ZTRÁTA PAMĚTI – kapitola 14-16


29. března 2016, autor Danny Jé,



 

Kapitola 14

 

 

     Druhý den jsem procházel zahradou, když mě začala najednou bolet hrozně hlava, až jsem se musel zastavit. Měl jsem pocit, že se mi roztrhne, taková to byla bolest. Klesl jsem k zemi…

 

…prudké otáčky, vystřídal prudký náraz. Cítil jsem, že se převracím. Pak ticho a tma. Byl jsem zmatený a cítil jsem tupou bolest na pravé straně hlavy. Chtěl jsem se nadechnout a promluvit, ale stále jsem nic neviděl. Měl jsem pocit, že jsem spadl do nějaké rokle. Kameny, keře, hlína. Pak jsem omdlel. Probouzím se, otvírám oči. Přede mnou jsou nějaké trnité keře a val z hlíny. Měl jsem správný pocit. Spadl jsem do nějaké rokle. Co se to stalo, kde je auto? Kde je Mike?

     Au. Ta bolest hlavy. Cítil jsem se jako opilý. Tupá bolest do zad mi bránila se pohybovat po nohou. Nebo to byly nohy, které mě nechtěly poslouchat. Tlak v hlavě mě tlačil na jednu stranu. Snažil jsem se postavit, ale bezvýsledně. Začal jsem se plazit, to šlo. Pokračoval jsem…

 

„Gary, Gary,“ slyšel jsem jakoby z dálky.

Když jsem procitl, stál nade mnou ošetřovatel Andrew.

„Co se stalo, chlape?“

Pomáhal mi, se postavit.

„Nevím, najednou, silná bolest v hlavě, pak si nic nepamatuji,“ odvětil jsem.

„Jdeme za doktorem Higginsem,“ zavelel a vedl mě k němu do jeho pracovny.

 

„Doktore, tady Garymu se udělalo špatně,“ vysvětloval Andrew a usadil mě mezitím na židli.

„Takže Gary, co se stalo?“ vybídl mě doktor Higgins.

„Procházel jsem se zahradou, když mě začala najednou hrozně bolet hlava, až jsem měl pocit, že se mi roztrhne, jaká to byla bolest,“ odpověděl jsem.

„A jak vám je teď?“

„Je to dobré, doktore. Jako by se mi vracela energie znovu do těla.“

„To rád slyším. Nepamatujete si alespoň na jaké kousky. Záblesky, útržky?“

„Ano, to ano,“ odpověděl jsem a v krátkosti se pokusil vyprávět záblesky nějaké autonehody a mého pokusu se dostat z nějaké rokle ven.

Doktor Higgins chvíli poslouchal a pak promluvil.

„Je dobré, že si vaše paměť znovu začíná vzpomínat právě na tu nehodu, kterou jste měl.“

„Proč to tak bolí?“

„To nevím, zřejmě to bude hlubšího rázu a vaše podvědomí proti tomu bojuje.“

„Ale proč?“

„Proč? Spíše byste se měl zeptat sám sebe, jestli si chcete na všechno vzpomenout?“

„Jak to myslíte?“

„Tak všimli jsme si, že se scházíte se slečnou Ellou, a vzhledem k tomu, že máte jeden vztah doma, tak se vaše podvědomí možná brání.“

„Víte to?“

„Samozřejmě, že to víme.“

„Je to špatně?“

„Nic, co uděláte, není špatně, jen to nemusí mít vždy dobrý dopad na druhé nebo na vás.“

„Souhlasím.“

„Souhlasíte?“ udivil se.

„Proč bych nevěřil, vždyť tady mluvíte o tom všichni, pozitivní, duchovní myšlení…“

Doktor se zasmál.

Ukázal na stěnu, kde visel symbol. „To je květ života.“

„Vidím to poprvé,“ poznamenal jsem.

„To se nedivím, když jste jen jezdil a pracoval a pracoval. Neměl jste moc času na ty “naše“ duchovní záležitosti.“

„Doktore, víte. Chtěl bych si vzpomenout, ale mám dilema.“

„Asi vím, proč.“

„Víte?“

„Ach, ty ženy,“ dodal a odložil psací pero, které držel v ruce.

„Jsem bezradný a nevím, co s tím mám dělat.“

„Co kdybych požádal doktorku Smithovou, aby se na vás přišla podívat?“ nabídl mi.

„Ano, to by bylo fajn,“ pookřál jsem.

„Dobře, zavolám jí.“

„Děkuji, doktore,“ poděkoval jsem a odešel do svého pokoje. Jako doprovod se ve dveřích objevil ošetřovatel Andrew.

„Jen pro jistotu,“ poznamenal doktor Higgins.

 

     Neprotestoval jsem, i když mi bylo lépe. Daleko lépe než před půl hodinou. Věřím, že se to už nevrátí, ta bolest…

 

 

                                                        * * *

 

     Po obědě mi přinesla sestra Hasteerová dopis od Jennifer-Grace. Hledala mě kolem zahrady, ale byl jsem ještě v jídelně. Dnes jsem si vychutnával sladký zákusek, který jsme dostali. Poděkoval jsem a schoval si ho do kapsy. Všiml si mě Benny. Přiběhl a začal poskakovat kolem mého stolu. „Já to viděl, viděl, jo, viděl.“

„A co jsi viděl, Benny?“

„Přišel ti dopis. Od koho je? Od koho?“

„Od jedné mé dobré kamarádky,“ odpověděl jsem.

„Nikdo mi nepíše. Chci také kamarádku, chci.“

Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, jediné mé štěstí bylo, že si ho všimla sestra Hasteerová a zavolala ho k sobě. Zasmál se a utíkal za ní. To bylo moje štěstí, protože bych vážně nevěděl, jak mu mám odpověď, aby to pochopil. Uměl vůbec psát?

 

Odešel jsem na lavičku pod strom a otevřel si dopis od Grace.

 

Milý Gary,

 

tvůj dopis mě moc potěšil a věřím, že i já tebe potěším, když ti řeknu, že Malcolm si tvůj dovětek v mém dopise přečetl a pak se mě zeptal, jak to cítím. Tak jsem mu všechno řekla a on mi řekl, že mě miluje, jen toho na něj bylo teď moc a špatně snášel pocit, že jsem nemohoucí, že se musí o mě starat. Přiznal, že se choval hloupě a je rád, že jsem mu odpustila. To jsou věci, co? Vidíš? Mé přání zabralo. Další novinkou je, že jsem byla v Londýně a mám protézu. Učím se chodit a není to zas taková legrace, jak se zdálo, ale s Malcolmem se občas u toho i zasmějeme. S tou Ellou ti to moc přeji, i když jak už jsi psal v jednom dopise o Jennifer, tak nevím, jestli nebudeš mít tak trochu dilema mezi nimi. Až se všechno vrátí zpět. Pamatuj však, že konec je začátek. Když něco končí, něco začíná. Těžko říct, jak to vyřešíš. Možná, že si vybereš jednu z nich anebo také žádnou. A co Jennifer? Ví o tobě?

Takže se opatruj a někdy napiš. Jo, a mám tě pozdravovat od Malcolma.

 

                                                   S pozdravem Grace

 

 

Ano, to byla správná otázka. Ví o mně Jennifer?

Jediný, kdo mi může dát odpovědi na mé otázky je doktorka Smithová. Doufám, že doktor Higgins na mě nezapomněl a zavolal jí.

Uklidil jsem dopis zpátky do kapsy.

Je čas se vrátit, pomyslel jsem si.

Vstal jsem a vyrazil k terase, která oddělovala zahradu od záhonů. Na nich občas pracovali pacienti této kliniky. Všiml jsem si, že tam stojí doktor Higgins a dívá se směrem ke mně.

Zvedl jsem ruku. Odpověděl na můj pozdrav. „Procházka?“

„Ano, procházka, doktore,“ odvětil jsem. „Nebýt té zahrady, tak se vážně zblázním.“

„Velmi úsměvná připomínka,“ podotkl a usmál se.

„Mohu mít dotaz?“ spustil jsem.

„Ovšem.“

„Je možné, že mě někdo hledá?“

„To nevím, poslali jsme vaši fotku na policii, tak uvidíme, jestli budeme mít štěstí. Nebo snad máte někoho konkrétního na mysli?“

„To ani, ne. Anebo…,“ Co mám říkat, že bych chtěl vědět, jestli na mě Jennifer čeká? Že bych chtěl vědět, kdy tohle skončí? Tohle tápání ve tmě?

„Jennifer, že?“ poznal to.

„O, ano, je to tak.“

„Volal jsem doktorce Smithové a souhlasila,“ dodal.

„Tak to jste mi udělal radost, doktore,“ upřímný úsměv rozzářil mojí tvář.

„Takže smutku dejte sbohem,“ pobídl mě a když jsem ho míjel, tak mě poplácal po ramenech. „Přijdou lepší zítřky.“

„Chci tomu věřit,“ dodal jsem a prošel dveřmi dovnitř.

 

 

                                                        * * *

 

Ležel jsem na posteli ve svém pokoji.

 

     Nejdříve jsem přemýšlel, že si budu zase číst ze své oblíbené knihy, ale sotva jsem jí vzal do ruky a otevřel jí, víčka se mi zavírala. Přepadla mě nečekaná únava. Knihu jsem odložil a ruce položil podél těla…

 

 

 

                            Kapitola 15

 

 

     Druhý den jsem seděl u doktora v pracovně, když se ve dveřích objevila doktorka Smithová.

„Tak jsem slyšela, že byste mě rád viděl,“ spustila hned u dveří.

Otočil jsem se a pozdravil. „Jsem rád, že jste přišla.“

„No, když doktor Higgins, tak hezky poprosil, tak proč bych nepřijela, že?“ usmála se a pohlédla na doktora Higginse, který se nacházel u svého stolu.

„Půjdeme do suterénu jako minule?“ zeptal jsem se.

„Co, máte strach?“ pohlédla na mě.

„V pořádku, půjdeme tam,“ souhlasil jsem.

„Dobře, je tam větší soukromí,“ poznamenala a zastavila se u dveří. Zvedl jsem se a následoval jí.

 

     Celou cestou do suterénu mlčela, jako by si snad to nejlepší schovávala na potom.

„Tak jsme tady,“ řekla a strčila klíč do zámku.

Dveře se otevřely. Vstoupily jsme. Já první. Chtěl jsem jí pustit první, ale přece jenom pacient jsem já, takže její ruka ukázala dovnitř. Poslechl jsem a vstoupil do místnosti ponořené do šera.

„Asi mám jít rovnou támhle, že?“ ukázal jsem na hnědé kanape.

„Ovšem, hned jsem u vás. Odložím si.“

„Vážně?“

„Mělo to znamenat něco víc?“ mrkla po mně.

Pousmál jsem se.

„Jsem ráda, že neztrácíte dobrou náladu,“ podotkla. „Od minule jste udělal opravdu velký pokrok, co se týče vaší osobnosti.“

„S pamětí jsem moc velký pokrok neudělal.“

„Posledně jsem vám říkala, že všechno má svůj čas a hlavně svůj smysl.“

„Nic se neděje náhodně, že?“

„Ano, vidíte, že tomu začínáte rozumět,“ pousmála se a vyrazila ke mně.

Už jsem ležel na gauči a očekával její dotek.

„Jdeme na to, Gary,“ řekla a já zavřel oči.

Lehce se dotkla mé tváře. Poté jsem cítil, jak se její ruka pohybuje nad mým tělem až k nohám a pak zase zpět.

„Doktor Higgins mi řekl, že jste se vracel v minulosti do chvíle, těsně po nehodě,“ promluvila.

„Ani bych neřekl, že vracel, najednou mě začala šíleně bolet hlava. Byla to vážně silná bolest a v tom jsem si vybavoval nějaké vzpomínky z toho okamžiku.“

„Dobře, tak se na to podíváme. Kdyby vás něco bolelo, nebojte se projevit, postarám se o to,“ uklidnila mě a já pomalu upadal do jakéhosi polospánku. 

 

**

 

…smál jsem se. Seděl jsem na sedadle spolujezdce. Řídil muž v žluté košili a černé kožené bundě. Smích vystřídala prudká zatáčka a pak prudký náraz. Cítil jsem, že se převracíme. Pak ticho a tma. V první moment jsem byl zmatený a cítil jsem tupou bolest na pravé straně hlavy. Chtěl jsem se nadechnout a promluvit, ale stále jsem nic neviděl. Měl jsem pocit, že jsem spadl do nějaké rokle nebo jámy. Kameny, keře, hlína. Pak jsem omdlel. Po chvíli jsem se probudil. Otevřel oči a přede mnou byly nějaké trnité keře a val z hlíny. Co se to stalo, kde je auto? Kde je Mike?

     Cítil jsem se jako opilý. Tupá bolest do zad mi bránila se pohybovat po nohou. Nebo to byly nohy, které mě nechtěly poslouchat. Tlak v hlavě mě tlačit na jednu stranu. Snažil jsem se postavit, ale bezvýsledně. Začal jsem se plazit, to šlo. Pokračoval jsem dál…Cesta…snažím se chodit…Padám na zem…Vstávám a pak zase padám…

 

**

 

Probouzel jsem se.

„Slyšíte mě, Gary?“ zaslechl jsem jemný hlas, který mě volal.

Mlčel jsem.

Doktorka Smithová pokračovala. „Teď si představte…vracíte se k místu, které jste měl rád…byla tam i Jennifer?“

Její otázka měla zřejmě nějaký účel. Ten jsem však v první moment nepoznal, ale později jsem pochopil, že to byl jen další ze spínačů, jak se vrátit zpět a přitáhnout celou armádu vzpomínek do současnosti…

 

**

 

…Seděli jsme v obýváku a já něco vyprávěl. Dívka, co seděla vedle mě, se usmívala a občas mě pohladila. Ano, to byla Jennifer. Když jsem skončil, říkala mi o své kamarádce, nelíbilo se mi, že jí chce pomoci. Měl jsem z toho divný pocit, že se něco stane. Nechtěl jsem jí však strašit a hlavně jsem si nebyl jistý, jestli by mi věřila. Co bych jí řekl, že jsem měl divný pocit? Intuice? V každém případě za ní odjela a druhý den, co se měla vrátit se ani neozvala. Znejistil jsem, ale snažil jsem se zachovat klid, v domnění, že se všechno vysvětlí. Potlačil jsem v sobě paniku a druhý den odjel do Dublinu na obchodní schůzku. Neozvala se…

 

**

 

Procitnul jsem.

„Gary, jak se jmenovala její kamarádka?“ ozvala se doktorka Smithová a začínala pomalu chápat souvislosti mezi Garym, Jennifer a neznámou dívkou.

„Blaire.“

„Viděl jste jí?“

„Nikdy jsem jí neviděl.“

„Začínám mít pocit, že jsem vaší Jennifer už viděla.“

„Opravdu, kde?“

„Nemocnice v Manchesteru.“

„Něco se stalo?“

„Ano.“

„Mohu vědět, co se stalo?“

„Volal mi doktor Steepler, že tam mají pacientku se ztrátou paměti, tak jsem se na ní jela podívat. Mladá žena po nehodě. V prvním okamžiku to tak vypadalo, ale na konec se ukázalo, že s tou vaší kamarádkou zřejmě vyrazili na výlet a nedopadlo to dobře.“

„A co se stalo?“

„Byli někým napadeni.“

„Jak napadeni,“ vystrašil jsem se.

Doktorka Smithová si okamžitě všimla mého rozrušení.

„Nejdříve se však musíte uklidnit a soustředit se na sebe,“ snažila se mně uklidnit.

Její slova, její ruce mě po chvíli vrátili do klidu.

„Dobře. Teď, když jste se uklidnil, vám mohu říct, že to pro Jennifer dopadlo vše dobře. Dostala se z toho a odletěla s rodiči zpátky do Dublinu.“

„A ta její kamarádka, Blaire?“

„Tu přijímali na jiném oddělení, ale shodou okolností jsem se na ní byla podívat také. Bohužel druhý den umřela. Její zranění bylo rozsáhlejší.“

„Víte, doktorko, já bych…“

„Já bych zase byla ráda, kdybychom se teď soustředili na vás. Brzy se s Jennifer uvidíte…,“ přerušila mě.

Křečovitý úsměv na mé tváři tak ukončil debatu o Jennifer a její mrtvé kamarádce.

 

Po chvilce ticha se znovu ozval příjemný hlas doktorky Smithové.

„Teď se znovu uvolněte a já na vás opět položím své ruce.“

Opřel jsem se o opěradlo pohodlné pohovky až jsem sjel níž. Skoro jsem ležel.

„To je v pohodě, klidně tak zůstaňte,“ usmála se.

Zavřel jsem oči a poslouchal její jemný hlas, jak mě konejší svou melodií. Upadal jsem znovu do polospánku…

 

**

 

…kráčel jsem kolem domu a všimnul si staršího muže o holi. Kráčel za ním pes. Podle jeho pomalé chůze jsem usoudil, že je ten pes nemocný. Pána jsem několikrát potkal a vždy jsem ho pozdravil. Byl rád a jeho úsměv ve mně vždy vyvolával spokojenost. Nevyhledával společnost, i přesto jsem měl pocit, že má lidi rád. A všiml jsem si také, že je vděčný za každý den. Možná to bylo tím, že byl hodně starý, tak jako jeho věrný přítel pes Kazan, tak mu říkával. O několik dní později pes umřel. Od toho dne tomu staříkovi zmizel úsměv z tváře. Když jsme se potkali, jen jsme se pozdravili a to bylo vše. Nezastavil se a nevyprávěl o přírodě, o hvězdách a moři, které jako mladý několikráte přeplul. Prostě to byl někdo jiný. Smrt jeho přítele ho změnila. Dokonce natolik, že když šel ven, občas volal jeho jméno, ze zvyku…

 

…v té době mi bylo osmnáct. S kamarády jsme chodili na fotbal, na zápasy místního klubu. Irská liga, to bylo vždycky napětí. Fandili jsme, křičeli gól, když nějaký padnul a radovali se z každého vítězství našeho klubu.

     Ten večer, když místní FC vyhrál, jsme cestou domů potkali sanitku. Moc jsem to nevnímal, ale když jsem dorazil domů, říkala mi máma, že starý pan McDagerty umřel. To byl ten pán o holi, kterého jsem potkával se psem Kazanem. Umřel steskem pro něho, anebo protože přišel čas? Zřejmě má každý svůj čas. To jsem si myslel, ale celé jsem si to uvědomil, až později. To, až když se po smrti starého McDagertyho během jednoho jediného měsíce událo několik událostí. Některé z nich změnili můj život.

     O týden později se narodila sousedům Hoorkesovým dcera Amberlie. Stal jsem se bratrancem, protože Amberlie je dcera matčiny nejmladší sestry Carrol. O další den později otec dostal nabídku od firmy na práci do Jižní Afriky, i s rodinou. Otec souhlasil. Všichni byli nadšeni kromě mě. Afrika? Tam se mi vážně nechtělo. Rodinná rada ve složení: můj otec, moje matka a má sestra Keenah byli pro – 3 : 1. To byla jasná porážka.

     Týden na to zazvonil u nás pošťák a předal mi obálku. Byl to dopis a v něm bylo napsáno, že jsem byl přijat. Ano, přijali mě na prestižní univerzitu v Corku. Měl jsem radost a váhal jsem, jestli to mám vůbec našim ukázat, když se rozhodli, jak naloží s našimi životy. Položil jsem obálku na svůj stůl a šel jsem za kamarády. Když jsem se vrátil, rodinná rada znovu zasedala v obývacím pokoji.

     Otec ukázal na dopis, který držel v ruce. Hned jsem poznal, že to je ta přihláška z Corku. Zlobil se, že jsem mu to neukázal. Pak se zamyslel, a řekl, že jestli chci bydlet tady a studovat nebude mi bránit. V první chvíli jsem tomu ani nechtěl uvěřit, když to však mamka svým souhlasem potvrdila, vybouchl jsem nadšením. Všechny jsem objal. Ten večer jsme se pak bavili, jak všechno vymyslíme.

Do odletu mých rodičů a sestry Keenah zbývalo jen pět dnů, které uběhly jako voda.

 

O týden později jsem si uvědomil, že jsem v domě sám…

 

**

 

Probral jsem se.

 

Hleděl jsem do obličeje doktorky Smithové.

Mlčela a jen sledovala mé nekoordinované pohyby oči.

„Mé dětství,“ pronesl jsem.

„Spíše první stádium dospělosti,“ upřesnila.

„Ano, že zrovna tyhle vzpomínky?“ udivil jsem se.

„Možná, jste se s tím vnitřně ještě nevyrovnal.“

„Není to jednoduché.“

„Se ztrátou svého blízkého se někdy velmi těžko vyrovnáváme.“

„Bolest a smutek.“

 

Doktorka Smithová mě chvíli pozorovala, jako mi viděla do hlavy.

„Chcete si o tom promluvit?“

„A o čem?“

„O smrti vašich rodičů.“

„Poznala jste, že ano?“

„Intuitivně jsem vycítila, že byste si o tom rád promluvil.“

„Ani jsme se nerozloučili.“

„Gary, vy ale už necítíte samotu a smutek.“

„Máte pravdu, teď už ne. Byl to jen v ten okamžik, kdy jsme se dostali k mým rodičům. Vyrovnal jsem se s tím, tedy myslím, že ano.“

„Z části ano, ale z té další části tam je pocit viny.“

„A chápete proč?“

„Zřejmě proto, že si myslíte, že kdybyste odletěl s nimi, zemřel byste také a bylo by vše vyřešené.“

„Ano, možná, že to tak je.“

„Ale vaše smrt by nic nevyřešila.“

„Jak to můžete vědět?“

„Měl byste se soustředit na přítomnost.“

„Asi máte pravdu, doktorko. Sám jsem už měl ke smrti blízko.“

„Něčí smrt nemusí být vždy odpovědí na naše otázky, ale když něco končí, něco jinde začíná.“

„A čas v tom nehraje roli, že?“

„Všechno má svůj čas. Už nad tím vážně nepřemýšlejte. Dostal jste se ve své cestě do minulosti velmi daleko a to je nejdůležitější.“

 

     Následný úsměv doktorky Smithové mě znovu nutil také se usmát. Jak to dělá, že je stále pozitivně naladěna?

 

„Tyto cesty do vzpomínek mi hodně pomohli, doktorko.“

„Některé vzpomínky máme z určitých důvodů schované pěkně hluboko ve své mysli.“

„Jsem rád, že jste je dokázala vytáhnout na světlo.“

„Největší podíl jste na tom měl vy sám.“

„Já?“

„Ovšem, protože vy sám jste dokázal překonat ten strach podívat se do hloubky, i když jste věděl, že spoustu věcí se může změnit a některé věci, o kterých jste si myslel, že máte vyřešené, vyplavaly na povrch.“

„Věděla jste to?“

„Jen z části.“

„A co úzkost a deprese?“

„Některé stavy a pocity, které prožíváme, nemusí mít vždy takovou příčinu, o které si myslíme, že ona je ten důvod, proč se tak cítíme.“

„Chcete říct, že má úzkost byla vyvolána strachem, strachem z cest do vzpomínek?“

„Přesně tak. Kvůli strachu si děláme spoustu omezení a jsme jím i mnohokrát zahnáni do kouta.“

„Musím přiznat, že jsem měl strach.“

„Ano, vím.“

„A má ztráta paměti?“

„Opět v tom hrál důležitou roli strach.“

„Je to jako hradba.“

„Ano, to jste řekl velice přesně,“ podotkla a uznale pokynula hlavou.

„Strach je někdy jako hradba, která nám brání se dostat na světlo.“

„Ale je to pryč.“

„Ano, to je.“

Doktorka Smithová se pousmála.

 

Cítil jsem se opravdu dobře.

 

 

 

         Kapitola 16

 

 

     Tento týden Ella měla mít podle plánu dvě vystoupení. V úterý však nepřišla. Znejistil jsem. Prý nevolnost. Dozvěděl jsem se.

V pátek se ale objevila. Měla na sobě krásné šaty plné květin. Byla opět okouzlující. A pacienti této kliniky, kteří někdy byli nazýváni klienty, netrpělivě očekávali její vystoupení.

     Pozdravila a usedla k pianu. Pak najednou pohlédla před sebe, tak metr a půl nad piano, a začala hrát. Sálem se okamžitě rozezněla nádherná melodie. Tato skladba byla nová, ještě jsem jí nikdy neslyšel. Zavřel jsem oči a snažil se vnímat veškeré emoce, které ze skladby vycházely…

 

…procházel jsem se krajinou plnou barevných rostlin, když kolem prolétli dva ptáci s ohromnými křídly. Sledoval jsem jejich majestátní let. Mířili kamsi do dálky, do vzdáleného a neznámého světa…

 

     Procitl jsem a pozoroval, jak se pohybuje do rytmu. Nechala se unášet svou vlastní melodií a při občasném potlesku, kterým někteří nedočkavci chtěli vyjádřit své nadšení, se usmála. Mlčel jsem a doslova hltal každý tón, který uvnitř mého srdce vytvářel pocit nekonečné radosti. Když skladba dohrála, usmála se a začala hrát hned další. Tu jsme všichni znali.

     Rozloučila se skladbou, kterou jsem neznal. Byla pomalejší a smutnější.

„Co se to stalo?“ pomyslel jsem si.

Ella složila dvě nové skladby, které byly opravdu nádherné. Trochu mě to přivedlo k zamyšlení.

 

Ta Ella je stejně zvláštní človíček.

 

     Když dozněl poslední tón, odešel jsem do zahrady a vyčkával příchodu Elly.

 

 

                                                        * * *                   

 

Lavička pod stromem byla obsazená.

 

Já a Ella jsme tam seděli a mlčeli. Ella nebyla tak hovorná, jako minule. Její úsměv se střídal s přívaly smutku, které se snažila marně zakrýt.

„Co se děje, Ello?“ Už jsem nevydržel mlčet.

„Jsem smutná z našeho posledního rozhovoru,“ odvětila.

„Chtěl jsem k vám být upřímný a i přesto, že si všechno nepamatuji, chci vám říct, že…“

„…říct co?“ přerušila mě.

„…že na vás od první chvíle stále myslím.“

„Opravdu?“

„Ano, nevím, jak to popsat, ale od první chvíle, co jsem vás viděl a mluvili jsme spolu, musím na vás stále myslet.“

„Také na vás myslím a mé srdce se vždy rozbuší.“

„Vážně?“

„Ano.“ Usmála se.

„A v tom je ten problém, Ello.“

„Proč problém?“ posmutněla.

„Protože je tu Jennifer a já si prostě nepamatuji, jak to mezi námi bylo a možná je. Mám v tom zmatek,“ vložil jsem hlavu do dlaní a předklonil se.

„Chápu to, Gary,“ pronesla Ella.

„Vím, že to chápete. O to mě to ještě více rmoutí. Proč se tohle všechno děje,“ pohlédl jsem směrem ke korunám stromů. „Proč?“

Proč? Proč? Proč? Zoufalé otázky bez odpovědi.

 

„To nevím, ale jsem přesvědčena, že to má svůj smysl,“ podotkla a pohladila mě.

     Otočil jsem se k ní a snažil se jí políbit. Odtáhla se ode mně a slzy jí zalily oči. Přitáhl jsem jí k sobě a mé prsty se zabořily do jejích vlasů. Políbil jsem jí. Okamžitě mě objala. Cítil jsem, jak se celá chvěje. Měl jsem pocit, že mě umačká, jako by se mě nechtěla pustit. Jako kdyby se mě nechtěla vzdát.

„Chtěla bych být s vámi.“ Zazněl její hlas, který byl plný skryté naděje.

„Já také, Ello.“

 

Hleděl jsem jí do očí a uvnitř svého těla, svého srdce jsem cítil tíživou bolest. Její oči byly jako dva hnědě korálky uprostřed oceánu slz. Mé ruce jí pohladily po tváři a mé rty se přitiskly k těm jejím. Bylo to ještě horší. Vzlykla. Mlčel jsem. Bez jediného slova jsem ji obejmul. Když její hlava dopadla na můj krk, znovu jsem jí jemně stisknul. Takto jsme vydrželi spojeni několik minut, než se Ella odtrhla a řekla, že musí už jít.

 

„To je poslední autobus?“ zeptal jsem se a přál jsem si, aby řekla ne.

„Ne,“ odvětila.

Ulevilo se mi, ale jen do okamžiku než se ozval opět její jemný hlas. „Další spoj jede až za dvě hodiny a to už je pozdě. Uvidíme se příští týden, Gary.“

 

     V tu chvíli jsem si moc přál, aby se zastavil čas, ale nestalo se tak a Ella se zvedla a se smutným výrazem ve tváři odcházela pryč. Vstal jsem a doprovodil jí alespoň ke vchodu. Mlčela. Jen se ohlédla a pohladila mě po rameni. 

 

     Stál jsem na místě našeho rozloučení a sledoval, jak její postava mizí za popínavými keři.

 

 

                                                        * * *

 

  …probudil jsem se do krásného slunečného rána. Sluneční paprsky prostupovaly celou místností, ve které jsem spal.

 

 „Vyspáno?“ ozval se hlas u okna.

Byla to Jennifer. Poznal jsem jí.

„Ty už jsi vzhůru?“ udivil jsem se.

„Ovšem.“

„Vždyť je teprve…,“ koukl jsem na hodiny, „Je šest.“

„Když dopadnou sluneční paprsky do mého okna a prosvětlí tak mou ložnici, tak je čas vstávat,“ vysvětlila.

Usmál jsem se a pohlédl jsem kolem sebe. Nebyl to dům na Pennywell Road v Limericku.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se ospale.

„Já tomu říkám Dům Slunce,“ odvětila.

„Zajímavý dům.“

„Tento dům je postaven takovým směrem, že první paprsky dopadají na terasu. Druhá vlna přichází do kuchyně a až třetí vlna prostupuje do ložnice.“

„To se mi zdá?“

„Jestli chceš ještě spát, nechám tě. Kdyby sis to rozmyslel, tak na terase budu mít připravený čaj.“ Chytře mě vylákala z postele. Spát se mi stejně už nechtělo a nabídce výborného čaje rozhodně neodolám.

„A jinak tam mám i džus,“ zazněl její hlas několik metrů za oknem.

„Ty jsi neskutečná,“ usmál jsem se a opustil postel.

 

Vyšel jsem před dům. Skutečně. Seděla na terase a popíjela čaj. Usmívala se a vítala příchozí jitřenku. Dům na útesu s výhledem na moře.

„Co se to děje?“ divil jsem se.

„Je krásné ráno, Gary. Sedni si, kam chceš,“ navrhla.

Poděkoval jsem a usedl co nejblíže k ní.

„Nádhera, že?“ ukázala na panorama před sebou.

Pohled z útesu byl vážně úchvatný

„Jak dlouho tu bydlíme?“ zeptal jsem se znovu.

„Jak dlouho budeš chtít,“ odvětila.

Ptal jsem se však, jak dlouho zde bydlíme nikoli, jak dlouho tu budeme bydlet.

„Budoucnost?“ udivil jsem se.

„Budoucnost, minulost. A není to jedno? Žij přítomností,“ poznamenala a její ruce se natáhly po nejbližší misce, kde se nacházely oříšky kešu.

„Takový výběr,“ podotkl jsem a sáhl po misce, ve které byly pro změnu pistácie.

„Nabídni si také ovoce,“ ukázala na roh stolu.

„Všiml jsem si, díky,“ poděkoval jsem a postupně si naplnil svou misku přírodními dobrotami.

 

Snídaně mohla začít.

 

Chvíli jsem mlčel, ale pak mi to stejně nedalo a znovu jsem chtěl spustil řadu otázek. Zastavila mě však její ruka.

„Gary, nepřemýšlej nad tím, co bylo, co bude. Tohle je krásný sluneční den,“ usmála se.

Nadechl jsem se a znovu vydechl. Vzdal jsem to. Možná měla pravdu, na co se pořád ptát, i když to bylo podivné. Možná jen z mého pohledu, ale i tak…

„Víš, já jenom…,“ nedalo mi to spát.

„Vím, Gary, rozumím,“ poznamenala chápavě. „Jaké bys to chtěl vidět, tady a teď? Bude to vždycky, tak jak bys to chtěl mít? V případě, že se soustředíš na spoustu věcí nepotřebných k tvému životu, tak nebude. Tento svět nebo jiný. Tento život nebo jiný. V každém z nich se budeš muset potýkat s něčím neznámým a novým.“

„Přál bych si znovu…“

„…najít sám sebe, že?“

„Jennifer, ty jsi zvláštní,“ poznamenal jsem a ukázal na tvář, kterou jakoby prostupovalo světlo.

„Jennifer je doma a čeká na tebe,“ poznamenal odlišný hlas v těle Jennifer.

„Kdo jsi teda, a proč jsi vytvořil tento krásný svět?“ zeptal jsem se.

„V tento okamžik není důležité, kdo jsem, ale proč ty jsi zde,“ dodal.

„Tak teď už tomu vůbec nerozumím.“

„Pochopíš.“

„Dobře, sny se sní, aby si člověk něco uvědomil? Myslel jsem, že to jsou většinou prožitky všedních dnů někdy doplněné naší představivostí.“

„Může to tak v první moment vypadat. Někdy tomu tak je, ale někdy se tvá duše dostává za hranice poznání, někdy je to cesta do minulých životů.“

„Věřím.“

„Věříš?“

„Ano, věřím tomu, protože někdy jsem měl pocit, že jsem někdo jiný a někde jinde.“

„Našel jsi sebe.“

„Snažím se najít sám sebe.“

„Už jsi ho našel, tvé vnitřní Já se probouzí,“ usmála se  – Jennifer – kdo?

„Věřím, že to přijde.“

„Zapoj své srdce a všechno půjde,“ poradila.

„Proč podoba Jennifer?“

„Protože ona je část tvého života a ty se musíš rozhodnout.“

„Nevím, jak se rozhodnout.“

„Jakkoliv se rozhodneš, bude to dobře, zapoj své srdce,“ poradila.

 

     Pohlédl jsem na moře. V první moment jsem nic neviděl. Vlny se zdály stejné, ale nebyly. Jako by z nich vystupovaly nějaké bytosti. Podíval jsem se před sebe. Jennifer se měnila a světlo prostupovalo skrze ní, až mě oslepovalo. Snažil jsem si zakrýt oči, ale pak jsem slyšel uvnitř své hlavy hlas, který mi říkal, že se nemusím bát. Oči jsem otevřel a jak světlo proniklo do mého těla, do mých očí, do mé hlavy, do mého srdce jakoby se zastavil čas.

     Podíval jsem se na moře a viděl zřetelně, jaké to bytosti vystupují z moře. Byli to andělé. Bylo jich hrozně moc. Někteří měli velká křídla, někteří malá a někteří neměli vůbec žádná. Všichni stoupali vzhůru a od každého z nich vycházela jakási barevná energie. Vyzařovali cosi, jen chvílemi viditelné a kolem svých téměř průhledných těl měli podivný kruh. Cítil jsem v sobě ohromnou lásku a radost. Vycházela ze mě tak jako z nich. Pak jsem slyšel jakési chóry, které se rozeznívaly všude kolem. Neuvěřitelně působivá symfonie plná blažených pocitů. Byla to opravdová blaženost.

 

„A to je jen začátek všeho,“ dodala bytost přede mnou.

 

Vypadala jako anděl.

 

**

 

Probudil jsem se.

 

„Byl to jen sen,“ uklidnil jsem se a vstal.

Jak jsem však vstával, tak jsem ucítil, že mám něco v kapse své košile. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl pistáciový oříšek.

 

Můj výraz měl určitě zajímavou podobu, kdyby mě někdo viděl.

 

Co mi to mělo všechno říct?“

 

 

                                                        * * *

    

     Druhý den hned po snídani jsem vyrazil na svou pravidelnou pochůzku zahradou. Kráčel jsem po písčitém povrchu upravené cesty, když jsem zaslechl za jedním stromem smích. Zastavil jsem se a rozhlédl se, ale nikoho jsem neviděl. Zakroutil jsem hlavou a chtěl jsem pokračovat, když zazněl znovu ten smích.

„Kdo je tam?“ spustil jsem.

„Kdo je tam?“ ozvalo se.

„Chcete si se mnou hrát?“ zeptal jsem se.

Znovu kdosi neznámý zopakoval mojí otázku. „Chcete si se mnou hrát?“

„Nemá to cenu,“ poznamenal jsem a vyrazil směrem k plotu.

„Počkejte,“ ozvalo se.

Otočil jsem se a neznámá osoba se odhalila. Byla to Fren Broenhedová.

„Co tady děláte, paní Broenhedová?“ zeptal jsem se.

„Fren, zapomněl jste?“

„Ach, ano, promiňte, Fren.“

„Jsem tu na procházce jako vy.“

„Ale vy se tady schováváte za stromy, Fren,“

„Ano, a vadí to snad někomu?“

Zakroutil jsem hlavou. „Ale proč ta ozvěna?“

„V tom je ten vtip, že jsem byla ozvěnou.“

„A chtěla byste být ozvěnou?“

„Ale Gary, vždyť to byla jenom hra. Já přece nejsem žádný blázen.“

Pousmála se a přistoupila na mojí úroveň.

„Nic takového jsem neřekl.“

„To já vím,“ usmála se a chytla se mě za ruku. Pochopil jsem a nabídl jí rámě.

„Jste džentlmen, Gary.“

„Asi ano,“ pokrčil jsem rameny.

„Půjdeme si sednout na lavičku?“

„Je chladno,“ poznamenal jsem a ukázal na oblohu, která byla zamračená.

„Všimla jsem si.“

„Můžeme se projít takhle kolem,“ ukázal jsem kudy. „A pak se vrátit do budovy.“

„Dobře,“ souhlasila a její ruce mě sevřely.

Hlavně, ať mi zase nevypráví své sexuální zážitky, pomyslel jsem si.

„Jak se vám spalo?“ zeptal jsem se.

„Děkuji za optání. Vcelku to šlo a co vy?“

„Zvláštní noc,“ odvětil jsem.

O svém snu jsem pomlčel.

„A co rodina, máte děti?“ změnil jsem téma.

„Mám dceru, ale žije v Londýně.“

„A navštěvuje vás?“

„Někdy,“ odpověděla.

Sklopila oči a já poznal, že jí je to líto.

„A vy? Máte rodinu?“

„Abych pravdu řekl, tak si toho moc nepamatuji. Jsem tu jako cizinec odnikud a bez rodiny.“

Nechtěl jsem jí vyprávět, že moje rodina zahynula.

„Ale cítíte se už lépe, že?“

„Ano, to ano. Vracejí se mi vzpomínky a to je hodně pozitivní.“

„To ano.“

„Čas letí,“ poznamenal jsem a ukázal na tmavého ptáka, který prolétl kolem. „Jako támhle ten.“

„Zrovna jsem si vzpomněla na svého otce, který nás v padesátých letech brával do přírody. Do okolí Keswicku, kde jsou nádherné a hluboké lesy…“ začala vyprávět.

 

**

 

…Bylo léto, když přišel tatínek s nápadem se projít do nedalekého lesa. Vzpomněla jsem si, jak nás jednou strašil pohádkou o Jeníčkovi a Mařence. Připomněla jsem mu to. Jen se usmál. „To jen zlobivé děti skončí opuštěné v lese.“

Maminka se usmála a poplácala tátu po zádech. „On tatínek si rád vymýšlí.“

„Pohádky?“ zeptala jsem se.

Má zvědavost sílila. Tatínek to poznal. „Ty jsi nějaká zvědavá Fren.“

„To víš tati, jsem nejstarší, tak proto jsem nezvědavější.“

Usmál se a pohladil mě po vlasech.

 

Ten den jsme skutečně vyrazili do nedalekého lesa.

 

Bydleli jsme na okraji města, což byla výhoda. Polní cestou jsme se dostali do lesa během chvilky.

     Co se týče našeho domku, tak ten byl hodně starý. Pamatuji si, jak tatínek vyprávěl, že tento dům patřil ještě dědovi jeho dědy. Vloni taťka opravil střechu a letos se chystal na plot. Měli jsme ten dům rádi. Dva psi. Ador a Geer hlídali, když jsme nebyli doma. Někdy je taťka bral s sebou, když se šel projít k lesu. Jen na okraj a pak zpět. Dneska jsme však vyrazili hlouběji do lesa a taťka říkal, že psi do lesa bez doprovodu nesmí. Prý by je mohl zastřelit myslivec. I když já jsem za svůj život žádného myslivce v tomto lese nikdy neviděla.

     Mamka vzala košík se svačinou a já jsem vzala prázdný košík na lesní maliny nebo ostružiny, jestli nějaké najdeme. Málem bych zapomněla. Aby naše rodina byla kompletní měla bych zmínit také mladší sestru Broon a nejmladšího člena naší rodiny, bratra Keenena.

Je mu bylo sedm, Broon devět a mě dvanáct.

     Procházky lesem jsem milovala ze všeho nejvíc, a když jsme se mohli setkat z různými obyvateli zdejšího lesa, bylo to něco nádherného. Každé setkání s jeleny, muflony, zatoulanými liškami,  neposednými veverkami a někdy i sokoli, kteří tudy prolétali, bylo plné krásných momentů. Někdy jsme narazili v ostružiní i na ježky. Malý Keenan vlétnul do ostružin, a když si nedával pozor, což většinou nedával, tak se popíchal o trny, pak brečel a vyžadoval tak pozornost mé matky. Taťka se mu vždycky snažil vysvětlit, že by se měl v lese chovat potichu a co se týče různých rostlin, keřů aby dával pozor, aby je nepolámal nebo sám sebe neporanil. Keenan poslouchal, ale myslím si, že to stejně moc nepomáhalo. Byl to malý neposeda. Také si pamatuji, jak jsme sbírali ostružiny podél cesty. Jednou jsem narazila  na rostlinu, kterou jsem neznala. Bílé květy v zelených tobolkách poskládané dokola. Vypadala opravdu zvláštně a tak divně zapáchala. Byl to Devětsil bílý. Taťka říkal, že je to léčivá rostlina. Kroutila jsem hlavou a divila se, že taková smradlavá kytka je léčivá. Taťka se jen usmál, když mě viděl, jak si zacpávám nos.

 

     Cesta, kterou jsme chodívali, vedla i ke kopci, kterému místní usedlíci říkali Modrý vrch. Když jsem tento název slyšela poprvé, tak mi to připadalo vtipné a napadlo mě, že to je část oblohy, část modrých mraků, které zde odpočívají. Vlastně to nenapadlo mě, ale říkala to bylinkářka Coney Gullochová. Když jsem však tento kopec viděla, pochopila jsem proč, se tomu říká Modrý vrch. V období největšího výskytu borůvek byl celý kopec totiž skutečně modrý. Příroda zde byla tím nejlepším malířem.

     Dalším mým oblíbeným místem byla louka. I zde příroda namalovala obraz, který se mi zaryl do paměti. Žlutá s bílou se zeleným okrajem. Byly to kopretiny a luční tráva. Bylo to oblíbené místo mojí mamky. Milovala kopretiny. Když jsme tento kus nádherné krajiny objevili, otec říkal, že nic podobného v okolí není. A že to je kus ráje, který zde vytvořil Bůh pro nás, abychom se mohli potěšit klidným a krásným místem. Měl pravdu. Bylo to opravdu místo plné harmonie. Já to tak vnímala. A když jsme jako celá rodina seděli na trávě, pozorovala jsem pohyb nad krajinou. V létě to tu bylo vždycky kouzelné. Pak přišel podzim a vše se chystalo na spánek. Podzim byl chvílemi smutný. Mlhy, sychravé počasí a občasné deště. Barvy se také změnily. Zelenou nahradila hnědá a žlutou oranžová. Pestrost se proměnila v jednoduchost a veselost pro změnu v mírnou ponurost. Ale i tak se mi tu pořád líbilo. I když sluneční paprsky už tolik nehřály a i těch lesních tvorů začalo ubývat. Podzim měl také své kouzlo.

     Někdy jsem se zde procházela a představovala si zdejší krajinou jako nádherný obrázek, který se měnil tak jak jsem chtěla já, i když skutečnost byla jiná a léto předalo své kralování podzimu…

 

**

 

Fren se najednou odmlčela.

 

„Co se stalo, Fren?“ zeptal jsem se.

Připadal jsem si jako nedočkavé dítě, které poslouchá pohádku a její vypravěč se nečekaně odmlčí.

„Vzpomněla jsem si na poslední den v Keswicku než jsme se odstěhovali do Carlisle,“ odpověděla. „Brečela jsem a nechtěla jsem zdejší přírodu, náš dům, všechno to kolem opustit.“

„Proč jste se odstěhovali?“

„Mohla za to vichřice, která poničila část Keswicku a některé domy neodolaly její síle. Náš dům byl jedním z nich…,“ odvětila a pokračovala ve svém příběhu.

 

**

 

…Ten večer jsme měli opravdu strach. Hromy a blesky se předháněly v hrozivém lijáku, když jsme zaslechli praskání. Otec zakřičel, abychom se šli schovat s mamkou do sklepa. On zůstal, aby zjistil, co se stalo. Pak byla slyšet další velká rána a dům se zatřásl. Vykřikli jsme. Keenan se rozbrečel a já s Broon jsme se choulili k mamce, která měla také strach, o nás i o tátu.

Po nějaké chvíli se objevil otec. Měl sebou velkou tašku a v ní nějaké věci.

„Vzal jsem jen to nejdůležitější, kdybychom museli odejít.“ Řekl.

Odejít? Kam?

Otec rozprostřel deky na postel. Tam jsme si lehli, Keenan, Broon a já. Otec s mamkou zůstali na židlích blízko nás. Taťka měl ustaraný výraz a to nebylo dobré znamení.

 

     Když bouřka skončila, spali jsme. Probudili jsme se až k ránu. Byla s námi jen mamka. Byla jsem první vzhůru a hned jsem se ptala, kde je táta. Ale mamka mě uklidnila, že se šel podívat, jak to vypadá. Po chvíli se probudila i Broon a krátce po ní Keenan.

     Později se otevřely dveře od sklepa a v nich se objevila taťkova tvář, ulevilo se mi. Mohli jsme jít už nahoru. Když jsme však spatřili tu spoušť, mamka se rozbrečela. Chytla jsem jí za ruku a všichni jsme se k ní přitulili.

„Je to špatný, budeme muset opravit celou boční stranu střechy,“ ukázal taťka směrem k otevřenému prostoru.

     Vytřeštila jsem oči a moje pusa zůstala otevřená na chvíli dokořán. Musela to být ohromná síla, která ulomila kus zdi i s trámy jako kus perníku z naší chaloupky. Vypadalo to opravdu děsivě…

 

**

 

„Takže jste se museli odstěhovat,“ poznamenal jsem.

„Bohužel ano, nechtělo se mi. Opouštěla jsem vše, co jsem měla ráda.“

„A proč zrovna Carlisle?“

„Tam bydlel bratr naší mamky. Žil sám, a když se dozvěděl, co se stalo, okamžitě nám nabídl azyl.“

„Jestli jsem to dobře pochopil, tak jste ale v Carlisle už zůstali.“

„Nás dům se musel zbourat, protože zeď byla natolik poškozená, že by se musela strhnout a postavit znovu a k tomu větší část střechy. Hodně práce a hodně peněz. Strýc John nám nabídl, že tam můžeme zůstat. Naši to přijali. Náš dům prodali, tedy to, co zbylo a já se tak navždy rozloučila s úžasným okolím Keswicku,“ dodala smutně.

„Přesto všechno máte krásné vzpomínky na Keswick,“ dodal jsem a krátce se usmál.

Snažil jsem se jí zvednout její smutnou náladu, ale nekomentovala to. Jen se poté zeptala. „Vrátíme se?“

„Ovšem, jestli jste už unavená.“

„Chtěla bych si odpočinout,“ kývla hlavou. „Doprovodíte mne do budovy?“

„Samozřejmě.“

„Děkuji, jste opravdový džentlmen.“

 

     Hned za druhým největším záhonem místní zahrady jsme odbočili kamenitou pěšinkou přímo k hlavním dveřím budovy psychiatrického zařízení kliniky Adleysborough.

 

Vstoupili jsme dovnitř a tam se rozloučili…

 

 

                                                        * * *

 

     Tentýž den na večeři jsem potkal Fren Broenhedovou ještě jednou, ale dělala, že mě nevidí. Pozdravil jsem jí. Odvětila, ale pokračovala dál. Natáhl jsem ruku a chtěl jí zastavit, když v tom mě zastavil hlas ošetřovatele Petera. „To je zbytečné, Gary.“

„Jak to myslíte?“

„Všiml jste si jejího výrazu ve tváři?“

„Ne, co s ním bylo?“

„Jakmile je výraz její tváře proměnlivý, tak je v jiném světě.“

„Dopoledne jsme se ale procházeli parkem.“

„Po smrti svého manžela to nezvládla. Dostala záchvat a už se z toho nikdy nedostala.“

„Takže trpí záchvaty?“

„Doktor Higgins říkal, že to je vyvolané nečekaným odchodem jejího muže, ale otázkou je, co znamená nečekaným že? Bylo mu 82 let.“

„Zřejmě ano,“

„Někdy prostě vnímá, někdy nevnímá, někdy si pamatuje a někdy si nepamatuje nic. Jednou vás ani nepozdraví a někdy vám pro změnu bude vyprávět příběh ze svého mládí…“

„…nebo dětství,“ doplnil jsem ho.

„Nebo z dětství,“ souhlasně pokynul hlavou a s úsměvem odešel.

 

    Nezakrýval jsem, že mne to překvapilo, ale přece jenom jsem si měl uvědomit, že zde nejsem v žádném hotelu, ale v léčebně pro duševně nemocné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička