NEVŠEDNÍ VZPOMÍNKY


18. dubna 2016, autor Danny Jé,



Kapitola desátá

 

 

     Ten den jsem byla se svým kamarádem Terencem v Peel Parku. Bylo 5. července 2008. Seděli jsme na jedné z laviček a pozorovali stromy, větve a listí, jak se pohupuje.

 

„Já to nádhera viď?“ spustila jsem.

„Je, to máš pravdu,“ souhlasil a usmál se.

„Co se směješ, ty ostříhánku?“

„Hele, nech si toho jo.“

„Máš to vzadu pěkně vybraný.“

„Ani mi nemluv, to jsem dopadl ještě dobře.“

„Vážně?“ podivila jsem se.

„Představ si,“ spustil. „Sedím u holičky. Ta si povídala s kolegyní a najednou jí přestal fungovat strojek…“

„Snad nemají jenom jeden?“ skočila jsem do toho.

„No, to nemají, ale…“ pokračoval. „Tak ho vypojila z elektriky a začala s ním kroutit a mačkat, prostě jsem slyšel, jak se snaží něco udělat. Nešlo to. Řekla to té své kolegyni a ona jí podala druhý. Vrazila ho do zásuvky a jelo se. Jenomže,“ Terence zvedl prst. „Přišel okamžik, kdy se i tenhle strojek zastavil. To jsem slyšel, jak už nadává. Otočil jsem se s dotazem, jestli mě ostříhají. Usmíval jsem se, takže se holička také usmála a omluvila se s tím, že podobnou věc ještě nezažila. Museli sáhnout do šuplíku paní šéfové a vytáhnout úplně nový.“

„A taky nešel?“ usmála jsem se.

„Si dělej legraci, málem jsem vypadal jako pankáč, ale dopadlo to dobře.“

„Jedna strana ostříhaná a druhá ne, to je moderní,“ žertovala jsem. Chtěla jsem k tomu ještě něco dodat, když v tom prolétl kolem holub.

„Pták jeden,“ vyjekla jsem.

„Lekla ses, co?“

„Aby ne,“ rozhodila jsem ruce. „Málem se mi splašily hůlky.“

„A jaký si měla dneska den?“

„Prázdniny.“

„Aha, zapomněl jsem.“

„Co ty?“

„Jo, dobrý, asi pojedu na služebku do Londýna.“

„To je fajn, ne?“

„Ale jo, je.“

„Jsem si koupila v jednom krámečku voňavé čajíky.“

„Čajíčky jo?

„Jo jo, bylo to fajn, koupila jsem si hned dva domů.“

„Máš je tady?“

„Jasně, že mám,“ ukázala jsem do brašny na dva papírové sáčky. „Kdybych šla domů, tak tě nestihnu.“

„A voní to až ven,“ vyzdvihl Terence jejich vůni.

„Jeden je Lesní směs a druhý se jmenuje Kouzelná zahrada.“

„Někdy ochutnám.“

„Když se stavíš u mě tak jo,“ zaculila jsem se.

„A co kdybychom se prošli?“ nabídl.

„Jo, takhle dokola a zpátky?“ rýpla jsem si. Nepochopil to.

„Jo, klidně.“ souhlasila jsem.

Šlo se.

Vyrazili jsme na cestičku podél parku. Pak jsem ukázala na jeden strom po naší levici. „Nádhera.“

„Jo, ten je krásný, ty květy fialkově růžové, krása,“ dodal a úsměv ozdobil jeho tvář.

„Stačí trochu přírody a člověk je hned nabitý ohromnou energií,“ pronesla jsem nadšeně. „Člověk hned zapomene na ty negativní věci kolem.“

„Jo, to máš pravdu, ale vždycky to nejde.“

„Občas to chce takový set-up – restart našich myšlenek, našeho vědomí.“

„Jejda, jsi úplná filozofka,“ poznamenal.

„Jo, připomnělo mi to ten článek, co jsme si dneska četly s Frankie.“

„A jakej?“ zvědavě vyzvídal.

„Bylo to o síle lidského pohledu,“ začala jsem. Určité povrchní myšlení, někdy chybné myšlení a mdlost uvědomění lidí kalí pohled na spoustu krásných věcí.“

„Asi ano,“ špitl.

„V každodenním životě…,“ pokračovala jsem. „…není možné cítit radost a lásku k sobě ani ke druhým, protože se nám dějí i nepříjemné věci a my jsme plní negativních emocí. To co prožíváme celý den, ovlivňuje samozřejmě naše myšlenky. Cítíme vztek a možná i strach. Většina z nás se dívá na to, co jsme v životě získali a co máme. Ani si neuvědomujeme, že si tak děláme život složitější. A ještě se divíme, že se z toho nemůžeme dostat…“

„Jednou někdo napsal: Jestliže se soustředíme na to negativní, stále nás to negativní obklopuje, protože když se soustředíme na to, co nám chybí, trápíme se tím a dodáváme tomu energii,“ poznamenal.

„Je to pravdivé,“ podotkla jsem. „Opakem toho všeho je pocit štěstí, který se pak odráží jako energie, kterou vyzařujeme. S usměvavými tvářemi rozdáváme radost do okolí.“

„Hezky řečeno,“ usmál se.

„Díky.“

„Půjdeme tudy,“ řekl.

„Změna trasy?“

„Co takhle zajít k řece?

„Návrh přijat.“

Usmála jsem se a chytla ho kolem ramen.

Hned zpozorněl.

„Klídek, je to jen kamarádské chycení,“ vyhrkla jsem okamžitě, když jsem viděla jeho překvapený obličej.

„Však jo.“

„No, nevypadal jsi na to, že bys nebyl překvapený,“ zasmála jsem se.

„Tak jasně, že mě to překvapilo.“

„To bylo taky vidět. Jsme kamarádi, chápeš, ne?“

„Ne.“

„Tak to neřeš,“ ukázala před sebe.

 

Vyrazili jsme k řece.

 

 

                                                        * * *

 

Cesta k řece Irwell trvala jenom chvíli.

„Půjdeme rovnou k vodě, ne?“ navrhla jsem.

„Jo, klidně. Sedneme si tam na nějakou lavičku.“

 

Usmál se, k tomu nebylo třeba více slov. Mlčky jsme se pak přemístili na první lavičku, která byla volná. Bylo hezké počasí, takže jich moc prázdných nebylo, ale našli jsme. A hned u vody. Seděli jsme a pozorovali klidnou řeku. Všimla jsem si, že na protějším břehu seděli dva rybáři.

 

„To by mě zajímalo, jestli v tom horku něco chytnou,“ projevila se u mě zvědavost.

„Třeba jo,“ ozval se Terence a ukázal na labutí rodinku na pravé straně břehu, kde jsme seděli my. „Jsou nádherná, ty mláďata.“

„A že jich mají,“ začala jsem počítat. „Jedna, dva, tři, čtyři…a pět.“

„To teda jo.“

„A rodiče, jak jsou na pozoru,“ usmála jsem se.

„Chrání mladé.“

„Možná, že tamhle mají hnízdo,“ ukázala jsem rukou.

„Jak jsi na to přišla,“ udivil se.

„Většinou si staví hnízdo na okraji břehu a tamhle jsou zrovna místa…“

„…myslíš ty rákosové útvary,“ skočil mi do řeči.

„Přesně tak,“ podotkla jsem a plácla ho do stehna. Mlask!

„Co je?“ vyhrkl překvapeně.

„To máš za to, že mi skáčeš do řeči,“ vysvětlila jsem.

„Asi dostaneš na zadek,“ pohrozil.

„To si můžeš zkusit,“ ohradila jsem se.

„Jen aby ses nedivila.“

„Cha, cha, cha,“ zasmála jsem se.

To jsem však neměla dělat. Terence mě uchopil svou rukou za rameno a otočil k sobě. Nebránila jsem se. Možná, že bych to ani nestihla. Přitáhl si mě k sobě a ohnul o stehna.

„Blázne,“ vyjekla jsem a máchala rukama jako na vodě.

„Se necukej, dám ti jen na zadek,“ zasmál se.

 

V první chvíli to vypadalo, že jsem se vzdala, ale to bylo jen na oko. Přetočila jsem se a chytla Terence za ruku. Táhla ho dolů z lavičky.

 

„Spadneme,“ vyslal obavy, které se během chvíle splnily.

Žuch.

Spadli jsme.

 

Nikdo nás naštěstí neviděl. Já to však nevydržela a začala se smát. Terence zakroutil jen hlavou a pak se začal smát také.

 

„Ty jsi dílo,“ pronesla jsem.

„Já? Ty jsi mě vyprovokovala,“ bránil se.

„Ale je tu měkká tráva, chci tu zůstat,“ pronesla jsem tiše a usmála se.

„Jsi jako dítě.“

„To jako dospělí nemohou blbnout?“

„Tak asi jo, ale přece jenom.“

„Co přece jenom?“

„Asi jo.“

„Hele, to je právě ono. Člověk by se měl uvolnit a vrátit se někdy do dětských let. Odpoutat se od těch všedních starostí. Třeba zajít do přírody, zaskákat si, proběhnout se. Klidně se válet po trávě, i kdyby lidi koukali, ale jsme někdy tak svázaní, že si to nedovolíme.“

„Nejsi ty učitelka?“ poznamenal s úsměvem na tváři.

„To s tím nemá nic společného. To je můj názor, ty obchodní manažére.“

„Už budu muset jít.“

„Kam spěcháš?“ udivila jsem se.

„Slíbil jsem Blaire, že s ní pojedu do divadla,“ odvětil.

„Ty chodíš do divadla?“

„Občas.“

„A Blaire?“

„Miluje divadlo.“

„A ty?“

„Jak co, některé představení je fakt nuda.“

„Tak upaluj, já tu ještě zůstanu,“ usmála jsem se a podávala mu ruku.

„Chceš zvednout?“

„Kdepak, jen ti podávám pac na rozloučenou,“ upřesnila jsem.

„Ty jsi stejně srandistka,“ zasmál se a vstal.

 

Plácl mě do ruky a s pozdravem odešel.

 

Já pořád ležela na měkké trávě a užívala si tu volnost uprostřed zelené.

Usmívala jsem se a mezi prsty propouštěla sluneční paprsky. Hrála jsem si jako malá, ale bavilo mě to. Pak jsem dělala z rukou dalekohled a sledoval dění v korunách stromů, které byl poblíž. Když v tom jsem měla před sebou stín. Dala jsem ruce na stranu a podíval se za sebe. Nade mnou stála nějaká osoba. Mladá holka s batohem přes rameno.

 

„Promiňte, nerada otravuji, ale můžete mi poradit, jak se dostanu na hlavní?“ zeptala se.

„Jste tu autem?“ Vtipkovala jsem.

„Jakže?“ udivila se.

„Jestli jste tu autem?“ opakovala jsem svůj dotaz. Asi to nepochopila.

„Ne, pěšky,“ odvětila.

„Tak to bude nejlepší, když se…,“ posadila jsem se a podívala se na neznámou. Úplně to ve mně hrklo. Střetly jsme se očima a já zmlkla. Nemohla jsem ze sebe dostat ani jedno slůvko. Ona se usmála a pomohla mi. „Co bude nejlepší?“

„Nejlepší bude, když se vydáte po támhleté cestě…,“ ukázala jsem rukou. „…rovnou…tam…“ Znovu jsem se zasekla. Co se to se mnou děje?

„A vy jste odsud?“ zeptala se.

„Jak odsud?“

„Z tohoto města?“

„Ano, bydlím nedaleko,“ odpověděla jsem. „A vy?“

„Teď už ano. Přistěhovala jsem se asi před dvěma roky.“

„A neznáte to zde?“ udivila jsem se.

„Nechodím moc do této části.“

„Ale tady se neztratíte,“ usmála jsem se.

„Věřím, že ne,“ poděkovala a vyrazila k cestě, kterou jsem jí ukázala.

 

Seděla jsem a pozorovala její lehkou chůzi. Byla vážně krásná a až mě to zarazilo, že jsem se na ní tak zadívala. Doufám, že se o mně nebude myslet nic špatného, ale i kdyby…Už jí nikdy neuvidím. Nikdy neříkej nikdy. Význam této věty jsem pochopila asi za dvacet minut, když jsem z parku vyrazila po cyklistické trase. Měla jsem namířeno za otcem, který dělal v jedné firmě na Lower Broughton Road. Na konci této cyklistické trasy stála ta neznámá černovláska. Opřená o zábradlí a koukala do mobilu. Šla jsem kolem a dělala jsem, že ji nevidím. Všimla si mě. Byla jsem ráda. Okamžitě jsem se zastavila a přišla blíž.

 

„Našla jste, co jste hledala?“ zeptala jsem se.

„Jsem Andrea,“ nastavila ruku. „Ale můžeš mi říkat Andy, jestli budeš chtít.

„Těší mě, já jsem Olivia,“ usmála jsem se a opřela se o zábradlí vedle ní.

 

Andrea uklidila mobil a podívala se na mě. Zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla něco říct. Ruka byla připravená ke gestikulaci a ústa otevřená.

 

„Měla jsem schůzku, ale nepřišla,“ spustila.

„To mě mrzí,“ projevila jsem soucit.

