Nebe – Klinika Child´s Hope – kapitola 4-5


7. března 2016, autor Danny Jé,



 

Kapitola 4

 

 

[Silsden 1999]

 

Vzpomněl jsem na dobu, kdy jsme ještě bydleli na Airedale Mews ve městě Silsden. Já a Ronnie…

 

 

Držel jsem šálek kávy a vyhlížel z okna. Zrovna pršelo a projíždějící auta vjížděla do tvořících se kaluží. Z mého pozorování mě vytrhl hlas mé ženy Ronnie.

 

„Adame, myslíš, že dneska by mohli mít už ty výsledky?“

„Myslím, že ano.“

„Věděl bys to jako první, že?“

„Samozřejmě, lásko.“

„Necítím se dobře,“ pronesla tiše.

 

Neslyšel jsem ji.

 

Stále jsem stál u okna a v myšlenkách mi běhalo několik scénářů, co bych podnikl, kdyby výsledky nebyly dobré. Znám všechny prognózy, ale určitě bych se nesmířil s bezmocností. Být bezmocný a vidět, jak mu jeho milovaná osoba odchází je zdrcující. Jako lékař jsem zažil několik takových situací, kdy jsem musel oznámit rodičům, partnerům, dětem, že stav je nevratný. V tom nejhorším případě, že dotyčný či dotyčná umřela. Vím, že je to součást našeho života – smrt. Někdy však přichází nečekaně a brzy. Nejsme na ni připraveni a máme z ní strach.

 

…před dvěma roky, když jsem se zúčastnil lékařského sympozia v irském Dublinu, jsem ve městě potkal Emily Coohenovou. Myslím, že v té době to byla žena – anděl, který mi vletěl do cesty. Srazili jsme se na chodníku před jedním barem, kam často chodívala. Šel jsem tam tudy “náhodou“. Slovo náhodou jsem dal do uvozovek, protože náhody nejsou a setkání s Emily nebyla rozhodně náhoda a k tomuto setkání mělo prostě dojít. V ten den jsem samozřejmě nevěděl, jaký byl důvod našeho setkání. Dnes už to vím. Ona mi ukázala nový směr. Jak by někdo řekl: „Otevřela mi oči.“ Já to spíše vnímal, že jsem si sundal brýle z nosu. Byla to velmi silná skla, co jsem měl na očích. Jako bych se znovu narodil, nikoli fyzicky, ale duševně, a to jsem moc dobře věděl, že jsem teprve na začátku. Hledám, poznávám a porovnávám. I když duševně rostu. Jsem batole, které se stále učí.

 

Ten den jsem se začal dívat na své poslání být lékařem, trochu jinak. Zapojil jsem své srdce, čistý rozum a do svých slov vložil naději, že každého uzdravím…

 

Bum!

 

Ozvala se rána. Škubl jsem s sebou a okamžitě vyrazil k místu, odkud to zaznělo. Ronnie! Napadlo mě. Lekl jsem se a upustil šálek na zem.

Byla to Ronnie. Ležela na zemi a nehýbala se.

 

„Ronnie!“ vykřikl jsem a nadzvedl ji lehce hlavu.

 

Procitla. Ulevilo se mi. Otevřela oči.

 

„Co se to stalo, Adame?“ zasýpala.

„Omdlela jsi, nebyl jsem tu,“ odvětil jsem.

„A kde jsi byl?“

„Ve vedlejší místnosti.“

„Mám strach.“

„Jsem tady, lásko.“

 

Ronnie  se  lehce usmála, ale moc jí to nešlo. Něco se snažila říct, ale nerozuměl jsem jí. Jako by jí ztěžknul jazyk. Ležela a těžce oddechovala. Čekal jsem, až se jí zklidní dech, pak jí pomohu vstát. Když se tak stalo a její dech se vrátil k normálu, a začala mnohem lépe komunikovat, pomohl jsem jí vstát.

 

Odvezl jsem ji do nemocnice. Okamžitě náš přijali.

 

Ošetřující lékař David Stronghold nám krátce potom, co měl všechny potřebné výsledky pohromadě, sdělil, že se její AML (Akutní myeloidní leukémie) zhoršila. Byla to zdrcující zpráva, která nejvíce s podivem zasáhla mě. Ronnie ležela na bílé posteli a vydechovala. Byla bledá a rozhodně jí nebylo nejlíp. Držel jsem ji za ruku a cítil v sobě vztek. Byl jsem naštvaný, že zrovna moje Ronnie, musela onemocnět touto nemocí. Nejhorší na tom však byla skutečnost, že se její stav od posledního vyšetření rapidně zhoršil. Až mě samotného překvapilo, jak rychle se nemoc rozjela…

 

 

                                                        * * *

 

Druhý den se objevil v pokoji opět doktor Stronghold. Vysvětlil manželce, jaké další vyšetření ji čekají a jakou nasadí léčbu. Ronnie ho chvíli poslouchala a pak se zeptala: „Na jak dlouho?“

 

„Jak to myslíte?“ zeptal se.

„Jak dlouho tu ještě budu?“ opakovala svou otázku.

 

Stronghold se podíval na mě.

 

„Zaslouží si znát pravdu,“ pronesl jsem.

„Dobře, tedy,“ souhlasil Stronghold a podíval se zpět k Ronnie. „U této nemoci nelze určit stoprocentně, jak bude reagovat tělo na léčbu. Vždy záleží na spoustě faktorů, které nárůst nemoci mohou ovlivnit. Vzhledem k tomu, že forma této nemoci je velmi agresivní a váš imunitní systém je velmi slabý obávám se, že pomocí léčby máte čtyři měsíce, ale…“

„…a bez léčby,“ přerušila ho.

„Možná dva měsíce,“ odvětil.

 

Ronnie se na mě podívala. Její oči se okamžitě zalily slzami, až jsem ji musel pomocí kapesníku utřít ztékající slzy. Jednou rukou se snažila zakrýt obličej jako by se snažila ukrýt před okolním světem.

 

„Přijdu později,“ ozval se Stronghold a odešel. Pochopil, že teď zasadil úder, se kterým se musí Ronnie vypořádat.

 

Sám jsem uvnitř cítil silný tlak. Držel jsem ji za ruku a přál si, abych se z toho zlého snu probudil. Bohužel se tak nestalo a já seděl na nemocniční posteli. Tuto situaci moc dobře znám, akorát v jiné roli. Teď jsem na druhé straně a teď mohu cítit tu bolest, kterou prožívají ostatní. Člověk je sice chápavý a citlivý tvor, ale jestliže tu zkušenost neprožije, nemůže tvrdit, že tomu rozumí, že to chápe, a že ví, jak se ten druhý pravděpodobně cítí. Zkušenost vlastního prožitku je vždy silnější.

 

„Adame?“ šeptla.

„Ano, lásko?“

„Nechci tu léčbu.“

„Rozhodnutí je na tobě. Nechci a nemohu tě nutit, abys to udělala.“

„Chtěla bych jen nějaké léky na uklidnění, ale žádnou kyselinu do těla.“

„Kyselinu?“ udivil jsem se. „Možná, že ti rozumím.“

„Vím, že čím je nemoc agresivnější, musí být i agresivnější její léčba. Nechci se ti ztrácet před očima. Ráda bych zbytek svého života strávila s tebou,“ svěřila se.

„Požádám doktora, aby ti nasadil cytostatika v menším dávkování, a zaměříme se především na krevní transfúze,“ navrhl jsem.

„Jestliže to nebude tak drastické,“ vyslala obavy.

„Krevní transfúze nahradí chybějící červené krvinky a krevní destičky, nic, co by ti mělo tělu uškodit,“ vysvětlil jsem.

 

Ronnie se lehce usmála, ale pak se jí zavíraly oči. Pohladil jsem ji po tváři. „Odpočiň si. Přijdu zase později.“

 

 

Ruka se jí zachvěla. Krátce na to usnula.

 

 

                                                        * * *

 

Stál jsem na chodbě a pozoroval pohybující se zdravotnický personál. Najednou jsem cítil, že potřebuji ven. Opustit prostory Leedské nemocnice. Ve stejný okamžik se mi do hlavy vrátila myšlenka o bezmocnosti. Teď! Jsem bezmocný. Ronnie umírá a já se s tím nemohu smířit. Přijmout ten stav absolutně odmítám. Ani mi nepomohlo to, že jsem si vzpomněl na Emily, která by mi k tomu určitě řekla své. Byl jsem naštvaný na celý svět, na sebe. Jsem lékař a nemohu s tím udělat vůbec nic.

 

 

Cítil jsem se tak bezmocný…

 

 

                                                        * * *

 

Druhá noc. Opět sám doma. Trochu jsem popil whisky a poté ulehl v obýváku. Usnul jsem při puštěné televizi….

 

 

**

 

…byl večer. Jel jsem po Stretford Road v jižní části Manchesteru.  Kde to jsem? Pomyslel jsem si. Nikdy jsem v těchto místech nebyl. Stále jsem však pokračoval jako bych to to opravdu znal. Odbočil jsem doleva na Clopton Walk a na první odbočce do leva jsem zastavil. Ulice Dunham Street.  Chvíli jsem seděl v autě a přemýšlel, co mám vlastně dělat. Nakonec jsem vystoupil. Rozhlédl jsem se kolem, ale nikdo tu nebyl. Otočil jsem se i dozadu a pak znovu dopředu. Co tady dělám? Prolétlo mou myslí.

 

Udělal jsem krok vpřed, když se najednou přede mnou objevil zástup andělů. Rozestoupili se kolem mě. Někteří roztáhli svá křídla a jejich světelná energie začala prostupovat skrze mě. Cítil jsem to. Cítil jsem její teplo. Jemné frekvence se šířily kolem. Slyšel jsem, jak andělé mezi sebou komunikují. Nerozuměl jsem jim, ale věděl jsem, že to dělají. Sledují mě.

 

Poté zmizelo teplo a já se ocitl na silnici úplně sám.

 

Co se to stalo? A stalo se to opravdu? Otázky bez odpovědí prolétly vzduchem. Otáčel jsem se pomalu do všech stran a snažil se najít alespoň fragment něčeho, co by mi připomnělo andělské tváře, které před malou chvilkou bylo přede mnou. Kam zmizely? Byl to sen nebo přelud?

 

Vzápětí se ozvalo jemné pískání, které mi proniklo do hlavy. Chytil jsem se za hlavu a klesl k zemi. Vssst!!! A vše zmizelo. Pousmál jsem se a uvědomil si, že to nebyl sen ani přelud, a že jejich přítomnost něco znamenala.

 

Vzpomněl jsem si na Ronnie. Že by to byl pozdrav od ní?

 

Ale proč zrovna Dunham Street v Manchesteru?

 

 

**

 

Trhnul jsem sebou a probudil se. Co to bylo za sen?

 

„Co to bylo? Asi jsem neměl tolik pít. Vztek, který v sobě mám, stejně neuhasím,“ pronesl jsem tiše a odešel do kuchyně.

 

Trocha vody přijde vhod.

 

 

 

Kapitola 5

 

 

[Birmingham 2004]

 

 

O týden později jsem se setkal v ordinaci doktora McNeennana s jedenáctiletou Elin Furgiv.

 

 

„Tohle je doktor Leetch, Elin.“

 

Doktor McNeennan mě představil dívce jménem Elin Furgiv.

 

„Jsem rád, že tě poznávám,“ usmál jsem se na ní.

„Dobrý den,“ pozdravila mě.

„Jsem rád, že jste přišel na dnešní setkání,“ vstoupil do toho doktor McNeennan.

„Já jsem pro změnu rád, že jste mě oslovil,“ poděkoval jsem. „I když mě to v první moment překvapilo.

„Vím od doktora Longfoota, že vás zajímají ty podivnosti kolem duchů nebo jiného světa,“ dodal a usmál se.

 

 

Z našeho posledního rozhovoru jsem se dozvěděl, že dívka Elin Furgiv údajně mluví s duchy prostřednictvím zrcadla. V první chvíli jsem k tomu byl obezřetný, i když mi doktor McNeennan říkal o pěti případech, které mu Elin vyprávěla. Dál jsem se dozvěděl, že prodělala epileptický záchvat a proto byla poslána na vyšetření do nemocnice. Podle zprávy jejího ošetřujícího lékaře Franka Danstona a následného vyšetření jejího mozku zjistili, že má v mozkové hemisféře neznámý útvar. Jelikož prodělala epileptický záchvat neurolog Gowan Thrisht provedl MRI vyšetření jejího mozku. Poté určil diagnózu – Difúzní astrocytom. Jedná se nezhoubný nádor, který se samozřejmě v průběhu několika let může zvětšit a stát se nádorem zhoubným. V této chvíli se jedná o nádor nezhoubný, a proto bude Elin pouze sledována. V případě zvětšení půjde na operaci.

 

Když se doktor McNeennan dozvěděl o Elinině prvním případu, tak jí nechal na svém oddělení. Samozřejmě nikomu nic neřekl, alespoň ne takovou pravdu, která by dívku izolovala od okolního světa. Také mi prozradil, že je zeť Arthura Longfoota, neurologa, který se specializuje na mozkové příhody. A ten mu o mně pověděl…

 

 

Dívka seděla v křesle a pozorovala nás. Myslel jsem, že nás neposlouchá, ale slyšela skoro všechno, o čem jsme si povídali. Byla velmi vnímavá.

 

„Nerozumím, jak je to možné, ale děje se to,“ spustila.

 

Zřejmě to bylo tím nádorem, který měla uložený v hemisféře, pomyslel jsem si.

 

„Myslíš, to kolem duchů a zrcadla?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odvětila.

„Rád bych o tom věděl víc,“ pobídl jsem ji a očekával, že se rozpovídá.

 

Elin však mlčela. Několikrát na mě pohlédla, ale neřekla ani slovo.

 

„Nechám vás tu samotné, jestli to nebude vadit,“ pronesl doktor McNeennan. „Stejně si musím ještě něco zařídit.“

„Nebude to vadit?“ zeptal jsem se s pohledem na Elin.

„Ne,“ odvětila krátce.

„Dobře,“ pousmál jsem se a usadil se do křesla naproti ní.

 

Doktor McNeennan mezitím odešel.

 

 

                                      * * *

 

„Víš, Elin, já ti věřím,“ spustil jsem.

„Doktor McNeennan asi také,“ promluvila.

„A říkala jsi o těch svých podivnostech ještě někomu jinému?“

„Ne.“

„A rodiče?“

„Mamince jsem to říkala, ale řekla, že mám moc bujnou fantazii, tak jsem to radši neřekla už nikomu.“

„Máš sourozence?“ zeptal jsem se, i když jsem podle jejího spisu věděl, že má ještě dvě sestry. Bylo to z důvodu vybudování si lepšího vztahu mezi námi.

 

Stále si myslím, že komunikace je nejdůležitějším zdrojem kontaktu mezi lidmi. Toho jsem se držel u Elin Furgiv.

 

„Ano, mám dvě sestry,“ odvětila.

„Těm jsi to říkala?“

„Ne. Nevěřily by mi.“

„Jak si tím můžeš být jistá?“

„Jednou jsem jim vyprávěla svůj sen o nebi.“

 

Další dětský pacient ve spojení s nebem?

 

„Ten bych si rád poslechl,“ nabídl jsem se.

„Už si pamatuji jen kousek. Bylo to před rokem, možná dýl,“ odvětila.

„Nevadí,“ usmál jsem se.

 

Dívka se chvíli rozhlížela po místnosti, pak se podívala na mě a spustila.

 

 

**

 

…ocitla jsem se na hřišti s několika houpačkami. Různě barevné míče se kutálely po zemi. Když jsem se otáčela kolem dokola a snažila se přijít na to, kde to jsem, přistoupil ke mně kluk podobného věku. „Jsi tu nová?“ zeptal se.

„Nová?“ udivila jsem se.

„Ještě jsem tě tu nepotkal,“ pokračoval.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se.

„Ty jsi to nepoznala?“ podivil se a ukázal na pravou stranu.

 

Otočila jsem se.

 

„Podívej,“ znovu mě vybídl.

„To…je…ná…dherné,“ vykoktala jsem.

„Už víš, kde jsi?“ zeptal se.

 

Podle těch mraků a nebeské brány s několika anděly jsem usoudila, že to může být jen jedno místo, které odpovídá popisu, a to je Nebe.

 

„Nebe?“ vyhrkla jsem.

„Ano, je to Nebe.“

„Aha.“

„Aha?“

„A co jsi čekal?“

„Možná všechno jen ne obyčejné, aha.“

„Možná jsem čekala, že to bude vypadat jinak.“

„A jakou jsi měla představu?“

„Rozhodně jsem nečekala dětské hřiště, děti, míče,“ odvětila jsem.

„Každý má asi rozdílné očekávání, ale možná je to tak správně, nevím,“ poznamenal…

 

…pak jsem se ocitla na jiném místě. Stála jsem u velkého okna a vyhlížela ven, do přírody. Motýli poletovali kolem a já se cítila moc dobře…

 

 

**

 

„Neměla jsi nikdy žádnou představu o nebi. Nikdy jsi nepřemýšlela, jaké to tam asi je?“ zeptal jsem se hned poté, co se Elin zastavila.

„Netušila jsem, že to tam bude jako na zemi,“ odvětila.

„Myslím, že to byl úmysl, abyste se jako děti cítily v nebi dobře, abyste se nebály.“

„A myslíte, že je to stejné i s dospělými?“

„Myslím, že ano,“ odpověděl jsem.

 

Chvilku ticha vyplnil tikot hodin pověšených na protější stěně velké knihovny. Doktor McNeennan byl zřejmě vášnivý čtenář, podle přeplněné knihovny, pomyslel jsem si.

 

„A můžeš mi prosím, říct, jak funguje tvá komunikace skrze zrcadlo?“ spustil jsem.

„Není to vždy stejné a nestává se to vždycky,“ odvětila. „Nefunguje to na povel: Já chci! Tohle už jsem říkala i doktoru McNeennanovi.“

„Rozumím, nechci na tebe tlačit. Jen mě opravdu zajímá, jak to probíhá,“ usmál jsem se.

 

Také se usmála.

 

„Cítila jsi nějakou energii nebo se jen cosi objevilo v zrcadle?“

„Když se to stalo, tak na druhé straně – v tom zrcadle se objevila rozmazaná tvář…“

„…a promluvila?“ skočil jsem ji do toho.

„Sténá,“ odvětila pohotově. „A někdy se jen kroutí, mizí a objevuje se.“

„Co když možná existuje možnost, jak projít na druhou stranu,“ vyhrkl jsem.

„Vy chcete vědět, co je na druhé straně?“ zeptala se.

„Byla jsi na druhé straně?“

„Ne, nebyla.“

„Hm,“ pronesl jsem a v nitru svého srdce jsem si snad přál, aby řekla ano, a já se mohl setkat s Ronnie…

 

Jako bych v tu chvíli zapomněl, že jsem lékař a ona? Ona je pacient. Jedenáctiletá dívka. Byla tak zvláštní. Trochu tajemná a trochu…Ano, cítil jsem z ní něco znepokojujícího.

 

Elin si promnula ruce. Měl jsem pocit, že je trochu nervózní, proto jsem ji nabídl sklenici vody. Odmítla. Usmála se a poté si pročísla vlasy. Ještě chvíli jsme si hleděli do očí, když se otevřely dveře. Doktor McNeennan se vrátil.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Elin. Všiml si, jak je nervózní.

 

Elin mlčela.

 

„Tak ji vezměte na pokoj, ať asi lehne. Možná potřebuje odpočinek,“ navrhl jsem.

 

Doktor McNeennan kývnul a pak se přesunul ke svému stolu, kde bylo zabudované modré tlačítko. Zmáčkl ho a podíval se na mě. „Za chvíli přijde sestra.“

„Budete mít potom ještě na mě chvilku?“ zeptal jsem se.

„Udělám si ji,“ usmál se.

„Díky.“

 

Poděkoval jsem a vrátil svůj pohled k Elin. Seděla a mlčela. Byla nervózní, ale neklepala se. Kdyby ano, možná by to mohl být příznak nějakého příchozího záchvatu. Je spíše unavená. Potřebuje klid a spánek.

 

Sestra se ve dveřích objevila během dvou minut.

 

„Ano, pane doktore?“ podívala se směrem, kde stál doktor McNeennan.

„Doprovoďte, Elin na pokoj, prosím,“ řekl a pak usedl za stůl.

 

Když sestra odvedla Elin, otočil jsem se směrem k doktoru McNeennanovi.

 

„Zvláštní případ, že?“ spustil.

„Ano, to je. Ale víte, co mi vrtá hlavou?“

„Tak to nevím.“

„Jestli je to pravda.“

„Jsem psycholog, i když na druhou stranu…,“

„…je to pravda, že?“ doplnil jsem ho a ukázal jsem na knihu s názvem: Na druhé straně.“

 

„Četl jste to?“

„Ano, četl.“

„A váš názor?“

„Ta kniha se mi moc líbila.“

„Co vás zaujalo nejvíce?“

„Myslím, že asi ten okamžik, kdy se dozvěděl hlavní hrdina, jak se dostat na druhou stranu a že svět nehmotný kolem nás existuje, jen my ho nevidíme. To znamená i bytosti, které se v něm pohybují, duchové, andělé, a tak. Svět duší byl taky velmi zajímavě vysvětlen.“

„Tak to se vám možná líbila i ta, co je hned vedle: Okraj neznáma.“

„Tuto knihu jsem nečetl.“

„A tu další? – Tajemství dětských snů?“

„Tak tato kniha se mi až tak nelíbila. Myslím si, že autor o některých věcech jen spekuluje.“

„Co přesně myslíte?“

„Myslím, že některé události, které tam uvádí, nemá ničím podložené a spekuluje.“

„I my sami někdy tápeme ve tmě.“

„Ano, to máte pravdu, nicméně v jeho případě mi připadá, že se pokouší odkrýt něco, o čem toho moc neví.“

 

Přistihl jsem se, že mé ego s některými názory této knihy nesouhlasí. Že by to bylo tím, že jsem si myslel, že mám větší zkušenosti s dětskými sny než nějaký spisovatel? Uf! Uvědomil jsem si to a vrátil se zpět do svého rozumného Já.

 

„Chci říct, že to napsal ze svého pohledu a každý ten úhel pohledu může být jiný,“ poznamenal jsem.

„Hranice mezi snem a tím světem za naším podvědomím, může být velmi tenká,“ dodal.

„Ano, to je pravda,“ souhlasil jsem.

 

Náš rozhovor přerušil zvuk telefonu.

 

„Prosím,“ ozval se doktor McNeennan. „Mohu, ano, za deset minut, dobře, zatím…,“ ukončil hovor.

„Rozumím, také budu muset už jít,“ poznamenal jsem a zvedl se.

„Ano, kolega Gadert, by rád zkonzultoval jeden případ,“ vysvětlil. „V každém případě doufám, že se ještě uvidíme.“

„Rozhodně jsem pro,“ usmál jsem se.

 

McNeennan se postavil. 

 

Rozloučili jsme se potřesením ruky a každý si šel svou cestou. McNeennan na oddělení za kolegou Gadertem a já opustil Birminghamskou nemocnici.

 

Mířil jsem na parkoviště.

 







Zařazeno v kategorii Nebe - Klinika Child´s Hope, Romány, četba na pokračování





Počet komentářů na “Nebe – Klinika Child´s Hope – kapitola 4-5” - 2


    Eva   (10.3.2016 (18.42))

    To je smutný příběh, nejsem si však jista, že by doktor "dovolil", aby manželka odmítla léčbu. Když přijde taková nemoc, tak každý den je dobrý a člověk zkouší úplně všechno.


    Danny Jé   (10.3.2016 (18.57))

    Někdy je pozdě a někdy se prostě rozhodneme nepodstoupit chemoterapii či ozářky. Každý opravdu nezkouší všechno. Nicméně v příběhu má vše smysl, stejně tak jako v našem životě.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička