NEBE – Klinika Child´s Hope kapitola 24-26


29. března 2016, autor Danny Jé,



 

             Kapitola 24

 

 

„Naše setkání mělo svůj smysl,“ prolétlo mi hlavou. Seděl jsem ve své pracovně na klinice a přemýšlel. Včerejší schůzka s Anee ve mně zanechala mnoho otázek, ale zároveň i odpovědí. Chtěl jsem si dát s Anee další schůzku, ale když jsem ji volal, zrovna si připravovala věci. Zítra odlétá na lékařský summit do Ženevy. Bude tam pět dní. Možná potom se uvidíme…

 

 

Ozvalo se zaklepání. Do místnosti vstoupili profesor Thompson.

 

„Profesore, to je překvapivá návštěva,“ pronesl jsem.

„Překvapen?“ zeptal se.

„Jen trochu.“

„Přišel jsem vám říct, že to s tou Evelyn Harkinsonovou se nám opravdu povedlo.“

„Ano, měli jsme štěstí.“

„Nemyslím si, jestli tohle bylo jen štěstí.“

„Máte něco konkrétního na mysli, profesore?“

 

Profesor Thomson se podíval nahoru. Ke stropu.

 

„Věřím, že to tak je,“ pronesl jsem.

„A věříte, že by nám Bůh seslal takové požehnání?“ zeptal se.

„To požehnání patřilo Evelyn a její uzdravení přinese ohlas pro celou  Child´s Hope.“

„Vy jste četl dnešní tisk, doktore Leetchi?“ podotkl s nadsázkou.

„Nečetl, ale věřím, že se tomu tak stane.“

 

Pousmál jsem se a pohlédl z okna. Mé rozjímání přerušil opět hlas profesora Thompsona.

 

„Budu se muset rozloučit. Očekávám návštěvu doktora Ronalda Marsseho z Leedsu – Oddělení psychiatrie.“

„Nějaký nový případ?“

„Je to přítel. On se specializuje jen na dospělé.“

„Myslím, že jeho případy jsou také občas zajímavé,“ pronesl jsem.

„Tak to rozhodně jsou,“ pokynul hlavou. „Vzpomínám si na zajímavý případ muže, který byl hospitalizován v nemocnici Leeds asi před půl rokem,“ pokračoval. „Onen muž viděl nápisy reinkarnace, ale každý viděl reklamace. Snažili se ho přesvědčit, že má halucinace, ale nenechal si to vysvětlit. Jeho manželka ho pak objednala na vyšetření u doktora Marsseho. Pacient údajně také trpěl i děsivými sny, které mi Donald Marsse už nevyprávěl.“

„To je škoda, protože ve snech je někdy schované opravdu mnoho.“

„No, to nevadí,“ poznamenal.

„A jak to teda dopadlo s tím oním pacientem?“

„Po důkladném vyšetření se pak zjistilo, že má oční vadu,“ pousmál se.

„Vážně?“

„Ano. Bylo to opravdu úsměvné,“ dodal a chystal se k odchodu, když se náhle zastavil.

 

Otočil se a několikrát přivřel oči.

 

„Děkuji, doktore, že tu jste. Myslím, že vy jste také požehnání.“

„Opravdu to tak cítíte?“

 

Překvapil mě.

 

„Samozřejmě, že to tak cítím. Už delší dobu pozoruji vaši práci s dětmi a od některých sester se dozvídám, že se jim věnujete opravdu hodně. To je cíl Child´s Hope. Proto jsem se rozhodl s Mathew Phersonem založit tuhle kliniku…“

„…a najít ten správný personál,“ doplnil jsem ho.

„Samozřejmě,“ souhlasně pokynul hlavou.

„Jsem tu rád.“

„To rád slyším, doktore Leetchi. Chci vám totiž nabídnout stabilní místo v Child´s Hope.“

„To je překvapivá nabídka.“

„Tak o ní přemýšlejte,“ pobídl mně a zmizel za dveřmi mé pracovny.

