František Kvíz: Houbařův sen, Pohádky českého Švýcarska

Malebné pohádky inspirované pověstmi, pohádkami a bájemi, jež se povídají o kouzelném a magickém kraji Českosaského Švýcarska. Labské pískovce a jejich okolí skýtá drsnou krajinu, až překvapivě drsnou na české luhy a háje. Mnoho míst ani nemohlo být osídleno a z mnoha míst příroda lidské obyvatele vyhnala.  Málokdo si to dneska již uvědomí… V ty staré dobré časy, kdy ještě lidí nebylo mnoho a všechno se předávalo jen povídáním a vyprávěním, vznikly právě legendy, na nichž jsou postaveny tyto příběhy.

A kolik lidí, tolik vůní, tolik úhlů pohledu a tolik různých stylů. A tak tu najdete pohádky křehké jak vílí vlásky, pohádky vonící téměř indiánským dobrodružstvím nebo, podívejte se na ukázku, příběh, který je z lůna drsné přírody a hodně mi připomněl milovaného Bílého tesáka od Jacka Londona.

„Uběhly tři týdny a v hlubokém lese se zahojila vlčímu králi tržná rána po boji s medvědem. Zlomená noha již také srostla a král mohl sice kulhavě, ovšem již jistě, chodit. Nebylo to ještě na lov, dlouhý běh či nějaký boj, ale okolo doupat se pohybovat mohl. Jaro přecházelo v léto a zvěře bylo dost, takže smečka nehladověla a nemusela opouštět svůj lesní revír. Wolfin i ostatní vlčata povyrostla a podobala se svým dospělým rodičům. Bérin vyrostl také, ale vzhledem byl podoben psím rodičům. Vyšší a houževnatější než vlci. Nebojácný, neústupný, věrný a hrdý. Na druhou stranu mu chyběla pružnost vlčího těla, lepší čich, zrak, sluch a schopnost pohybovat se neslyšně v lesním podrostu. Zkrátka tam, kde vlčata vynikala, Bérin byl průměrný, tam kde se vlčata dostávala do úzkých, Bérin neomylně triumfoval. Vzájemně se výtečně doplňovali a jako smečka tvořili výborný tým.

Život v lese šel dál svou cestou bez zášti ke komukoliv a nikdo netušil, co se na ně chystá…“

Příběhy, z nichž dýchá úcta a pokora

Dlouho jsem nečetla příběhy, ze kterých by nebyla tak silně cítit pokora a úcta k našim předkům a hlavně k přírodě. K jejím přirozeným dějům, k dávno zapomenutým cyklům přírody. Obrovský respekt k síle, kterou příroda v zimě zabíjí a na jaře rodí nové. Příběhy, které jsou každý trošku jiný, každý má jinou atmosféru a jsou neopakovatelné. Máte u nich pocit, že i kdyby je někdo vyprávěl podruhé, bylo by to jiné. Jakoby autor sáhl do vlastních dětských vzpomínek a rozpomněl se na své vlastní dětství. Vzal vzpomínky, útržky příběhů a rozvinul myšlenku právě tak, jak by to udělal dědeček vyprávějící svému vnukovi ty nejkrásnější příběhy na světě. Je to, jako kdyby vám seděl u postele s hrnečkem horkého čaje.

Ideální místo pro silné příběhy, odkaz našim dětem

Velmi správně tu autor říká, že příroda Českého Švýcarska je silná, umí si vzít zpátky to, co jí člověk sebral. Je to přesně to pravé místo, kde mohly kdysi vznikat báje, pověsti, mýtické i mystické magické příběhy, na které se nabalovaly povídačky ještě fantastičtější.  Musela to být krásná doba, kdy od vsi ke vsi vznikala po generace pověst, jež měla cenu zlata. Předávala se jako dar z rodičů na děti a jak úžasné je, že nám zůstaly dodnes! Snad je dílo Františka Kvíze jedním z posledních záchvěvů úcty a nejlépe vzdaném holdu tomuto vzácnému odkazu našich předků. Možná za dvacet, třicet let, všechny tyto báje skončí někde v knihovnách a naše mozky pohltí moderní technologie. A možná taky ne.

Houbařův sen zůstane… a nebojte se, nenechte se zmást názvem knihy. Není to jen o houbách, je to o skřítcích, o vílách, o lese, o zvířatech a o nejkrásnějších tajemstvích tohoto mimořádně krásného a divokého koutu české přírody. Je to kniha, kterou s něžným úsměvem zavřete, uložíte do knihovny s tím, že až přijde čas, zase ji otevřete.

Vydalo nakladatelství IFP Publishing, www. ifp-publishing.cz, 2015