Nemocnice Na Pleši: Plusy a minusy

Touto dobou už mám za sebou nějaký cyklistický zájezd, na který každoročně vyrážíme o Velikonocích, další cyklovýlet před sebou, neboť květnové svátky obvykle trávíme na kolech.  Mám  nasbíráno plno fotek, zážitků, a tudíž i o čem psát. Tento rok je však vše jinak, mám problémy s krční páteří (spadla jsem blbě z kola a vyhřezla mi ploténka) a bolestivými rameny (od roku 1992 se hrbím u PC).  Nebudu vás unavovat podrobnostmi, ale v "myším" rameni, tedy u ruky, která drží myš, mám stanoveny dokonce tři diagnózy najednou. Kdo z vás to má? Jirko, já si takový "přepych" mohu dovolit.  

Můj jediný "výlet", který jsem zatím absolvovala, byly tři týdny pobytu na rehabilitačním oddělení v  Nemocnici Na Pleši na přelomu března a dubna. A protože na nové podněty mám poskrovnu, cyklistika je zatím v nedohlednu, napíšu aspoň něco o této nemocnici, třeba se právě rozhodujete, kam se upíchnete po operaci kyčle nebo kolene, a bude vám to ku pomoci.

Začnu nejprve tím lepším, a to pozitivy:

Personál: Lékařky, zdravotní i pomocné sestry, sanitáři a fyzioterapeuti jsou pořád dobře naladěni, usměvaví, v pohodě.  Tady žádný problém.

Prostředí a relativní volnost: Protože jsem nebyla pacientka, které by se hojily stehy po operaci či se nemohla skoro hýbat, mohla jsem každý víkend jezdit domů na propustku. Stačilo si o ni říci. Nemocnice je umístěna v krásném prostředí, obklopena lesy, kam jsem chodila na procházky. Buď do kopce k pomníku Sv. Václava:

Odtud dojdete do Nové Vsi nebo do Senešnice, kde je krásná kaplička.

Nebo jsem chodila z kopce k rybníku na Noveském potoku.

Nato, že od nemocnice je to parádní sešup, potkávala jsem zde pacientky s berlemi.  Jak se potom štrachají přes popadané stromy, které jsou na cestě podél potoka do Nové Vsi, ví jen Bůh.

Obědy a večeře: Obdivuji kuchařky, že dokážou z tak skromného množství surovin vykouzlit tak chutná jídla. Kromě zemlbáby, nudlí s mákem a šišek s mákem – dle mého miniprůzkumu to kupodivu hodně lidí může – mně chutnalo úplně všechno. Maso sice bylo veliké jak dětská dlaň, ale bylo to dobré. Dokonce jsem dle jejich receptu doma začala vařit špenátovou polévku, kterou jsem do té doby považovala za něco eklhaftovýho.

Bazén: Bazén s teplou vodou, ve které je jako dezinfekce nasypána mořská sůl, je báječný relax. Je malý, na cvičení se sem vejdou jen čtyři lidé. Nicméně plavat se v něm dá, zejména když se pustí protiproud. Bazén je prostě největší bonus, kvůli kterému jsem na víkend jezdila až v sobotu, aby mi neuteklo dopolední sobotní ráchání.

A teď horší stránka věci. Negativa.

Cvičení:  Ortoped mi původně doporučil rehabilitaci v Kladrubech, revizní lékař zdravotní pojišťovny mi ji schválil a pro případ, že by to v Kladrubech zamítli, jako další umístěnky mi napsal Nemocnici Na Pleši a Jánské lázně. V Kladrubech to dle mého očekávání shodili ze stolu – převis poptávky je tam obrovský – a já pak volila mezi dalšími rehabilitačními instituty v  pořadí.  Rozhodla vzdálenost – od Sedlčan je to cca 20 km – a také internetové stránky z Pleše. Zejména fotka paní, která cvičí s gumami tzv. SM metodu, kterou vyvinul doktor Smíšek.

http://naplesi.cz/rehabilitace.html

Tento druh cvičení mi doporučila fyzioterapeutka během rehabilitace, na kterou jsem docházela do sedlčanské nemocnice v lednu. Ukázala mi některé cviky jen tak bez gum. Doktora Smíška jsem si vyhledala na Youtube a zkoušela to cvičit doma, ovšem oni to tam bez cvičitele moc nedoporučují, protože nevíte, jak přitom dýchat.

Zavolala jsem do rehabilitačního centra v Nemocnici Na Pleši a sestra na příjmu mi řekla, že pobyt trvá tři neděle, pokud máte schválení od zdravotní pojišťovny doplácíte jen 150 Kč za den a že za týden mohu nastoupit. Tak jednoduché to bylo. Byla jsem natěšena na tu úžasnou tělocvičnu plnou nejrůznějších přístrojů a míčů všech velikostí.

Moje zklamání pak bylo nebetyčné. Za těch dvaadvacet dní jsem o tělocvičnu ani nezavadila, vlastně jsem vůbec necvičila, nikdo mě nenaučil žádné cviky, v nichž bych mohla doma pokračovat. Nikdo si se mnou nepopovídal, jak si uspořádat pracovní stůl s PC, jak držet myš, jakou zvolit židli  – kamarád ajťák byl během rehabilitace na Slapech o tomto do detailu poučen.

Moje kamarádka Radka, která napsala knihu Vozík a vězení je pro každého, mi říkala, že v Kladrubech měli procedury od rána do pěti hodin odpoledne, třebas i 12 procedur za den. Kamarádka Anička se v Kladrubech léčila s vyhřezlou bederní ploténkou a nadšeně mi vyprávěla, že celý den se něco dělo a večer padla schvácena do postele. A pokud ještě měla sílu, mohla se jít pobavit do místní hospody. Prý zde zhubla 5 kilo.

Já jsem měla za den celkem tři procedury po cca 25 minutách.  V půl osmé jsem místo snídaně navštívila fyzioterapeuta, který mi promačkával body na krku, nazvala bych to jako něco mezi akupresurou a masáží. Od půl deváté,  tedy v době, kdy chodila lékařka po vizitě, následovala elektroléčba – magnet a interference. Od 10.20 byl bazén a od 10.45 už bylo volno. Žádné další procedury, natož SM systém, se nekonaly. Přišlo mi skoro zbytečné kvůli cca 1,5 hodině procedur  trávit celý den v nemocnici. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem si přečetla propouštěcí zprávu.  

Uvádí se zde m.j.: nácvik stabilizačního cvičení Cp., stabilizační cvičení svalů RM, HSSP, nácvik správného stereotypu dýchání, nácvik správného postavení lopatek, SM systém, mobilizační techniky.…… je toho tam požehnaně a na papíře to vypadá moc hezky. Jsem zvědava, jak to vysvětlím ortopedovi, až se na tu zprávu podívá.

Pokoj s televizí: Byla jsem v pavilonu C, vzdáleném cca 250 m od hlavní budovy. Jsou zde pokoje po třech, dvě postele pod okny a naproti nim jedna postel, nad níž je umístěna televize.

Moje spolubydlící byly starší dámy, obě ročník 1944. Když si první večer pustily  jejich oblíbený seriál, který já nemusím, ba přímo nesnáším, a když si televizi zesílily na plné koule, protože obě špatně slyší, řekla jsem si, tak tohle nedám, takhle ležet pod televizí, která mi řve nad hlavou a na kterou navíc ani nevidím (a ani nechci).  Poprosila jsem staniční sestru, jestli by mě nepřeložila na jiný pokoj, kde nebude nad postelí televize, nejlépe, když tam nebude vůbec žádná televize.

Dostalo se mi lakonické odpovědi:  "S tím se nedá nic dělat, to se musíte domluvit na pokoji."

Říkám: "Paní naproti mně evidentně trpí bolestmi, nemůže moc chodit a já jí mám ještě zakazovat televizi? To by bylo od mě bezohledné, radši se přestěhuji."

"Já vás ale nemám kam dát, všechny pokoje jsou stejné. Na to si stěžují skoro všichni, co spí pod televizí, už jsem to říkala i vedení, ale oni to neřeší."

"Když si na to stěžují skoro všichni, tak je tady asi něco špatně?"

"A jak byste to udělala vy? Ty pokoje jsou nové, lišty jsou tam zabudovány napevno, ještě to nemáme ani zaplacené."

O tom jsem přemýšlela celou noc, co bych udělala s tou debilní televizí, protože jsem nemohla spát. Kdyby bylo po mém, prohodila bych ji oknem…. Nahlas však navrhuji: "Tu televizi bych posunula místo těch hodin, stačí prodloužit kabel."

Následuje jen nechápavý pohled, který naznačuje, co si to vymýšlím za ptákoviny. Dle mého názoru by bylo ideální odstranit třetí postel, ta do toho pokoje prostě nepatří. Ale během pobytu jsem poznala, že toto je soukromá nemocnice, kde je na prvním místě business a pak teprve blaho pacienta, takové řešení nemá šanci na úspěch, protože by přišli o 150 Kč na den plus platby od pojišťovny za třetího pacienta. A vynásobte si to 365 dny a počtem pokojů.

Teď trochu odbočím, někteří lidé si stěžovali, že jim účtují 150 Kč i za dobu, kdy jsou doma na propustku. Mně osobně toto nevadilo a považuji to za marginální záležitost.

A jak se to vyvrbilo s televizí? Moje obě spolubydlící naštěstí nepostrádaly sociální inteligenci. Když mě viděly, jak ležím pod televizí a z uší mi trčí mezizubní kartáčky jako ucpávky do uší, pochopily. Bednu zapínaly až po večeři a zvuk ztlumily na minimum. Já si v posteli luštila křížovky a sudoku a seriály jsem měla jen jako tichou zvukovou kulisu – no řeknu vám, i to byla někdy síla, "mluvící hlavy" produkovaly neskutečně stupidní repliky.  Polštář jsem si hodila na opačnou pelest jen v případě talk show J. Krause, Vražd z Midsomeru a Všechnopárty s K. Šípem. Shodou okolností u Šípa byl jako host astronom Petr Scheirich, který pro mě vypracoval skvělé hvězdné mapy do elektronické knížky Hvězdná obloha. Netušila jsem, že ho někdy uvidím "live" z tak velké blízkosti.

Štěstí na spolubydlící neměl cca osmdesátiletý pán s berlemi, který seděl celý sklíčený na chodbě a brečel. Když jsem se ho zeptala, co se děje, svěřil se mi, že má postel pod televizí a spolubydlící ho šikanují a schválně si nahlas pouští sportovní kanály. Že mu celý den nad hlavou řvou fotbaly a hokeje a že se to nedá vydržet.

Den propuštění: Proč jsem musela nastoupit v úterý a nemohla odejít z nemocnice v pátek, nýbrž zase v úterý, jsem zcela nepochopila. I když možná jo, zřejmě v tom hraje roli těch 2 x 150 Kč za víkend.   Takže jsem jela v sobotu domů na propustku, v neděli navečer se vrátila, pobyla jeden den a v úterý ráno mě propustili.

A na co si stěžovali ostatní pacienti a pacientky? Uvedu namátkou: umývadla v koupelnách jsou tak malá, že se v nich nedají přeprat ani kalhotky a vyčistit zuby bez pocákání nohou, kavárna a přilehlý bufet zavírají v 16.00 hodin, takže večer už se zde nedá nic koupit. Není tu žádná hospoda. Kavárna má o víkendu, tedy v době návštěv, otevřeno jenom od 13.00 do 16.00.

Takže suma sumárum sečteno a podtrženo. Pokud je vám více než 70 let, chcete být mezi lidmi, chcete, aby o vás bylo dobře postaráno, dostat dobré jídlo navíc podávané ve slušném prostředí, trávit volné chvilky v příjemném lesoparku, je pro vás Nemocnice Na Pleši vhodným místem. Z tohoto důvodu se sem mnoho starších lidí rádo vrací. Pokud jste mladší a potřebujete se co nejrychleji dostat do formy a vrátit se do práce, tak si vyberte radši zařízení, kde vám, co se týče rehabilitace, dají více do těla.

Jo a ještě jedno pozitivum jsem si odnesla z tohoto pobytu.  Nikdy nebudu skuhrat a otravovat ostatní lidi, kde mě co bolí. NIKDY! Každý má svých starostí dost a nikoho to nezajímá. Pregnantně to vyřešila jedna cca osmdesátiletá paní, která se slunila na terase u našeho pavilonu a nedaleko níž seděli cca dva šedesátníci a nadávali, litovali se a naříkali. 

Vybafla na ně: "Kluci, nechte už toho naříkání, to se nedá poslouchat. Bavte se o něčem jiném, koukněte na tu krásnou přírodu kolem."

A "kluci" překvapeně vzhlédli: "Paní, a o čem se máme bavit?"

"Bavte se třeba o sexu."

"Paní, když my už nevíme, jak to vypadá."

"Kluci, já vám o tom budu vyprávět."

A jestli neumřeli, vyprávějí si o sexu dodnes.