„Tak to rozhodně budu,“ pronesl jsem tiše.

 

Profesor už byl pryč a už mě neslyšel.

 

 

                                                        * * *

 

Vrátil jsem se ke svému stolu. Usedl jsem a ve stejný okamžik mi do hlavy vlétla myšlenka o reinkarnaci. Vzápětí jsem si vzpomněl na příběh, který mi vyprávěl profesor Thompson.

 

 

…co když nás tento příběh přivádí k myšlence, že reinkarnace a reklamace jsou z určitého pohledu svým významem podobné. Proč? Protože, když je zboží vadné vrátíme ho a když v životě nepochopíme, co jsme měli, vracíme se v jiné podobě znovu – na opakovanou…

 

 

 

             Kapitola 25

 

 

Po týdnu jsem se objevil v Manchesterské nemocnici, kde jsem se konečně setkal s Blue Edwingovou.

 

 

„Dobrý den,“ pozdravil jsem sestru sloužící na recepci.

„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se.

„Jsem doktor Leetch a mám tu schůzku s doktorem Gaddlerem,“ odvětil jsem.

„Dobře, okamžik, zavolám ho.“

 

Po krátkém telefonátu se ve dveřích objevil postarší muž v bílém plášti. Doktor Gaddler, usoudil jsem.

 

„Doktor Leetch?“ ozval se hrubý hlas.

„Ano,“ kývl jsem a přistoupil blíže. „Leetch,“ představil jsem se.

„Doktor Gaddler.“

 

Podali jsme si ruce.

 

„Pojďte se mnou, prosím,“ pobídl mě a ukázal směrem k výtahu.

„Děkuji,“ pousmál jsem se.

 

Nastoupil jsem do výtahu. Doktor Gaddler hned za mnou.

 

Když výtah zastavil, vystoupili jsme. Doktor Gaddler se dostal na moji úroveň, a ukázal směrem, kterým jsme vyrazili.

 

„Je to statečná holčička,“ promluvil doktor Gaddler.

„Co se přesně stalo?“ zeptal jsem se.

„Autonehoda, oba rodiče ztratila,“ vysvětlil.

„To je smutné.“

„Smutné je, že se u ní zřejmě objevila epilepsie.“

„A jste si tou diagnózou jistý?“

„Podle vyšetření CT má na levé části mozku hematom. Možná je to jen krevní sraženina, která zmizí…“

„…provedli jste vyšetření pomocí EEG?“ přerušil jsem ho otázkou.

„Ne.“

„A jak časté jsou záchvaty?“

„Záchvaty byly zatím jen dva, ale prvním příznakem byly její automatické pohyby a porucha paměti,“ odvětil.

„Porucha paměti může být vyvolána i traumatem, které prožila.“

„Proto jste zde vy, doktore Leetchi,“ pozvedl obočí.

„Dobře, podíváme se na to,“ pokynul jsem hlavou.

 

V ten samým moment jsem si vzpomněl na to, že si Blue Edwingová mohla rozpomenout, kým opravdu je a její Já, hledá cestu ven k pochopení…

 

 

                                                        * * *

 

Během pěti minut jsme došli k proskleným dveřím. JIP.

 

 

Vchod na tuto jednotku intenzivní péče byl zabezpečen elektronickým zámkem. Doktor Gaddler měl však osobní klíč, kterým odemkl. Zámek zabzučel. Dveře se otevřely a my jsme vstoupily dovnitř.

 

„Tohle je doktor Leetch,“ představil mě příchozí sestře. „Jdeme se podívat za Blue Edwingovou.“

„Jsem vrchní sestra JIP, Gootsová,“ představila se.

„Těšíme, sestro Gootsová,“ kývl jsem a podal ji ruku.

„Pojďte tudy, prosím,“ ukázala kudy.

 

Doktor Gaddler jí následoval. Byl jsem hned za ním.

 

Sestra Gootsová se odpojila cestou. My jsme pokračovali dál k posteli, kde leželo hnědovlasé děvčátko napojené na kapačku.

 

„Tak tady je náš zázrak,“ usmál se Gaddler a ukázala na usměvavou dívku.

„Jsem doktor Leetch,“ představil jsem se a přiblížil se blíž k ní, abych ji viděl do tváře.

 

Co mě zaujalo, byly její oči. Jasně zelené s jemným odrazem šedivé. Přesně jako měla Ronnie. Je to vůbec možné? Nebo je to jen náhoda?

Náhody nejsou, takže je to možné, pomyslel jsem si v duchu. Bylo to jediné, co mě na první pohled připomnělo Ronnie. Jinak to byla úplně jiná bytost. Jiné vlasy, jiný tvar obličeje, jiné rty, jiný nos, prostě se jí nepodobala.

 

Naše první setkání bylo plné rozporuplných pocitů. Hlavně to bude otázka přijetí někoho podle toho, jaký je uvnitř nikoli podle zevnějšku. Pro spoustu lidí dost nepředstavitelný pojem: Brát člověka takový jaký je, bez ohledu, jak vypadá.

 

„Jsem Blue,“ usmála se.

„Ano, já vím. Rád bych si s tebou trochu popovídal, jestli ti to nebude vadit?“ zeptal jsem se.

„Nebude, jen se ptejte,“ pobídla mě a skoro to vypadalo, že se i těší.

„Profesor Thompson mi o vás řekl, takže máte dobré doporučení. A to je pro mě záruka, že vás zde mohu nechat chvíli samotného, doktore Leetchi,“ ozval se najednou doktor Gaddler.

„Děkuji, doktore Gaddlere, toho si vážím,“ poděkoval jsem a poté se vrátil pohledem opět k Blue Edwingové.

 

Začal jsem zvolna. Doktor Gaddler mezitím odešel do sesterny.

 

„Jak se cítíš?“

„Dobře, děkuji.“

„Bolesti hlavičky?“

„Ne.“

„Brnění?“

„Ne.“

„Hýbat rukama i nohama můžeš?“

„Ano.“

„Vím, že se tě na to už ptali jiní doktoři, ale já…“

„To nevadí,“ usmála se. „Jsem ráda, že si se mnou někdo povídá.“

„Sestřičky se s tebou nebaví?“

„Jenom sestra Gootsová, je milá, ale ostatní sestry, se neusmívají.“

„Chtěl jsem…“

„…věříte na zázraky?“ vyhrkla najednou.

„Ano, věřím,“ odvětil jsem.

„To já také.“

„Vím, že jsi smutná,“ pronesl jsem a pohladil ji po ruce.

„Brečela jsem, ale nepamatuji si to.“

 

Překvapila mě.

 

„Nic si nepamatuješ?“

„Mám v hlavě zmatek.“

„Nebojíš se?“

„Vás?“

„Mě nemusíš,“ pousmál jsem se.

„Vás se nebojím, protože vás znám,“ usmála se.

 

Řekla to tak sebevědomě, jako by o tom byla přesvědčena. V ten moment jsem si uvědomil, že má myšlení mnohem staršího dítěte. Co mi doktor Gaddler zatajil?

 

 

                                                        * * *

 

Její krásný úsměv uměl pohladit. Možná by se mohla stát dětskou doktorkou, pomyslel jsem. Určitě má v sobě lásku a radost. Jestliže každý doktor bude hodný a usměvavý, tak každý pacient bude mít z něho dobrý pocit, a to pak je ta pravá podstata lékaře, léčit. Není to jen určením diagnózy, vypsáním receptu a předepsáním dávkování léků, ale slovem, které umí pohladit. A také úsměvem, který povzbudí.

 

Setkali jsme se pohledem a já v jejích očích viděl opět Ronnie. Její lásku, její radost ze života. Všechno to krásné, čím ona byla.

 

Ronnie je zpět.

 

 

                                                        * * *

 

„Dneska je hezký den,“ spustil jsem po chvilce ticha. „Téměř čisté počasí.“

„Čisté počasí?“ udivila se.

 

Zaujalo ji to.

 

„To říkají děti v Child´s Hope, které navštěvuji,“ vysvětlil jsem.

„Jste jejich lékař?“

„Přímo, ne. Jsem neurolog. Pracuji jako konzultant. Klinika Child´s Hope léčí epilepsii u dětí.“

„Pomáháte dětem.“

„Ano, pomáhám. Potřebují to.“

„Děláte to rád, že?“

„Ano, moc rád,“ odpověděl jsem.

 

Usmála se.

 

„Chtěla bych být také doktorkou,“ pronesla.

„Třeba jednou budeš.“

„Pomůžete mi?“ zeptala se.

 

Její otázka mě trochu zaskočila. Uvědomil jsem si však, že osud je tomu nakloněn, aby se opravdu doktorkou stala.

 

„Udělám to moc rád,“ odvětil jsem.

„Doktor Gaddler řekl, že mě propustí už pozítří.“

„To je dobrá zpráva.“

„Ale řekl mi, že půjdu do dětského domova v Leeds,“ pronesla sklesle.

„Proč ty smutné oči?“

„Chtěla bych jít domů, chtěla bych…,“

 

Už to nedopověděla. Její větu přerušil doktor Gaddler, který se tam objevil.

 

„Pozítří ji propustíme do domácího léčení,“ pronesl. „A dnes odpoledne jí odvezeme na oddělení Neurologie.“

„Prý jste už informoval domov,“ dodal jsem.

„Ano, informoval. Nemohl jsem jinak,“ dodal tónem, který zněl docela zklamaně.

„Co kdybych ji vzal na Child´s Hope?“ zeptal jsem se. „Řekl jste, že se u ní projevila epilepsie.“

„Proto jsem vás sem pozval, abyste mi řekl svůj názor.“

„Jsem tady.“

„A váš názor?“

„Musíte udělat pořádné vyšetření,“ odvětil jsem.

„Dobře, doktore. Zítra jí převezeme na neurologii, ale i přesto bude muset jít do dětského domova v Leeds,“ dodal Gaddler.

„Co kdybych ji vzal na Child´s Hope?“ zeptal jsem se znovu.

„Vždyť ji ani neznáte?“ udivil se.

„Měl jste někdy pocit, že toho člověka znáte spoustu let?“ zeptal jsem se.

„Ten pocit jsem měl jen jednou,“ odvětil.

„Myslíte, že to byla náhoda?“

„Přítelkyně mé manželky řekla, že to byla moje spřízněná duše.“

 

Pozvedl jsem obočí.

 

„Vážně?“

„Ano.“

„Možná je Blue Edwingová také moje spřízněná duše,“ pošeptal jsem mu do ucha.

„Rozumím,“ pokynul hlavou a poplácal mě po ramenou. „Moje manželka mi řekla, že spřízněná duše je ona…“

Ou, to jsem nečekal.

 

„…bylo to skoro před třiceti roky,“ dodal.

„Rozumím,“ pousmál jsem se.

„Chtěla bych jít s vámi,“ ozvala se nenápadně Blue Edwingová.

„Přemýšlíme, jak to udělat,“ poznamenal jsem.

„Zkuste zavolat do dětského domova v Leeds,“ poradil Gaddler.

„Prosím,“ zazněl její prosebný hlas.

„Budu si muset dát schůzku s ředitelem dětského domova v Leeds, abych zjistil, jaké jsou možnosti opatrovnictví, popř. náhradní rodinné péče,“ pronesl jsem.

„Myslím, že máte opravdu velkou šanci jí získat a věřím, že vás ředitel Child´s Hope podpoří,“ řekl Gaddler.

„Pokusím se o to.“

„Milý kolego, když zataháte za ty správné nitky, tak lze zařídit úplně všechno, to mi věřte.“

„Promluvím také s profesorem Thompsonem.“

„Rozhodně to udělejte,“ pobídl mne.

„Máte v tom zkušenosti?“ zeptal jsem se a podíval se na Blue, která se usmívala, a bylo na ní vidět, že věří v naději nového domova.

 

Doktor Gaddler už neodpověděl…

 

 

                                                        * * *

 

O dva dny později jsem se sešel s ředitelem dětského domova v Leeds a vysvětlil mu celou situaci ohledně čtyřleté Blue Edwingové. Richard Hatchet byl velmi chápavý ředitel dětského domova. Vysvětlil mi, že to sice není standartní postup, ale vzhledem k tomu, že bude stejně přemístěna na Child´s Hope, žádost o opatrovnictví mohu podat klidně hned. A souhlasil, aby Blue Edwingová byla umístěna na tuto kliniku do domácí léčby, kde setrvá do doby, než proběhne první jednání o jejím svěření do mé péče.

 

 

Lépe to dopadnout nemohlo.

 

 

 

             Kapitola 26

 

 

Čekal jsem ve své pracovně, vlastně teď už v ordinaci, protože před třemi dny jsem přijal nabídku profesora Thompsona a stal se právoplatným členem “lékařské rodiny“ Child´s Hope. To z mé pracovny udělalo ordinaci.

 

 

Hned první případ v mé nové ordinaci mě vrátil do chvíle, kdy jsem potkal Elin Furgiv. Tato dívka se jmenovala Gina Brennová. Jedenáctiletá dívka s blond vlasy dlouhými až po pás. Smutná a tichá dívka, která prožila něco, čemu nerozuměla. To však nebyl důvod, proč se ocitla v Child´s Hope. Byla to její diagnóza: Epilepsie – Komplexní parciální záchvaty. Její příběh mi vyprávěla až dvacet minut poté, co jsem si získal důvěru.

 

„Máte tu hezké hračky,“ poznamenala.

„Chtěla by sis s nějakými hrát?“ zeptal jsem se.

„Ano, smím?“

„Ovšem, proto je zde mám.“

„Chodí sem hodně dětí?“

„Chodí sem všechny děti.“

„Jsou také nemocné jako já?“ zeptala se a její smutný pohled vypovídal za vše.

„Ano, jsou nemocné jako ty.“

„Chtěla bych se vrátit k mamince, babičce, do školy, ke kamarádkám. Uzdravím se někdy?“ zeptala se.

„Pokusíme se, aby ses uzdravila, Gino,“ odvětil jsem.

„Oni mi řekli, že se uzdravím,“ vyhrkla najednou a vzala si do ruky panenku oblečenou jako princezna.

„Kdo oni?“

„Jsou v zrcadle,“ odvětila.

„Pověz mi o nich,“ pobídl jsem ji.

„Dobře,“ souhlasila a začala vyprávět příběh, který zřejmě nikomu ještě nevyprávěla.

 

To jsem samozřejmě nevěděl s jistotou, proto jsem byl zvědavý, jaký to bude příběh…

 

 

**

 

…stála jsem před zrcadlem. Chvíli jsem se do něho dívala, až když jsem chtěla odejít, cosi mě přitáhlo zpět. Nevím, co to bylo, ale cítila jsem zvláštní neviditelnou sílu, která mě táhla blíž k zrcadlu…

 

 

**

 

Okamžitě jsem si vzpomněl na vyprávění Anee Smithové o tom, jak chtějí stínoví duchové prolomit dimenzionální hradbu. Byla snad Gina také jedním z těch dětí, které byly ovládány neznámým zdrojem?

 

„A víš, co to mohlo znamenat?“ zeptal jsem ji.

„Nevím.“

„Víš, Gino, když se lidé koukají do zrcadla, někdy se vztekají a smutek, zlost i hněv vyslaný prostřednictvím jejich očí do zrcadla se může někdy obrátit proti nim.“

O vytvoření nehmotné entity – stínoví duchové jsem pomlčel.

 

„Tohle nebyl obyčejný den…,“ vrátila se zpět k příběhu.

 

 

**

 

…přiblížila jsem se k zrcadlu. Dotkla jsem se ho jednou rukou. Najednou se celé zrcadlo zachvělo a začalo se vlnit. Lekla jsem se a chtěla jsem se odtrhnout, ale nechtělo mě pustit. Začala jsem křičet. Přiběhla maminka, a když viděla, že stojím před zrcadlem a brečím, přiskočila ke mně a odejmula mě. Prý jsem měla záchvat, proto jsem musela na vyšetření do nemocnice. Tam mi zjistili, že mám epilepsii. Když mě odvezli domu, znovu jsem měla pocit, že se musím podívat do zrcadla. Držet se ho. Nikomu jsem nic neřekla a udělala jsem to znovu. Dotkla jsem se ho a pak se to stalo. Zrcadlo se začalo vlnit a já viděla nějakou tvář, která se tvarovala tam uvnitř. Řekla mi, že mě uzdraví. Pak se tam ocitla i další tvář a také mi řekla, že mě uzdraví. Pak něco říkali o tom, že musejí ven, ale moc jsem tomu nerozuměla. Když opět říkali, že mě uzdraví. Řekla jsem ne. Necítila jsem se nemocná. Proto jsem se odtrhla a řekla, že už je nechci vidět. Začaly kvílet a pískat. Zakryla jsem si rukama uši, abych je neslyšela. Jedna tvář se snažila projít skrze zrcadlo ven. Zakřičela jsem a uskočila stranou. Znovu přiběhla maminka. V tom tváře zmizely. Začala jsem se chvět a maminka mě odvezla znovu do nemocnice…

 

 

**

 

„Pak už jsi neslyšela jejich kvílení?“ zeptal jsem se.

„Pak už ne,“ odvětila.

„Možná, že to byly jen duchové,“ poznamenal jsem a pozorně sledoval její reakci.

„Myslíte, že duchové existují?“¨

„Já myslím, že ano.“

„Jsou všichni duchové zlí?“

„Určitě nejsou.“

„Ale proč mě strašili?“

„Možná nevěděli, jak s tebou mluvit.“

„Nechci s nimi mluvit,“ odsekla a věnovala se panence princezně.

„Myslím, že…“

„Nechci!“ vyhrkla a utrhla panence hlavu.

 

Překvapilo mě to, jaká zlost se v ní najednou nashromáždila. Nebo to byl jenom strach. Chvíli jsem mlčel a sledoval další její reakce.

 

„Je mi to líto,“ rozbrečela se.

„Spravíme ji,“ snažil jsem se ji utěšit.

„Ne, ne,“ začala křičet a odhodila zbytek panenky do rohu.

 

Nic podobného jsem předtím nezažil.

 

Gina se pak postavila, ale vzápětí klesla k zemi. Myslel jsem, že omdlela, ale když jsem vstal a viděl, jak se na zemi chvěje, bylo mi jasné, že má záchvat. Jako náhodou do ordinace vstoupila sestra Amy, která okamžitě přiskočila, a společně jsme Ginu uklidnili.

 

„Stalo se to už po několikáté, doktore,“ prozradila Amy.

„Myslím, že by to měla mít v záznamu. Všechny její záchvaty. Všechny její abnormální stavy,“ poznamenal jsem.

„Všechno tam bude, doktore, osobně na to dohlédnu.“

„Teď už je v klidu. Dojděte pro vozík a odvezte ji na pokoj,“ řekl jsem. „Přijdu ji dát nějaké sedativa.“

„Dobře,“ kývla sestra Amy.

 

Poté se vzdálila. Vrátila se a s mojí pomocí jsme ji dostali do vozíku. Amy ji odvezla na pokoj a já ji pak přišel dát utišující léky. Gina potřebovala klid.  Vzpomínky na zážitek u zrcadla ji velmi rozrušily…

 

 

                                                        * * *

 

Cestou zpět do své ordinace jsem potkal sestru Carol, která se hned vyptávala na Ginu, jako by věděla, co se stalo.

 

„Měla záchvat,“ vysvětlil jsem.

„A je v pořádku?“

„Ano, už je. Dal jsem ji léky.“

„Půjdu se na ní podívat.“

„To nemusíte, sestro Carol. Je u ní sestra Amy.“

„Dobře. Půjdu jindy,“ dodala.

 

Pokynul jsem hlavou a pokračoval směrem do své ordinace.

 

Udělal jsem několik kroků, když jsem mně obklopil zvláštní pocit. Ohlédl jsem se a uviděl sestru Carol, jak míří do pokoje Giny Brennové.

„Proč tam šla, když ví, že je u ní sestra Amy?“ pomyslel jsem si. „Divné.“

 

Mávl jsem rukou a chtěl jsem pokračovat směrem do své ordinace, když jsem si najednou vzpomněl na slova Anee. Jsou vtělení andělé konající dobro, ale jsou také padlí andělé, kteří vstoupili do lidského těla a snaží se uškodit.

 

Jestli sestra Carol je opravdu padlý anděl, proč ji zrovna zajímá Gina Brennová?

 

Otočil jsem se a vyrazil zpět do pokoje Giny Brennové. Chci vědět víc. Chci vědět, o co Carol jde.

 

Když sestra Carol vstoupila do pokoje, byl jsem v půli chodby. Najednou jsem uslyšel jemný zvuk, který mě ochromil. Klesl jsem k zemi a chytl se za hlavu. Ztrácel jsem rovnováhu. Cítil jsem se jako po požití velkého množství alkoholu. Spadl jsem na zem a ztratil vědomí…

 

 

                                                        * * *

 

Probudil mě až hlas sestry Amy.

 

„Doktore Leetchi.“

 

Otevřel jsem jedno oko a hledal obrysy postavy s povědomým hlasem.

 

„Doktore Leetchi?!“ ozvala se znovu. „Jste v pořádku?“

 

Otevřel jsem obě oči. Procitnul jsem a pomalu se zvedal ze země. Podíval jsem se do strany, kdo mi pomáhá vstát. Byla to sestra Amy.

 

„Vy?“ udivil jsem se.

„Doktore, jsem ráda, že je vám lépe,“ pronesla.

„Kde je Gina?“

„Je v pořádku?“

„Samozřejmě.“

„A sestra Carol?“

„Co je s ní?“

„Šla se na ní podívat.“

„Ano, byla tam.“

„Kde je teď?“

„Myslím, že šla domů.“

„Až tak najednou? Není ve službě?“

„Byla vystřídána.“

 

Její odpověď mě utvrdila v tom, že sestra Carol je opravdu padlý anděl a sestra Amy nějakým způsobem proti ní zasáhla.

 

„Sestro, vím, o co tady jde, a věřte mi, že jsem s vámi, že jsem na té správné straně.“

„A víte to určitě?“

 

Její otázka vyvolala ve mně pochybnosti o tom, jestli jsem opravdu na té správné straně.

 

„Nemusíte mít pochybnosti, doktore.“

 

Jako by přečetla moje myšlenky.

 

„Co když je mám?“ pronesl jsem a rukama naznačil, že už nepotřebuji pomoci.

„Jste zmatený, ale věřte mi, že všechno má mnohem větší plán.“

„Věřím, ale i přesto…“

„…jen se nesmíme nechat ovlivňovat tou druhou stranou,“ přerušila mě a vykročila opačným směrem.

 

Chvíli jsem ji pozoroval. Její klidnou a vyrovnanou chůzi. Jako by se snad vůbec nic nestalo.

 

„Vím, kdo jste,“ vykřikl jsem.

 

Sestra Amy se ale vůbec neotočila a pokračovala dál.

 







Zařazeno v kategorii Nebe - Klinika Child´s Hope, Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička