šamana. Jeho naivní styl vzniká ze změti vrstvené malby, z níž nakonec vystupují kontury postav a podivuhodná krajina, v lecčems připomínající Novosadovo rodné Pošumaví. Jeho hlavními tématy jsou promrzlé bažiny, hluboké lesy plné medvědů, sobích stád, borůvek, divotvorných hub, lišejníků i zapomenutých šamanů. Je nadšeným buddhistou a milovníkem čaje.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2015, www.eminent.cz