Usmála se a pohodila vlasy.

„Jsi odněkud poblíž?“ zeptala jsem se.

„Ty mě balíš?“ vystřelila.

„Oh, to ne. Nejsem na holky, jen ses mi zdála jako fajn holka,“ odvětila jsem. Proč se mě na to ptá?

„Dobře, alespoň víme, na čem jsme.“

„A na čem?“

„No, že nejsi na holky.“

„Ale kamarádky můžeme být přece…blbost promiň, skoro se neznáme,“ omluvila jsem se a odlepila se od zábradlí.

„Neblázni, tak jsem to nemyslela,“ zastavila mě rukou.

„Tak půjdeme někam na drink?“ nabídla jsem.

„To je dobrý nápad,“ souhlasila a usmála se.

 

Vyrazily jsme.

 

Bohužel nejbližší lokál byl na Lower Broughton Road a ten měli zavřený. Proto mi nabídla, že můžeme jít k ní domů, že má bar plný. Nenutila mě, jen to nabídla a předpokládala, že odmítnu a budeme pokračovat dál směrem na Cheetwood. Ani nevím, proč, ale já jsem to pozvání přijala. Odvážné? Hned jsem si vzpomněla na Daisy a její románek s Derekem, ale tohle je něco úplně jiného. Myslela jsem si.

 

„A kde bydlíš?“ zeptala jsem se.

„V Lord Street,“ odvětila.

„Tak tam jsem ještě nikdy nebyla.“

„Je to klidná čtvrť a je to hned kousek odsud,“ ukázala kudy.

„Vypadá to dost hloupě co? Bydlím tu od dětství a neznám to tady?“

„Proč? Spousta lidí bydlí ve městech a nezná všechny jeho ulice.“

„Asi máš pravdu.“

Jen se usmála.

 

K mému překvapení to vážně trvalo jen několik minut, ani nestačila dopovědět svůj příběh o svém trenérovi plavání, který po ní koukal…

 

 

                                                        * * *

 

     Seděla jsem na světle hnědém otomanu a čekala, až Andy přinese pití.

 

„S ledem nebo bez?“ zaznělo zpoza rohu.

„Asi bez, ale více toniku,“ poprosila jsem.

„Počítala jsem s tím,“ ozval se její hlas, ale to už blížila se dvěma skleničkami v ruce. Položila je na stolek. Jednu přede mně a druhou o kus dál. Na místo, kam se pak posadila.

„Nevím, jak to říct, ale stačil mi jen jeden pohled,“ pronesla a sedla si blíž vedle mě.

„Vážně?“ hrála jsem blbou. Cítila jsem v sobě neklid. Poněkud jiný než jsem zažívala s muži. Při větě: Vždyť já nejsem na holky, jsem v první moment nevěděla, jestli přesvědčuji sama sebe nebo koho?

„Vážně,“ usmála se.

„Nechce se mi uvěřit, že jsem přijala to pozvání,“ podotkla jsem a znovu se cítila trochu nesvá.

„Bojíš se?“

„To ne, ale cítím se tak nějak divně.“

„Zažíváš něco, co jsi nezažila, viď?“

„Asi tak nějak,“ odvětila jsem.

„I když to bude znít podivně, tak to já taky,“ opět se usmála a dotkla se mé ruky. Její oči zářily jako dva plamínky. Naše pohledy se setkaly a stačilo opravdu málo a věděly jsme, co chceme. Chceme tu druhou. Nikdy jsem netušila, že to bude tak vzrušující. Její ruce se omotaly kolem mého těla a já se nezmohla ani na půl slova. Ale chtěla jsem namítat, bránit se? Určitě ne. Byla zkušená a já bezbranná. Vášnivé polibky se střídaly s pohyby rukou. Cítila jsem její dlaně, jak mě hladí. Jemně se dotýkají mých prsou. Vzrušovalo mě to. Vzdychla jsem.

„Chci tě, chci tě moc,“ ozvala se Andy.

Nebylo to poprvé, kdy se mě takhle dotýkala dívka, ale nikdy jsem necítila takové vzrušení. Ani nevím, jak se to stalo. Bylo to tak rychlé. Měly jsme obě svlečené trika a mačkaly jsme se na sebe.

„Jsi nádherná,“ pošeptala a zajela rukou do mého rozkroku. Vzdychla jsem a moc jsem si v duchu přála, aby nespěchala, aby její vášeň nevyprchala. Řekla jsem to. Usmála se a pokynula hlavou. Jako by mi rozuměla. Pomalu mi rozepínala kalhoty značky Jeans. Hezky pomalu, knoflík po knoflíku, až se objevily moje žluto bílé kalhotky.

„Jako kopretina,“ pronesla a rukama se dostávala na můj zadek. Pořád se usmívala. Já se nadzvedla a ona volně stáhla mé kalhoty dolů. Poradila si s nimi opravdu bravurně. A když se objevily někde u kotníků a pak zmizely v nedohlednu někde za stolkem, políbila mě na břicho.

„Dneska tě udělám šťastnou,“ podotkla a jemně zajela rukou mezi nohy.

 

Byla jsem vzrušená a ona to věděla. To by její cíl – udělat mě šťastnou. A musím uznat, že se jí to dařilo. Když mě zbavila kalhot, tak mi pomalu stahovala kalhotky, ale opravdu pomalu. Ve mně se to stupňovalo. Byla tak něžná, a když se její prsty dotýkaly mého těla, chvěla jsem se. Ona mlčela a chvílemi jen vzdychla. Neudržela jsem se a několikrát jsem také vzdychla, opravdu nahlas. Usmála se a o to více se soustředila na body mého těla. Na body, kde jsem byla hodně vzrušená. Kalhotky se blížily ke kolenům a v jednom momentu jsem měla pocit, že si mě prohlíží. Chtěla jsem, aby se mě dotkla. Udělala to. Její ruce se natáhly a vášnivě sevřely má prsa. Pak se její hlava ocitla na úrovni mého místa největšího vzrušení a několikrát se ho svými rty dotkla. Ach. Bylo to tak vzrušující, že jsem chtěla křičet, ale držela jsem se a schovávala si to na vhodnější příležitost. I když jsem měla pocit, že se tam ani nedostane a já se prostě udělám. Jako by tušila, že jsem napnutá jako struna, kdy stačí zahrát na ten správný tón a bude po všem. Stáhla ze mě kalhotky a obrátila mě na záda. Pak se přiblížila svými rty k mým zádům. Cítila jsem její dech a pak její vlhké rty, jak dopadají na mé tělo. Něžné polibky mě vzrušovaly čím dál tím víc. Jemně mi pak pohladila stehna. Nejdříve z vnější a pak z vnitřní strany. Vnímala jsem každý její dotek, a když se její ruka dostala přímo mezi ně, vzdychla jsem. Byla to nádhera. Skoro jsem nemohla popadnout dech. Přišlo to tak rychle, že jsem se na to nestačila ani připravit. Jako by s tím počítala, že to čekat nebudu a užívala si to. Mé vzrušení dosáhlo vrcholu rozkoše. Vykřikla jsem a několikráte vydechla za sebou. Srdce se mi rozbušilo a já si užila svůj orgasmus. Když pochopila, že dosáhla svého, její ruce mě začaly hladit po zádech a sem tam sjely až k zadku. Po chvíli uklidnění jsem ucítila opět její rty na svých zádech.

 

„Ty nemáš asi nikdy dost,“ poznamenala jsem šeptem.

Jemné zachichotání přerušil její hlas. „Prostě jsi sladká.“

Nevěděla jsem, co si mám myslet, ještě jsem se s něčím podobným nesetkala. Chovala se jako by se do mě zamilovala. A co když ano?

Její ruce mě stále hladily, chtěla jsem se otočit. „Ještě ne,“ bránila se.

Bylo to příjemné, tak jsem jí nechala, ale chtěla jsem i já ochutnat její tělo. „Teď jsem na řadě,“ vyhrkla jsem.

„Za chvíli,“ poznamenala a znovu mě políbila na zádech. Její polibky pak zamířily až k šíji. Znovu se mě zmocnilo to ohromné vzrušení jako na začátku. Jak ona to dělá? Natáhla jsem ruce a podvědomě roztáhla nohy. Její ruka okamžitě sjela ke stehnům. Bylo to vzrušující, ale já chtěla vidět její tvář, její oči, její vášeň. „Otočím se, chci tě vidět.“

 

Nenamítala a já se mohla otočit. Konečně jsem viděla její tvář a její oči, které byly plné vášně. Její dlaně okamžitě přistály na mých prsou. Pak sjely něžně do boků, kde trochu zmáčkly mé rozechvělé tělo. Ano, to jsem potřebovala. Silnější dotek něžných rukou. Svíjela jsem se a užívala si to. Ona byla ten tvůrce té vášně, toho ohromného přívalu rozkoše, kterou jsem prožívala. Nemohla přestat a vlastně ani nechtěla. Ani já to nechtěla. Cítila jsem se neukojená. Cítila jsem, že mě naplňuje znovu obrovská energie, která chce skrze vášeň ven. Probouzelo se ve mě napětí, které chtělo ven. Držela jsem to ještě chvíli pod zámkem. Nechtěla jsem to ukončit. Ještě ne. Ale její ruce věděly moc dobře, co dělají a já se po několika pokusech to potlačit, tomu zcela odevzdala. Byla tak něžná, silná a úžasná. Její prsty dokázaly vykouzlit s mým tělem nádhernou symfonii vášně a já znovu prožila neuvěřitelný orgasmus.

 

Dýchala jsem jako po deseti kilometrovém běhu.

 

Usmívala se a hladila mě znovu po mém těle. Neměla jsem tušení, jak tohle dělá, ale potom jsem začínala mít pocit, že tohle já jí nikdy neoplatím.

 

     Zvedla se a nabídla mi sklenici vody. Nadšeně jsem jí přivítala a s úsměvem na tváři jsem naklopila celý obsah do svých úst. I ona se napila ze své sklenice. A znovu měla vlhké rty. Připravené zaútočit na mé tělo. Cítila jsem to a chvěla jsem se vzrušením už předem. Usmála jsem se na ní a políbila její rty. Dotyk mé ruky na jejím těle udělal první bod. Vzdychla a určitě očekávala, že s ní provedu to, co ona provedla se mnou, ale já nevím, jestli tohle dokáži. Nikdy jsem neprožila nic tak vášnivého, abych mohla něco takového předat dál. Byla jsem jako prvnička a mé obavy se mě snažily zmocnit. Dostala jsem strach.

 

„Neměj strach. Nepřemýšlej nad tím, prostě si to užívej,“ vybídla mě.

 

Zřejmě to na mě bylo poznat, že mám strach. Nevzdala jsem to a poslouchala jí, co mi říká. Pomalu mě vedla, krůček po krůčku. Mé rty se dotýkaly její kůže a při dotyku mých dlaní se její bradavky postavily. Funguje to, pomyslela jsem si. Něžně jsem si pohrávala s jejím tělem, a když byla pode mnou, stáhla jsem jí kalhotky. Chtěla jsem i sukýnku, ale zastavila mě. „Tu mi nech.“ Usmála se.

 

Pak roztáhla nohy a mé tělo dopadlo na její klín. Vydechla a její ruce mě okamžitě začaly mačkat prsa. Rovněž jsem se neubránila několika vzdechům i přesto, že jsem se soustředila hlavně na ní. Nešlo to. Vzrušovalo mě i to, jak se chovala, jak se hýbala, jak se mě dotýkala. Nepozorovaně jsem se dostala až k jejímu klínu a konečně se ho dotkla. Byla vlhká a rozhodně připravená. Její hladká kůže vyholeného místa mě vzrušovala natolik, že jsem to nevydržela a mé prsty zajely dovnitř, až vyjekla. Ucítila jsem její dech, jak se pomalu zrychluje. Snažila jsem se jí políbit, ale vždycky uhnula hlavou do strany. Zřejmě to prožívala mnohem víc než já. Nebo jinak. Pak se zastavila a usmála, a já mohla strčit jazyk do její vlhké pusy. A jak jsem to udělala. Ucítila jsem, jak se uzavírá prostor kolem mých prstů. Byl to jen krátký okamžik, ale i to stačilo k tomu, aby po chvilce prožila intenzivní orgasmus. Vydechla jsem také. Bylo to nádherné splynutí dvou těl. Přitáhla si mne blíž, skoro jsem na ní ležela. Její ruce mě omotaly kolem těla a já uslyšela její hlas. „Vidíš, že jsi to zvládla.“

Její úsměv byl známkou spokojenosti.

„Bylo to nádherné,“ pronesla jsem a znovu přiložila své rty na její.

„Jsi sladká a budu tě chtít vždycky.“

Její věta mě překvapila, proto jsem se musela zeptat.

„Chceš se mnou chodit?“

„A vadilo by ti to?“

„Asi ne, nevadilo.“

„V tom případě, je vše v pořádku,“ usmála se a její prsty pohladily moji šíji.

„To jsi nechtěla udělat, že?“ vyhrkla jsem s úsměvem na tváři.

„Chtěla, protože mě vzrušuješ a ty miluješ sex,“ odvětila.

„Nic podobného jsem ještě nezažila, tak…“

„…tak vzrušujícího?“ přerušila mně.

„Jo, tak vzrušujícího.“

„A kolikátá jsem tvá holka?“ zeptala se.

„Druhá, tedy…jestli se může počítat jen mazlení,“ popřemýšlela jsem.

„Možná.“

„Možná?“ pozvedla jsem obočí.

„Tak jo, může se to počítat,“ zasmála se.

„Ale…“

„…co ale?“ znovu mě přerušila.

„Já jsem chtěla říct…“

 „…vím, říkala jsi, že na holky nejsi.“

„Ano, to jsem říkala, ale událo se něco, co nemohu vysvětlit,“ dodala jsem.

„Chodila jsi jen muži, že?“

„Měla jsem jen tři, ale nestálo to za nic,“ odpověděla jsem.

„Ukážu ti krásnější věci,“ usmála se.

Pohladila jsem jí a pošeptala jí něco do ucha.

„Vážně jsi to tak cítila?“ zeptala se na to.

„Ano, miluji jahody, zřejmě proto to přirovnání,“ odvětila jsem.

 

Pak se Andy znovu usmála, lehla si na záda a pomalu a potichu odříkávala, co jsem jí pošeptala.

 

„Jako když polykáš jahodový krém a jeho lahodná chuť se rozplývá na jazyku…“

 

 

 

 

Kapitola jedenáctá

 

 

     V pátek odpoledne, 25. července jsme seděly s Daisy na trávě a trochu meditovaly. Já moc ne, já se spíše koukala. Zrovna jsem otevřela oči, a když jsem se otáčela, zahlédla jsem nějakého kluka. Stál u stromu a držel se ho. Jakoby si s ním povídal. Zaujalo mě to.

 

Daisy zvedla oči. „Olivie, s tebou to nemá cenu.“

Snažila jsem se vrátit zpátky do meditace, ale Daisy už skončila.

„Promiň, nějak jsem se nemohla soustředit,“ omluvila jsem se.

Daisy se rozhlédla a samozřejmě si také všimla toho kluka u stromu.

„Jako on?“

„Jo. Mám pocit, že jsem ho už znala dříve,“ odvětila jsem.

„Vážně?“

„Jo, vážně.“

„Chceš s ním chodit?“

„To rozhodně nechci,“ ohradila jsem se. Hned jsme si vzpomněla na Andy.

„A proč tě tedy zaujal?

„Jako bych ho už viděla, vážně.“

„Tak půjdeme domu a já tě trochu rozeberu, co říkáš?“ navrhla.

„Dobrá, ale jen trochu. Aby to nedopadlo jako minule,“ souhlasila jsem s úsměvem na tváři.

„Žádný strachy.“

Daisy mě pohladila po rameni. Vstaly jsme a pomalu odcházely z parku. Mě to však nedalo a ještě jednou se po něm ohlédla. Chtěla jsem se ujistit, jestli ten pocit budu mít znovu. Znovu jsme se setkali pohledem. Znamenalo to něco nebo se mi to jen zdálo? Mé úvahy přerušil znovu hlas mé kamarádky Daisy. „Tak už pojď.“

 

Šly jsme.

 

 U Daisy jsem usedla na její pohodlný otoman a nechala se obsloužit osvěžující minerálkou.

 

„Hned se do toho pustíme,“ zvedla prst a usmála se.

„Ty jsi nějak nedočkavá,“ procedila jsem mezi zuby.

Znovu jsem se napila a pak sklenici položila na stolek. Daisy mezitím zmizela, ale pak se objevila i s polštářkem a vonnými tyčinkami.

„Dneska to uděláme s velkou parádou,“ poznamenala.

Jen jsem se usmála. Podívala se jí do očí a pak pozvedla levé obočí.

„A to mělo znamenat, co?“ zareagovala.

„Jak jsi natěšená,“ dodala jsem a opřela se.

„Udělej si pohodlí, zapálím tyčinku, pustím nějakou příjemnou muziku a navštívíme tvé minulé životy.“

„Dobře,“ souhlasila jsem a lehla si na zelenkavý otoman.

 

Daisy pustila velmi příjemnou meditační hudbu a já zavřela oči. Cítila jsem ohromný klid, který podpořila příjemná vůně vycházející z vonné tyčinky. Pak jemný hlas Daisy a její ruka se dotkla mých ramen. Bylo to uvolnění. Jako bych vydechla s úlevou, jako by ze mě spadla veškerá únava, veškerá tíha světa – mých starostí. Cítila jsem ohromný klid, její líbezný hlas mě uspával…

 

**

 

…ocitla jsem se ve světě, který mi připadal tak povědomý. Svět plný krásných květin, pestrobarevných palouků. Svět tady se zdál jako ráj. Ženy s květy ve vlasech, s náhrdelníky ze dřeva; děti pobíhající kolem, jejich smích zněl do dálek, tak byly šťastné. To všechno kolem hrálo neskutečnými barvami.

 

– Ostrovy bez hranic.

 

     Pozorovala jsem řezbáře, mladého a pohledného muže, jak se mazlí s kusem dřeva a kouzlí nožem i svými rukama. Byl jako kouzelník, který uměl dřevu vdechnout život.

V tom se tam objevila dívka spoře oděná a její krásně tmavé oči nešly jen tak přehlédnout. Dlouhé vlasy spletené do jednoho útvaru. Byla to Kikai, dcera náčelníka.

 

„To je krásná socha,“ ozvala se.

Muže s nožem to zaujalo, „Jsem rád, že se ti to líbí.“ Usmál se. „Ale ještě není úplně hotová.“

Dívka jen mrkla.

Líbila se mu. Už to vypadalo, že se jí dotkne rukou. Nic z toho se však nestalo, protože se tu objevil Ainnai – navigátor.

Znala jsem ho.

 

 „Co to děláš?“ Jeho hlas byl ostrý jako dýka, který se zrovna zabodl do jeho ruky a zastavil jí. Ucukl a sklopil zrak. Ona se otočila a utekla pryč.

„Ty nevíš, kdo to je?“ znovu udeřil Ainnai.

„Vím,“ ozval se Wivin.

„Chlapče nešťastná, kdyby to viděl někdo jiný, někdo z posluhovačů mocného Kringuda nebo Lahaie, jejího vyvoleného, dobře by se ti nevedlo,“ upozornil Ainnai.

„Ano, vím,“ sklesle dodal Wivin a snažil se zakrýt smutek, který brouzdal jeho myšlenkami. Ainnai byl starý a zkušený mořeplavec a vytušil, že Wivin ke Kikai chová city. Bohužel není z hlavní kmenové linie Tanua Kana a tudíž nemá právo se ohlížet po dcerách náčelníka Kringuda, ani po Kikai, ani po Dubin, i kdyby se o ně neucházel jiný válečník z kmenové linie Tanua Kana.

„Najdeš si jiné děvče, Wivine,“ poznamenal Ainnai.

 

     Stála jsem sice opodál, ale slyšela jsem každé slovo. Řezbář Wivin se pak vrátil ke své práci, protože socha nebyla ještě hotová.

 

„Mohu ti pomoci, Iunte?“ zeptal se neznámý hlas.

„Mohu ti pomoci, Iunte?“

 

Chtěla jsem se pohnout, když v tom se přede mnou objevil vír, který rozpohyboval písek a kamení. Pískot a hukot větru zastrašoval moje pohyby. Neotáčela jsem se, ale cítila, že, vír neustával. Neotáčela jsem se, i když jsem zaslechla své jméno, které za mnou někdo zašeptal.

Iunte, zaznělo.

 

Přede mnou se objevila podivná šedivá entita. Prohlížela si mě. I já si mohla prohlédnout to divné, oválné, šedé. Kroutilo se a skučelo, jako by uvízlo ve vlastní bublině. Cítila jsem, jak mě nutí, abych se ho dotkla. Možná to byla jen moje představa, moje podvědomí, které mě nutilo se toho dotknout. Vnitřní Já se však bránilo a zastavilo pohyb mé ruky. V ten moment se to šedivé znovu rozzuřilo. Ve své bublině se kroutilo, objevovalo a mizelo. Pak se to chtělo samo dokonce ke mně přisát, ale nešlo to. Cítila jsem, že mám kolem těla jakýsi pomyslný plášť. Neviditelný obal, který mě chránil. Když jsem viděla, jak je to rozzuřené byla jsem i ráda, že se to do mě nedostalo. Měnilo to svou podobu a znovu se to pokusilo o kontakt. Nepovedlo se. Cítila jsem obrovskou úlevu a zároveň únavu. Znovu jsem zaslechla své jméno, ale odmítala jsem na to pohlédnout…

 

**

 

„Olivie, probuď se,“ vybízel mne jiný hlas.

„Olivie, probuď se!“ Byla to Daisy.

Pomalu jsem otevírala oči. Přede mnou se objevila tvář mé nejlepší kamarádky Daisy. „Copak se děje?“

„Máš hodně zajímavou minulost,“ poznamenala.

Chtěla jsem se zvednout, ale ruce mě nechtěly poslechnout a mé tělo těžklo a těžklo.

„Cítíš se unavená?“ zeptala se.

„Ano, chtěla bych se napít, ale zřejmě to nedokážu.“

Daisy se natáhla pro sklenici a podala mi napít.

Srknutí přerušil opět její hlas. „Diskarnát byl znovu ve tvém minulém životě, že?“

„Zřejmě ano,“ pokývala jsem hlavou.

„Ale nedostal se do tebe, že?“

„Nedostal.“

A ten řezbář to je ten kluk v parku, že?“

„Nevím, ale cosi mě k němu táhlo, ale možná miluje tu dívku s černými vlasy.“

„No, možná, že taky ne.“

„Myslím, že jsi mi odkryla mnohem více, než si myslíš,“ posadila jsem se a začala jí vyprávět některé své sny, které mi dávaly smysl a všechno to pěkně zapadlo do sebe. Mé puzzle se skládalo. Byla jsem překvapená, jak rychle se mi vybavovaly mé sny, mé minulé životy na podivném ostrově v Polynésii před dvěma tisíci lety. Mluvila jsem a ukazovala. Ruce najednou tancovaly před mým tělem, doleva doprava, do všech stran. Byla jsem plná příběhů a jiných útržků, které se spojovaly v jeden další příběh. Trvalo to asi půl hodiny. Vyschlo mi a znovu jsem požádala Daisy o pití. Okamžitě mi nalila další sklenici minerálky a hltala mé vyprávění. Byla jsem jako náměsíčná. Byla? Nevím.

Pak jsem se zastavila. Ruce klesly k tělu a má ústa utichla. Jako by se zastavil čas. Já se usmála a v ten moment se znovu čas rozběhl.

„Jak dlouho tu jsem?“ zeptala jsem se.

„Asi čtyřicet minut,“ odvětila Daisy.

„Asi mi to dává smysl,“ dodala jsem. A tobě asi také co?“

„Mě už ano,“ odvětila a usmála se.

„Některé věci mi dávávají smysl, ale co ten diskarnát?“ zeptala jsem se.

„V tom minulém životě, kde jsi byla sběračkou mušlí se pravděpodobně něco stalo, a to pak drželo v tobě strach a ten přivedl tohoto diskarnáta.

„Tenhle ten disgranát,“ vyprskla jsem smíchy, protože jsem se přeřekla.

Daisy se také zasmála. „To zní docela vtipně.“

„To se povedlo,“ podotkla jsem a znovu jsem se napila. Sklenice pak byla znovu prázdná.

„Hned ti naleju,“ ozvala se Daisy a sáhla po plastové láhvi, kterou měla u stolku. Zřejmě tušila, že budu vyprahlá. A to jsem vážně byla. Další sklenice minerálky ve mně zmizela. Daisy jen vyvalila oči, ale nic neříkala. Ach. Zaznělo. To jsem se pak usmála a položila sklenici zpět na stolek.

„Teda, mám dneska nějak žízeň,“ pronesla jsem a zaujala sedící polohu.

„Taky se nestačím divit,“ podotkla.

„Ale cítím se mnohem lépe,“ poznamenala jsem s nadšením. „Všechno to ze mne spadlo.“

Nelhala jsem. Vycházela ze mě radost a pozitivní nálada. Nešlo to zadržet. Usmívala jsem se jako praštěná.

„Pochopení a uvědomění,“ pronesla Daisy a sedla si vedle mě.

„Zřejmě ano,“ dodala jsem a natáhla ruce. Chtěla jsem obejmout.

 

 

                                                        * * *

 

     Ten večer jsem u Daisy zůstala přes noc. Daisy si půjčila nějaký film. Bylo rozhodnuto. Program dnešního večera bude promítání.

Co doma

 

„O čem to je?“ stačila jsem se zeptat ještě předtím, než jsem dopadla do pohodlného otomanu.

„Název si nepamatuji,“ odvětila.

„Takže to bude překvapení,“ dodala jsem a s úsměvem na tváři.

„Jo, to bude,“ řekla a zeptala se, jestli budu chtít něco k pití.

Ukázala jsem na džus.

„A jaký ten džus?“

„Třeba rybíz, ale zřeď mi ho s vodou.“

„Oukej,“ kývla a vyrazila do kuchyně.

Udělala jsem si pohodlí a čekala na Daisy.

„To byla rychlost,“ poznamenala jsem na její adresu, když jsem viděla, že se blíží do obýváku.

„Spěchám, jedu na kole,“ usmála se a mrkla po mě okem. Položila pití na stolek a otočila se k DVD přehrávači.

„Tak to zapni,“ pobídla jsem jí. „Nezdržuj to.“

„Je tam ovladač, zapni telku,“ ukázala pod stolek.

„Jasný.“

Sáhla jsem pro ovladač a zapnula televizi.

Daisy se mezitím přesunula ke mně. Přeskočila jsem menu a pustila film.

Když zahlédla název ani se nedivím, že si ho nezapamatovala. Také jsem stihla jen první dvě slova. Celý název podle obalu pak byl: »Bemerkelsesverdige minner fra to personer på slutten av verden«.

„To je nějaké norské dílko?“ Usoudila jsem podle názvu.

„Když nás to nebude bavit, tak dáme ten druhý film,“ řekla Daisy.

„Ty máš ještě jeden?“

„Pro jistotu.“

„Pro jistotu?“

„Vždycky mám záložní plán,“ usmála se.

„Vždy připravena,“ podotkla jsem.

Daisy se zakřenila.

A film začal.

Začalo to poklidně, skoro jako romantické drama

 

…parta holek vyrazila na chatu jedné z nich, byla to tzv. dámská jízda, protože chlapi jeli na fotbal, tak se holky spojily a vyrazily samy…

Co se stalo pak, mě nemohlo nechat klidnou. Dvě holky se tam sblížily a prožili spolu krásný románek u vody…

 

Všímavá Daisy okamžitě zareagovala. „Nějak jsi zpozorněla, když ty holky se do sebe zakoukaly.“

Co jí budu vyprávět, že? Moje setkání s Andy zatím zůstane mým tajemství. Určitě to někdy Daisy řeknu, ale dnes ještě ne.

„Hezký,“ řekla jsem.

„Jenom hezký?“

„Co bych ti k tomu měla říct,“ pronesla jsem a sáhla po sklenici s pitím. „Ty už jsi to snad viděla, že tě to nepřekvapilo?“

„Neviděla,“ odpověděla.

„Tak vidíš, mě to překvapilo,“ hájila jsem si svůj neutrální postoj.

„Jejich vztah začal velice zvláštním způsobem,“ poznamenala.

„Asi, tak už koukej,“ vybídla jsem jí.

Daisy se usmála, ale její úsměv skrýval něco. Jako by snad věděla, co se mezi mnou a Andy stalo. Blbost, To neví.

 

Film pokračoval a k mému překvapení, vlastně ani ne tak k překvapení, jako že jsem to spíše očekávala, že to tak skončí. Nejdříve se spolu pomilovaly, pak se rozešli a na konci filmu spolu odjely do Florencie…

 

Hodina a půl pryč.

„Dáme i ten druhý film?“ zeptala se Daisy.

„Možná, že u něho usnu,“ podotkla jsem.

„Takže, ty holky tě nakonec nudily?“

„Nenudily, to ne, ale přece jenom je už po jedné hodině.“

„Únava?“

„Tak trochu.“

„Vybrala jsem jiný velmi zajímavý filmeček,“ snažila se mě navnadit.

„A jaký?“

„»Fontána«“

„To mi něco říká,“ snažila jsem se vzpomenout, ale bezvýsledně.

„No, to je ten film, jak se snaží zachránit ten vědec svou ženu, ale je to taková fantazie. Začíná to ve středověku, pak současnost a budoucnost. Hlavní hrdina hledá Fontánu mládí, aby mohl zachránit svou ženu, která umírá na rakovinu. Je to vážně dobrý film,“ odpověděla.

„Zní to dobře, tak to bych mohla i vydržet,“ usmála jsem se.

„Hraje tam Hugh Jackman a Rachel Weiss,“ dodala.

„Jasný, tak to tam dej,“ pobídla jsem jí.

Daisy byla evidentně nadšená.

„Proč se chceš na to podívat ještě jednou, když jsi to už viděla?“ zeptala jsem se.

„Jednou? Blázníš. Já to viděla už čtyřikrát. Je to bezva film.“ Překvapila mě.

„Tak to ti nevím, kdo je větší blázen,“ poznamenala jsem.

„Počkej, až to uvidíš. Pak si povíme,“ zvedla prst a usedla zpět do svého rohu.

Film se rozjel.

 

…začalo to tajemně a po půlhodině jsem měla pocit, že mě ten film zcela pohltil…

 

Když na mě Daisy promluvila a že to zkoušela nejméně 3x, nereagovala jsem. Prostě jsem nevnímala, jak jsem do toho filmu byla zažraná.

„Hezký, co?“ zaťukala mi na rameno.

Lekla jsem se. Škubla s sebou. „Jsi cvok? Nestraš mě,“ pohrozila jsem s vážným výrazem ve tváři, který se ovšem po chvilce změnil v úsměv. „Je to vážně hezkej film.“

„Já ti to říkala,“ zatvářila se vítězně.

„Jo, říkala a teď neruš,“ mávla jsem rukou a znovu se ponořila do děje příběhu.

 

     Film skončil někdy před třetí hodinou ranní. Několikrát jsem zívla a dopila džus. Ani se mi nechtělo vstávat a představa, že budu muset jít domu, byla vážně vražedná. Daisy mě však vysvobodila. „Klidně tu přespi.“

„Šlo by to?“

„Jasně, že jo.“

„Díky, ani se mi nechce už nikam jít,“ přiznala jsem se.

„Trochu jsem s tím i počítala,“ usmála se a vyrazila do vedlejší místnosti. Do ložnice.

Po chvilce se vrátila a držela peřinu. Pak se najednou otočila a vrátila se zase zpět do ložnice.

„Co to bylo?“ zasmála jsem se.

„Proč ti budu stlát tady, když můžeš spát se mnou v ložnici,“ odvětila.

„S tebou?“ zarazila jsem se.

„Je to dvoj postel spojená dohromady,“ upřesnila.

„Tak jo, ale ještě se dojdu, alespoň opláchnout.“

„Jasně, klidně, já půjdu pak,“ ozvala se a mezitím vypnula televizi a uklidila prázdné sklenky.

 

Já se opláchla a během deseti minut jsem ležela v posteli. Usnula jsem však ještě předtím, než Daisy dorazila. Ráno jsem se probudila první. Otevřela jsem oči a ucítila čísi ruku na svém boku. Byla to Daisy. Jen jsem se otočila, jakože se dostanu mimo dosah její ruky, aniž bych jí vzbudila. Nepovedlo se. Probudila se.

 

„Co se děje? Někam jdeš?“

„Ale ne, jen jsem se otáčela na bok,“ odpověděla jsem a otočila se.

„Dobře,“ šeptla a otočila se zády ke mně.

Ještě chvíli jsem ležela, když mi začal hrát mobil.

„Co je to za rámus,“ vylítla Daisy.

Lekla se. Zřejmě si nepředstavovala, že jí bude budit někdo tak brzo.

Brzo? Bylo skoro deset.

Vypnula jsem vyzvánění a telefon vrátila zpátky do kapsy.

„Kdo to byl? Zeptala se Daisy.

„Máma, ale já jsem jí už psala, že jsem u tebe,“ zalhala jsem. Byla to Andy.

„Dobře, chci spát,“ ozval se její ospalý hlas.

„Tak spi, já jdu domu,“ oznámila jsem a vstala z postele.

Daisy něco zamručela a pak zřejmě znovu usnula.

 

Já se oblékla a odešla domů.

 

 

 

 

Kapitola dvanáctá

 

 

„Mami,“ ozvala se Jess z vedlejšího pokoje.

„Copak potřebuješ?“ zeptala jsem se a jako starostlivá matka jsem samozřejmě vyrazila za hlasem svého dítěte. Občas jsem si v duchu říkala, jestli tohle je jeden z těch aspektů být dobrou matkou.

„Mami, chtěla jsem se zeptat, jestli pojedeme letos k moři.“

„Chtěla bys zase k moři?“

„Tak u moře jsme byly před dvěma roky ve Francii, v Nice, a bylo to vážně super. Krásné pláže a úžasné moře,“ nadšeně vyprávěla.

„Pravda krásná dovolená před dvěma roky, Nice 2006,“ dodala jsem.

„Nádherné pláže, moře,“ zavzpomínala Jess.

„Dobře, podíváme se po nějakém hotelu u pláže.“

„Díky, mami,“ Jess poděkovala a obejmula mě.

 

Hned obědě jsem si sedla k internetu a zadala do vyhledávače: Dovolená u moře. V první moment vyjelo neuvěřitelné množství přímořských destinací. Často se mi zde objevovala Francie, Itálie, Řecko, Španělsko, ale také Tunis, Alžírsko a Maroko. Další africký stát Egypt měl také zajímavé nabídky; Marsa Alam, Safaga nebo Sharm El Maya. Nicméně sama za sebe jsem se rozhodla pro Evropu. Řecko: Rhodos, Thassos, Korfu, Zakynthos nebo Kréta. Itálie: Sardinie, Kalábrie. Španělsko: Andalusie, Ibiza, Mallorca, Costa Blanca nebo Costa del Sol u Malágy. To všechno vypadá lákavě. Ve Francii jsme už byly, takže zřejmě Řecko nebo Španělsko.

 

„Jess, můžeš sem jít?“

„Už jdu,“ ozval se její hlas.

„Můj návrh, co se týče naší dovolené. Ve Francii jsem už byly, takže Řecko nebo Španělsko. co ty na to?“

„Španělsko,“ vystřelila bez přípravy.

„A jako destinace?“

„Co tam je na výběr?“ zeptala se.

„Tak třeba: Costa Brava, Ibiza, Mallorca, Andalusie nebo Costa del Sol.“

„Tak já bych brala Andalusii,“ vybrala si.

„A proč zrovna Andalusii?“

„Možná kvůli krásné maurské architektuře a pak nádherné pláže Costa del Sol,“ odpověděla.

Usmála jsem se.

„A chtěla bys vidět i nějaké ty památky?“ zeptala jsem se, ale dobře jsem věděla, že ano. Přece jenom měla něco po mém otci, jejím dědečkovi.

„Ovšem, že ano. Nějaký poznávací výlet, někam se podívat, něco vidět a pak pláže.“

Očividně to měla už naplánované. Po kom to jen má?.

„Souhlasím, také bych to tak viděla,“ usmála jsem se a listovala dál v nabídkách Španělských letovisek. Přeskočila jsem stránku a narazila na Řecká letoviska Alikanas a Zakynthos.

„A co Řecko, Jess?“

„Ale mami, Španělsko je lepší volba,“ ozvala se z pokojíku.

„Hm, já vím, ale Alikanas je klidné místo, nádherné pláže nebo Vassiliki, co?“ zkusila jsem to.

„Budeme hlasovat?“ zeptala se.

„Jo, to by bylo zajímavé – 1:1,“ poznamenala jsem.

„2:1 pro mě, mami,“ vyrazila ke mně.

Zasmála jsem se.

„A to mi řekni, jak jsi k tomu to výsledku dospěla?“

„Jednoduše. Hlasuje se oběma rukama a ty už jsi několikrát ve Španělsku byla, já ještě ne, takže se ti strhává jeden bod,“ odvětila.

Chytrá holka, jak si to dokáže obhájit.

„Dobře, souhlasím, Španělsko se mi také líbí, takže je rozhodnuto. Letošní dovolená bude ve Španělsku – v Andalusii. Jen musím ještě najít nějaký pěkný hotel u pláže.“

„Díky, mami,“ znovu mě objala a vrátila se zpátky do svého pokoje.

 

Najít nějaký příhodný hotel poblíž Costa del Sol nebyl žádný problém. Asi nejvhodnější se mi zdál Hotel Malága Picasso poblíž pláže Guadalmar. Vyhledala jsem si na internetu podrobnější informace a rezervovala dvoulůžkový pokoj na dobu, kterou tam strávíme. Ještě chvíli jsem seděla u internetu, když z pokojíku vykročila Jess. v ruce držela velkou knihu.

 

„Co to neseš?“ zeptala jsem se.

„To je jedna stará kniha, Historie Španělska,“ odvětila.

„Ukaž, kde jsi ji vzala?“

„V knihovně.“

„To je asi jedna z těch, kterou jsem si přivezla z Leeds.“

„Takže to je ještě po dědovi?“

„Jo, ta je ještě po dědovi,“ odpověděla jsem. „A proč jí sem neseš?“

„Protože jsem si vyhledala kapitoly o Andalusii A docela bych ráda viděla, věže Torre del Oro a Giralda v Seville,“ spustila. „A rozhodně bych ráda navštívila Piccasovo Museum v Maláze.“

„Já bych zase ráda viděla botanickou zahradu Jardín Botánico-Histórico La Concepción a Paseo del Parque. Park, který je navržený jako promenáda plná rostlin a květů,“ přiznala jsem se.

„Hlavně sluníčko, že jo?“ poznamenala.

„Ovšem, sluníčka není nikdo dost,“ pousmála jsem se.

„Už teď se moc těším,“ dodala a vracela se zpět do svého pokojíku s poznámkou: Bude to nádherná dovolená.

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička