NEBE – Klinika Child´s Hope – kapitola 8 – 11


13. března 2016, autor Danny Jé,



Kapitola 8

 

 

[Manchester 2004]

 

 

Druhý den ráno jsem zavolal do Child´s Hope.

 

 

„Prosím,“ ozvalo se na druhé straně. Byl to profesor Thompson.

„Profesore, to jsem já, doktor Leetch.“

„Co mohu pro vás udělat?“ zeptal se.

„Chtěl bych vědět, jaký je zdravotní stav Evelyn Harkinsonové.“

„Ehm, víte,…“ zaznělo ve sluchátku.

 

Měl jsem pocit, že se mu nechce o tom mluvit. Možná věděl, že moje metoda mohla být lepší, ale to jen možná. Stalo se.

 

„…jen mi řekněte pravdu, profesore,“ pobídl jsem ho, když jsem cítil, že se zdráhá.

„Evelyn těsně po operaci upadla do kómatu,“ prozradil.

„Vědí to její rodiče?“ zeptal jsem se.

„Byli s jejím stavem obeznámení.“

„Přijeli se podívat?“

„Jenom její matka, otec je v zahraničí na služební cestě.“

„A jaké jsou prognózy?“

„Nádor jsme vyoperovali, ale její mozek zřejmě zareagoval na stav excise (odstranění) tak jak jsme nepředpokládali. Stav jejího kóma však nemusí být trvalý,“ odvětil.

„Kdybych vás nevaroval,“ podotkl jsem.

„Nevíme, co se přesně stalo, takže až se probudí, budeme moudřejší.“

„A kde leží, že bych ji rád navštívil?“ zeptal jsem se.

„V Manchesteru,“ odvětil

„Děkuji,“ poděkoval jsem.

 

Rozloučili jsme se. Sluchátko jsem položil jako první.

 

Program na dnešní mám jasný. Jedu do Manchesterské všeobecné za Evelyn Harkinsonovou…

 

 

                                                        * * *

 

Moc dlouho jsem se nerozmýšlel. Vzal svou lékařskou brašnu a vyrazil k autu. Během 25 minut jsem stál před vchodem do Manchesterské všeobecné.

 

Nahlásil jsem se na recepci a sestra Tilkerová, představila se mi, mě doprovodila do pokoje.

„Kdybyste něco potřeboval, doktore, stačí zazvonit,“ ukázala na zelené tlačítko u stolku.

„Děkuji,“ poděkoval jsem se a pousmál se.

 

Usedl jsem na postel vedle nehybné Evelyn. Ani jsem nestačil se podívat na její spokojenou spící tvář, když se do pokoje přiřítil Bonner.

 

„Co tu chcete, Leetchi?“ vyhrkl.

„Přišel jsem se podívat na Evelyn.“

„Já jsem její ošetřující lékař,“ ohradil se.

„Omlouvám se, ale nevím, kdo je její ošetřující lékař,“ otočil jsem se k němu čelem. „Dnes ráno jsem volal profesoru Thompsonovi a ptal se na zdravotní stav Evelyn…“

„…mohl jste zavolat mně,“ přerušil mě.

„Proč jste tak rozčílený, jenom jsem se přišel na ní podívat?“

„Měl jste to říct i mě,“ odvětil rázně.

„Dobře, neudělal jsem to. Za to jsem se omluvil, ale myslím, že by to šlo vyřešit i jinak, jiným způsobem a hlavně jinde,“ ukázal jsem na Evelyn.

„Dobře, až tu skončíte, stavte se za mnou,“ pronesl a odešel pryč.

 

Jak rychle přišel, tak i rychle zmizel.

 

Chytl jsem Evelyn za ruku a začal jí říkat básničku, říkanku o zvířátkách, kterou jsem říkal jiné nemocné holčičce.

 

 

Zvířátka

 

Jako želva v předsíni,

jako myška ve skříni,

jako kůzle na pérkách,

jako slůně v montérkách,

jako pejsek na obrázku,

jako kotě bez provázku,

jako panda v rukavicích,

jako žabka pod čepicí,

všechna tahle zvířátka

mají ráda lízátka.

 

 

Sledoval jsem její tvář. Takový spokojený výraz jsem už dlouho neviděl.

 

 

                                                        * * *

 

Cestou z jejího pokoje jsem narazil na setru Tilkerovou.

 

„Doktore Leetchi, doktor Bonner říkal, že se máte u něj stavit,“ ukázala směrem doprava.

„Tam je jeho pracovna?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Děkuji, stavím, se za ním,“ pokynul jsem hlavou. „A setři, kdyby se probrala Evelyn, můžete mi prosím zavolat?“ požádal jsem ji a podal ji vizitku.

„Neměla bych…,“ šeptla. „…ale udělám to. Slyšela jsem, jak jste ji říkal tu básničku.“

„Chápu, kamery.“

„Ano, musí to být,“ poznamenala.

 

 

Pokynul jsem jen souhlasně hlavou a vyrazil do pracovny doktora Bonnera.

 

 

                                                        * * *

 

Zaťukal jsem na dveře, a když ozvalo na druhé straně: „Prosím!“ vstoupil jsem.

 

„Doktore?!“ promluvil jsem a přistoupil ke knihovně, která byla přeplněna knihami.

„Posaďte se, prosím, doktore Leetchi,“ ukázal na volnou židli.

„Děkuji,“ kývnul jsem a usedl na židli.

 

Pak jsem se ohlédl ke knihovně.

 

„Hodně čtete, doktore.“

„Ano, to ano,“ zareagoval. „Ale proč jsem chtěl, abyste přišel…“

„…ano, to bych také rád věděl. Že by Evelyn Harkinsonová?“

„Samozřejmě, že se jedná po o ní. Nesouhlasil jste s operací…“

„…to však neznamená, že bych měl být na vás naštvaný, jako vy,“ přerušil jsem jeho větu.

 

Uhnul pohledem a pak se otočil zpátky ke mně.

 

„Nevíte o tom nic,“ poznamenal.

„Doktore Bonnere, i když jsem nesouhlasil s operací, jsem rád, že se to nakonec povedlo.“

„Ano, mám z toho také dobrý pocit,“ řekl.

 

Jeho slova však byla plná negativní energie.

 

„Sice se neznáme, ale cítím z vás smutek a hněv, doktore,“ promluvil jsem.

„Nechci se s vámi bavit o sobě, ale chtěl jsem vás říct, že bych byl rád, kdybyste se mi nepletl do mé léčby.“

„To je varování?“

„Upozornění.“

„Doktore, vy jste zapomněl, že jsem její lékař na Child´s Hope.“

„Ano, to vím, ale tady v nemocnici jsem její ošetřující lékař já!“ zdůraznil.

„Přece vám nebráním v ničem, a ještě jednou se omlouvám, že jsem nešel nejdříve za vámi, ale musel jsem vidět Evelyn.“

„V pořádku. Jsem rád, že jsme si to vyjasnili.“

„Vyjasnili?“

„Samozřejmě, protože já měl pravdu a operace přinesla úspěch,“ pronesl.

 

 

*

 

Hned jsem si vzpomněl na článek v jednom odborném časopisu:

 

Ten, kdo tvrdí, „Já mám pravdu,“ tak on sám se stal objetí manipulace svého ega a nepochopil nic. Mnoho lidí má svůj vlastní pohled, tedy „subjektivní pohled na věc“ což je v pořádku, každý by si měl udělat na určitou věc svůj vlastní názor (jak to vidí a jak to cítí). Někteří z nás (většina) se nechává bohužel strhnout davem-většinou, která udává směr jeho životu. To je další nesmazatelný fakt. Tahle pomyslná skupina-systém, nezáleží, jak to nazvete, rozhodující je, že nám tato skupina určuje směr, kterým (až na některé) vnitřně nechceme jít. Někdy se s tímto davem vezeme a vlastně nám to i vyhovuje. Někdy se bráníme, ale marně, protože ať chceme či ne, jsme součástí tohoto davu-systému. Této společnosti.

 

Duchovní myšlení není už tak čisté, jak bychom si přáli.

 

 

*

 

„Mohu mít ještě dotaz?“ zeptal jsem se a pomalu se zvedal ze židle.

„Ovšem.“

„Jste lékař a měl byste vyzařovat radost a pozitivní energii. Jak z vás mají mít pacienti dobrý pocit, když se tváříte takhle mrzutě a bez nálady.“

„Je to vše?“ odsekl.

„Ano, je to vše. Na shledanou.“

 

Rozloučil jsem se a vyrazil ke dveřím.

 

 

*

 

Už jsem se neohlížel a ani nereagoval na jeho připomínku „ Co vy o tom víte?!“ Měl pravdu. Nevím o tom nic. Nevím o něm nic, proto si své problémy musí vyřešit sám. I kdybych jeho problémy znal, je to jen on, který má svůj osud ve svých rukách a může s ním něco udělat.

 

Jedině on sám, stejně tak jako každý z nás…

 

 

 

                                   Kapitola 9

 

 

V pátek odpoledne mi volal doktor McNeennan. Elin Furgiv utekla z nemocnice…

 

„Doktore Leetchi, Elin utekla,“ zaznělo ve sluchátku.

„Jak je to možné?“

„Ještě neznám všechny podrobnosti. V každém případě musím informovat policii,“ odvětil.

„Neublížila někomu?“

„Zatím ne, ale nezapomeňte, že trpí epileptickými záchvaty a difúzní astrocytom, který má v hlavě může svým působením udělat z hodné dívky, dívku nezvladatelnou,“ vyslal obavy.

„Samozřejmě.“

„Rozhodně jí musíme najít,“ dodal McNeennan.

„Pak mě prosím informujte, požádal jsem ho.

 

Rozloučili jsme se.

 

Položil jsem sluchátko a zamyslel se. „Jaký důvod měla k tomu, aby utekla?“

 

 

                                                        * * *

 

Ten den jsem měl ještě jeden telefonát. Byl od profesora Hurdsena, který si mě pozval k sobě. Tam mi nabídl funkci primáře Neurologie. Doktor Mannsell odcházel do důchodu a doporučil, mě. Ronnie by měla rozhodně radost, pomyslel jsem si. Odmítl jsem to a samozřejmě vysvětlil všechny důvody, které mě k tomu to rozhodnutí vedly. Asi ten nejdůležitější důvod byla klinika Child´s Hope. Ty děti mě potřebují a vzhledem k tomu, že ředitel kliniky Thompson se mnou počítá, zůstanu i nadále jen dětským neurologem. Moje místo by na čas bylo beztak prázdné, protože dětských neurologů po zemi moc neběhá. Nemohl bych časové stíhat Child´s Hope a vedení celé Neurologie. Profesor Hurdsen to pochopil a s úsměvem na tváři mi popřál hodně štěstí.

 

 

Odpoledne jsem pak vyrazil do místního parku se trochu nadýchat čerstvého vzduchu, projít se…

 

 

                                                        * * *

 

Procházel jsem se parkem, pozoroval místní faunu a vzpomněl si znovu na Ronnie. Byl to jen záblesk. Vyvolaný hejnem vran, které usedalo na zeleno hnědý porost. Poskakovaly po travnatém porostu a občas se podívaly směrem ke mně. Některé kusy těchto černých opeřenců odlétly o kus dál. Chvíli jsem se na ně díval a přemýšlel, proč jsem si vzpomněl na Ronnie. Ano, už vím. Ronnie totiž občas vránám házela kusy rohlíků. Divil jsem se, že nekrmí i ostatní ptáky. Když jsem se jí na to zeptal, dostal jsem jasnou odpověď. „Lidé vrány nemají rádi, ale i ony jsou boží stvoření. Ostatním ptákům hází, ale vrány odeženou.“ Její odpověď mě odzbrojila.

 

Poté, co se vznesla část těchto černých ptáků, vzpomněl jsem si na Elin, která má údajnou schopnost komunikovat s duchy. Vnitřně jsem zatoužil hovořit s Ronnie, i když jsem si nebyl jistý, jestli to je správné. Otázkou však bylo, co je správné?

Nechat to být?

Smířit se s tím?

Zapomenout?

 

Nechci zapomenout.

 

Znovu jsem pohlédl na hejno vran, jak poskakují na trávě a snaží se najít potravu…

 

 

**

 

Jako by se to stalo včera.

 

Stáli jsme s Ronnie u keře a pozorovali hejno vran poskakující mezi zlomenými větvemi, které tu zůstaly asi po dětech.

 

„Adame?“

„Ano, Ronnie?!“

„Víš, jak jsme se bavili o dětech a ty ses ptal, jestli bych ho chtěla mít?“ zeptala se.

„Samozřejmě, že si to pamatuji.“

„Miluji tě, ale myslím, že ještě chvíli počkáme.“

„Chápu, nejsi ještě připravena být matkou,“ podotkl jsem.

„Víš, že mám děti moc ráda, ale ještě ne. Nezlobíš se mě?“

„Nezlobím se, ještě ti není třicet. Myslím, že máme ještě čas.“

„Všechno má svůj čas,“ poznamenala a ukázala rukou na hejno, které se vytvořilo z drobného ptactva. Byla to směska mnoha druhů ptáků.

„Musím jim hodit kus rohlíku,“ dodala a začala je krmit.

 

Házela však hlavně vránám.

 

„Klidně je nakrm,“ pousmál jsem se.

„Musím jim hodit kus rohlíku.“

„A proč nekrmíš o ostatní ptáky?“

„Lidé vrány nemají rádi, ale i ony jsou boží stvoření. Ostatním ptákům hází, ale vrány odeženou.“

 

Usmál jsem se a pozoroval jí, s jakým nadšením se věnovala krmení.

 

„A pak se půjdeme projít?“ zeptal jsem se.

„Určitě, příroda je zásobárna energie,“ usmála se.

„A když jsem s tebou, také mám pocit, že mě naplňuješ energií,“ dodal jsem.

„Stejně tak jako příroda, předává energii nám, tak i my sami sobě předáváme energii.“

„Jakože si ji předáváme?“

„Samozřejmě, že ano. Dokážeme si ji předávat a na druhou stránku jsem schopni i druhým tu jeho odebírat, ať už vědomě nebo nevědomě.“

„Jsme jako pijavice,“ dodal jsem s úsměvem na tváři.

„Není to až tak k smíchu, Adame.  Většinou to děláme nevědomky a svého přítele nebo jinou osobu, na které nám záleží tak nevědomky oslabujeme, tzv. ji vycucáváme.“

„No, někdy se cítím, jako bych byl na suchu,“ pousmál jsem se.

„Zlobíš mě,“ ťukla do mě.

„Já? Jak bych mohl. Je to pravda. Někdy se tak opravdu cítím.“

„Tak to by sis měl dělat ochranu.“

„Jakou ochranu?“

„Kolem svého těla, posílit svou auru.“

„Vždyť víš, že tomuhle moc nevěřím, Ronnie.“

„Já vím, ale je to škoda. Získal bys na spoustu věcí jiný pohled.“

„Jsem na začátku všeho, Ronnie,“ pousmál jsem se a snažil se ji chytit ruku.

 

Ronnie odhodila poslední kousek rohlíku mezi poskakující hejno ptáků.

 

„Tak pojď, ty můj začátečníku,“ chytla mě za ruku a přitiskla se ke mně.

 

 

Políbili jsme se.

 

 

Poté jsme pokračovali parkem. Začal jsem ji vyprávět o nových dětských pacientech, kteří přišli do nemocnice. To jí zaujalo a pozorně poslouchala každé mé slůvko. Její občasný komentář pak spustil doplňující debatu na dané téma…

 

 

 

             Kapitola 10

 

 

[Birmingham 2004]

 

 

V tu samou chvíli se se Elin procházela kolem velkého zrcadla v jedné místní galerii…

 

 

Elin zřejmě přemýšlela o tom, co ji řekl doktor Leetch. Možná opravdu existuje možnost, jak projít do druhého světa. Vyhlédla si jedno ze zrcadel a přistoupila blíž. Dotkla se ho. Po chvilce u ní stál mladík v modré uniformě. Tvářil se přísně, ale když se na něj Elin podívala a usmála se, pookřál. Přísnost zmizela.

 

„Moc na to nesahej, nesmí se to,“ řekl klidně.

„Jenom jsem se ho chtěla dotknout,“ vysvětlila Elin.

„Opravdu se to nesmí,“ snažil se jí to vysvětlit i on ze svého pohledu.

„A jindy?“ zeptala se a udělala na něj oči.

„Jak jindy?“ udivil se.

„Třeba večer.“

 

 „Zavíráme v pět. Služba mi končí v šest. Tak tě tu nechám porozhlédnout a osahat si ta zrcadla,“ navrhl.

„To bys udělal?“ zeptala se.

„Ano.“

„Co za to budeš chtít?“

„Nic.“

„Vážně nic?“

„Moje máma mi vždycky říkala, že každý dobrý skutek ti bude v jiné formě vrácen,“ odvětil. „Věřila, že bůh všechno vidí, a když je třeba, pošle své anděly, aby nás ochraňovaly.“

„Aha,“ poznamenala suše, jako by jí to vůbec nezajímalo a pustila se zrcadla.

 

Pak se na mladíka usmála a odešla do jiné místnosti.

 

 

                                                        * * *

 

Přesně v pět hodin se objevila Elin před hlavním vchodem Birminghamské galerie. Zaťukala na prosklené dveře a čekala, až přijde ostraha objektu. Mladík v modré uniformě…

 

 

„Přišla jsi,“ pronesl hned poté, co otevřel vstupní dveře.

„Řekl, jsi, že mě tu necháš porozhlédnout,“ usmála se.

„Ano, to jsem řekl. Tak pojď, ať tě nikdo nevidí,“ pobídl ji a podíval se ven na chodník, jestli se nikdo nedíval.

 

Jako by snad někdo tušil, oč tu běží…

 

Elin vstoupila dovnitř. Mladík se jí chtěl na něco zeptat, ale nestačil ani otevřít pusu, když zahlédl siluetu její postavy, jak mizí v sekci naivního umění.

 

„Zvláštní,“ pomyslel si a vyrazil pomalu za ní. Ani si neuvědomil, že za sebou nezamkl.

 

Elin už stála před zrcadlem, které se jí nejvíce líbilo. Nebylo to však to první, co si osahala, když k ní přistoupil ten mladík v uniformě. Našla jiné a zřejmě na něm, to chtěla vyzkoušet. Držela se ho oběma rukama. Oči měla zavřené.

 

K místu se pomalu blížila ostraha, ten mladík.

 

Když viděl, jak je dívka opřená o zrcadlo a její ruce vyzařují podivnou energii. Vzpomněl si na mámu, jak říkávala, že démonické bytosti se budou chtít dostat na tento svět. Budou to lidé, kteří jim pomohou ven. Viděl dobře, takže si byl jistý, že se děje něco tajemného.

 

„Vždycky jsem tušil, že něco podobného je možné,“ pronesl tiše.

 

Když pak viděl, jak se plocha zrcadla zavlnila a v tom vlnění se objevuje tvář, vykřikl. „Dost!!!“

 

Elin se otočila a odstoupila od zrcadla. Vlnění okamžitě ustalo.

 

„Co to děláš?“ vyhrkl mladík.

„Já nevím, chtěla jsem si něco vyzkoušet,“ odvětila a sklopila hlavu.

„Nemůžeš chtít přece vypustit ty démony ven,“ pokračoval.

„Jaký démony? Nerozumím ti.“

 

Elin byla evidentně překvapená z toho, co jí mladík řekl.

 

„Oni se skrze zrcadlo mohou dostat ven,“ vysvětlil.

„Jsou to duchové.“

„Nejsou to duchové, tohle jsou démoni. Už to prosím nikdy nezkoušej!“

„Promiň, netušila jsem, co tím způsobím,“ vyhrkla a cítila se zmateně.

„Dobře, pojď od toho zrcadla,“ pobídl ji a chtěl na ni sáhnout. Uhnula.

 

„Jsem výjimečná,“ sykla a vyběhla ke dveřím.

„Počkej!“ pronesl mladík a rozběhl se za ní. „Stejně je zamčeno.“

 

Už zapomněl, že nechal odemčeno.

 

Elin proběhla vstupní dveřmi na ulici a zmizela v nejbližší uličce.

 

„Sakra, zapomněl jsem zamknout,“ zalamentoval mladík a zastavil se na schodech.

 

Podíval se do stran, ale po Elin ani památky.

 

 

                                                        * * *

 

Elin se krčila u stěny.

 

„Co se to děje? Co to dělám? Co tady dělám?“ ptala se sama sebe. Brečela a nevěděla, co má dělat…

 

 

 

             Kapitola 11

 

 

Na několika koutech Evropy se dělo něco podobného s jinými stejně starými dětmi. Jako by byly ovládáné neznámým zdrojem. Byla to ukázka propojeného vědomí. Trojúhelníkové sestavy na některých místech nejstaršího kontinentu…

 

[Birmingham – Rotterdam – Hamburg]

[Lyon – Porto – Andorra]

[Nice – Ženeva – Milán]

[Kodaň – Turku – Riga]

[Vídeň – Sofia – Bern]

 

 

Pět trojúhelníků ovládáno neznámým zdrojem. Pět trojúhelníků demonstrující ovládání lidské mysli. Je tohle v lidských možnostech?

 

Nebo zatím stojí někdo jiný a mnohem nebezpečnější?

 

 







Zařazeno v kategorii Nebe - Klinika Child´s Hope, Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička