Jednadvacet Wapů

Byl teplý jarní podvečer roku 1980. Hradlářka Marie Šťastná vzala do ruky propisovačku a úhledným písmem udělala zápis do tlusté zažloutlé knihy. Ve sloupci „Kolej č. 2“ zaznamenala nahlášený vlak 93547.

Potom přistoupila k hradlového stroji. Stiskla páku návěstidla a s námahou ji zvedala, až se ozvalo cinknutí. Následoval stejný úkon s ovladačem předvěsti. Vlaková cesta byla postavena.

Věděla, že má několik minut času, než se nákladnice od Senohrab doplazí k jejímu hradlu. Vzala si noviny a pokračovala ve čtení. Vše zajímavé již prošla a nyní se rozhodovala, jestli má věnovat pozornost událostem z druholigového zápasu ve fotbale nebo se prokousat článkem o přípravě sjezdu KSČ.

Po několika desítkách vteřin tisk znechuceně odložila. Vyšla před domek. Počasí bylo teplé, jaro se hlásilo o slovo, podvečer se povedl. Z dálky bylo slyšet blížící se lokomotivu. Železničáři neměli rádi tuto vlakovou soupravu. Říkalo se jí Hirošima, protože údajně vozila smolinec, surovinu strategického významu. Proto byla jedinou nákladnicí na trati, která jezdila podle jízdního řádu. Měla přednost před ostatními vlaky podobně jako rychlíky. Nikdo pořádně nevěděl, proč jezdila právě tudy. Soudruzi k tomu jistě měli dobrý důvod. Nebylo ani známo, odkud uranová ruda pochází. Kam míří, se však tušilo. Mizela hluboko v nenasytných útrobách Sovětského svazu. Nejspíše pro výrobu dalších jaderných hlavic do raket…

Zpoza oblouku se vynořila lokomotiva s hučícími přetíženými elektrickými motory. Říkalo se jí tramvaj. Za ní se pomalu objevovaly vysokostěnné vozy řady Wap, jeden za druhým.

Marie mávnutím pozdravila strojvedoucího. Potom ji míjely naložené vagony.  Hlasitě vrzaly, kolejnice se pod nimi kroutily, pražce pravidelně poklesávaly a na chvilku se zvedaly, aby pod dalším podvozkem opět podlehly desítkám tun tlaku.

Hradlářka instinktivně počítala vozy. Stejně jako vždy jich bylo jednadvacet. Zezadu vlak tlačila druhá hučící lokomotiva, takzvaný postrk. Pohledem zkontrolovala koncovky na jejím zadním čele. Rozsvícená červená světla byla důkazem, že projel opravdu celý vlak a žádná jeho část nezůstala na trati.

Žena se vrátila do služebního domku. Obě těžké páky stavěděla vrátila do spodní polohy a zatočila klikou stavědlového stroje. Následující traťový úsek tak byl uzavřen.

Hluk vagonů i zadní úpící lokomotivy pomalu odezněl. Marie si sedla zpět ke stolku. Teď se ozve odhláška, že vlak projel kolem mnichovického hradla, v okénku stavědlového stroje se objeví bílý terčík a traťový úsek bude připravený pro postavení cesty dalšímu vlaku. Podle jízdního řádu se do sedmé hodiny nic nemělo dít. Byla zvyklá na dlouhou chvíli, ale dnes to na ni doléhalo. Ani ty noviny nebyly ke čtení!

Minuty se vlekly a Marie zavřela dveře. Zvenčí se již vkrádal chlad. Bude muset zatopit, aby jí v noci nebyla zima! Náhle si uvědomila, že stále nepřišla odhláška z Mnichovic. V okénku mechanického vlakového zabezpečovače pořád trčel červený terčík.

Uběhla dobrá čtvrthodiny od průjezdu vlaku, když se rozezvučel zvonek.         
„Hradlo Černý vrch, příjem,“ ozvala se do těžkého bakelitového sluchátka.      
„Tady Mnichovice. Marie, co je s tou Hirošimou?“ ptal se muž mající směnu na hradle Mnichovice. Koledoval si, protože kdokoliv mohl poslouchat a tato přezdívka vlaku byla soudruhy zakázaná.
„Vlak 93547 měl průjezd v 18:30, načas. Pořád čekám na tvoji odhlášku.“           
„Ke mně ale nedojel.“ 
„Tak se asi něco stalo, možná porucha,“ přemýšlela nahlas.      
„Dobře, počkáme ještě pár minut, snad se objeví.“

Černá naleštěná volha se pomalu houpala po křivolakých okreskách. Její poznávací značka se zlověstným B na začátku čísla budila u lidí v projížděných vesnicích strach. Přítomnost vnitráckého vozidla nevěstila nic dobrého. Několik embéček a stodvacítek se raději uklidilo stranou.

Vzadu ve voze seděl hubený vysoký muž středního věku. Ostře řezané rysy a přísné obočí budily respekt. Vyšetřovatel Krajské zprávy Sboru národní bezpečnosti Jiří Faltýnek měl pověst nesmlouvavého muže, kterého se všichni báli. I zasloužilí straníci se s ním nechtěli dostat do křížku. Ještě před dvěma hodinami seděl v kanceláři krajského tajemníka KSČ. Dostal jednoznačný úkol: vyšetřit, co se stalo se ztraceným nákladním vlakem a v počátcích jednoznačně potřít všechny fámy odporující materialistické marxisticko-leninské ideologii. K dispozici měl všechny prostředky.
„Soudruhu Faltýnku,“ řekl mu krajský tajemník zpříma do oči ze vzdálenosti pouhých dvou, tří desítek centimetrů, „budeš čelit lidské blbosti, pověrám a reakcionářskému smýšlení. Nebude to lehký úkol. Opři se při něm o rozum, věrnost soudruhů tam v terénu a VYŘEŠ ten trapný případ!“

Řidič volhy zastavil u polní cesty. Podíval se do mapy a řekl muži vzadu:              
„Támhle to někde bude, nahoře za tím polem.“             
Faltýnek se vytrhl ze vzpomínek na nepříjemný rozhovor a rozhlédl se po okolí. Opodál stálo bíložluté auto veřejné bezpečnosti. Spatřil, jak k nim rychlým krokem míří muž v zelené uniformě. Vystoupil.
Příslušník se před ním vzpřímil do pozoru a zasalutoval:              
„Poručík Dobřenský. Čest práci, soudruhu majore! Jsem vám k dispozici!“        
„Čest. Kde je to hradlo?“            
„Tady nahoře, budete tam chtít dovést?“          
„Jsem tu, abych vedl vyšetřování. To víte, že tam chci dovést,“ zavrčel a smutně se podíval na své naleštěné hnědé polobotky. Chůzí terénem asi hodně utrpí.

Cestou vzhůru ho poručík informoval o faktech. Příliš nového se nedozvěděl. Někde v této oblasti zmizel z tratě mezi  lesy vlak se smolincem. Kolem jednoho hradla projel, ke druhému již nedorazil.
A na kolejích mezi nimi také není!          
„Jak velký byl ten vlak?“             
„Dvě lokomotivy a dvacet jedna Wapů, soudruhu majore,“ vystřelil poručík pohotově.              
„Dvacet jedna čeho?“ otázal se zamračeně.      
„Wapů. To jsou výsypné vagony a mají označení Wap. Vozí se v nich normálně uhlí, ale v tomto případě…“
Věta zůstala nedokončená, protože příslušník se obával podruhé vyslovit slovo smolinec.
Faltýnek nad tím v duchu mávnul rukou. Již přicházeli ke služebnímu domku u dvoukolejné elektrifikované tratě. Z každé strany stálo vysoké, archaicky vypadající mechanické návěstidlo. Zavrtěl hlavou nad tím, jak může vypadat železnice na sklonku dvacátého století. Vstoupili do domku. Zde byly dvě ženy v modrých uniformách. Za nimi stál starý stavědlový stroj, snad z první republiky.  
„Přivedli jsme soudružku Šťastnou, jak jste požadoval. Ta druhá soudružka vykonává službu,“ vysvětloval Dobřenský.               
Obě ženy byly vyplašené, hlavně svědkyně průjezdu zmizelého nákladního vlaku.       
„Vy jste členka strany?“ zeptal se jí znenadání vyšetřovatel.    
Žena zbledla, nasucho polkla a sípavým hlasem ze sebe vypravila:         
„Ne, nejsem.“ 
„Tak soudruhu poručíku, titulujte svědkyni jako paní Šťastná,“ zavrčel. Žena málem omdlela z toho, jak s ní zametl. Příslušník SNB zase přijal pokárání s vnitřní nevolí. V těch funkcionářích se člověk nevyzná, pomyslel si. Co je na tom, že ji tituloval jako soudružku?

Faltýnka nezajímal poprask, který způsobil. Vyzval Marii Šťastnou, aby popsala vše, co souviselo s průjezdem vlaku. Žena hovorem o známých a naučených úkonech získala zpět část sebedůvěry. Snažila se obhájit. Vše provedla správně, nikdo jí nic nemůže vyčíst.  Mohla se opřít o předpisy, zaznamenaná fakta v úřední knize a doplnila to osobními poznatky. Párkrát ji přerušil, ale v několika minutách měl zcela jasno. Nechal si ukázat místo ve služební knize. Chvilku hleděl na zápis s označením vlaku. Následující řádka byla podtržená pravítkem a bylo zde protokolární prohlášení traťového úseku za volný, i když nebyla přijata odhláška z hradla Mnichovice. Pochopil, že bez tohoto záznamu by byla celá trať zablokovaná.  
Potom vyšli ven.             
„Vlak jel tímto směrem?“ otázal se a ukázal na dlouhou rovinku ve stoupání k severu.
„Ano, tam tím směrem je hradlo Mnichovice.“
„Děkuji paní Šťastná. Ještě se určitě uvidíme. My se teď vypravíme pěšky k tomu hradlu, abychom se podívali po případných stopách.“   
Mladý muž v uniformě nebyl nadšen vyhlídkou dlouhého plahočení se po kolejích.     
„Jistě, pane majore. Ale pochůzkáři již celou trať prošli a nic nenašli,“ řekl nesměle.     
Faltýnek na něj přísně pohlédl.
„Soudruhu poručíku. Celá tato událost potřebuje řádné vyšetření. Nemůžeme se spolehnout na nikoho, rozumíte? Důležitá jsou pro nás fakta. Ten vlak se samozřejmě nemohl ztratit. Takže jsme slyšeli výpověď svědkyně, která ho jako poslední viděla. Zkontrolovali jsme zápis o průjezdu. Teď půjdeme podél tratě, abychom se na vlastní oči přesvědčili, že tam vlak není, ani nevykolejil nebo nemohl někam odbočit. Je to nezbytné. Pochopil jste to?“
„Ano, soudruhu majore!“          
Muži v uniformě se rozklepaly kolena. Podruhé neobstál. Vyšetřovatel pokračoval smířlivějším hlasem:
„Takže já půjdu po pravé straně tratě a vy po levé. Buďte opatrný, aby vás nepřejel vlak. Budete hledat cokoliv, co by mohlo být podezřelé. Pamatujte, cokoliv! Na vaší ostražitosti může záviset vyšetření celého případu. Rozumíte?“       
„Sloužím lidu, soudruhu majore!“          
Dobřenský se postavil do pozoru a zasalutoval. Faltýnkovi se z toho udělalo špatně, ale nedal na sobě nic znát. Vyrazili podél tratě.

Vyšetřovatel zbystřil všechny smysly. Musí tu blbost objasnit a to co nejdříve. Jestli nic nenaleznou, s čímž počítal, tak někdo musí lhát. Buď ti tam vzadu, že vlak projel nebo ti vepředu, že k nim žádný vlak nedorazil. Jiná možnost neexistovala.   
Bylo krásné počasí, slunce se opíralo do kolejového tělesa. Okolím se linul pach karbolky, oleje a železa. Žulový štěrk pokrytý rezavým prachem a nečistotami se více a více rozpaloval.         
Faltýnek znechuceně sledoval, jak chůze v náročném terénu devastuje jeho hnědé boty. Ale při mimořádném případu musí umět přinášet oběti!         
Zezadu se ozvalo zahoukání. Vlaky měly příkaz kvůli pohybu osob v kolejišti dávat zvukové signály. Od Senohrab se blížila nákladnice. Faltýnek ustoupil do bezpečí na šikmý násep, až k maliníku. Se zájmem sledoval blížící se elektrickou lokomotivu. Za ní následovaly vagony těhotné nákladem. Ozývalo se vrzání, skřípání pružin i ocelových rámů vozů. Hleděl na prohýbající se koleje, cítil pulzující štěrk pod nohami. Ne, to je holý nesmysl! Nikdy neuvěří, že by se něco tak nekonečně mohutného, jako je nákladní vlak, mohlo ztratit. A každého, kdo se ho o tom bude snažit přesvědčit, zadupe do země!

Hradlo v Mnichovicích bylo o něco modernější, než to předchozí. Stavědlový stroj byl již elektrický, bez pák a drátovodů. Pouze v předsíňce trůnila velká klika mechanického stahovače závor přilehlého železničního přejezdu.             
Také zde byli dva lidé. Jaroslav Novák, svědek z minulého večera, a žena, obsluhující hradlo podle rozpisu služeb.

Ani po výpovědi druhého svědka nebyl major Faltýnek moudřejší. Nahlédl do knihy, kde u záznamu s číslem vlaku 93547 chyběla informace o průjezdu. Díval se na hradláře Nováka s krajní nedůvěrou. Vlak plný smolince, dvě lokomotivy, jednadvacet vagonů, čtyři strojvedoucí. To vše se ztratilo, jako když sfoukne plamen. V mužově výpovědi však nenalezl žádnou skulinu. Zdála se stejně pravdivá a přesvědčivá, jako ta předchozí hradlařky Šťastné.

O několik hodin později stál vyšetřovatel v kabině dieselelektrické lokomotivy rachotící na první koleji strančického nádraží. Prý jí říkají fujara, ani nevěděl proč. Napadlo ho, co dnes ještě zažije. Strojvedoucí s přidrzlým výrazem ve tváři se ušklíbl a stiskem tlačítka hlasitě zahoukal. Potom posunul páku brzdy. Ozvalo se zasyčení. Otočením ovladače probudil blafající motor. Lokomotiva vyjela vpřed. Pomalu míjeli budovu nádraží, projížděli širokým zářezem kolem stavědla a šplhali se po křivé koleji směrem vzhůru. Vlečka do velkopopovického pivovaru! Tato boční větev se odpojovala od hlavní tratě v blízkosti místa zmizení vlaku. Hned na následujícím nádraží za inkriminovaným traťovým úsekem. Proto bylo nezbytné i pivovarskou vlečku zkontrolovat.

Major musel čelit ironické kritice nádražáků. Za jeho zády se navzájem ujišťovali, že je nesmysl hledat v Popovicích! Vždyť je tam stoupání, vlečka není elektrifikována a kdesi cosi. Nahlas se však neodvážili nic říct. Na to byl ale zvyklý. Nelitoval ztratit hodinu času a v klidu čelil ironickým pohledům. Nevěřil, že tam něco najde, ale potřeboval systematicky vyloučit každou možnost, i tu nejméně pravděpodobnou.

Sledoval pole, silnice a domky. Trať vyšplhala na hřbety kopců, podjela dálnici, chvíli se klikatila a potom obloukem padala dolů do Velkých Popovic.            
„Tady žádné Wapy neprojely,“ pronesl strojvedoucí. Rukou ukázal, jak o kabinu kapotové lokomotivy šlehaly větve stromů.              
„To je možné, ale my si musíme být jistí,“ pronesl major hlasem, který nepřipouštěl odpor.
Dojeli až do areálu pivovaru ke koncovému zarážedlu. Nikde nic, jen skupina tří krytých vagonů u nakládky přepravek na sousední koleji. Zde Hirošima opravdu schovaná není!

Krajský tajemník KSČ seděl za masivním stolem.  Ze stěny za ním shlíželi z fotografií prezident
s Leninem. Ve vitríně před rudými hřbety sebraných spisů trůnily otevřené krabičky s vyznamenáními. Nebylo jich málo.   
„Tak soudruhu Faltýnku, co jsi zjistil?“  
„Vím, že v terénu nemohu nikomu věřit. Osobně jsem vše prověřil. Zápisy ve služebních knihách, vyslechl svědky, prošel jsem trať v inkriminovaném úseku. Sám jsem se přesvědčil, že zde nejsou stopy po nějakém vykolejení nebo jiné příčině, proč vlak neměl dojet k dalšímu hradlu. Osobně jsem zkontroloval vlečku z přilehlé stanice Strančice. Nikde po vlaku ani stopy. Opravdu hledaná souprava v tom traťovém úseku podle služební dokumentace zmizela, soudruhu.“

Tajemník se dlouze zahleděl do kávy. Potom zvedl oči na majora.         
„A co mi k tomu řekneš dál?“   
„Soupravu, ani její část, jsme neobjevili. Takže čelíme hromadné lži jedné ze dvou skupin železničářů. Buď nás klamou ti, kteří tvrdí, že vlak projel až po hradlo Černý vrch a není to pravda, nebo lžou ti, kteří tvrdí, že vlak neprojel úseky za ním. Pečlivě jsme ověřovali záznamy ve služebních knihách na obou stranách. Vše se ale zdá být v pořádku a souhlasí s jejich výpověďmi.“     
„Jaký máš na to svůj vlastní názor?“      
Major se krátce zamyslel.          
„Myslím, že vlak skutečně dojel k hradlu Černý vrch a potom jel dál. Ale…“       
„Ale?“
„Ve Strančicích měl službu Karel Vízner, předseda místní stranické pobočky. A v Uhříněvsi je na stavědle soudruh Patočka, kandidát do Federálního shromáždění,“ řekl tichým hlasem. 
Obočí na čele tajemníka vystřelilo vzhůru. Šálek s turkem nedoputoval na talířek, ale zůstal ve vzduchu.
„To je hodně nepříjemné. Že by ten vlak přeci jenom vůbec nevyjel?“
„Máme přes třicet záznamů na cestě z Tábora a navíc další svědky. Mnozí z nich jsou také straníci.“

Šálek s třeskotem dopadl na porcelánový talířek. Hnědavý mok se rozstříkl na stůl.      
„Zatraceně, tohle je vážné. Nejedná se o žádnou rozkrádačku brambor v Jednotě, soudruhu Faltýnku!“
„Jsem si toho vědom, soudruhu tajemníku. Proto ověřuji vše osobně, nikomu nevěřím, jen tomu, co sám vidím.“      
Náhle zadrnčel zvonek. Funkcionář zvedl sluchátko a upřel oči na vyšetřovatele. Jeho rysy ztuhly. Faltýnek se chtěl zvednout, aby poskytl telefonujícímu soukromí. Ten jen krátce a autoritativně zavrtěl hlavou.
„Rozumím, končím,“ střelil krátce. Obřadně položil plastové sluchátko telefonu do vidlice a dlouze vydechl.
„Nové zprávy, soudruhu vyšetřovateli,“ řekl a pokyvoval hlavou. Vychutnával si tápání muže před sebou. Ten tázavě vzhlédl.               
„Našla se ta souprava.“
„Kde?“ vystřelil žádostivě vyšetřovatel.              
„V Kolíně, soudruhu, v Kolíně!“

Nádraží ležící poblíž břehu Labe se hemžilo vnitráky. Když major Faltýnek dorazil, již odváželi do Prahy výpravčího a stavědláře. Oba měli v krvi alkohol a nedokázali vysvětlit, kde se vzala na kusé koleji objevená souprava.         
Vyšetřovatel v doprovodu vystrašeného pochůzkáře netrpělivě spěchal ke stojící nákladnici. Nadšeně hleděl na žlutozelenou otlučenou nákladní lokomotivu. Vypadala, že tu stojí od věků. Za ní byla dlouhá řada vysokých výsypných vagonů nahnědlé barvy. S uspokojením vyhledal na boku prvního z nich označení Wap. Téměř ostýchavě se dotkl špinavé zaprášené oceli. Cítil potřebu i hmatem vnímat ztracený vlak. Kde se tady ale vzal?     
Poodstoupil a rychle počítal. Ano, je jich jednadvacet. Jeden jako druhý!          
Přispěchal k němu kolega z vyšetřovačky.          
„Skutečně jsou to ony, soudruhu majore, porovnávali jsme doklady. Je to ta souprava.“           
„A co strojvedoucí?“     
Zdálo se, že vyšetřování vezme rychlý konec. Vyslechnou posádku, vše se objasní, potrestají se viníci a ti, kdo svojí lajdáckostí situaci podpořili. Když všechno dobře dopadne, nikoho nenapadne v tom případu shledat sabotáž nebo nějaké spiknutí. Bude snadné to uzavřít.            
„Posádku vlaku jsme zatím nenašli,“ zněla odpověď.   
„A záznamy o příjezdu vlaku?“ 
„Výpravčí ani hradlář nic nevědí, ve služebních knihách nic není. Navíc oba požili alkohol a nebyli zrovna v nejbystřejším stavu.“
„Tak co je v dalších záznamech na obou stranách tratě?“ tázal se netrpělivě Faltýnek. Začínal mít neblahé tušení, že vidina rychlého konce se rozplývá.        
„Právě to je ten malér pane majore. Nikde nic.“             

Major bezpečnosti znechuceně zakroutil hlavou a vydal se podle vlaku. Snažil se postřehnout vše, co bylo možné zjistit. Klopýtal štěrkem podle vysokých vozů. Potom dostal nápad. Pohlédl vzhůru. Zhoupl se přes stupačku na plošinku nad nárazníky. Pomalu se soukal nahoru po ocelovém žebříčku mezi vagony.
Když byl nahoře, přitiskl se ke špinavému kovu. S respektem otočil hlavu vzhůru k troleji. Při neopatrném pohybu v úrovni střech vagonů by nebyl prvním ani posledním, koho mohlo usmažit několik tisíc voltů z napájecího vodiče. Ujistil se, že vzdálenost je bezpečná. Potom opatrně nahlédl do ložného prostoru vagonu. Překvapením div, že nespadl ze příčky žebříku. Před ním ve voze leželo nějakých šedesát tun hnědého uhlí! V několika vteřinách sjel dolu a za chvíli byl na vedlejším voze. V kapse měl sáček. Stačilo hrábnout rukou a nasypat do něj pár kousků teplárenského uhlí.

Rázovitě kráčel kolejištěm ke svému vozu. Hrubě odsekl několika lidem, kteří mu chtěli něco říct. Už toho všeho bylo dost. Podvod nad podvod, lež na lež! Tentokrát to opravdu nebyla rozkrádačka brambor v Jednotě!  
Ještě než nastoupil do volhy, přivolal svého kolegu.     
„Vezměte si mapu, najděte všechny tratě, které vedou mezi Benešovem Kolínem. Přes Prahu nebo třeba přes peklo! A na každém nádraží mi ofotíte ty podělané služební knihy průjezdu vlaků. Všechny záznamy oběma směry! Od okamžiku ztráty vlaku až do dnešního rána. Potom to zpracujete a najděte, kudy ten pitomý vlak přijel! Chci hlášení dnes do večera!“

Nečekal na reakci, zabouchnul dveře volhy a přikázal řidiči návrat do Prahy. Pryč od, špíny, lží
a podvodů! Cítil se být klamán ze všech stran. Nejvíce se ho ale dotklo, že vlak tajemně nazývaný Hirošima převáží pouhé hnědě uhlí! Co je to za hru a s kým?

Po týdnu seděl opět v kanceláři krajského tajemníka strany. Nenáviděl toto místo, i jeho vládce mu lezl krkem.
„Jak to uzavřeme, soudruhu?“ zeptal se otylý muž káravým hlasem.    
„Vypadá to, že čelíme dobře organizovanému pokusu o desinformaci. Někdo důkladně a systematicky zametl stopy o pohybu pohřešovaného vlaku. Důvod mi stále není známý. Sami ale tápeme v nejasnostech a potýkáme se s utajením. Podívejte, co ten vlak měl za náklad.“  
Vytáhl z kapsy nevzhledný pytlík a teatrálně ho vysypal na leštěný dubový stůl. Krajský tajemník se nad tou drzostí zarazil. Ale potom s překvapením zíral na nepořádek na stole. 
„To je hnědé uhlí,“ řekl tiše a vzal drobný kus mezi prsty.          
„Ano, žádný smolinec,“ zazněl žalující hlas vyšetřovatele.          
„Asi to bude konspirace. Ten vlak vozí uhlí. Soudruzi v ústředí matou případné diverzanty šířením falešné zprávy, že se jedná o smolinec.“   
„Ano, jistě soudruhu. Na to mají plné právo. Ale proč o tom nevíme my, když vyšetřujeme tak závažný případ?“

Krajský tajemník se dlouze na Faltýnka zahleděl. Z očí mu čišela tvrdost, ale také pochopení a soucit.
„Soudruhu, začíná nám to přerůstat přes hlavu. Mezi lidem se šíří šuškanda, začíná se mluvit o kdejakých nadpřirozených jevech.  Čekám každým dnem, že se toho chopí Svobodná Evropa. Tomu my, marxisté, musíme učinit přítrž. Někdo si s námi hraje a my nejsme schopni zjistit kdo, ani jak! Takovou roli si ale nesmíme nechat vnutit. My musíme jednat a ukázat, kdo má navrch! Musíme do toho jít po bolševicku!“

Uhodil pěstí do stolu. Přitáhl mapu a zahleděl se do ní.
„Soudruhu, kudy ten vlak jel? Záleží to teď jenom na tobě!“    
Vyšetřovatel pochopil hru. Zatočila se mu hlava. Řešení po bolševicku je silové a on má být jeho autorem. Nebylo cesty zpátky.
Věcně pohlédl na mapu. Když by vlak měl jet po hlavní trati, museli by přesvědčovat příliš mnoho svědků. Lepší bude vedlejší trať. Tam jsou také lidé bojácnější.       
„Ten vlak odbočil v Čerčanech na Sázavu, na Uhlířské Janovice, přes Bečváry do Kolína,“ řekl pevně.
„Výborně, soudruhu, dobře si vedeš,“ poplácal ho funkcionář po zádech.         
„Není tam sice elektrická trakce, ale mohly ho táhnout dva diesely.“    
„Tak se mi líbíš, jdeš proti tomu čelem!“             
„Možná ta trať nemá únosnost na plné Wapy, ale zajímalo to reakcionáře, kteří unášeli vlak?“
„Nikdy není nic jednoduché a tvé myšlení je správné, soudruhu Faltýnku. Zajistěte pár svědků, umlčte ty, kteří by se proti tomu stavěli a případ je vyřešen. Strana stojí za tebou, soudruhu!“

Majoru Faltýnkovi se chtělo zvracet, věděl, co bude následovat. Při následujících nocích nemohl spát, hlava mu hořela myšlením na potřebné detaily, které musel zajistit. Ale do dvou měsíců byl případ uzavřen, i s vynucenými výpověďmi svědků, s přesvědčením těch, kdo chtěli vypovídat proti. Někomu zahrozili ztrátou dobrého zaměstnání, jinému nepřijetím dětí na střední nebo vysokou školu, dalšího poslali na dovolenou do Jugoslávie. Ale případ byl dokončen a úspěšný vyšetřovatel obdržel vysoké stranické vyznamenání.

O osm let později se Jiří Faltýnek, povýšený na plukovníka, dostal na vysokou pozici ministerstva vnitra. Měl oprávnění nahlížet do spisů označených „přísně tajné“. Jednoho dne se při hledání jakýchsi dokladů dostal do archivu. Čirou náhodou zavadil očima o spisovou krabici označenou jménem „Hirošima“. Připomnělo mu přezdívku ztraceného vlaku. Třeba se jedná o tuto záležitost.

Se zvědavostí vyndal krabici a začal listovat dokumenty. Ano, byl to ten případ.

Náhle vytřeštil oči. Hleděl na rozkaz tehdejšího ministra vnitra k urychlenému sestavení vlakové soupravy vagonů s hnědým uhlím v Kolíně a to ještě před příjezdem vyšetřovatelů. Následovaly další rozkazy – k papírovému vyřazení jednadvaceti vagonů řady Wap z evidence Československých státních drah, rovněž k odepsání dvou elektrických lokomotiv z důvodu neopravitelných závad. K fiktivní likvidaci mělo dojít ve Východoslovenských železárnách, tedy dostatečně daleko od místa ztráty vlaku. Posledním z dokumentů byl příkaz krajskému tajemníkovi KSČ zajistit, aby vyšetřovatel major Faltýnek dál nepátral po faktech a případ uzavřel.

Plukovník zavřel víko, krabicí vztekle mrštil do regálu. Připomněl si krajského tajemníka, muže již po smrti.
„Jo, hezky jsme to vyřešili po bolševicku, ty tajtrlíku. Ale kam se ve skutečnosti ztratilo těch jednadvacet Wapů?“
Na mysl se mu vrátily desítky lidí, které musel zlomit, donutit k falešným výpovědím. Bylo třeba překroutit fakta. A to vše v domnění, že dělá správnou věc. Ale podle právě přečtených spisů se ten vlak ve skutečnosti nikdy neobjevil! Opravdu se možná ztratil tam někde v úseku mezi lesy a poli u Mnichovic.
V návalu vzteku dostal chuť vzít svojí stranickou knížku s průkazem vysokého důstojníka ministerstva vnitra a praštit jimi svému nadřízenému na stůl! Žádné další svinstvo už pro stranu nebude dělat!

Potom se uklidnil. Věděl, že se k tomu neodhodlá. Není žádný disident, má rodinu, postavení, majetek. Nechce o vše ve vteřině přijít. Musí se zapřít, potlačit své svědomí, vždyť to nedělá jenom pro sebe.
A nakonec, někdo jiný na jeho pozici by mohl být daleko horší.

Ne, nebude již ani v hloubi své mysli přemýšlet o tom zatraceném vlaku. Při nejbližší příležitosti se pokusí dát náhodně objevený spis skartovat!

V teplém květnovém dni 2010 se postarší důchodce Jiří Faltýnek, namáhavě škrábal po železničním náspu. V ruce měl ulomený klacek, o který se opíral. Co chvíli se zastavil, aby si odpočinul. Konečně pod jeho nohami zaskřípěl žulový štěrk. Vydrápal se na traťové těleso. Vše vypadalo jinak, než tehdy před třiceti lety. Jenom pohled na mnichovický kostel přes údolí byl stejný.      

Pomalu se vydal po pražcích směrem k hradlu Černý vrch. Ještě jednou si to tu chtěl projít, snad naposledy. Osud Hirošimy byl jedním z posledních otazníků jeho života. Pořád se k němu v hloubi mysli vracel. Koncem roku 1989 se mu podařilo ve skartovači zlikvidovat kompromitující materiály případu Hirošima. Ale vzpomínky zůstaly. 
Připomněl si, jak tudy kráčeli s Dobřenským. Uchechtl se. Ani jeden z nich tehdy nevěřil, že něco najdou.

Kulhavým krokem došel až k oblouku, za kterým byla dlouhá rovinka táhnoucí se k bývalému hradlu Černý vrch. Teď bylo v dálce vidět odstavené zemní stroje a místo kolejí hromady štěrku. Nemusel se obávat žádného vlaku. Na trati se budoval rychlostní koridor a po pár stech metrech byly koleje rozebrané až na podloží.        
Stál na kraji náspu a propátrával zvědavýma očima křoví hluboko pod ním. Nakonec si uvědomil pošetilost svého počínání. I kdyby tenkrát vlak vykolejil a spadl ze svahu, určitě by tu nezůstal ukrytý celých třicet let! Dnes tu může maximálně najít nějakou ztracenou banánovou krabici, ale určit nic většího.
Zastavil se a hleděl do dálky pře údolí. Potom náhle uslyšel hluk. Nesmysl, řekl si. Věděl, že trať je uzavřena a ani stavební stroje dnes nepracují.               
Byl unaven po namáhavé cestě, vyčerpala ho navíc nálada toho okamžiku, tížily vzpomínky z minulosti. Tolika lidem případ ztraceného vlaku změnil život!  
V návalech smutku a pocitu viny zavřel oči. Ale hluk se blížil. Instinktivně se ohlédl a strnul. S hromovým hukotem se k němu blížila lokomotiva. Vypadala hrozivě, archaicky.              
V posledním okamžiku uskočil stranou. Ani neměl čas přemýšlet, kde se tu ten vlak vzal. Podjely mu nohy, upadl a kutálel se z náspu dolů.

Na pár okamžiků se ještě probral. Ležel na zádech, čelo měl rudé krví z rozbité hlavy. Upřel zrak směrem k opuštěné trati. Ale před očima se mu pomalu sunul nákladní vlak. S úsměvem a stoupajícím nadšením pozoroval vysokostěnné vagony Wap. Určitě to nebyly ty nastrčené s uhlím, jako v Kolíně, ale ztracené vozy plné smolince! Přes vytrácející se vědomí usilovně počítal. Když jeho myslí projel poslední, modrající rty ještě stačily zašeptat:  
„Jednadvacet…“