NEVŠEDNÍ VZPOMÍNKY – kapitola 1-3


10. dubna 2016, autor Danny Jé,



                                        * * *

 

     Někdy se sny zdají být cestou do minulých životů a někdy jsou to jen zážitky nebo nevšední vzpomínky, které jsme prožily…

 

 

Úvod:

 

     Vzpomínky sběračky mušlí Iunte. Polynésie, dva tisíce let př.n.l. a doktorky psychologie, vnímavé Anee Smithové. Učitelka Olivia se svěřuje své kamarádce Daisy se svými sny. Obě rozebírají své sny jako možnost cest do minulých životů. Olivia v důsledku těchto zkušeností a samozřejmě i své zvědavosti podstupuje regresi. Později navazuje nový vztah, který je plný hluboké vášně a poznání…

 

 

Kapitola první

 

     Svět tady se zdál jako ráj. Krásné ženy s květy ve vlasech, s náhrdelníky ze dřeva; děti pobíhající kolem, jejich smích zněl do dálek, tak byly šťastné. Lovci na lodích, sběrači mušlí mezi útesy. To všechno kolem hrálo neskutečnými barvami.

 

– Ostrovy bez hranic. Polynésie.

 

     Stála jsem opodál a sledovala jsem řezbáře, mladého a pohledného muže, jak se mazlí s kusem dřeva a kouzlí nožem i svýma rukama. Zřejmě proto, se o něm povídalo, že je to kouzelník, dřevěný kouzelník, který umí dřevu vdechnout život, pokud samo dřevo není živé – jak to říkával šaman našeho kmene Haute-Pa.

 

 „To je krásná socha,“ ozvala se dívka spoře oděná a její krásně tmavé oči nešly jen tak přehlédnout. Byla to Kikai, dcera náčelníka kmene.

Muže s nožem to zaujalo, „Jsem rád, že se ti líbí.“ Usmál se. „Ale ještě není úplně hotová.“

Dívka jen mrkla.

Byl to jen malý okamžik – ssssst!

     Jako by mezi oběma přeskočila jiskra. Znovu se jí podíval do očí. Musel to udělat. Jeho vnitřní hlas ho nutil, aby to udělal. Ona zůstala stát a sledovala ho. Jeho pohyby, jeho grimasy, jeho ruce jak se k ní natahují. Už to vypadalo, že se jí dotkne rukama a ona neodolá jeho silným pažím a podlehne mu. Byly by to opravdu jen paže, kterým by podlehla? Nic z toho se však nestalo, protože se tu objevil Ainnai – navigátor.

„Co to děláš?“

Jeho hlas byl ostrý jako dýka, který se zrovna zabodl do jeho ruky a zastavil jí. Ucukl a sklopil zrak. Ona se otočila a utekla směrem k rozházeným keřům, vypadaly tak. Zeleno žluté trsy nestejných tvarů, jakoby poházených – rozházených na libovolných místech. Vypadlo to opravdu komicky.

„Ty nevíš, kdo to je?“ znovu udeřil Ainnai.

„Vím,“ ozval se Wivin.

„Chlapče nešťastná, kdyby to viděl někdo jiný, někdo z posluhovačů mocného Kringuda nebo Lahaie, jejího vyvoleného, dobře by se ti nevedlo,“ upozornil Ainnai.

„Ano, vím,“ sklesle dodal Wivin a snažil se zakrýt smutek, který brouzdal jeho myšlenkami. Ainnai byl starý a zkušený mořeplavec, hned vytušil, že Kikai k Wivinovi chová city a naopak. Bohužel Wivin není z hlavní kmenové linie Tanua Kana a tudíž nemá právo se ohlížet po dcerách náčelníka Kringuda, ani po Kikai, ani po Dubin, i kdyby se o ně neucházel jiný válečník z kmenové linie Tanua Kana.

„Najdeš si jiné děvče, Wivine,“ poznamenal Ainnai a chystal se k odchodu, když ho zastavil hlas Wivina.

„Proč jsi na mě tak hodný, Ainnaii?“

„Tvůj otec byl dobrý a spravedlivý muž, když se vydal hledat tvou matku, kterou unesli nájezdníci z moře, slíbil jsem mu, že kdyby se mu něco stalo, postarám se o tebe…“

„Byl jsem malý, nepamatuji si to,“ přerušil ho Wivin.

„Ano, byl jsi malý,“ dodal Ainnai a odešel.

             

     Stála jsem opodál a sledovala jak se řezbář Wivin vrátil ke své práci, socha nebyla ještě hotová. Všimla jsem si, jak se zpovzdálí na sochu kouká mladík. Myslím, že to byl Ar-Umi, syn šamana Haute-Pa. Co ten tu dělá? Byla jsem natolik zvědavá, že jsem ho sledovala až k jednomu svahu, kde potkal nějakou ženu. Vypadlo to, že jí nezná, přesto se s ní bavil. Hledal něco. Žena ukazovala kamsi za vrcholek. Chlapec se pak uklonil a odešel tím směrem, kam neznámá žena ukazovala.

     Nevěděla jsem, jestli mám jít za Ar-Umim nebo za tou ženou. Nakonec jsem se rozhodla promluvit s tou ženou, třeba mi prozradí, co Ar-Umi hledá.

     Už jak jsem se k ní blížila, viděla jsem jak je hezká. Pak jsem si všimla náhrdelníku, který se jí pohupoval na krku. Slabý kroužek s kamínkem zelené barvy uprostřed.

„Kde jsem ho už viděla?“ zalovila jsem v paměti.

Bylo tam však mrtvo. Na nic jsem si nevzpomněla jako bych tam měla uklizeno.

 

„Mohu ti pomoci, Iunte?“ zeptala se.                                                                                                                                                    

„Vy mě znáte?“ udivila jsem se.

„Znám tě, ještě jako malé děvčátko,“ odvětila.

„Víte, kam šel Ar-Umi?“ zeptala jsem se.

„Ovšem.“

„A povíte mi to?“

„Je to pro tebe důležité nebo je to jen zvědavost?“ zeptala se.

Asi zvědavost.

„Chtěla bych vědět, proč pozoroval řezbáře Wivina a Kikai,“ odvětila jsem.

„Myslíš, že k ní chová řezbář city?“

Zarazila jsem se a pak uraženě couvla o kus dál. „To je moje věc.“

„Když tvoje, tak tvoje,“ podotkla a otočila se směrem, kterým chtěla odejít.

     Nezkoušela jsem jí zastavit, má pýcha vyplula na povrch. Věděla jsem, že jsem se zachovala špatně a mé uražení bylo jen z toho důvodu, že sama cítím k řezbáři jisté city. Ano, bylo to tak. Cítila jsem, jak mě to zraňuje, když se baví s jinými dívkami a mě přehlíží.

 

Vrátila jsem se na pláž k ostatním.

 

 

                                                        * * *

 

     Po písečné pláži pobíhala Kikai s ostatními děvčaty, smály se a výskaly. Společně s nimi pobíhali i mladí rybáři, navigátoři – mořeplavci, kteří odpočívali před další výpravou na moře. Starší a zkušení navigátoři se nacházeli na lodích a připravovali se na plavbu. Ainnai jako nejzkušenější navigátor přicházel k jedné z lodí, když k němu přistoupil Eufe a oslovil ho.

„Ainnaii, tvůj syn Uihen má dnes první plavbu, mám z toho radost.“

„Bude to jeho velký den,“ poznamenal a pokračoval k lodi.

Usměvavý Eufe jej následoval.

 

     Dřevěné lodě, které byly k sobě uvázané se jen tak pohupovaly na mírných vlnách a zvedající se vítr se opíral do plachet. Někteří mořeplavci si tak museli dát pozor, aby nespadli do blankytného moře.

     Dnes vyrážejí nejodvážnější z ostrova na moře, na novou výpravu. Mořeplavci, navigátoři a mladíci skládající zkoušku odvahy a síly. Vítr se pomalu zvedal, a to bylo znamení, že přichází čas vyplout.

     Stála jsem opodál a pozorovala, jak se muži připravují. Dívky přestaly kolem pobíhat a připravené lodě se začali plnit mořeplavci. Nejzkušenější z mořeplavců-navigátorů Ainnai přicházel jako poslední. Ti co zůstali na břehu, pomáhali s loděmi proti příchozím vlnám.

 

A lodě vypluly vstříc novému dobrodružství.

 

     Chvíli jsem pozorovala námořníky, jak se snaží udržet lanoví. Pak jsem se vrátila na kopec, kde jsem měla sraz s dalšími sběrači mušlí. Přišla jsem však pozdě a nikdo už tam nebyl. V první moment jsem dostala strach, který se vzápětí rozplynul. Uvědomila jsem si, že je zbytečné mít strach a skupina sběračů vyráží až zítra. Usmála jsem se a naposledy se ohlédla za loděmi, které si razily cestu na širé moře.

 

 

                                                        * * *

 

     Toulala jsem se po kopcích, procházela se mezi rostlinami různých barev a výšek. Některé voněly a některé jsem necítila vůbec. Občasný průlet mořských ptáků byl jediným společníkem mého vandrování. Procházela jsem skrze vysokou travinu, která spojovala jednotlivé svahy kopců a díky barevnému rozdělení vytvářela okouzlující panoráma.

     Kráčela jsem klidně, když jsem si na jednom svahu všimla ležící osoby. Nehýbala se a vypadalo to jako by spala. Kdo by zde v tom provoněném údolí usnul? Šla jsem blíž, přesvědčit se, kdo to je a co se tu děje. Když jsem se blížila, už zpovzdálí jsem měla pocit, že její oblečení je mi povědomé. Po dalším přiblížení jsem poznala, kdo je ta osoba, která zde leží. Byla to Kikai, dcera kmenového náčelníka Kringuda. Přispěchala jsem a zacloumala s ní. Nehýbala se. Otočila jsem jí na záda a znovu s ní zacloumala. V první okamžik to vypadalo, že se snad ani neprobere, ale nakonec pomalu otevřela oči. Vydýchla a zaostřila, kdo to nad ní stojí.

„Kdo jsi?“ šeptla.

„Jsem Iunte, sběračka mušlí,“ odvětila jsem.

„Co se to stalo?“ zeptala se.

„To mi řekni, ty. Já jsem tudy jen procházela, když jsme viděla, jak zde ležíš.“

„Moc si toho nepamatuji, ale možná něco, snad,“ spustila.

„A to něco je?“

„Pamatuji si, jak jsem se tudy procházela. Uviděla jsem velmi krásnou rostlinu s nádherným květem. Místní tradice hovoří, že to je květ radosti…“

„…květ Rhu,“ doplnila jsem.

„Znáš ji?“ zeptala se.

„Znám.“

„Přičichla jsem k němu a pak se všechno se mnou zatočilo,“ pokračovala. „Pak jsi mě probudila ty.“

„Slyšela jsem, že se k ní hodně čichat nemá,“ poznamenala jsem.

„Ano, teď už to vím také,“ ohradila se, kdy se náhle její zamračený výraz proměnil ve výraz plný radosti.

„Děje se něco?“ zareagovala jsem.

„Ano, byla jsem plná klidu a nekonečné radosti.“

„To ten květ,“ podotkla jsem.

„Vzpomínám si, že…,“ a začala vyprávět svůj příběh – svůj sen.

 

**

 

…procitla jsem kdesi na místě, které jsem neznala. Vše kolem bylo jiné, neznámé a lidé, kteří se kolem mě shromáždili, se tvářili radostně. Podivné tóny zněly v mých uších a jemné bubnování v pozadí mi připomínalo můj domov. Vstala jsem. Vlastně oni mi pomohli vstát. Vítali mě a vedli do tábora. Byl to také kmen. Barevné oblečení v trojbarevném provedení, které měli všichni na sobě, bylo zvláštní. Odlišovali se pouze kroužky, které měli na krku. Děti nepobíhaly kolem, jak je to zvykem u nás. Následovaly zástupy – žen. Teď jsem si uvědomila, že jsou zde jen samé ženy. Muži jsou zřejmě na lovu, pomyslela jsem si. Neptala jsem se. Mlčela jsem a s úsměvem kráčela s ostatními.

     Došli jsme před hlavní obydlí, které si značně lišilo od toho, co znám. Dřevěná stavba na dřevěných kůlech – několik metrů nad zemí.

 

     Ještě než však přišel večer, přivítala mě žena vysoké postavy. Mnohem vyšší než všechny ostatní v kmeni.

„Vítej a přijmi naší pohostinnost,“ pobídla mě a ukázala na hodovní stůl, který byl v jednom obydlí.

     Strážkyně u vchodu odkryly plachtu zakrývající vstup. Hodovní stůl byl plný ovoce a zeleniny. Jako by byl už před tím připravený. Pro hosty, pro nově příchozí.

„Děkuji za pohostinnost. Mohu se zeptat, kde to jsem?“ zeptal jsem se.

Vysoká žena se uklonila a představila se.

„Jsem Omebama, první strážkyně… jsi na ostrově Utanua Uta.“

„Nerozumím, jak jsem se zde ocitla.“

„Jsi žena a máš vnitřní intuici, která tě sem zavedla,“ upřesnila.

Chtěla jsem říct, že to si nemyslím, ale nechtěla jsem urazit místní pohostinnost a to zjevné nadšení z mého příchodu, tak jsem mlčela.     Usedla jsem ke stolu a nabídla si z toho množství ovoce, které zde bylo. Některé plody jsem znala. Všechno tady mi bylo povědomé a tak nějak blízké. V první okamžik jsem měla pocit, že sem patřím.

     Setmělo se a pak se objevila jiná žena, starší žena a přistoupila k Omebamě a něco jí pošeptala. Výraz její tváře se pak změnil. Přistoupila ke mně a natáhla ruku. Ucukla jsem a zeptala se co se děje.

„Ukaž mi ruku, prosím,“ požádala mě.

     Natáhla jsem ruku, jak chtěla a netrpělivě očekávala, co se bude dít. Omebama se dotkla mé ruky a otočila jí. Dlaň byla čistá a jen malé znamínko ve středu zápěstí.

„Má znamení,“ pronesla.

„Je malé,“ podotkla starší žena stojící hned vedle ní.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„My Strážkyně a Enver, ty co čekají na své zvolení, máme znamení, které je umístěno na zápěstí. Je velikosti fazole a je to znamení, kterým nám bohyně Talmu dává najevo svou náklonnost. Tvé znamení je malé. Nevíme proč,“ odvětila.

„Tohle znaménko mám od malinka,“ poznamenala jsem.

„Něco je špatně, něco je špatně,“ opakovala Omebama

Pak zmizela. Všechno zmizelo. Všichni se vytratili jako by tam nikdy nebyli…

 

**

 

„A pak jsem uviděla tvou tvář,“ poznamenala.

„Možná by sis měla promluvit s šamanem, aby ti to vysvětlil,“ navrhla jsem.

„Přesto děkuji, že jsi mne vzbudila,“ poděkovala a snažila se postavit.

Pomohla jsem jí na nohy a pak se usmála.

„Ty víš, kdo jsem?“ zeptala se.

„Ano, vím.“

„A doprovodíš mě domů,“ požádala.

„Ovšem,“ souhlasila jsem a držela ji pořád za ruku.

 

     Vyrazili jsme tedy pomalou chůzí ze svahu přímo do tábora kmene Tanua Kana, kde byl náčelníkem mocný Kringud, otec Kikai.

Cestou do tábora jsme potkaly další dva sběrače, kteří byli překvapení, že se držíme za ruce. Koukali na nás, až se musela Kikai usmát. „Legrační.“

„Proč myslíš?“ zeptala jsem se.

„Nikdo nesmí vést za ruku náčelníkovu dceru, kromě její matky, jejího otce a jejího nastávajícího, a to až při svatbě,“ odvětila.

„Doufám, že mě za to nečeká trest?“ vylekala jsem se.

„Já se tak rozhodla a je to moje volba. Další výhoda je, že ty jsi dívka, žena.“

„Uff, tak to se mi ulevilo.“

„Neměj strach, ty jsi mě zachránila,“ poznamenala Kikai.

  Před vstupem do tábora se mě Kikai pustila a když viděla otce, rozeběhla se k němu.

„Dcero, kde jsi byla?“ spustil otec. „Měli jsme strach.“

„Ona mě zachránila,“ ukázala Kikai na mě.

„Je to pravda?“ zeptal se mě mocný Kringud.

„Ano, našla jsem ji ležet bezvládnou za Třemi vrchy,“ odvětila jsem a přistoupila blíž k náčelníkovi. Poklonila jsem se a poklekla.

„Vstaň, děvče,“ nařídil Kringud. „Jsi dnes mým hostem,“ ukázal rukou do velkého příbytku, kde se krčilo několik žen a dětí. Dva strážci stáli hned u vchodu. Skoro jsem se bála vejít, když jsem viděla jejich výraz ve tváři.

„Neboj se, jen vejdi,“ pobídl mě znovu.

„Pojď si, sednou ke mně,“ ozvala se Kikai.

Některým starším sestrám se to samozřejmě nebílilo, ale když viděly zvednutou pravici jejich otce, zmlkly.

„A co se stalo?“ zeptal se otec.

„Procházela jsem se mezi rostlinami, když jsem zahlédla jednu velmi krásnou kytku s nádherným květem…“

„Květ Rhu,“ přerušil ji.

„Ano,“ pokračovala. „Zdál se mi pak podivný sen, byla jsem jako omámená. A pak jsem uviděla jen její tvář,“ ukázala na mě.

„Ty jsi jí vzbudila?“ zeptal se mě náčelník.

„Ano, když jsem viděla, že je nehybná, pokusila jsem se jí vzbudit.“

„Víš, co se jí stalo?“

„Načichala se květu Rhu“ odvětila jsem.

„Ale sen to byl opravdu podivný,“ podotkla Kikai.

„Tak nám část z něj pověz,“ pobídl jí otec.

„Dobře,“ poslechla a začala vyprávět.

 

**

 

…procitla jsem kdesi na místě, které jsem neznala. Vše kolem bylo jiné, neznámé a lidé se však tvářili radostně. Podivné tóny zněly v mých uších a jemné bubnování v pozadí, což mi připomínalo můj domov. Vítali mě a vedli do tábora . Pak chtěli vidět mojí ruku. Pak se podivovali nad mým malým znamínkem ve středu zápěstí. Nějaké Strážkyně a Enver, zřejmě čekatelky…

 

**

 

„Myslím, že bychom měli poslat pro šamana, aby to vysvětlil,“ navrhl náčelník Kringud.

     U stolu to však ztichlo a nikdo se nechtěl k tomu vyjádřit, až po chvíli se přece jenom našel jeden, který k tomu něco řekl. Byla to matka Kikai, náčelníkova žena Siena. „Myslím, že víme, co to znamená.“

     Po chvíli nám to vysvětlila.

„Když je dívka připravena stát se ženou a manželkou ve svých snech procitne do dávné minulosti ke Strážkyním, které jí poradí, jak být co nejlepší ženou. Silnou a nebojácnou.“

Kývala jsem a usmívala se, ale nevěřila jsem tomu. Měla jsem pocit, že se v celém příběhu skrývalo daleko víc, než se řeklo. Také mě zarazilo, že Siena je velmi mladá matka a mezi ní a náčelníkem je velký věkový rozdíl. To mi však Kikai po hostině venku vysvětlila. Její matka byla druhou ženou náčelníka Kringuda. Jeho první žena umřela při porodu čtvrtého dítěte, syna Nutua, který prý o několik dní později zemřel také.

 

    Večer, když se pomalu stmívalo jsem šla za náčelníkem a požádala jej, abych mohla odejít. Poděkovala jsem za pohostinnost a chtěla se rozloučit. On mě však zastavil a řekl, že až přijde můj čas, vybere mi silného a statečného muže. Řekl: „Přijď a řekni, že přišel tvůj čas. Dospějeme svých závazků a ty se staneš ženou.“

Poděkovala jsem a odcházela, když mě ještě před táborem zastihla Kikai, objala mě a pošeptala, že mi pomůže vybrat toho správného. Usmála jsem se a poděkovala.

„Nesměj se, myslím, to vážně,“ překvapila mě. Nevěděla, že se mi líbí Wivin.

„Dobře,“ souhlasně jsem přikývla a rozloučila se s ní.

 

 

                                                        * * *

 

     Vyrazila jsem zpátky ke Třem vrchům, nejkratší cestou domů. Doma se budou divit, a možná se i bát, kde se toulám. Ale byla jsem tím proslulá, takže si ani neuvědomí, že jsem byla celý den pryč. Ale až jim budu vyprávět, kde jsem byla, „che,“ to budou koukat, prolétlo mi hlavou.

     Vyšlapovala jsem si to vysokou trávou. Usmívala se a vyhýbala se zlomeným větvím a pošlapaným rostlinám. Teď jsem si uvědomila, že to tu vypadá jako by zde řádili divocí psi. O těch mluvil i šaman Haute-Pa, že tu kdysi žili. Běhali a živili se lidmi, napadali je, dokud se jich mocným zaříkávadlem šaman Thamua-Pa, předek šamana Haute-Pa nezbavil. Prý vymizeli ze dne na den a mnoho let, už nikdo žádné divoké psi neviděl. Opět jsem měla problém tomu uvěřit, i když na tom je cosi pravdivého a strašidelného, proto jsem dostala strach. Určitě jsem při tom prozpěvování odbočila špatně a teď nevím, kde jsem. Vlastně vím. V nejtemnější části Třech vrchů. Ale, tady to vůbec neznám. Zabloudila jsem.

 

 

Iunte pokračovala dál, když se před ní mihnul stín…

 

 

 

                        Kapitola druhá

 

 

13. červen 2003.

 

Je obvyklé páteční odpoledne. Jessica vychází ze školy a její matka Anee čeká hned vedle vchodu.

 

„Ahoj, mami, dneska jsme kreslili, co budeme dělat o prázdninách,“ spustila Jessica.

„Jess, miláčku. Ty víš, co budeme dělat o prázdninách?“

„Ale, mami, to bylo jen jako,“ usmála se.

„Ach, tak jo,“ dodala jsem.

„Kedra Rogginsová a Lori Darricková nakreslily pláž a moře,“ pokračovala Jess.

„Tak mi k moři nepojedeme, ale možná pojedeme do Leeds ke Carringtonům,“ prozradila jsem.

„Strejda Anthony?“ chtěla se ujistit.

„Ano, strejda Anthony a teta Heather.“

„Tak to si budu hrát s Patrickem a Dori,“ zaradovala se.

„Ovšem, těšíš se?“

„Ano, mám je ráda.“

Usmála jsem se.

„Tak pojď, sluníčko,“ pobídla jsem Jess k autu.

„My dneska pojedeme tímhle?“ udivila se Jessica.

„Máme auto v opravně, tak jsem si půjčila auto od pana Falldoneho,“ odvětila jsem.

„Aha,“ podotkla.

„Tak už nastup, ty moje rozumbrado,“ otevřela jsem Jessice dveře.

Jessica se usmála a nastoupila.

 

     Cestou domů si pobrukovala nějakou písničku. Zpozorněla jsem a zeptala se. „Copak je to za písničku?“

„To si zpívala paní kuchařka“

„Kuchařka?“

„Ano.“

„Je mi povědomá, jako bych jí už někde slyšela.“

„A odkud, mami?“ ozval se zvědavý dotaz Jess.

„Možná, když jsem byla malá jako ty, tak jí někdo zpíval.“

„Mě se moc líbí,“ dodala Jess.

 

     Pohlédla jsem do zpětného zrcátka a poté spokojeně sledovala rušný provoz na Stretford Road v jižní části Manchesteru. Po nějaké době náš vůz odbočil doleva na Clopton Walk a na první odbočce doleva; Dunham Street.

„Už vidím náš dům, mami,“ ozvala se Jess.

„Já už také.“

Obě jsme se tomu zasmály.

Zastavila jsem hned před domem, u chodníku. „Tak a jsme doma,“

„Zítra do školy nemusíme, zaradovala se Jess.

„Uděláme si procházku?“ navrhla jsem.

„A kam?“

„Nech se překvapit.“

„Tak dobře,“ pronesla a vystoupila z auta.

Vystoupila jsem. Odemkla vchodové dveře a pološeptem jsem zvolala: „Už jsme doma!“

 

                                                        * * *

 

     Druhý den ráno jsem prozradila Jessice, kam půjdeme. Měla radost a těšila se. Milovala přírodu stejně jako já.

Po snídani jsme vyrazily do místního parku.

 

„Víš, chodila jsem často do podobných parků se svými rodiči, v té době tu tento park ještě nebyl,“ začala jsem vyprávět. „Když umřela moje maminka, tak jsme chodili na procházky jen s mým tatínkem, tvým dědečkem. Vzpomínám si na den, kdy mě poprvé vzali na procházku, ještě jako malou, do jednoho z místních parků v Leeds. S nadšením jsem sledovala poletující skupinky motýlků a včeliček. Málem bych zapomněla na mou maminku, jak mi ukazovala stromy a radila mi, abych se dívala do koruny stromu zespoda, to bylo naprosto úžasné. Listy se pohupovaly na větvích a mnohdy to vypadalo, jako by se mě chtěly dotknout.“

„Chtěla bych se jich dotknout.“

„Ovšem že můžeš, ale jemně, abys je zbytečně neutrhla,“ upozornila jsem.

„Budu, opatrná,“ usmála se a oči jí zářily nadšením.

Ve své tváři měla výraz nedočkavosti a očekávané radosti.

„Přivonět si ke kytičkám nebo naslouchat zpěvu ptáčků, to je svět přírody,“ řekla jsem se stejným nadšením jako moje Jessica.

„Támhle“ vykřikla Jess a rozeběhla se na travnatý plac, kde bylo několik rostlin, kterým se bravurně vyhýbala. Pronásledovala barevného motýla. Snažila se ho dohonit. Zastavila jsem se a s úsměvem pozorovala, jak se Jess pokouší o něco nemožného. Pobavilo mě to.

 

To nadšení.

 

     Všimla jsem si volné lavičky, obsadila jsem jí. Sedla jsem si, udělala si pohodlí, ale Jess jsem z očí nespustila. Ta pokračovala v pronásledování toho pestrobarevného krasavce. Chvílemi to vypadalo jako by o tom věděl, jako by si všimnul, že ta malá holka, za ním běží. Možná to nebyl jen pocit, možná to bylo opravdu skutečné a on jí vnímal, hrál si s ní.

     Jessica to vydržela ještě pár minut, pak se zastavila a hledala svou mámu. Zamávala jsem, takže Jess to měla snadné a hned mě uviděla. S úsměvem na tváři se ke mně rozeběhla.

„Viděla jsi to, mami?“ křičela a hlas se jí chvěl z toho, jak byla udýchaná.

„Ano, viděla,“ odvětila jsem „Vypadalo to jako by si s tebou hrál.“

„Myslíš?“

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Jenom to tak vypadalo.“

„A myslíš, že se vrátí?“ zeptala se Jess.

„Jestli si s tebou bude chtít znovu hrát, vrátí se.“

„Máš pití?“ otočila se ke mně.

„Mám.“

„A dala bys mi, prosím, napít?“ požádala.

„Ovšem,“ sáhla jsem pro láhev do malého batohu, který jsme měly s sebou. Právě pro tento případ, že bude mít Jessica žízeň. Když se napila, uklidila jsem láhev znovu do batohu a usmála se na ní.

     Poté se stalo něco neuvěřitelného, něco co nelze rozumně vysvětlit, natož pochopit. Ten malý pestrobarevný návštěvník zdejšího parku se objevil znovu a přilétl přímo před nás. Jessica si ho okamžitě všimla a vyjekla radostí. „Mami, mami, vidíš to?“

„Ano, to teda koukám,“ šeptla jsem a jako správný pozorovatel přírody se snažila být v klidu.

 

Nedokázala jsem si to vysvětlit, proto jsem se obrátila na své anděly, jestli by to mohli vysvětlit. Chvíli se nikdo neozýval, ale pak se nakonec ozval jemný hlásek po její pravici.

„Překvapilo tě to?“

„Ovšem,“ šeptla jsem, aby to Jess neslyšela.

„Je to vnímavé děvčátko, stejně jako jsi byla ty.“

„Ano, vím to.“

 

    Jess se zrovna otočila, usmála se a vyrazila za motýlem. Takže neslyšela nic a neví, že se její mamka baví s andělem.

„Buď opatrná, Jess,“ vyslala jsem prosbu do dálky.

Už nereagovala, vyrazila za motýlem, který si jí zřejmě vybral pro svou další honěnou. Bylo to neuvěřitelné a právě proto tolik působivé.

 

„Jsem ráda, že není jako ostatní děti,“ pronesla jsem.

„Myslíš jiná?“

„Nevím, tak bych to asi nenazývala, ale je šťastná a příroda jí miluje.“

„Ano, miluje jí. Je opatrná, starostivá a neubližuje nikomu.“

„Je opravdu hodná.“

„Proto jí víly poslaly toho motýla.“

„Takže to není jen shoda okolností, myslela jsem si to.“

„To je jejich práce, protože přírodu ochraňuje.“

„Věřím, že jí to vydrží.“

„Jo to tvoje dcera, má hodně z tvé povahy.“

„Znamená to, že bude mít spousty snů, představ a otázek?“

„Možná, že díky tobě na ně najde odpovědi.“

„Byla bych ráda, kdybych jí mohla pomoci.“

„Hlavně nezapomeň, že ona sama ví, co je pro ni dobré.“

„Už to ví?“

„Ovšem, že to ví.“

„Jak je to možné?“

„Protože je velmi vnímavá.“

„Umí naslouchat a některé věci intuitivně pochopit.“

„Správně.“

„Ehm,“ zaznělo krátce. I to krátké citoslovce andělé zaregistrovali a velmi důkladně podrobili rozboru.

„Tvé ehm, je lítost, proč?“

„Vzpomněla jsem si na jejího otce. Jak málo si s ním užila.“

„I to málo bylo plné lásky, kterou si budou pamatovat oba.“

„Věřím, že ano.“

„Věř.“

 

„Mami,“ ozvalo se z dálky. „Hrajeme si.“

Smála se a radovala. Byla opravdu šťastná a nadšená z toho nečekaného setkání s motýlím kamarádem.

     Andělé zmizeli a já sledovala, jak se Jessica raduje a poskakuje po zeleném palouku. Až teď jsem si uvědomila, jak poskakuje s neuvěřitelnou lehkostí a opatrností mezi květinami, které se zde nacházely.

„Je tak opatrná, že nešlápne na žádnou květinu,“ pronesla starší paní, co procházela právě kolem.

Otočila jsem se, pozdravila a souhlasně pokynula hlavou. „Je to moje šikulka.“

 „Jakoby patřila k přírodě od narození,“ dodala.

Usmála jsem se a pak se otočila zpět směrem k Jess.

 

Zamávala jsem jí.

 

     Možná deset, možná patnáct minut běhala Jessica za motýlem, který jí jen na oko dával šanci, aby ho chytla. Pak už byla unavená a doběhla k lavičce. Znovu pro pití.

„Ty jsi ale uhoněná,“ spustila jsem a sáhla do batohu pro láhev s pitím.

„Jen trochu.“

Uznale jsem protáhla rty. „Správně.“

Jessica se trochu napila a pak sama vrátila láhev zpátky do batohu.

„Kdo to byl?“ zeptala se.

„Kdo?“

„S kým ses tady bavila?“

„To byla jen nějaká paní, která šla kolem.“

„Já myslím, předtím.“

„Jak předtím?“ udivila jsem se a hned si vzpomněla na rozhovor s andělem, kterého neviděla. Nebo ano?

„Ten pán, co tady stál.“

„Jaký pán?“

„Já ho moc dobře neviděla, ale zdálo se mi, že to byl pán. Měl takový lesklý dlouhý kabát,“ vysvětlila.

 

     V ten moment mi došlo, že Jess vidí obrysy andělů nebo možná celé jejich éterické tělo. Což je neuvěřitelné

„Mami, slyšíš?“ Jess se nevzdávala.

„Opravdu jsi viděla toho pána tady vedle mě nebo stál opodál?“ zkusila jsem jí zmást.

Nepovedlo se. Jess věděla moc dobře, že někoho viděla, ale neuvědomovala si, koho vlastně viděla. „Stál vedle tebe.“

„Víš, Jess, je to složité ti to vysvětlit,“ snažila jsem se nějak začít s vysvětlováním.

„Zkus to,“ pobídla mě. Poté se důležitě postavila přede mě a čekala.

„To nebyl pán, to byl anděl,“ s přimhouřenými oči jsem odpověděla. Jako by s obavou, jak Jessica zareaguje. Ta se však usmála a dodala. „Myslela jsem si to.“

„Myslela?“ udivila jsem se.

„Oni někdy se mnou mluví.“

„Kdo oni?“

„Ti stejní, zářiví.“

„Ty jim tak říkáš?“

„Ano.“

„Hodně s nimi mluvíš?“

„Jenom někdy,“ pronesla důležitě.

„Takové tajemství,“ poznamenala jsem.

„Říkali, že se nemusím bát.“

„Oni to říkali?“

„Ano, říkali.“

„Já se nebojím, andělé nám pomáhají,“ podotkla jsem.

 

     Jessica se usmála a objala mě. Podvolila jsem se jejímu objetí a položila svou tvář na její rozcuchané vlasy.

 

 

                                                        * * *

 

     Sluníčko se chvílemi schovávalo za mraky, za ty “špinavé peřiny“, jak jim Jessica říkávala.

„Možná, že bude pršet,“ upozornila jsem.

„Ještě ne, mami,“ poznamenala.

Seděly jsme a společně sledovaly okolí. Poletující ptáky, vítr, který narážel do listů. Nějaký chlapeček si přinesl dokonce i malé vznášejí letadlo na ovládání.

„Dobře, ještě chvilku a pak půjdeme domů,“ pronesla jsem s důrazem matky.

„Kdyby tu byl děda, taky by chtěl, abychom ještě zůstali,“ nevzdávala se.

„Děda tu už bohužel není,“ dodala jsem smutně.

„A kde je teď?“ zazněla zvědavě Jess.

„Daleko a taky blízko,“ odvětila jsem.

„Tomu nerozumím.“

„Možná, že jeho duše je daleko anebo poletuje někde kolem,“ snažila jsem se jí to nějak vysvětlit.

„Kolem nás?“

„To nevím.“

„Škoda,“ šeptla zklamaně Jess.

„Nemusíš být zklamaná, děda už je na lepším místě a má se dobře.“

„A půjdeme za ním?“

„Jednou ano, ale ještě budeme tady zažívat různá dobrodružství.“

„A jaká?

„Všude kolem, v parku, ve městě, ve škole.“

„Škola ale není dobrodružství,“ dodal zamračeně Jess.

„Jak to že není?“

„Učíme se tam spoustu věcí, které si nechci pamatovat.“

„Až budeš starší, pochopíš, co všechno bude a nebude pro tebe důležité, ale teď se musíš učit a poznávat spoustu věcí, abys je znala, aby tě nemohlo nic v životě překvapit…aha, to je hloupost, co jsem teď řekla…chtěla jsem říct, že mnoho věcí v další části svého života rozhodně využiješ,“ dodala jsem.

Jess však byla neodbytná. Byla to zvědavka zvědavá. Pokládala mi občas prapodivné otázky, jako například: „V životě je hodně dobrodružství, že jo?“

„Ano, to je. To máš pravdu, život je hodně velký kaleidoskop událostí, které můžeš ovlivnit, ale většinou se všechno děje tak, jak má,“ odpověděla jsem se.

„Nebo když toho nemohu dosáhnout, musím počkat na ten správný čas, že?“

„Všechno má svůj čas, to je pravda.“

„Aha,“ šeptla.

„Poslouchej, Jess, kdo ti radí takové otázky?“ zeptala jsem se s úsměvem na tváři, aniž bych si uvědomovala, že některými svými dovětky zřejmě já sama v ní probouzím tu zvědavost.

„A chceš to vědět?“ zeptala se Jessica.

„Ovšem, chci.“

„Nikdo.“

„Určitě?“

„Možná, někdy ty.“

„Já?“

„Ano, vždycky se tak na mě podíváš a pak řekneš něco, co je hodně zajímavé,“ odvětila.

„V čem je to zajímavé?“

„Nevím, ale je to zajímavé.“

„Ty jsi moje milovaná holčička rozumbradová,“ dodala jsem.

„A ty jsi moje milovaná maminka.“ Jess se usmála a svou pusou se přilepila k mým rtům.

„Mám tě moc ráda, Jess.“

„Já tebe taky, mami.“

„Tak když jsme si tak hezky popovídaly, tak můžeme vyrazit domů, co říkáš? Naobědváme se,“ nabídla jsem.

„Dobře, mami,“ souhlasila a seskočila z lavičky.

 

Chytly jsem se za ruce a vyrazily domů…

 

 

 

Kapitola třetí

 

 

Iunte stála nehnutě na místě.

 

     V oblasti Třech vrchů, kterým se mnozí vyhýbají, se dějí podivné věci. Někdo věří legendám o divokých psech a někdo si myslí, že to je jen působení přírody. Lekla jsem se a netušila, co se děje. Kdo nebo co, je ten stín? Jestli se to objevilo jednou, objeví se to podruhé. Měla jsem ten pocit. Mlčení a strach uvnitř.

 

     Měla jsem opravdu. Jestli se to objevilo jednou, objeví se to podruhé. Stalo se. Znovu se kolem prohnal stín. Už to bylo jiné a i v této rychlosti bylo možné rozpoznat jakousi deformovanou tvář. Je to neživé, je to živé? Hádala jsem.

     Chtěla jsem se pohnout, když v tom se přede mnou objevil vír, který rozpohyboval písek a kamení. Pískot a hukot větru zastrašoval moje pohyby. Nakonec jsem se odlepila od země a vykročila vpřed. Vyhnula jsem se sloupovitému víru, který se zdál, že mi nechce ublížit a pokračovala jsem dál mezi ohýbající se keře. Neotáčela jsem se, ale cítila že, vír neustával. Neotočila jsem se, i když jsem zaslechla své jméno, které za mnou někdo zašeptal.

Iunte, zaznělo.

 

     Přede mnou se objevila podivná šedivá entita. Prohlížela si mě. I já si mohla prohlédnout to divné ve tvaru oválné šedobílé mlhy. Kroutilo se a skučelo, jako by uvízlo ve vlastní bublině. Cítila jsem, jak mě nutí, abych se ho dotkla. Možná to byla jen moje představa, moje podvědomí, které mě nutilo se toho dotknout. Vnitřní Já se však bránilo a zastavilo pohyb mé ruky. V ten moment se to šedivé znovu rozzuřilo. Ve své bublině se kroutilo, objevovalo a mizelo. Pak se to chtělo samo dokonce ke mně přisát, ale nešlo to. Cítila jsem, že mám kolem těla jakýsi pomyslný plášť. Neviditelný obal, který mě chránil. Když jsem viděla, jak je TO rozzuřené byla jsem i ráda, že se TO do mě nedostalo. Měnilo to svou podobu a znovu se TO  pokusilo o kontakt. Nepovedlo se. Cítila jsem obrovskou úlevu a zároveň únavu. Zřejmě to ode mě odčerpávalo energii.

 

Pak to náhle zmizelo.

 

Ve stejnou chvíli zmizel i vír. Zvednutý písek a kamení klesli k zemi a v jednom průletu vlny teplého větru ustal i prach nad zemí.

Ticho. Nastalo hrobové ticho, které po chvilce přerušilo hejno barevných papoušků. Nečekaný průlet s úhybným manévrem do pravé strany.

     Sestoupila jsem ze Třech vrchů. Vybrala jsem si těžce schůdnou cestu, z kopce dolů. Bylo mi to jedno, chtěla jsem hlavně pryč odsud. Proplétala jsem se mezi keři, vyhýbala se kamenům, až jsem narazila na úzkou pěšinu, kde jsem potkala dva mladé sběrače mušlí, kteří se po mně ohlédli. Zřejmě jsem se jim líbila. Jejich úsměv vyslaný ke mně jsem však ignorovala a pokračovala dál. Našlapovala jsem opatrně a dávala pozor na ostré kameny, kterých zde bylo opravdu dost.

„Odkud jsi přišla?“ promluvil hlas z vysokého křoví. Nečekala jsem to.

Otočila jsem se prudce, ale okamžitě poznala šamana Haute-Pa. „Ze Třech vrchů, proč se mě na to ptáš?

„Byl jsem nedaleko a cítil jsem temné síly,“ odvětil.

„Byl to asi nějaký zlý duch,“ podotkla jsem a uvědomila jsem si, že jsem na to kápla. Někdo mi to snad napověděl, že jsem věděla, s kým jsem byla v těsné blízkosti?

„Byl to zapomenutý duch,“ upřesnil.

„Kdo?“

„Zapomenutý duch.“

„Co je to?“

„Je to duše, která se neuvolnila z pozemské vibrace a hledá hostitele, aby mohla přežít.“

To bylo asi ono, proč se do mně chtěla dostat.

„To jsem zažila,“ vyhrkla jsem. „Chtělo se to do mě dostat, ale nepovedlo se jí to.“

„Máš silnou vnější energii a stojí při tobě tví strážci,“ pronesl šaman a levou rukou ve vzduchu přede mnou nakreslil neviditelný symbol.

„Jací strážci?“ dělala jsem hloupou.

Šaman se usmál a mávnul rukou. „Zkoušíš mě snad?“ He he.

„Takže zapomenutý duch,“ zaznělo v šumění listů.

„Ano.“

„A to vypadají všichni takhle?“ zeptala jsem se.

„Myslíš, nejasně, šedivě, strašidelně?“

Viděl ve svých vizích duchy, tak proč ze mně dělá hlupáka?

„Viděla jsem šedivou entitu v oválné bublině,“ hlesla jsem.

„To byl zlý duch,“ vydechl.

„A jak je odháníš, šamane?“ zeptala jsem se.

„Zaháním je v rituálu mocné matky Země a k tomu přikládám nějaké dřevěné amulety a květ Rhu,“ odvětil.

„Proč zrovna květ Rhu?“

„Naši prapředkové pěstovali tuto zvláštní a nádhernou rostlinu už po staletí. Její květ rozkvétá každé dva roky, pak se uzavře a dál čeká na chvíli, až lidé vzestoupí.“

„Nerozumím, proč květ, který rozkvétá každé dva roky je přikládán ke tvému rituálu, když jeho síla je nejmocnější v době rozkvětu?“

„To jsi špatně pochopila. Květ Rhu v době rozkvětu plní funkci tzv. portálu. Až budou lidé připraveni vstoupit do vyššího vědomí, tak květ Rhu uvolní energii a otevře mimo smyslový portál. V době klidu má opojnou vůni, která zlým duchům nevoní.“

„Kolik lidí už vstoupilo do vyššího vědomí?“

„Na to, že jsi sběračka mušlí, jsi velmi zvědavá, Iunte,“ zaujal podezřívavý postoj.

Zachichotala jsem se.

„Jsem zvědavá.“

„Až se tak stane, pak nebudou války, nebude hlad, nebude nenávist, nebudeme mít strach a vše, co nás bude obklopovat bude láska.“

Odmlčel se a rozhodl se vykročit směrem, kterým jsem šla i já.

„I já jdu tudy,“ ukázala jsem a usmála se.

„Ano, půjdu chvíli s tebou, pak se dám cestou k Zlatému údolí.“

Mám znovu využít jeho znalostí a zeptat se na to, co mě zajímá?

„Chceš se na něco zeptat?“ překvapil mně.

„Je to na mě tak vidět?“

„Ano.“

„To vědění od předků, kde ho předkové získali?“

„Jdeš na to rovnou, žádné obcházení, že?“

Usmála jsem se.

„Všechny vědomosti naši předkové získali od bytostí z vesmíru.“

„Takže to je pravda.“

Šaman Haute-Pa se na mě se zaujetím podíval. „Pravda?“

„Námořníci a navigátoři v náznacích mluvili o různých poslech z vesmíru a symbolech, se kterými je naučili zacházet. Prý jim to pomáhá lépe se orientovat na moři.“

„Oni řekli, že to je od vesmírných bytostí?“

„Ne, jen v náznacích, ale já jsem si to dokázala spojit dohromady.“

„Ty souvislosti?“

Jasně, že ty souvislosti.

„Symboly, které jsem za poslední měsíce potkávala.“

„Kde všude si na ně narazila?“ Jeho zvědavost se projevila.

„Na kamenech, na vrcholu Třech vrchů, v moři, pod útesy i na mořském dně jsem zahlédla podivné symboly.“

„Chtěla by ses dozvědět, co jsou ty symboly zač, viď?“

„Ano, chtěla.“

„Co když ty symboly nejsou určené každému?“ Překvapil mně.

„Jestli mi to není dovoleno, nebudu se ptát.“

„Význam symbolů patří do vědomostí šamanů, strážců, ochránců a jiných sentinelů. Všechno má svůj smysl a právě i to, že všichni lidé nevědí vše.“

„Co když jsem i já strážkyně?“

Podle výrazu v jeho tváři jsem ho zřejmě svou otázkou udivila, ale nezaskočila. „Jak jsi na tohle přišla?“

„Vnitřní pocit.“

„Silný argument.“

„Nestačí?“

„Někdy ne.“ Upřímnost mu nechyběla.

„Nedostala jsem na výběr,“ postěžovala jsem  si.

„Jaký výběr?“

„Nechci být sběračka mušlí.“

„A čím bys chtěla být?“

„Mořeplavec, navigátor, nebo…

„Ale ty jsi dobrá sběračka mušlí.“

„Chtěla bych mít větší moc.“

„Větší moc sebou přináší i větší odpovědnost.“

„Za co?“

„Za všechno, co můžeš změnit.“

„Změnit?“ Udivila jsem se.

„Každým svým činem můžeš změnit osudy jiných lidí i sled událostí.“

Měla bych se bát?

„Možná, že to chci.“

„Možná, bys to chtít neměla,“ varoval mě.

 

     Přicházeli jsme na rozcestí, kde se cesta rozdělovala na tři směry. Lehce jsem na něj koukla a čekala, kudy se půjde. To samé však dělal i on, jako by čekal, že ho nebudu následovat. Ale tak zvědavá nejsem. Asi.

Zastavil se a pohlédl do mých očí.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Tvá cesta je tudy,“ ukázal směrem doleva.

„A tvoje samozřejmě, tam,“ ukázala jsem doprava.

„Velmi správně. Naše cesty se rozdělují.“

„A mohu někdy chtít, vysvětil ty symboly, která jsem viděla, které nacházím, které i ve snech vídám?“ Snažila jsem se vyzdvihnout jejich důležitost. Nebo to byla jen má zvědavost?

„Uvidíme, až přijde čas, potkáme se,“ odvětil.

„A v případě jiné pomoci?“

„Samozřejmě, jsem kmenový šaman a pomáhám všem,“ usmál se.

S hlubokým úklonem jsem poděkovala a vyrazila svým směrem. Šaman Haute-Pa pozvedl ruku a čekal na místě ještě chvíli, než zmizím dohledu.

 

     Pak se vrátil zpátky, odkud jsme přišli, ale to už jsem neviděla, jen jsem se to dozvěděla. O tři dny později, když jsem potkala znovu dva mladé sběrače mušlí, kteří byli opravdu sdílní…

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování





Počet komentářů na “NEVŠEDNÍ VZPOMÍNKY – kapitola 1-3” - 3


    Eva   (15.4.2016 (13.51))

    Je tam tolik cizích jmen, že se v nich ztrácím. A pak se i ztrácím v ději, čase i prostředí. Vlastně nevím, o čem to je.


    Eva   (15.4.2016 (13.58))

    Možná od čtení odrazuje ta strašná hrubka hned v úvodní větě.


    Danny Jé   (15.4.2016 (16.32))

    Vzpomínky sběračky mušlí Iunte. Polynésie, dva tisíce let př.n.l. a doktorky psychologie, vnímavé Anee Smithové. Učitelka Olivia se svěřuje své kamarádce Daisy se svými sny. Obě rozebírají své sny jako možnost cest do minulých životů... A tom to je. Proto se možná ztrácíte v ději a prostředí. Až to přečtete celé, pochopíte vše. Není to až tak sofistikované ani složité...hrubku jsem neobjevil..ou..



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička