ZTRÁTA PAMĚTI


6. března 2016, autor Danny Jé,



Kapitola 1

 

 

 

[Limerick 2002]

 

 

 

„Copak je?“

Její oči čekaly jako na povel. Pak mrkly.

Držel jsem jí za ruku.

„Jen tak se na tebe koukám,“ odvětil jsem.

„Je mi s tebou dobře, moc dobře, Gary,“ spustila.

Její úsměv byl jako teplý letní vánek. Stejně jemný a příjemný. Pozoroval jsem její krk, jak se napíná a povoluje. Pak jsem se nahnul, že jí políbím, ale zaútočil jsem na určitý bod. Sladká šíje. Vyjekla a obejmula mě. Prohnula se jako při gymnastickém výkonu a jemně vydechla. Voněla, její vůně mě vzrušovala, hodně moc. Její parfém Gabriela Sabatini byl ten nejúžasnější dárek, který jsem jí mohl dát. Vůně se jí opravdu líbila. Což byl první bod úspěchu. Druhý bod úspěchu bylo, že mně také. A ten třetí bod, že působil na mé tělo jako afrodisiakum. Když budu ale upřímný, tak je to hlavně tělo Jennifer, které je tím hlavním afrodisiakem. Věděla to. Určitě ano. Byla však jiná než ty ostatní krásné a bohaté holky. Chtěla jen to, co opravdu potřebovala a kdyby chtěla lepšího, hezčího, bohatšího chlapa, tak tu nebudu já. To dá rozum. Ale byl jsem tu. Seděl jsem vedle ní a mohl se dívat do jejích krásných modrých očí.

 

     Náš vztah trval skoro dva měsíce a ani jednou jsem nezažil, že by měla špatnou náladu, byla plná lásky, radosti a spokojenosti. Každý, kdo jí znal, řekl, že jsem to z ní udělal já. Možná to, ale řekli jenom tak. Jen přede mnou, abych měl pocit důležitosti. Ale o to jsem nestál. Na co by mi byl pocit důležitosti, kdyby to změnilo mě samotného. Já jsem já, a jestliže mě bude milovat takového, jaký jsem, budu nejšťastnější chlap na světě. Pokud se to změní a ona bude chtít být volná, tak jí nebudu držet násilím, nebudu rád, bude mě to bolet, ale nechám jí odejít, protože chci, aby byla šťastná. To však nebyl náš případ. Prožívali jsme nádherné období a Jennifer mi dnes večer, po dvou měsících řekla: Miluji tě!

 

Pohladil jsem jí po tváři.

„Vždycky jsem tě miloval,“ pronesl jsem a má slova vyvolala další úsměv na její tváři.

„To je jako bys mě znal už dříve,“ poznamenala.

„Možná ano,“ řekl jsem a usmál se.

Úsměv znovu rozzářil její krásnou tvář. Mlčela a pozorovala mé ruce, jak se k ní znovu natahují. Usmála se a snažila se přiblížit blíž ke mně. Pohnul jsem se a připravil se k polibku. S otevírajícími ústy zavírala své oči. Naše rty se setkaly. Vzdychla a vložila mi jazyk do úst. Byla sladká a chutnala mi. V tu chvíli jsem zapomněl, kde jsem. Jen jsem si přál, aby to neskončilo, abych si mohl vychutnat tento slastný okamžik. Myslel jsem, že přestávám dýchat, jak hluboké to bylo. Myslel jsem, že přestávám žít a vzdávám se všeho ve prospěch jejích doteků. Toho okamžiku být v její blízkosti.

„Jsi první muž, který mi ukázal, co je opravdová láska,“ pronesla.

„A ty jsi první žena, kdy přestávám dýchat, když cítím tvé doteky…“

„…a plete se ti jazyk,“ dodala.

Usmál jsem se a pošeptal jí. „Ano, s tebou je to nádherné. Každý okamžik, každý moment.“

Hleděla mi do očí, které vyzařovaly radost a spokojenost. Hladila mě po tváři a jen lehce vydechovala. Jako kdyby nechtěla nic, jen se na mě dívat. Jako kdyby jí stačil jen ten pocit být vedle mě a nechat se hladit, líbat. Bylo to vážně jiné. Některé mé předchozí partnerky by ze mě strhaly oblečení a chtěly by, abych se jich zmocnil. S Jennifer to bylo všechno jiné. Na nic nespěchala. Vychutnávala si každý dotek.  Jemně, něžně a pomalu. Tak to vždycky chtěla. A když jsme se milovali, tak to byl oceán něžností, který neměl téměř konce. Pohrávali jsme si se svými těly, naše ruce, dlaně, prsty, konečky prstů. A to byl jen začátek neuvěřitelného přívalu něhy.

 

„Na co myslíš?“ přerušila mé myšlenky.

„Na tebe,“ odvětil jsem.

„Skutečně?“

„Opravdu.“

Usmála se a skoro to vypadalo jako by mi nevěřila.

„Ve svých myšlenkách jsem si přehrával poslední milostné chvíle s tebou,“ prozradil jsem.

„Jsi takový muž, jakého jsem vždycky chtěla.“

Vytřeštil jsem oči.

„Vážně? Překvapila jsi mě.“

„Z těch předešlých vztahů, jsem byla spíše unavená. A nebylo to jen z těch večírků, ale hlavně ten vztah mi nic nedával. S tebou je to vážně jiné,“ doplnila.

„Tohle já cítím také.“

„To ráda slyším.“

„Jsi tak jemná a plná něhy,“ dodal jsem. „Tvůj zájem o nás, co děláme, kam chodíme, jak trávíme společný čas. To všechno jsou fragmenty, které náš vztah dělají krásným.“

Usmála se a pokynula hlavou.

„Jsi stejný a já jsem moc ráda, že takový jsi a bereš mě takovou, jaká jsem.“

„To by měl každý v každém vztahu,“ poznamenal jsem.

„Každý to tak, ale nebere. Hodně lidí mě bere jako bohatou a rozmazlenou hloupou holku. Když zjistí, že nejsem až taková blbka, tak zase vidí peníze.“

Zazněl její hlas plný nepochopení některých lidí, resp. jejich chování k ní. Občas se chovala jako naivka, ale nebylo to tím, že by byla hloupá, ale byla upřímná. Až moc upřímná. Dalo by se říct, že se do tohoto světa nehodila. Přesně jako já. Zřejmě proto si tak rozumíme. Zřejmě proto jsme se potkali.

„Jsi hodná a upřímná,“ upřesnil jsem.

„Snažím se v lidech hledat vždy to dobré, i když se tak někdy nechovají.“

„Jsi úžasná, a kdo si toho neváží, nezaslouží si tvůj zájem,“ dodal jsem.

„Předevčírem jsem se bavila s matkou. Ptala se, proč jezdím pořád do Limericku,“ pochlubila se.

„Co jsi jí řekla?“ zeptal jsem se.

„Pravdu, že jezdím za tebou.“

„Co na to říkala?“

„Chtěla by tě poznat.“

„Ou, takže oběd?“

„Ano, přesně, pochopil jsi to velmi správně,“ usmála se.

„Co příští týden?“ navrhl jsem.

„Už?“ zareagovala překvapeně. „Zeptám se rodičů a pak se domluvíme. Nečekala jsem, že budeš hned souhlasit.“

„Rád se s vašima setkám.“

„Máma je fajn.“

„A co otec?“

„Otec moc času doma netráví, takže možná ani na ten oběd tam nebude,“ odvětila.

„Vaši žijí odděleně?“

„Ne, jsou spolu, ale otec je vědecký pracovník pro jednu britskou společnost, název si nepamatuji.“

„Je to tajný?“

„To nevím, nemluví o tom.“

„Takže se moc nevidíte?“

„Ani, moc ne.“

Smutný tón jejího hlasu vypovídal o tom, že jí to mrzí.

 

„Neprojdeme se?“ navrhl jsem, a tím se snažil přejít na jiné téma, když jsem viděl, že z absence otce ve svém životě je Jennifer smutná.

„Kam?“

„O´Brienův park.“

„Proč ne,“ souhlasila a zvedla se z pohodlné pohovky.

 

 

                                                        * * *

 

     Můj návrh vyjít si do přírody přivítala s nadšením. O´Brienův park byl jen kousek od mého domu. Byla to záležitost několika desítek metrů. A na Clare Street, která se rozprostírala hned kolem parku, vedla pohodlná cesta.

„Vyprávěl jsem ti už o svém snu?“ zeptal jsem se.

„Ještě ne,“ odvětila a stiskla mou ruku, jakoby měla pocit, že se od ní budu chtít odpojit, což jsem samozřejmě v plánu neměl. Někdy jsem byl jejím chováním zaskočen, jak byla plachá. Pohlédl jsem na ní a usmál se. Stisk mírně povolil.

„Nemusíš mít strach, nikam neuteču,“ poznamenal jsem a více se k ní naklonil. Zastavili jsme se a já jí políbil.

„Je to pro mě neznámé prostředí,“ snažila se vysvětlit své obavy.

„Mohu se tě na něco zeptat, Jennifer?“

„Ovšem.“

„Z čeho máš strach? Měla jsi nějaké špatné zkušenosti nebo nějaký hrůzný zážitek?“ zeptal jsem se.

„Proč se na to ptáš?“ podivila se.

„Jsi někdy zbytečně plachá.“

„Nevím, možná jen mám někdy pocit, že mě lidé kolem využívají a chovají se ke mně jako k hloupé holce.“

„Ale to nejsi, a ty to víš. Už bys měla přestat takhle mluvit a hlavně takhle uvažovat. Jsem tu já. Jsem tu s tebou a ty by ses měla začít mít skutečně ráda.“

„Co kdybys mi vyprávěl o tom svém snu,“ chtěla změnit téma.

„Dobře, nemusíme se o tom bavit,“ usmál jsem se a pohladil jí po vlasech. „Jen nad tím přemýšlej…“

„Dobře, budu,“ usmála se.

 

„Můj sen začíná…,“ začal jsem vyprávět.

 

**

 

…objevili jsme se na podivném ostrově s několika přáteli, mezi cizími lidmi, kteří vlastně byli stejní jako my. Stejná řeč, stejný vzhled. Pak jsem oslovil nějaké dítě, které šlo kolem ve velké skupině. Bálo se a křičelo, prozradilo tak naší skupinu. Byli jsme odhaleni a poté začleněni do jejich společnosti. Každý zde vykonával nějakou činnost, prodavačka, uklízečka, vychovatelka, vrátný atd… Pořád jsem se snažil přijít na to, co je zde divné, i když to bylo dokonalé, až moc dokonalé. Lidé se k sobě chovali slušně a mile. Bylo to podezřelé. Ano, nedůvěra to bylo to pravé slovo, které jsem měl na mysli. Pak jsem přišel na to, že ne každý se tu cítí opravdu svobodný. Jedna žena si stěžovala, že nemůže najít vhodný protějšek. Nikdy jsem se za tu dobu, co jsem zde byl, na to nepodíval z jejího pohledu až dnes a zjistil jsem, že jsou tu především ženy a jen málo můžu a jinak samé děti, kolem kterých se to všechno točilo. Byl zde také nějaký systém, který nás hlídal. Po dalším pátrání jsem zjistil, že ten ostrov je oddělený zcela od světa, uzavřený, chráněný, utajený.

     Rozhodli jsme se utéci z tohoto podivného ostrova. Připravili jsme plán na útěk. O pomoc jsme požádali i tu ženu, která strádala. V první moment dostala strach, ale když jsem jí řekl, že jí pomůžeme v našem světě najít vhodný protějšek, ráda souhlasila. Začali jsme připravovat plán. Už bylo všechno připravené, když jsem se spřátelil s jedním dítětem. Chlapec, který se na mě pověsil a chtěl být pořád se mnou. Snažil jsem se mu vysvětlit, že to nejde. Odmítal to. Pak se však stalo, že byl svědkem předávání informací a řekl, že s ním musím zůstat nebo nás prozradí, souhlasil jsem. Neměl jsem na výběr. Domluvili jsme si schůzku na určitém místě…

 

**

 

     Po chvíli jsme došli k bráně O´Brienově parku. Prošli jsme skrze ní a já vyhlížel lavičku, kde bychom se mohli posadit a já jí mohl dovyprávět svůj příběh.

 

**

 

…čas byl stanoven na 10:00 a schůzka s chlapcem byla domluvena na tu samou hodinu našeho útěku, aby nic nemohl prozradit. A tak se stalo. Plán byl dokonalý, všechno vyšlo. Získali jsme i loď, se kterou jsme se rozhodli opustit ostrov přes rudou zónu. Jeden člověk však musel zůstat v centru, aby ve zdroji hlavního komunikátoru vyřadil právě tuhle zónu. Domluveno to bylo s nejstarším členem naší skupiny, který byl nemocný. Rozhodl jsem však, že to udělám já a tak budu moci splnit svůj slib chlapci, který tam na mě stále čekal…

 

**

 

     Chtěl jsem se nadechnout a pokračovat, když se ozvala Jennifer. „A jak to tedy skončilo?“

„Vrátil jsem se do centra a vyřadil hlavní zdroj zkratem. Tak se zóna stala průchodnou. Loď s mými přáteli se dostala ven. A já zůstal s chlapcem,“ odpověděl jsem. „Pak si jen pamatuji, že se tam objevili muži v modrých uniformách…a probudil jsem se.“

„Zvláštní sen,“ poznamenala Jennifer.

„Ano, to byl.“

 

„Můžeme se ještě projít, jestli máš zájem,“ nabídl jsem a postavil se před ní.

 

„Až za chvíli,“ prosebný výraz ve tváři mě zastavil.

Usmála se a natáhla své ruce. Přitáhla mě a já si znovu sedl na lavičku. Okamžitě mě omotala svýma rukama a hlavu položila na mé rameno. Cítil jsem její teplý dech na svém těle. Pak mě políbila na krk a pohlédla mi do očí. „Miluji tě!“

„Já tebe také, Jennifer.“

„Tak teď už můžeme jít,“ pobídla mne rukou.

Usmál jsem se a postavil se.

„Tak tudy,“ ukázal jsem rukou směr.

Pomalu jsme se procházeli a pozorovali místní flóru, která se rozprostírala téměř po celém území O´Brienově parku. Pak se zde prohnalo několik podivných ptačích letců a pár barevných motýlů. Narazili jsme zde i na několik lidí a volně pobíhajících psů. Své pány měli hned opodál a na zavolání poslechli.

 

„Je tu krásně,“ pronesla po chvilce ticha.

„Nikdy jsi tu nebyla, že?“

„Ne, nebyla.“

„A máte nějaké parky poblíž Dublinu?“

„Jo, to máme. Třeba Phoenix park, Walkinstown Ave park nebo Greenhills park,“ řekla nejistě.

„Ale jak tě tak poslouchám, moc jsi do přírody nechodila, viď?“ odhalil jsem jí.

Co jí prozradilo? Byla to její váhavost.

„Je to na mně tolik vidět?“

„Není to vidět,“ usmál jsem se. „Jen podle tvého váhavého přemýšlení.“

„Že moc neznám okolí Dublinu?“

Mlčel jsem a znovu se usmál. „To nevadí, se mnou přírodu poznáš.“

„Jsi můj průvodce,“ podotkla.

„Tvůj průvodce přírodou,“ pronesl jsem a naklonil se.

Mlasklo to, až jsme se zasmáli.

 

     Když jsme to celé obešli, vrátili jsme se ke mně domů. Měl jsem v plánu večeři ve dvou, v jednou místním podniku.

 

 

Kolem deváté Jennifer odjela domů. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 2

 

 

 

     V pátek 26. července 2002 Jennifer přijela překvapivě ke mně. Volala mi a chtěla být se mnou. Přesto, že druhý den jsme byli pozvaní na oběd k jejím rodičům domů na Castleknock Road, rozhodla se strávit se mnou noc. Prý pak pojedeme rovnou spolu. Uvítal jsem to a připravil program. Některé plány vždycky, ale nevyjdou tak jak by člověk chtěl, ale každá změna je dobrá, to říkával, můj profesor filozofie, John Moosley. 

     Někdy si na něho vzpomenu, protože jeho příběhy, ať už životní nebo přečtené z knih byly vážně někdy až neuvěřitelně podobné mým vlastním zkušenostem. Etapám mého života. Rozesmálo mě to, protože jsem si vzpomněl, jak některé náhodné situace mohou vyvolat sérii neuvěřitelných zážitků. Profesor Moosley říkával: „Nic se neděje náhodou.“ Tehdy jsem tomu moc nerozuměl, ale hlavně moc nevěřil. Později se věci dělí jinak, než jsem chtěl a než bych očekával. „Ale to nejdůležitější je si uvědomit, že se to děje vždycky pro tvůj prospěch,“ to také říkával.

     Ačkoli vyprávění profesora bylo poutavé, vždycky jsem byl opatrný se svým názorem, co je náhoda a co není. Nebyl jsem si jistý, až do chvíle než jsem „náhodně – nenáhodně“ potkal Jennifer.

     Chtěl jsem říct, že na náhody jsem nevěřil, až do chvíle, než jsem potkal právě Jennifer…

 

     Uslyšel jsem klakson. Vykoukl jsem z okna. Zelené Porsche 997 zastavilo u plotu mého domu na Pennywell Road. Byla to Jennifer. Vyběhl jsem ze dveří a ukázal, ať zaparkuje uvnitř. Otevřel jsem vrátka a ukázal místo, kde by mohla zaparkovat svůj vůz. Okamžitě to pochopila. Couvla si a zajela dovnitř. Počkal jsem, až vyleze ven a přivítal ji něžným polibkem. Její ruce mě okamžitě omotaly kolem těla. „Jsem tak ráda, že už jsem u tebe.“

„Také tě mám rád u sebe,“ pronesl jsem a znovu jí dlouze políbil.

Šťastnější pár byste asi nenašli. Milovali jsme se a těšili se na každý den strávený spolu. Každá vteřina, každá minuta bez toho druhého byla jako prázdnota uvnitř harmonického světa…

„Už mě můžeš pustit,“ poznamenala.

„Promiň, na chvíli jsem se zamyslel.“

„Nebo zasnil,“ usmála se.

„Ano, často sním o tobě.“

„Vážně a co třeba?“ zeptala se.

Chytil jsem jí za ruku a vykročili jsme ke dveřím.

„Tak třeba včera jsem snil o tom, jak jsme leželi na louce,“ začal jsem. „A spousta motýlů poletovalo kolem nás. Teplé sluneční paprsky dopadly na naše tváře a ty ses smála. Když jsem se ptal, proč se směješ, tak jsi to nevěděla. Pak jsem tě políbil a tvé polibky byly sladké. Chutnaly jako maliny…“

„To je hezký,“ usmála se.

„Představivost a sny jsou někdy nekonečné,“ dodal jsem.

„Někdy jsou to úplné příběhy.“ řekla Jennifer.

„Můj profesor filozofie Moosley, říkal, že se nám v našich snech promítají i naše minulé životy. A někdy to jsou jen reflexe našich všedních zážitků,“ poznamenal jsem.

„Věříš tomu?“ zeptala se v momentě, kdy procházela chodbičkou do obýváku.

„Dříve jsem tomu nevěnoval pozornost, bral jsem to prostě jenom jako sen, ale v poslední době…“

„…co je to v poslední době?“ přerušila mě otázkou.

„Tím myslím tak dva a půl roku zpátky. Když jsem potkal profesora Moosleyho v Dublinu. Šli jsme na kávu do jedné příjemné restaurace a tam mi vyprávěl nějaké svoje postřehy,“ odpověděl jsem.

Usmála se a usedla do křesla. Do mého oblíbeného houpacího křesla.

„Líbí se ti?“ poukázal jsem na křeslo.

„Ano, je v něm příjemné posezení,“ odvětila.

„Co si dáš k pití?“

„Stačí jen ledový čaj nebo jiný ovocný čaj.“

„Mám jen broskev s maracujou nebo ananas.“

„Broskev, díky.“

Poděkovala a všimla si odložené knihy.

„Co to čteš?“

Ve dnech Jupitera.“

„Co to je za knihu?“

„Napsal jí Adam D. Lynch a myslím, že je hodně zajímavá.“

„A o čem to je?“ projevila se u ní jemná zvědavost.

 

…Příběh pojednává o jednom mladém nadšenci do hvězd jménem Thomas Vier, který podnikne výpravu do nedalekých kopců, aby mohl pozorovat lépe hvězdy. Připravil si věci na čtyři dny a vyrazil. Cestou potkává tři lidi. Jeden je z nich je starý muž, který chodí do těchto kopců sbírat léčivé byliny. Od něho se dozvídá mnoho moudrých slov o životě, o přírodě a všech těch událostech, které jsou s námi spojené po mnoho let. Druhý je lovec, který ho pro změnu zasvěcuje do lovu kamzíků a jelenů. Třetí osoba je dívka, která se ptala jen na cestu do nejbližší vesnice. Když se dozvěděla, kam Thomas míří, požádala ho, jestli by mohla jít s ním, on souhlasí a spolu pak pozorují v noci hvězdy a souhvězdí. Přenocují na vrchu jednoho z kopců. Ráno mu dívka poděkuje a na rozloučenou ho políbí. Dívka se však objeví druhý den znovu. Zůstane s ním přes noc. Pomilují se. Ráno však dívka zase zmizí pryč…

 

„Zajímavý příběh, jak to skončí?“

„Tak si to přečti,“ nabídl jsem jí.

„Někdy snad ano, raději bych byla, kdybys mi to vyprávěl,“ pousmála se.

„Ještě jí nemám celou přečtenou.“

„Já klidně počkám,“ usmála se.

„Dobře, někdy ti to budu vyprávět, ale dneska bych chtěl s tebou strávit spíše pěknou noc.“

„Vyprávěním?“ zažertovala.

„To možná potom také.“

„Thomasi,“ šeptla a pak se opravila. „Gary.“

„Legrácky, že?“ usmál jsem se a políbil ji.

„Ano, miluji tě a moc bych si přála být s tebou pořád a pořád. Jsi můj sen a já ho prožívám,“ pronesla.

„Vážně?“

„Ovšem,“ odvětila a natáhla ruce.

„A ten drink?“

„Ten počká.“

 

     Přiblížil jsem se k ní a její ruce mě okamžitě vtáhly do světa něhy a skryté touhy. Její rty se přisály k mému krku, až to jemně štíplo. Ucukl jsem. Jen se zasmála a políbila mně. Jedna ruka se uvolnila a vplula pod mé triko, kde její nenechavé prstíky kroužily po mém těle.  Její dlouhé nehty se jemně zařezávaly do mé kůže. Občas jsem se smíchy neudržel.

„Lochtá?“ šeptla.

„Ty víš, co to se mnou dělá, provokatérko,“ pronesl jsem.

Její rty se přisály k mému krku a znovu se pokusily o jemné štípnutí. Musel jsem přejít i já do lehké ofenzívy. Mé ruce se projely po jejích zádech a pak jedna z nich zabloudila pod její bavlněné triko. Samozřejmě bez podprsenky. O to snazší byl kontakt s jejími nádhernými kopečky, které už nedočkavě očekávaly můj stisk. Několikráte jsem je promnul a pak sklouzl níž. Opasek na cvoček povolil okamžitě. Jemně jsem rozepnul zip. Kalhoty trochu povolily. Jennifer vzdychla a její ruka stiskla můj bok.

„Chci tě a chci to teď,“ vyzvala mě a já souhlasil.

Sundal jsem jí kalhoty a sobě triko. O mé kalhoty se postarala Jennifer, která shodila ze sebe i bavlněné triko. Přesunuli jsme se na gauč. Jennifer první a já hned za ní. Pomalu jsem se blížil k jejím stehnům a pak zaútočil na její kalhotky. 

„Ty divochu,“ pousmála se a její ruce se natahovaly po mně. Svlékl jsem si trenky a přilehl vedle Jennifer. Její ruce okamžitě zaútočily na mé tělo a její prsty prozkoumávaly každý kousek mého těla. Byla to úplná serenáda vášně. Hrála si se vším a velmi pozorně zkoumala každou část mého těla. Svíjel jsem se v rozkoši a užíval si každý její dotek. Zavíral jsem oči a dostával se do světů, o kterých se mi zdálo jen v nejdivočejších snech. Když už jsem si myslel, že oči mohu otevřít a zapojit své ruce, tak se najednou Jennifer dostala na mě. Pak se to stalo. Společně jsme vyjekli vzrušením a já ucítil její teplo. Vnímal jsem její jemné pohyby. Užívala si to. Pohybovala se nahoru a dolu. Pak dopředu a dozadu. Její ruce občas dopadaly na mou hruď. Měl jsem pocit, že zešílím. Cítil jsem obrovské vzrušení, a když sama sebe hladila na prsou, byl jsem v extázi. Mé ruce se pustily jejích boků a zaútočily na její prsa. Pevný stisk a krásné vyjeknutí tomu všemu dodávaly tu správnou atmosféru vášnivého milování. Byla nádherná. Prsa jí poskakovala, vlasy jí vlály a v nepravidelných intervalech vzdychala. Nahoru a dolu. Vášnivě, jemně i tvrdě. Byl to důraz, se kterým si uměla skvěle poradit a svými pohyby vytvářela absolutně slastný pocit tohoto spojení. Nemělo to chybu. Chvíli jsem byl na okraji a chvíli zase hluboko uvnitř. Vrtěla se a prožívala každý pohyb. Její tělo přehrávalo nějakou pohybovou kreaci, při které jsem měl pocit, že exploduji. Byla úžasná a vychutnávala si to. Několikrát se nahnula, aby mě mohla políbit. Pak už jen znovu využívala svého těla jako nástroj pro rozkoš.

     Když už jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí, tak přišel okamžik, kdy si na mě lehla a uvolnila nohy a jen tak se přitahovala. Bylo to něco neuvěřitelného, cítit její prsa na svém těle a zároveň její horkost, která se rozlévala až k břichu. Až tam to bylo cítit.  Pak už chybělo jen jedno. To však přišlo o chvilku později.

„Tak, jen tak,“ šeptla a já jsem jí nechal. Jemně jsem jí zmáčkl zadek a tlačil jej víc na sebe. V tom vystoupala horkost ještě o nějaký ten stupeň výše a Jennifer několikrát za sebou vyjekla do prostoru nade mnou. Několikrát prudce vydechla a její tep se zrychlil. Pochopil jsem, že dosáhla svého. Krásný a vrcholný okamžik našeho milování.

     Na chvíli se pohyb zastavil, ale pak se znovu její tělo dalo do pohybu. Její nohy se vrátily do původní polohy a já se chytil boků. Zapřela se o mou hruď a já si mohl užít svůj slastný konec. Čas vypršel a energie ve mně nahromaděná musela ven…

 

     Když bylo po všem, přitáhl jsem si jí víc k sobě a obejmul jí. Usmívala se a její úsměv vyzařoval radost a spokojenost.

 

     Leželi jsme tam po tichu asi deset minut, když se ozval její jemný hlas. „Teď bych si dala ten drink.“

„A já myslel, že budeš chtít poslouchat tlukot našich srdcí,“ poznamenal jsem s lehkou ironií na jazyku.

„To můžu také,“ šeptla a její rty přistály na mé hrudi.

 

„Krásný úvod dnešního večera,“ poznamenal jsem a pomalu se zvedal.

„Nádherný,“ podotkla a svalila se na stranu, abych mohl jít pro ten drink.

    Mezitím, co já jsem šel pro drink, si Jennifer skočila do koupelny. Pak už jen čekala, až přinesu osvěžující nápoj…

 

 

       Zbytek večera patřil vyprávění všedních zážitků dne.

 

 

                                                        * * *

 

     Druhý den ráno, po krátké snídani jsme vyrazili jejím vozem do Castleknock Road k jejím rodičům na oběd.

Cesta do Dublinu po M7 trvá obvykle 2 hodiny, ale vzhledem k tomu, že jsme jeli autem Jennifer a ta ho opravdu nešetřila, tak jsme tam byli za necelou hodinu. 

     Dům v Castleknock Road vypadal působivě. Velmi příjemný velký dům obehnaný živým plotem. K mému překvapení mě uvítalo hodně zelené.

„Tomu říkám láska k přírodě, jó, Irsko,“ pronesl jsem, když Jennifer zaparkovala u domu svých rodičů.

„Tak to je dům mých rodičů, no,“ řekla a vystoupila z auta.

„Proč říkáš tvých rodičů. Vždyť tu bydlíš také,“ podivil jsem se.

„To je pravda, ale patří jim, já mám vyhlídnutý jiný dům,“ vysvětlila.

„Vážně?“

„Jasně, že mám, ukážu ti ho někdy,“ navrhla.

„A rodiče o tom neví, že?“

„Ne, neví, a doufám, že to tak i zůstane, Gary,“ pohlédla na mě a mě bylo hned jasné, že mám mlčet.

„Chápu,“ usmál jsem se a podal jí ruku.

Vykročili jsme ke vstupním dveřím, kde se během chvilky objevila matka Jennifer. Paní Lesthamová.

„Ahoj, mami,“ předběhla ji Jennifer.

„Ahoj, Jennifer,“ pozdravila.

„Dobrý den, paní Lesthamová,“ pozdravil jsem.

„Dobrý den,“ podala mi ruku a jako by čekala, až mě Jennifer představí.

„Jo, tohle je můj Gary,“ představila mě Jennifer.

„Gary Hampton,“ dodal jsem.

„Moc mě těší, pojďte prosím dál,“ pozvala nás dovnitř.

Poděkoval jsem pokynutím hlavy a vešel jsem těsně za Jennifer, která projela očima přízemí v domnění, že tu její táta bude.

„Kde je táta?“

„Ten je v práci, jako vždy,“ odvětila.

„Aha,“ krátký a výstižný dovětek vystihující zklamání.

„Sedněte si,“ nabídla matka Jennifer a sama pak odešla do jiné místnosti.

„Já ti pomohu, mami,“ nabídla se Jennifer.

„Není třeba, Carolin to všechno připravila. Stačí to jen dát na stůl,“ řekla její matka.

„Dobře, tak jdeme ke stolu,“ řekla Jennifer. „Gary, můžeš jít rovnou ke stolu.“

„Ok, jdu tam. Ale kam?“ zarazil jsem se.

„Sem ke mně zlato,“ upřesnila.

„Díky,“ pousmál jsem se a vyrazil do místnosti, kde stála Jennifer a její matka, která jí byla velice podobná.

Stůl byl prostřen a připraven pro hosty, jen jídlo scházelo, ale to už nesla matka na velkém podnosu.

„Tady se posaď, prosím,“ požádala mě Jennifer a sedla si hned vedle.

Její matka mezitím položila velký podnos doprostřed.

„Ještě příloha a je to,“ pronesla a zmizela ve vedlejší místnosti.

„Příloha?“ udivil jsem se. „Myslel jsem, že na stole toho je už dost.“

„Myslíš tohle, co je před tebou?“

„Jasně, že to jsem myslel.“

„Tak to je jen část, celého programu,“ usmála se Jennifer, kterou to vůbec nepřekvapilo.

Ale mě ano, protože na stole byly už pečené brambory, krokety, nějaké placky a dva druhy zeleninových salátů. Pak zvlášť nakrájené tři druhy sýrů. Prostě úplné hody.

„Vy čekáte, ještě nějaké hosty?“ zeptal jsem se s úsměvem na rtech.

„Ne, jenom my tři. Kdyby tu byl otec, tak jsme čtyři,“ odvětila Jennifer.

„A proč tolik jídla?“

„Mě se neptej. To je celá moje máma, prostě pohoštění je vždycky o několika chodech, ale neboj, co sníš, to sníš, nebudeme tě nutit,“ usmála se. „Možná,“ dodala.

Její připomínka mě skoro vyděsila. Chtěl jsem ještě něco dodat, když se do jídelny přiřítila její matka s dalším tácem, kde měla pro změnu nějaké fazolky s kukuřicí.

„A to je vše, věřím, že si vyberete, Gary,“ usmála se a usedla ke stolu.

„Určitě ano, paní Lesthamová.“

Popřál jsem dobrou chuť a pak jen sledoval svou nerozhodnost, jak si nemohu vybrat, co ochutnám. Začal jsem tedy od kraje stolu. Grilované maso s chřestem, k tomu jsem si nabral pár opečených brambor, fazolky s kukuřicí a pokapal to zálivkou z tymiánu.

„K pití vám mohu nabídnout…“

„…zázvorovou limonádu, mami,“ přerušila jí Jennifer.

Jen jsem se usmál a pokynul hlavou, že to je pravda.

 

     Jennifer mě znala, chtěla mě poznat po všech stránkách a to se jí dařilo. Opravdu mě milovala. Tím, ale nechci říct, že když jeden partner nezná ve všem toho druhého, neznamená to, že ho nemiluje, jen ženy jsou v tomhle ohledu daleko před námi. To se musí nechat. Ať se nám to líbí nebo ne, v tomhle jsou prostě lepší.

 

     Paní Lesthamová pak přinesla zázvorovou limonádu a sklenice. Opravdu jsem se cítil dobře. Zřejmě jsem padl matce Jennifer do oka, jinak si nedovedu vysvětlit tu ochotu, s jakou ke mně přistupovala.

Dnešní den se opravdu povedl, a když jsme po obědě ještě dostali dezert v podobě domácího moučníku, seděl jsem na pohovce a zhluboka vydechoval. Dalo by se říct, že jsem se trochu přejedl. Nicméně jsem nelitoval, protože všechno bylo velmi chutné a já si opravdu pochutnal.

„Dal byste si ještě kávu, Gary?“ nabídla mi paní Lesthamová pravou irskou kávu.

„Ne, děkuji, vážně mám už dost. Všechno bylo výborné. Moc děkuji za vaší pohostinnost,“ poděkoval jsem s úsměvem na tváři.

„Jsem ráda, že vám chutnalo, vážně moc ráda,“ dodala a usedla naproti nám.

Jennifer seděla vedle mě a pořád mě držela za ruku, až si toho všimla její matka. „Miláčku, ale on ti neuteče.“

„Já vím mami, ale já ho prostě chci držet,“ nedala se odbýt.

„Mohu se zeptat, kde pracujete, Gary?“ spustila na mě, když neuspěla u Jennifer.

Už jsem si myslel, že tato otázky zde nepadne…

 

„Jsem architekt, projektant, pracuji, kde je potřeba,“ odvětil jsem.

„A jste spokojen?“

„Ano, to jsem,“ odvětil jsem a chtěl jsem otázku obrátit proti, z důvodu i mého zájmu.

„A kde pracujete vy, paní Lesthamová, jestli se mohu zeptat?“

Jennifer vyprskla smíchy.

„Co je?“ strčil jsem do ní.

„Máma už je v důchodu,“ šeptla.

No pane jo, to jsem tomu dal.

„Jsem už v důchodu, Gary, jako vtip to bylo dobré,“ odpověděla mi.

„Promiňte, paní Lesthamová, ale vypadáte velmi mladě, to mě zmátlo,“ omluvil jsem se.

„No, vidíš, mami, to ti táta neřekne, co?“ vlítla do toho Jennifer.

„Moc děkuji za kompliment, Gary. Nic se neděje, nejsem urážlivá.“

Její slova mě potěšila, protože jsem neměl představu, jak z tohoto trapasu vybruslím, ale nakonec se to vše obrátilo v dobré.

„Není vám tu někdy smutno, paní Lesthamová?“

„Kdepak není, za ta léta jsem si zvykla a jezdím na výlety se svými přítelkyněmi a někdy si vyrazím i se svým milencem,“ řekla.

Vyvalil jsem oči a jen jsem polknul.

„Mami, prosím tě, takové srandy se hodí jen před přáteli, kteří tvůj humor znají,“ napomenula jí Jennifer.

„To byl samozřejmě vtip, Gary.“ Omluvila se a usmála se na nás oba. „Gary je skoro jako rodina,“ dodala a upila ze svého šálku kávy.

„To je moje rodina, můj Gary,“ zaznělo majetnicky z úst Jennifer.

Nevěděl jsem, co mám říct. Její matka byla docela zvláštní a Jennifer mě svým postojem taky dost děsila. Přece nejsem její hračka, její majetek.

„Pohladil jsem jí ruku a pošeptal, že nejsem její majetek.“

„Já vím,“ řekla na hlas. „To bylo jen takové oho, ten je můj.“

Věřil jsem jí.

 

     Poté si paní Lesthamová vzpomněla na příběh, když byla Jennifer malá a snažila se ho vyprávět. Bohužel si pamatovala jen polovinu z toho příběhu a tak Jennifer musela některé části poopravovat a doplňovat. Bylo to opravdu komické, obzvláště pak ta část, kdy ukončila školu a šla na univerzitu. Paní Lesthamová si pamatovala jen to, co nosila do školy Jennifer za oblečení. Jak hrozné a nemoderní to bylo, aniž by si uvědomovala, že právě to, co nosila bylo moderní. Jen paní Lesthamová a spousty dalších matek nešly s dobou a nebyly moderní.

       Vysvobození z toho vyprávění přišlo s příchodem služebné Carolin, která se vrátila o půl hodiny dříve. Jen se ukázala v místnosti pro hosty, kde jsme seděli, pozdravila a pak zmizela. Toho využila paní Lesthamová a vyrazila za ní.

„Pojedeme?“ zeptala se Jennifer v momentě, když její matka opustila místnost.

„Jestli chceš tak jo,“ souhlasil jsem.

 „Už chci domu,“ poznamenala a svalila se mi do klína.

„Vždyť jsi doma.“

„U tebe doma.“

„Až přijde tvá matka, tak se rozloučíme a pojedeme.“

„Dobře,“ usmála se.

 

Po chvilce její matka dorazila. Usmívala se a držela tác se zákusky.

„Děkuji, já opravdu už nebudu,“ odmítl jsem. „Myslím, že dneska už nebudu ani večeřet.“

„V pořádku. Bylo toho hodně, já vím, ale snažím se vždycky pohostit své hosty a obzvláště oblíbené hosty,“ poznamenala.

A je to tady, přesně jak jsem říkal, padl jsem jí do oka, takže zahájila první etapu vykrmování. Je čas zvednout kotvu a zmizet.

 

„My už pojdeme, paní Lesthamová,“ řekl jsem.

„Už?“ překvapeně vyhrkla.

„Nerad jezdím pozdě večer,“ poznamenal jsem.

„Vždyť jste přijeli autem Jennifer,“ dodala všímavě.

„A já taky ne,“ upřesnila Jennifer a zvedla se.

V ten moment jsem se zvedl i já.

„Dobře, rozloučím se s vámi,“ zesmutněla, ale úsměv jí úplně nezmizel.

„Jsem ráda, že se máte rádi,“ podotkla a objala Jennifer a poté i mě.

To se mi ještě nestalo, že by mně někdo z rodičů takhle upřímně objal. Byla to zvláštní situace plná emocí. Působilo to tak na mě. Jennifer to poznala a pohladila mě po tváři. „Jsme milí a přátelští, zvykej si.“

 

     Poděkovali jsme za pohostinnost a odjeli.

 

     Cestou zpátky jsem už Jennifer usměrnil, aby jela v klidu a pomalu, že nikam nespěcháme. Usmála se a poslechla. Místo hudby jsem jí vyprávěl další svůj sen, ve kterém hlavní roli hrála právě ona.

 

**

 

…bylo to na pláži. Procházeli jsme se spojeni rukama a naše pohledy byly plné úsměvů. Bylo to na konci léta. Nikdo už se nekoupal a jediný, kdo se ocitl ve vodě, byl černý pes, který patřil ke skupince hrajících si dětí. Zdejší pláž byla převážně písečná. Až cestou k útesům byl povrch spíše kamenitý.

     Útesy. Ty útesy. U těch jsme se zastavili a pozorovali je. Jak se vlny rozbíjely o velké skalnaté výběžky. Vzhledem k tomu, že bylo dneska větrno, tak některé vlny dosahovaly opravdu velkých výšek. Stáli jsme v dostatečné vzdálenosti, ale kdybychom stáli poblíž nebo přímo uvnitř dění, asi bych měl strach. Já. Možná i ty.

     Pak jsme se otočili a pokračovali dál ke kopci, kde jsem viděl opuštěnou lavičku. Nabídl jsem ti, jestli se k ní nepůjdeme podívat. Souhlasila si. Usmála ses a já tě políbil. Na té lavičce jsme se objali…

 

**

 

„Ty máš stejně zajímavé sny, Gary,“ poznamenala a usmála se.

Chtěl jsem jí dát pusu, ale včas jsem si uvědomil, že řídí.

„Někdy ano, ale tento byl spíše romantického rázu oproti tomu minulému,“ dodal jsem.

„Ano, to máš pravdu. Má to nějaké pokračování?“ zeptala se.

V jejím hlase zazněla jemná zvědavost.

„Samozřejmě, že má,“ usmál jsem se.

„A řekneš mi ho, prosím,“ naléhala.

Její žádost se stala neodolatelnou.

„Dobře,“ souhlasil jsem a pokračoval.

 

**

 

…trochu se setmělo. Navrhl jsem proto návrat domů. Horní cestou podél borovicového lesa. Chytili jsme se za ruce a vraceli se domů. Do pohodlného domku na konci panství sira Atchera. Dům stál v těsné blízkosti oplocení. Tam, kde končil, začínal slabý pruh traviny, který přecházel do záhonu růží, které sis tam pěstovala…

 

**

 

„Já jsem pěstovala růže?“ udivila se Jennifer.

„Pěstovala jsi i další květiny,“ odpověděl jsem. „Náš domek byl kolem dokola celý obklopený záhony. Z druhé strany, z té západní strany pak bylo několik listnatých stromů a mezi nimi krásná pěšinka.“

„A dál?“ naléhala.

Usmál jsem se a pohladil jí po vlasech.

„Nech toho nebo zastavím a vrhnu se na tebe,“ pohrozila.

Opět jsem se usmál.

„Smích?“ dodala.

„Ovšem.“

„Tak fajn,“ zaznělo z jejích úst a šlápla na brzdu. Odbočila ke straně vozovky a zastavila auto. Zapnula výstražná světla. Rozepnula si pás a vrhla se na mě.

„Já se taky rozepnu jo?“ ozval jsem se.

„Ty ne, budeš můj vězeň,“ usmála se a obkročmo si na mě sedla. Usmál jsem se a očekával, co se mnou udělá.

Začala mě hladit a líbat. I mé ruce se jí snažily dotknout, ale její druhá ruka mě zastavila. „Jenom já.“

Poslechl jsem a nechal se. Bylo to vážně příjemné. Vzrušovalo mě.

„Ale, ale Gary,“ poznamenala Jennifer, když si všimla, že její doteky mají účinek.

„Vzrušuješ mě,“ dodal jsem a vystřelil svými ústy proti jejím.

Nestačila uhnout a já se přisál k jejím nádherným rtům. Okamžitě následoval “smyslný trest“ v podobě jejího jazyku, který mi vložila do úst.

Po dlouhém polibku vydechla. „Pojedeme.“

„A musíme?“ můj dotaz spojený s toužebným pohledem vypovídal, že bychom mohli pokračovat.

Jennifer se pousmála a její oči zamrkaly. Souhlasila. Neřekla to, ale když se její ruce ocitly u mých kalhot, bylo jasné, že nepojedeme.

     Velkou výhodou byla její sukně. Posunula si kalhotky a udělala si na mě pohodlí. V ten moment jsem ucítil teplo spojené s pocitem vzrušení, který mnou projel až ke krku. Jemně vzdychla a krátkými pohyby udávala tempo. Bylo to něžné, pomalé, ale maximálně vzrušující. Snažil jsem se jí rozepnout halenku, abych se alespoň na chvíli dostal k jejím prsům. Povedlo se. Rozepnutá halenka do poloviny bříška se mnou dělala divy. Byl jsem opravdu hodně vzrušený, a když moje ruce několikráte pohladily zakryté části pod halenkou, ucítil jsem silné pnutí, které vyvrcholilo mým opakovaným výdechem. Přesto jsem jí ještě stačil stáhnout halenku, jenž se zastavila někde v oblasti loktů a přitáhl jí blíž k sobě. Objal jsem jí a vychutnal si tak část jejího nahého a teplého těla na své tváři…líbal jsem jí

 

„Bylo to krátké, ale úžasné,“ poznamenal jsem s úsměvem na tváři.

„Nevadí, že to bylo krátké, i tak to bylo moc krásné,“ pronesla a políbila mě.

„Hodně mě vzrušuješ,“ dodal jsem.

„To je dobře, ne?“ pousmála se a pomalu se vracela na své místo. „Jsem s tebou moc rád,“ Jennifer.

„Já s tebou také, Gary.“

„Tak a už můžeme jet.“

 

Ozvalo se a já jen přitakal 

 

 

                                                        * * *

 

     Když jsme dorazili domů, tak po vychlazeném drinku mi Jennifer začala vyprávět o své kamarádce Blaire. V první okamžik mi ji bylo líto, ale když jsem se z dalšího vyprávění dozvěděl, jaká vlastně byla, jak každého využívala, už to nebyla lítost.

 

     S Jennifer byly dlouhá léta kamarádky, ale Blaire se pak vypařila. Její rodiče říkali něco o tom, že odjela do Evropy. Ale z určitostí to nevěděli…

 

**

 

…Bylo mi to líto, protože to byla moje nejlepší kamarádka a pak ze dne na den zmizela. Bez jediného slova, bez jediného ahoj. To bylo v roce 2001.

     Minulý pátek jsme se potkaly v Dublinu. Jela jsem ve svém voze po Dame Street, když jsem jí zahlédla na chodníku. Přibrzdila jsem, a když se blížila na moji úroveň, zatroubila jsem. Blaire se otočila a s úsměvem se podivila, kdo to může být. Zastavila se. Když jsem pak vykoukla z auta, překvapením vyjekla.

„Jennifer, co ty tady?“ zazněla překvapeně.

„To bych se měla spíš zeptat já tebe,“ zareagovala jsem pohotově.

„To je na dlouhé vyprávění.“

„Docela bych si to ráda poslechla. Co takhle kafe?“

„Dobře,“ souhlasila.

„Tak si nastup.,“

„Pěkné auto,“ pochválila mi Blaire moje Porsche.

„Líbilo se mi,“ podotkla jsem a otevřela jí dveře.

 

     Blaire nastoupila a my vyrazily do nejbližšího baru.

 

„Tak povídej!“ udeřila jsem sotva jsme dosedly k barovému pultu. „Ráda bych věděla, co se stalo, že jsi zmizela tak rychle a bez rozloučení.“

„Je to složité,“ poznamenala Blaire. Zřejmě se styděla a nechtěla se v tom vrtat. Probírat to. Vysvětlovat každému, co se stalo.

„Myslím, že to pochopím.“

„V Dublinu jsem už týden a potkala jsem mnoho známých, kteří se ptají na to samé…“

„…a divíš se? Když jsi zmizela bez jediného slova vysvětlení?“ přerušila jsem jí. Byla jsem ráda, že jí vidím, ale byla jsem i naštvaná. „Hele, Jenni, promiň,“ snažila se omluvit. „Je mi to vážně moc líto, ale nebyl na to čas. Potřebovala jsem rychle vypadnout. Vzala jsem něco, co jsem neměla a ta dotyčná osoba to nenechala plavat.“

„Něco jsi ukradla?“

„Jenom půjčila,“ bránila se.

„Tak proč jsi to nevrátila?“

„Dostala jsem za to zajímavou nabídku,“ snažila se obhájit své jednání.

„A vyplatilo se ti to?“

„Ne, nevyplatilo.“

„A teď máš klid? Jak jsi to vyřešila?“

„Musím toho týpka najít a vrátit mu to.“

„To bys měla udělat. Jinak se to s tebou potáhne pořád.“

„Já vím. Hledala jsem ho, ale zatím jsem ho nenašla. Nikdo o něm nic neví.“

„Hlavně se z toho nesnaž vykroutit, pak to bude ještě horší.“

„To já vím. Je to známá firma.“

„A kde jsi byla vůbec celou tu dobu?“

„V Anglii.“

„Celou dobu?“

„Ano, celou dobu.“

„A to si mi nemohla dát vědět, kde jsi. Byly jsme nejlepší kamarádky.“ „Promiň, Jenni. Nechtěla jsem tě do toho zatahovat,“ znovu se omluvila…

 

**

 

„No a pak jsme si povídaly, co se za tu dobu její nepřítomnosti tady změnilo,“ řekla Jennifer. „A potom jsem jí odvezla domů.“

„Pěkné zlobidlo, ta tvoje kamarádka Blaire,“ pronesl jsem a neskrýval mírné opovržení. „Ta může člověka přivést do hodně velkých nepříjemností.

„Je mi jí líto a ráda bych jí pomohla,“ smutný tón v jejím hlasu oznamoval upřímné pochopení.

„Mě moc ne. Netvrdím, že si nezaslouží druhou šanci, to ano. Ale myslím, že by se měla zamyslet nad tím, co dělá a co tím může způsobit i druhým.“

„Už se nebudeme o tom bavit,“ podotkla a natahovala ruce.

 

Chtěla obejmout.

 

                                                        * * *

 

      Jennifer zůstala přes noc a celou neděli, kterou jsme prolenošili v posteli. V pondělí ráno po snídani jsem hleděl na zamyšlený výraz v její tváři. Všimla si toho.

„Na něco se chceš zeptat, Gary?“

„Poznala jsi to, že?“

„Prostě to vidím na tvých pohybech.“

„Ano, máš pravdu, O čem přemýšlíš?“

„No, jak začít…“

„Prostě to řekni,“ vybídl jsem ji.

„Víš, chtěla bych se znovu s Blaire setkat,“ prozradila.

„Přemýšlíš nad tím, už od té chvíle, kdy jsi ji potkala, že?“

„Myslel sis to?“

„Tušil jsem to.“ 

„Zapomněla jsem, že máš dobrou paměť,“ usmála se.

„Nedá ti to spát, že?“

„A nebude ti to vadit?“

Pohladila mě a doufala, že řeknu, že nebude. Proč by také mělo. Sice jsem měl jiné plány, ale nebudu kvůli tomu dělat herečku a plány se prostě posunou.

„Nevadí mi to.“

„To jsem ráda, Gary.“

„Možná, že se uvidíme i v týdnu, mám v Dublinu zakázku.“

„Vážně? Tak to je skvělé,“ zajásala, až se jí vlasy dostaly do očí. Moje ruka okamžitě vystřelila a snažila se upravit pramen vlasů, které jí zakrývala pravou stranu tváře. Pak jsem se zastavil a krátce vzdychl.

„Co se děje?“ zareagovala.

„Jsi nádherná a tohle je na fotku,“ odvětil jsem.

„Jsi snad fotograf?“

„No, to nejsem, přesto říkám, že by z toho byla velmi krásná fotka.“

„Momentka.“

„Přesně tak, nádherná momentka.“

„Víš, jsi přesně takový muž, jakého jsem vždycky chtěla. Vždycky odhadneš, co potřebuji…“

„…vždycky také ne,“ oponoval jsem.

„Dobře, tak skoro vždycky,“ usmála se a přiblížila se ke mně s úmyslem mě políbit.

Mé rty jí vyrazily naproti. A když se rty setkaly, proměnil se jejich dotek ve vášnivé políbení. Moc ráda se líbala. Něžnost, touha a vášeň. To milovala a to měla také v sobě. Po krásném milování pak nezapomněla dodat, že jsem to byl já, kdo to v ní všechno našel.

„Škoda, že musíme už jet,“ posmutněla a odlepila se ode mě.

„Jo, práce volá,“ poznamenal jsem a začal sklízet věci ze stolu.

„Ale brzo se uvidíme,“ usmála se na mě a jemně mě plácla po zadku. „Ty moje hospodyňko.“

 

Jen jsem se ohlédl a usmál se na ní…

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička