NEVŠEDNÍ VZPOMÍNKY – kapitola 13-15


20. dubna 2016, autor Danny Jé,



 

Kapitola třináctá

 

 

     Ležela jsem na pohovce a poslouchala „An Evening With John Petrucci & Jordan Rudess.“ Půjčil mi to minulý týden kamarád mé mladší sestry Eleonor, Andrew Parker. Bylo mu teprve 14 let, ale už chodil šest let na kytaru. Rozumím, že se mu tohle líbí. Musím uznat, že to je vážně moc pěkné. Dohrála skladba „Hang 11“, když mi začal vyzvánět mobil. Koukla jsem na display. Andy mi volá.

 

„Andy, co pak mi chce?!“

„Haló?“ pronesla jsem.

„Ahoj, Olivie. Co děláš?“ zeptala se.

„Válím se a poslouchám cédo?“ odvětila jsem.

„Nechtěla by ses projít?“ navrhla.

„Jo, klidně, proč ne. Kdy?“

„Dneska.“

„Dneska?“

„Jo, za dvacet minut na Rochdale Road u té zastávky.“

„Kam půjdeme?“

„Můj návrh je Sand Hills.“

„A pak?“

„Třeba někam za řeku, Peel Park?“

„Návrh přijat, tak za dvacet minut.“

„Jasný, pa,“ rozloučila se.

 

     Položila jsem telefon na stolek a pomalu se zvedla. Před otevřenou skříní jsem hledala něco, co bych si mohla vzít na sebe. Je to rande nebo jen procházka? Uvidíme, s čím Andy přijde. V každém případě se na ní těším. Řekla jsem na ní? Ano, řekla. Usmála jsem se a sáhla po zelenkavém přiléhavém triku. Svlékla jsem si to, co jsem měla na sobě a zkusila si to zelené. Párkrát jsem se otočila. Jo, to by šlo. Džíny si nechám a můžu jít. Udělala jsem dva kroky ke stolku a natáhla se pro mobil. Strčila jsem si ho do kapsy a vyrazila. Pak jsem se ještě zastavila před zrcadlem a trochu si projela rukou vlasy. Úsměv a šlo se. Doma jsem nechala vzkaz na lednici. „Na večeři jsem doma.“

 

Vklouzla jsem do bot a zmizela za dveřmi.

 

                                                        * * *

 

     Kráčela jsem po jižní Thornton Street. Pak jsem na rohu odbočila doprava na Collyhurst Street a na křižovatce doleva. Už zdálky jsem viděla Andy, štíhlá fešanda s černými dlouhými vlasy. Stála přesně tam, kde říkala. Na Rochdale Road u autobusové zastávky. Jen tak jsem jí z legrace prozvonila a sledovala jí, jestli se koukne na telefon. Koukla se na něj a pak na mě mávla.

 

     Vzhledem k tomu, že na zastávce stáli další dva lidé, cestující, tak jsme se pozdravily a jen si pohladily ruce. Úsměv a mrknutí, stačilo, aby to každá pochopila.

 

„Tak jak ses dneska měla?“ spustila jsem se.

„V celku dobře, co ty?“

„Šlo to.“

„Šlo to?“ nadzvedla obočí.

Naklonila jsem se blíž k ní. „Tak jo, myslela jsem na tebe.“

„To já také, proto jsem ti zavolala.“

Hodila po mně těma svými čokoládovýma očima.

„A co vůbec děláš za práci?“ zeptala jsem se.

„Jsem letuška.“

„Vážně?“

„Jo, jsem letuška u Jet2.com,“ ujistila mě, že jí mohu opravdu věřit.

„A kam lítáš?“

„Většinou na lince Leeds – Malaga.“

„Z Leedsu?“

„Jo, Leeds Bradford International Airport,“ odvětila. „Tam dojíždím.“

„A proč ne z letiště v Manchesteru?“

„Taky někdy, když zaskakuji za někoho jiného, ale většinou v Leeds.“

„Aha,“

 

Usmála jsem se a neodpustila si poznámku v podobě krátké a neškodné otázky. „A nemáš předky ve Španělsku?“

„Mám, je to poznat, že?“ usmála se a sáhla mi na zadek.

Okamžitě jsem zpozorněla. „Co to bylo?“

„To je ten temperament,“ sykla.

Začala jsem se smát. Ale nebylo to tomu, co řekla, bylo to něčím jiným. Andy si však myslela, že to bylo tomu, co řekla. „Nebylo to tak vtipné.“

„Já se směji něčemu jinému“ upřesnila jsem.

„A čemu?“ Zvědavost sílila.

Vzpomněla jsem si na situaci „Chceš se mnou chodit? – A tvá odpověď byla: A vadilo by ti to?“

„Stále to trvá.“

„Co trvá?“

„Zájem.“

Zastavila jsem se. „Jo, věřím ti.“

„A proč jsi se tomu tak smála?“

„Prostě mi přišlo k smíchu, že učitelka chodí s letuškou.“

„Ty jsi učitelka?“

„Jo, jsem.“

„To bych nikdy neřekla.“

„Já taky ne.“

Začaly jsme se tomu smát. Lidé, co procházeli kolem jen koukali a kroutili hlavami.

„Jo, Anglie a její konservatismus,“ poznamenala jsem.

Andy se usmála, a když jsme našly vchod, tak hned za vstupem si mě k sobě přitáhla.

„Jsi vášnivá.“

To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Pak se její ruce zmocnily mého těla a její rty se dotkly mých. Jemně jsem vydechla. Splynutí nedočkavých rtů vykonalo své. Vášnivě jsme se políbily.

 

Poté jsme se chytly za ruce a prošly jsme celý Sand Hills směrem na jih podél řeky Irk. Poblíž Roger Street jsme se pustily a já jí navedla k novému mostu přes řeku Irwell.

 

„Proč jdeme tudy?“ zeptala se.

„Myslím si, že tudy je to asi nejlepší. Přejdeme ten most se zeleným zábradlím a pak prokličkujeme mezi King Street, Bury Street a Cleminson Street. Podél řeky Irwell, která se tam pak stáčí a pokračuje znovu na sever,“ odvětila jsem.

„Ty to tu vážně znáš“ pochválila mě.

„Mám ráda přírodu.“

„A já tebe.“

„V Peel Parku se ti bude líbit. Je to tam klidnější než kolem Sand Hills a příroda tam, je naprosto nádherná,“ přešla jsem její poznámku.

Souhlasila. Usmála se a sáhla pro mobil.

„Nebudeš volat taxi, že ne?“ zamračila jsme se, ale jen trochu.

„Jo, zavoláme si taxi,“ odvětila.

„Kašli na to,“ zastavila jsem ji. „Je to procházka, je to rande, tak to vychutnávej.“

„Dobře.“ Zarazila se.

„Co se děje?“ vyrazila jsem.

„Nic, nic, promiň,“ omluvila se.

„Tak co se děje?“ trvala jsem na odpovědi.

„Jsem zvyklá, všude se nechat vozit,“ dodala a znovu se usmála. „Změna je život.“

„To je jasný,“ souhlasně jsem pokývala hlavou a pohladila jí po tváři.

Bylo to matoucí a přesto nádherné. Její zmatenost. Její otevřenost. Její křehkost.

 

Vyrazily jsme směr – Peel Park.

 

 

                                                        * * *

 

      Přivítalo nás krásné a klidné prostředí zdejšího parku. Já to zde znala, ale Andy soudě podle toho, jak si prohlížela místní flóru, tak sem často určitě moc nechodí.

 

„Ty sem moc nechodíš, viď?“ zeptala jsem se.

„Ne, nemám tolik času,“ odpověděla.

„A že jsi navrhla jít sem?“

„Asi jsem trochu romantik. Příroda, ty a já.“

Usmála jsem se.

„A jak často lítáš?“

„Je to různé.“

„Takže tě tak často neuvidím, že?“

„Ale uvidíš. V měsíci mám tak dvanáct letů. Zbytek mám volno, když někdo nevypadne samozřejmě.“

„Z letadla?“ usmála jsem se.

„Ze své směny, ty srandistko.“

„A jak trávíš čas?

„Buď jsem doma, čtu si nebo koukám na televizi a pak nějaká ta párty,“ odvětila.

 

Mezitím jsme sestoupaly schody, které nás přivedly do upravené cesty ve tvaru slzy. Opodál jsme narazily na místní historické muzeum. To nás moc nezajímalo, tak jsme pokračovaly dál. Pestrobarevné záhony byly opravdovou ozdobou tohoto parku. Líbilo se mi tu a podle úsměvů “mé španělské krásky“ Andy, tak jí také.

 

     Po seznámení s jedním velmi zajímavým panorámatem jsme si vyhlédly lavičku a usedly na ní.

„Jako minule“ poznamenala jsem.

„Jako minule?“ Andy nerozuměla.

„Támhle opodál,“ ukázala jsem. „Tam jsem přeci ležela a ty jsi chtěla poradit, jak se dostaneš na hlavní.“

Úsměv a mrknutí.

„Aha, už to chápu,“ řekla a nadechovala se k dalšímu proslovu, když jsem se k ní nečekaně přiblížila a strčila jí svůj jazyk do úst. Její ruce vystřelily a hned si mě přitáhly blíž. Vzájemná přitažlivost se odrážela v intenzitě polibku. Dlouhý a vášnivý polibek nenechal ostatní smysly pozadu. Chutnala mi, slyšela jsem jí zlehka vzdychat a cítila jsem její nenechavou ruku, jak se dostává pod mé triko. Při prvním kontaktu s její dlaní jsem se vyšponovala. To byl smysl pro pohyb. Všechny mé receptory byly okamžitě v plné pohotovosti. Hrála si se mnou a já jí to dovolila. Vlastně jsem to chtěla, aby se mě dotýkala – všude. Snažila jsem se i pohybovat tak, aby pochopila, co má udělat. Ona to však věděla moc dobře a jen čekala. Jen sledovala, jak se uvolním a sama si řeknu, co potřebuji.

 

     Byly jsme stranou a to bylo jedině dobře, protože já to chtěla. Její doteky, její polibky, její všechno v sobě. Líbala mě na krku. Pak mi vyhrnula triko, aby se dostala i na další část mého těla. Postupovala níž, až zavadila o mou bradavku. Jemně jí stiskla mezi zuby. Málem jsem vyjekla. Co šílí?

 

„Vzrušuješ mě…moc,“ vysoukala jsem ze sebe snažíc se jí zastavit.

„Tak to abychom šli ke mně domů,“ řekla a vrátila mé tričko do původní polohy.

Chvěla jsem se předem, ta představa, že se mě bude znovu dotýkat, mě vzrušoval už teď. Změnila jsem však názor.

„Ještě ne, pokračuj,“ zakňourala jsem a znovu si vyžádal její pozornost.

„Ty myslíš, že bych…jako tady…?“ udivila se.

„Jen to udělej,“ pobídla jsem jí a rozepnula si pásek, aby pochopila, co se od ní žádá. Usmívala se a byla zaskočena mou reakcí. Co to po ní chci. Všechny mé receptory byly znovu okamžitě v plné pohotovosti. Znovu se mě dotýkala a do těch kalhot také zajela. Bez ostychu jsem se prostě uvolnila a nechala sebou prostupovat touhu, která to tak chtěla. Stupnice vzrušení byla na maximu. Můj dech se stupňoval a já si přitáhla Andy blíž k sobě. Její tvář skončila v mém objetí na mé hrudi a já mohla vypustit v tichosti energii, kterou jsem měla v sobě nashromážděnou.

 

Chvilku jsem vydechovala a pak jsem na Andy vyslala úsměv.

 

„Krásný.“

„Překvapila jsi mě,“ dodala.

„Proto už můžeme jít.“ Úsměv ozdobil mou tvář.

„Ke mně domů?“ zeptala se váhavě.

„Ovšem, protože já tě moc chci,“ pronesla jsem.

„Taky tě chci.“ Andy se usmála a postavila se.

„Teď zavolej ten taxík, ať jsme doma, co nejdřív,“ vyhrkla jsem.

„Myslíš to vážně?“

„Kdepak, žertovala jsem.

Andy zvedla ruku a ukázala: ty, ty, ty.

Zaculila jsem se a chytla jí za ruku.

„Jdeme!“

 

Vykročily jsme rázně, už to nebyla taková prohlídková procházka.

 

Spěchaly jsme…

 

 

                                                        * * *

 

     Klíče zarachotily v zámku bytu Andy – a? Vlastně ani nevím, jaké je její příjmení. Pro mě to byla jen Andy a já zase pro ní jen Olivie. A tak to také na nějaký čas zůstalo. Byla také starší, ale nezáleželo na tom.

 

Stála jsem před dveřmi a netrpělivě očekávala, až bude vstup povolen. Už. Dveře se otevřely a my vstoupily.

„Skočím si do koupelny,“ oznámila jsem.

„Klidně si dej sprchu, já pak přijdu za tebou,“ usmála se a já věděla, že to nedopadne dobře. Anebo právě naopak? Měla jsem samozřejmě pravdu. Když jsem ve sprše byla otočena zády, ucítila jsem na svých zádech cosi měkkého. Pomalu jsem se otočila a Andy se zubila. Naše ústa se znovu k sobě přisála a naše jazyky znovu spojily. Ruce se omotaly kolem těl a naše nohy se téměř zapletly do sebe. Chtěly jsme jedna druhou pozřít, jak moc jsme byly plné vášně.

 

     Opatrně jsem si natočila Andy ke stěně a druhou rukou vypnula sprchu. Teď jsem si jí mohla prohlédnout v plné kráse. Kapky vody sklouzávaly dolů z jejího těla nesmírnou rychlostí. Ty, co tam zůstaly, jsem se snažila zachytit svým jazykem, kterým jsem zaútočila na její hruď. Držela a šponovala se jako před hlubokým nadechnutím. Občas vzdychla. Užívala jsem si to. Nemohla jsem se toho nabažit. Tolik jsem jí chtěla a ona byla celá moje, odevzdala se mi. Mohla jsem si s ní dělat, co jsem chtěla, a to jsem také udělala. Byl to oceán smyslnosti a každý můj dotek ji přiváděl k nádherným okamžikům, které nás pak obě vzájemně spojily. V jedno tělo, v jednu bytost, však obě toužící po stejném vrcholu rozkoše. Svíjela se pod útokem mých prstů. Vášnivě hltala můj jazyk, který se dostával do jejích úst. Byla jsem důrazná, přísná, energická a přesto něžná. V tu chvíli jsem to snad nebyla ani já. Prožívala jsem neuvěřitelné časové období, kdy jsem byla úplně mimo. Totálně zbavená smyslů poslušnosti a mravnosti. Mé tělo vykazovalo obrovské proudy energie, které se draly cestou ven skrze mou vášeň. A všechno, co vycházelo ze mě, se stávalo zbraní, kterou jsem použila proti Andy. Proti jejímu tělu, které bezbranně přijímalo útok mé vášně. Užívala si to. Obě jsme si to užívaly. V první okamžik jemného náznaku příchodu jejího vyvrcholení jsem byla ještě důraznější a sekvence mých pohybů se zrychlila. Cítila jsem, jak se v jejím těle hromadí ta energie a brzo exploduje. Tady ve sprše. V zajetí mých rukou, prstů i jazyka.

 

Nakonec to přišlo. A její výkřiky se rozezněly všude jako ozvěna. Její dech dopadal na má ramena, na má prsa, na mé břicho. Pomalu klesala po mokré stěně dolů, až k zemi. S úsměvem mě chytala za ruce a chtěla, abych to prožívala s ní.

 

„Dotkni se mě znovu,“ pobídla mě. „Udělej to!“ A já to udělala.

Cítila jsem ohromnou horkost, teplo a …

 

„To je rozkoš,“ dodala a objala mě.

 

 

                                                        * * *

 

     Ležely jsme na posteli v její ložnici a vychutnávaly si večerní ticho a klid našich těl, které prošly neuvěřitelnou vášní. Chtělo se mi smát, proto jsem se usmívala. Byla jsem šťastná, stejně tak jako Andy. Cítila jsem to. Viděla jsem to. V jejích očích ten lesk, ten odraz upřímné spokojenosti.

 

„To, co se odehrálo ve sprše, byl pro mě jeden z nej…zážitků.“

„Tak to jsem moc ráda,“ usmála jsem se a políbila jí.

„Chtěla bych tě vzít do Španělska. Třeba do Valencie, Alicante nebo Malágy, abys poznala zdejší krásy, víno, ovoce, pláže, příroda je tam moc krásná,“ pronesla Andy.

V první moment to vypadalo, jako by litovala, že to není možné. Kývla jsem hlavou a pak jí řekla, že to beru.

„Souhlasíš?“ špitla.

„Jo, souhlasím. Poletím s tebou do Španělska.“

„Super!“ zajásala.

„A jak to uděláme?“

„Poletíme třeba do Malágy. Ty jako cestující a já jako letuška. Zkusím si domluvit záskok a zůstaneme tam na víkend. Pak se stejným způsobem vrátíme,“ navrhla.

„Jo to by šlo,“ usmála jsem se.

„Myslím, že to je dobrý nápad,“ podotkla.

„Ano, je to dobrý nápad a taky to tak uděláme.“

Její souhlas mě potěšil.

Usmála jsem se a znovu se přisála k jejím rtům. Milovala jsem tu její pusu. Plné kulaté tvary rtů, sladké a přitažlivé jako vždy…

 

    Ten večer jsme si už jen povídaly a plánovaly náš společný víkend v Maláze.

 

Byl to nádherný den.

 

 

 

 

Kapitola čtrnáctá

 

 

     Druhý den jsem stála opřená o houpačku. Daisy se na mě usmívala a pak spustila. „Jsem tě včera viděla…“ „Měla bych ti něco říct…“ skočila jsem jí do toho, aniž bych tušila, co chtěla Daisy vlastně říct.

 

„Co by to mělo být?“

„Mám vztah, poměr, no, tak nevím, jak bych ti to řekla,“ pokoušela jsem se to nějak říct v celku, ale nešlo to. Proč? Obavy jak by na to Daisy zareagovala?

„Co se děje?“ usmála se.

„No, víš, já se zamilovala, asi,“ vyhrkla jsem.

„Asi?“

„Určitě.“

„Znám ho?“

„Neznáš – ji.“

„Ji?“ Daisy se na mě koukla jen jedním okem, které se přiblížilo na vzdálenost jednoho lokte. „Ty ses zamilovala do holky?“

„Překvapená?“

„Trochu.“

„Stále kamarádky?“

„A proč bychom neměly být?“

„No, já…víš…“

„Jako, že jsi na holky?“

„No, třeba.“

„Blázníš, jsi moje nejlepší kamarádka, a když budeš šťastná, tak já také.“

Co mi řekla, mně docela vyrazilo dech. Musela jsem se posadit.

 

„Chceš zhoupnout, když už jsi si sedla?“ zeptala se.

„Ani, ne.“ Odmítla jsem.

„Vidíš, jen jsem chtěla říct, že jsem tě včera viděla z autobusu,“ usmála se a přece jenom do mě strčila. Dvakrát jsem se zhloupla a zasmála se tomu.

„No, moc se nesměj, ještě mi dlužíš vysvětlení, proč jsi mi to neřekla už dřív?“ ohradila se.

„Promiň, měla jsem trochu strach a hlavně ono to není zas tak dlouho,“ omluvila jsem se.

„A ona o tom ví nebo je to jen platonické?“

„Samozřejmě, že o tom ví, také mě miluje.“

„A jak dlouho to je?“

„21 dní.“

„Si děláš legraci?“ vyprskla. „Ty s ní chodíš tři týdny a jsi z toho tak na měkko?“

„Divný, co?“

„Spíš překvapivý.“

„Nemysli si, taky jsem z toho byla překvapená. Náhodné seznámení a pak nádherné milování. Nečekala jsem to, ale jsem za to moc ráda“ přiznala jsem se.

„Milování? Hm, to zní zajímavě,“ projevila se u Daisy zvědavost.

„Třeba ti to někdy povím,“ zaculila jsem se.

„Žádný třeba? To mi tedy povíš i s podrobnostmi,“ zavelela.

„Je to vážně neuvěřitelný,“ procedila jsem mezi zuby.

„Že prožíváš, to co prožíváš?“

„Jo, přesně tak.“

„Tak si to užívej plnými doušky.“

„To také dělám.“

„A jak se jmenuje?“

„Andrea – Andy.“

„Hm, zajímavé jméno.“

„Původem Španělka.“

„Některé Španělky jsou hezké,“ podotkla Daisy. „Ale Španělé jsou přece jenom více sexy.“

„Pro tebe.“

„Jasně, že pro mě.“

„A co ten tvůj Derek?“

„Jakej můj Derek. On nikdy nebyl můj.“

„A co s ním je?“ odsekla.

To bylo podezřelé.

„Nic, co by s ním bylo, asi se má dobře.“

„Asi? Takže už nejste spolu?“

„A my jsme snad někdy byli spolu?“

„No, já myslela…“

„My jsme spolu, ehm, měli jsme společné jen jedno – sex.“

„Takže to skončilo,“ dodala jsem a pomalu slezla z houpačky.

„Jo, skončilo.“

„Nelituješ toho? Podle tvého vyprávění to byl Don Juan.“

„Věděl, co je sex, to uměl…“

„A nic víc?“

„Nic, prostě konec.“

„Dobře, nebudu se tě ptát, když ti to vadí,“ otočila jsem hlavou do strany.

„Se neurážej, prosím tě,“ snažila se omluvit.

„Já se neurazila, jen jsem skončila s konverzací na téma Derek.“

„Oukej.“

„Víš, co mi vadí?“ svěřila se.

„Nevím.“

„Že mě pozval k sobě zase na víkend a přitom den předtím spal s Grace Hewterovou.

„Cože?“ otočila jsem k Daisy. „To není možný.“

„Je to možný.“

„Její starej by ho zabil,“ poznamenala jsem.

„Anebo jí.“

„No, to možná taky.“

„A jak ses to dozvěděla?“

„Její bratránek kamarádí s mým bráchou.“

„Aha, a chlapci si to řekli.“

„Jasně, že řekli.“

„A brácha ti to řekl?“

„Řekl mi to jako zajímavost. Neví, že jsem s ním něco měla.“

„Ale nechápu, jak se to dozvěděl?“

„Prý to slyšel, jak se svěřuje Grace nějaké své kamarádce.“

„Ale proč zrovna Grace?“

„Co já vím. Je sympatickej, je sexy, prostě mu podlehla.“

„Stejně jako ty.“

„Jo, stejně jako já,“ usmála se a já okamžitě věděla, že je v pohodě. Daisy je vždycky nad věcí, protože je přesvědčena o tom, že bychom se neměli k druhým chovat jako, že je to náš majetek. Sama nelpí tolik na věcech jako ostatní. Zní to možná jako by si věcí nevážila, to zase ne, ale přistupuje k tomu prostě po svém.

„No a co ta tvoje Španělka?“

„Je fajn,“ zaculila jsem se.

„Jo, fajn, to znělo dost sladce,“ podotkla a chytla mě kolem ramen. „Pojď, jdeme ke mně, dáme si něco s ledem.“

„Tak, jo.“ Souhlasila jsem a moje ruka se omotala kolem jejího pasu. Daisy se s úsměvem otočila a dodala. „Ale pozor, já nejsem Andy.“

Zasmály jsme se tomu.

 

                                                        * * *

 

     U ní doma jsem zaplula do zelenkavého otomanu a čekala, až Daisy přinese pití. Pak jsem začala vyprávět, jaká Andy umí být úžasná a jak umí rozehrát mé všechny struny v těle.

 

**

 

…byla jsem vzrušená a ona to věděla. To by její cíl – udělat mě šťastnou. A musím uznat, že se jí to dařilo. Když mě zbavila kalhot, tak mi pomalu stahovala kalhotky, ale opravdu pomalu. Ve mně se to stupňovalo. Byla tak něžná, a když se její prsty dotýkaly mého těla, chvěla jsem se. Nedočkavě jsem očekávala, co se bude dít, co udělá.

Chtěla jsem, aby se mě dotkla, aby mě políbila. Udělala to. Její ruce se natáhly a vášnivě sevřely má prsa. Pak se její hlava ocitla na úrovni mého místa vzrušení a několikrát se ho svými rty dotkla. Bylo to tak vzrušující, že jsem chtěla křičet, ale držela jsem se. Jako by tušila, že jsem napnutá jako struna, kdy stačí zahrát ten správný tón a bude po všem. Stáhla ze mě kalhotky a obrátila mě na záda. Pak se přiblížila svými rty k mým zádům. Cítila jsem její dech a pak její vlhké rty, jak dopadají na mé tělo. Jemně mi pohladila stehna a pak mi je trochu roztáhla. Jen aby se tam vešla její ruka. Byla to nádhera. Skoro jsem nemohla popadnout dech. Přišlo to tak rychle, že jsem se na to nestačila ani připravit. Jako by s tím počítala, že to nebudu čekat. Mé vzrušení dosahovalo vrcholu a její prsty dokončily slastnou cestu rozkoše. Vykřikla jsem a několikráte vydechla za sebou. Srdce se mi rozbušilo…

 

**

 

„Tak to muselo být něco,“ dodala Daisy, která naslouchala mému vyprávění a místy se usmívala. Bylo vidět, že jí těší, že jsem šťastná. A to fakt jsem. Cítila to. A hlavně by musela být úplně slepá, kdyby to neviděla. Zářila jsem a všechno kolem vypadalo hned krásnější a roztomilejší. I doma si toho všimli. Můj bratr samozřejmě utrousil poznámku: Co, že jsem to hulila. Načež můj otec mu věnoval jeden pohlavek za nemístné řeči. Kdyby věděl, co se ve mně odehrává a s kým trávím svůj čas, tak bych možná dostala pohlavek i já…

 

„Já jsem opravdu ráda, že jsi šťastná a je mi osobně jedno, jestli je to s chlapem nebo se ženskou,“ dodala.

„Díky, moc si toho cením, že jsi taková, Daisy, upřímně.“

„Jsem taková, jaká jsem, ale tohle je život a ten by si měl člověk užít pro dobré věci a láska je dobrá věc. Vlastně to je nejdůležitější věc na světě.“

„V tomhle životě.“

„V každém a je jedno, jestli v minulém nebo v současném. I v tom minulém měla být láska na prvním místě.“

„Když jsme u těch minulých životů. Vzpomínáš si, jak jsi mi řekla některé ty fragmenty z mého minulého života, tak mívám v poslední době pocit, že bych se měla podívat do Polynésie. Přímo do Tuvalu.“

„Ano, to bys mohla.“

„Asi to udělám.“

„Udělej.“

„Asi, jo.“

„Určitě, vezmi peníze, vezmi Andy a jdi za svým pocitem.“

„Ty bys nechtěla letět se mnou?“

„Ani, ne. Já raději Peru, Chile nebo Amazonie.“

„Ani se mnou?“

„Jsi moje nejlepší kamarádka, ale Andy bude chtít být s tebou.“

„Musím vás někdy seznámit,“ usmála jsem se a Daisy objala. „Jsem ráda, že jsi.“

„Cítím to stejně,“ poznamenala.

„I když to bude asi dost peněz, co?“

„Řekla bych, že to levný nebude.“

„Podívám se na internet, třeba tam najdu nějaké online letenky.“

„Jsem přesvědčená, že tam najdeš spoustu variant,“ poznamenala Daisy.

„To, asi ano.“

„Tak se pojď podívat hned, když už jsi tady,“ pobídla mne.

„Tak jo.“ Vystřelila jsem z pohovky rovnou za Daisy, která vyrazila ke svému počítači.

 

     Usedly jsme k počítači a Daisy do vyhledávače zadala: Lety do Polynésie. Po chvilce načítání se nám zobrazila nabídka leteckých společností, které mají ve své nabídce lety do Austrálie a na Nový Zéland.

 

„Takže tady to máme:

 

Z Manchesteru do Dubaie, pak do Aucklandu NZ, 36 hodin. Cena je 1666 dolarů.

Z Manchesteru do Abu Dhabi, pak přes Sydney do Aucklandu NZ, 33 hodin. Cena je 2120 dolarů.

Z Paříže do Kuala Lumpur a pak odtamtud na Auckland NZ. Celková doba trvání 24 hodin. 2450 dolarů.“

 

„Skoro 1300 liber, jestli jsem to spočítala dobře,“ poznamenala jsem.

„Jo, přibližně, ale to je jen cena za letenku.“

„Aha, tak to nic.“

Zklamání neznalo mezí.

„Anebo bychom mohli zkusit leteckou společnost Virgin Australia,“ zamyslela se.

„Fajn, tak to zkus,“ vybídla jsem jí.

Chvíli bylo slyšet jen klapání klávesnice až pak se Daisy ozvala.

 

„Takže:

 

Z Manchesteru do Brisbane přes Singapur, za 870 liber, 12 hodin.

 

Nebo z Manchesteru do Sydney za 460 liber, ta nejlevnější letenka, 11 hodin. Ze Sydney pak na Funafuti Atol – Tuvalu. To pak bude dalších několik set liber navíc. Je to pěkně drahý výlet.“

„To je teda síla.“

„Nezoufej třeba přijede princ na bílým koni a zaplatí to,“ usmála se.

„Nebo princezna.“

„Vlastně jo, vidíš,“ rozchechtala se.

„Strašná legrace.“

„Promiň, přišlo mi to vtipné.“

„Tak se usměj,“ pobídla mne.

„Netušila jsem, že to bude tak drahé,“ dodala jsem zklamaně.

„No, tak budeš šetřit,“ navrhla.

„Z toho učitelského platu to bude zázrak.“

„Tak zkus, Lotto.“

„UK National Lottery?“

„Přesně.“

„To myslíš vážně?“

„Naprosto.“

Usmála jsem se a natáhla se po drinku, který jsem měla postavený na stolku.

 

„Ale rozhodly jsme se s Andy, že poletíme spolu na víkend do Malágy,“ vhrkla jsem.

„Vážně? Tak to je bezva, Španělsko je krásná země.“

„Byla jsi tam už někdy?“

„Dvakrát v Barceloně. A ty?“

„Žertuješ?“

„Ne, proč?“

„Byla jsem nejdál v Irsku a to jen se školou.“

„Dublin, Cork, Limerick?“

„Cork.“

„To je hezké město.“

„Byli jsme tam na dvoudenním výletu. Katedrála Sv. Mary, katedrála Sv. Fingarreho s impozantní sochou Anděla vzkříšení. A samozřejmě v závěru našeho výletu jsme navštívili Irskou národní univerzitu UCC (University College Cork).“

„No, vidíš, tak tam jsem třeba nebyla.“

„Vezmu tě sebou příští rok,“ dodala jsem.

„Tak jo, to beru. Schováš mě někam mezi kufry?“

„Přihlásíš se jako pomocná vychovatelka.“

„A to jde?“

„Všechno jde.“

„Dobrá tedy,“ usmála se. „Napíšu si to do svého diáře.“

„Přinesu ti žádost.“

„Už teď?“

„Čím dříve, tím lépe. Hlavně tam nepiš specialistka na minulé životy,“ usmála jsem se.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Daisy s pokrčením levého obočí.

„Prostě tam napiš psychoterapeutka, na to máš kurzy,“ poradila jsem.

„Ano, má mladší sestro.“

„Jsem mladší jen o pět let.“

„Ale jsi,“ usmála se.

 

Už jsem to nekomentovala. Stejně jsem byla na odchodu domů…

 

 

 

 

Kapitola patnáctá

 

 

8. srpna 2008 se Anee a Jessica nechaly odvést na letiště taxíkem. Stačilo jen vyzvednout lístky…

 

Když jsme vyzvedly lístky, stouply jsme si do fronty se zavazadly.

„Mami, ještě si skočím na záchod,“ ozvala se Jess.

„Tohle je jen příjem zavazadel, klidně běž,“ souhlasila jsem. „To zvládnu sama ty dva kufry.“

Po deseti minutách se Jess objevila. Spokojený výraz ve tváři ohlašoval klid uvnitř jejího těla.

„Proč jsi běžela až na druhé křídlo?“ zeptala jsem se.

„Protože, tamhle ty,“ ukázala rukou. „ Ty jsou mimo provoz.“

„Aha, tak to je jasný.“

Usmála se a mrkla na mě.

„Co je?“

„Jdeme na řadu, sleduj provoz, matko,“ pošťouchla mě.

„Ti dám, matko, ty nezbednice nezbedná.“

„Jsem andílek,“ bránila se.

„Ale s pusinou pěkně prořízlou.“

„Jsem v pubertě.“

„To je výmluva.“

„Ne, to je omluva.“

Zasmála jsem se, až si někteří s cestující otočili.

„Tak, mami,“ zabručela Jess.

 

„Dobrý den, prosím předložte vaše pasy a sem položte vaše zavazadla,“ ukázal rukou pán za odbavovací přepážkou.

„Samozřejmě, hned to bude,“ vyhrkla jsem a smích mě okamžitě přešel.

 

Pán se však usmál, takže asi slyšel, co jsme si s Jess povídaly. Ano, slyšel, protože když jsem předložila letové lístky, tak mi popřál šťastnou cestu a dodal: „Také mám dceru v tomhle věku.“ Jeho protočení očí mi povědělo vše.

 

Zřejmě také jeden z rodičů, který nechápe, že život puberťáků není až tak jednoduchý, jak si ostatní myslíme. Ano, je pravda, že jsou arogantní, neochotní, straní se rodičů a hledají si své místo ve společnosti. Procházejí nejen fyzickou změnou, ale i psychickou, proto se v tom občas pěkně plácají a nevědí si rady. Pak stačí, když se do toho přimotá přechytralý dospělák k horšímu pak vlastní rodič, který to nechápe a je oheň na střeše. Atmosféra houstne…

 

Pokynula jsem hlavou, že mu rozumím, ale myslela jsem si o tom své. Je to jen o pohledu na věc a pochopení toho človíčka, který prochází touto změnou. Někdy mám také na krajíčku vztek a chtěla bych jí vynadat, zakřičet si a uvolnit to napětí, které se v té chvíli ve mně usadí. Zamyslím se, párkrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, ono to přejde. Holka pak stejně přijde a omluví se. Horší jsou situace, kdy se dítě neomluví a jeho arogance vzrůstá, aniž by si uvědomovalo, že ten jeho vztek nic nevyřeší a naopak někdy situaci jen zhorší. V tom lepším případě pak přijde jako by se vůbec nic nestalo. Ale to není případ mé Jess.

 

„Že jo?“ spustila jsem na ní.

„O co jde?“

„Jen tak si tady přemýšlím.“

„Jo to děláš často ne?“

Usmála jsem se. Ona také a chytla mě za ruku. „Jsi moje máma nejlepší.“

Tak to byla odměna, na kterou některé mámy čekají celý život.

 

„Půjdeme už k celnímu odbavení?“ zeptala se.

„Až za hodinu, máme ještě čas,“ odvětila jsem.

„Co budeme dělat?“

„Půjdeme na drink,“ nabídla jsem.

„Souhlas.“

„Fajn, jdeme,“ ukázala jsem směr.

 

Vyrazili jsme k prvnímu kiosku, který jsme uviděly…

 

 

                                                        * * *

 

V tu samou dobu se v prostoru letištní haly objevila i Olivia.

 

V hlavě mi zrovna zněla píseň od »Duran Duran – Ordinary World«, když se mi do cesty připletl neznámý mladý muž.

„Oh, promiňte, slečno, neviděl jsem vás,“ snažil se omluvit.

„Nesrazil jste mě na zem,“ usmála jsem se. „To je v pořádku.“

„Nějak jsem se tady ztratil,“ snažil se o komunikaci.

„A co hledáte?“

„Letím do Nice.“

„Takže kam letíte, už víme. Měl byste jít k támhle tomu okénku, tam vám poradí,“ ukázala jsem.

„A kam letíte vy?“

„Letím do Španělska.“

„Krásná země.“

„Ano, to je.“

Uchopila jsem kufr a snažila se zmizet.

„Spěcháte?“

Byl opravdu neodbytný.

„Jste fešák, ale nejste můj typ.“

„Ale vy můj jste, co s tím?“

„No, vůbec nic.“

„Nechtěla byste letět se mnou do Nice?“

„Vy mě snad balíte,“ dodala jsem s úsměvem.

„Vadilo by to? – Já jsem John.“

„Vadilo.“

„To je škoda. Určitě bychom si to tam pěkně užili.“

„Díky za nabídku, ale už musím jít,“ odbyla jsem ho.

 

Když se najednou z dálky ozval jemný ženský hlas. „Miláčku…!?“ Štíhlá blondýna mávala na svého přítele, fešáka Johna.

Ohlédla jsem se po něm. „Ale?“

Jen se zakřenil a pokrčil rameny.

„Takže Nice, jo?“ odsekla jsem a přistoupila k němu blíž.

Myslím, že v ten moment tam nechtěl být, ale byl.

„Johne, Johne, takhle lhát mladé dívce, to se nedělá,“ podotkla jsem.

„Myslíte?“ snažil se zachránit situaci.

Svým výrokem to však nijak nevylepšil, naopak. Pozvedla jsem obočí a s úsměvem na tváři jsem mu sáhla do rozkroku. Pevně stiskla jeho mužství, až vytřeštil oči. V ten moment je měl dvakrát tak větší.

Ou, zaznělo.

Celý ztuhl. Vyšponoval se a skoro pískl.

„Nepříjemné, že?“

Kývl hlavou a snažil se vyprostit z mého sevření. Nepovolila jsem.

„Takže, Johne, jestli vás ještě jednou tady někdy uvidím, že lžete nějaké dívce, tak se vám nepovede dobře.“

…Hm…

„Víte, co se stane příště?“

„Ne ee,“ zakroutil hlavou.

„Příště zmáčknu ještě víc,“ sykla jsem a povolila sevření.

„Ufff,“ oddychl si a okamžitě udělal krok zpět.

 

Usmála jsem se a vyrazila k odbavovací přepážce let do Malágy.

 

Po odbavení jsem si skočila ke kiosku pro žvýkačky a pak vyrazila rovnou k celní zóně. Šlo nás víc. Asi desítka lidí v pokročilém věku, dva postarší páry, mladá rodina s třemi dětmi, druhá rodina s jedním dítětem, dva mladíci mého věku, sympatická žena středního věku s dcerou a parta holek. Zbytek jsem už nevnímala…

 

Let společnosti Jet2.com do Malágy.

 

 

                                                        * * *

 

Po celém letadle se rozezněl hrubý hlas…

 

„Hovoří k vám kapitán letadla společnosti Jet2.com, Harold Pick. Za několik málo minut budeme najíždět na ranvej. Prosím udělejte si pohodlí a až se nad vstupem objeví červené: Připoutejte se prosím! Použijte k tomu pás po vaší levici. Kdyby si někdo nevěděl rady, požádejte naše stevardky, rády vám pomohou. Tento let bude trvat 2 hodiny, proto si udělejte maximální pohodlí. Děkuji, že jste využili služeb Jet2.com a přeji vám příjemný let.“

     Pak se slova ujala hlavní stevardka tohoto letu a vysvětlila nám použití bezpečnostního pasu a veškerou obsluhu všech přístrojů, které jsme měli v sedadle k dispozici.

 

     Když ukončila svůj projev, snažila jsem se použít bezpečnostní pás. Bylo to velmi jednoduché, a proto jsem ani nemusela nikoho volat. Seděla jsem na druhém sedadle, blíž k uličce. Nevadilo mi to, stejně jsem byla rozhodnuta, že si pustím nějaký film. Mezitím jsem se snažila potlačit ten divný pocit – strach, který mnou prostupoval. Musím přiznat, že jsem byla trochu nervózní. Cítila jsem, že se letadlo otáčí a chystá se ke vzlétnutí.  Pohodlně jsem se usadila a připravila se na start. Několikrát jsem se zhluboka nadýchla a vydýchla, jak mi radila Andy. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky, ale nějak to nešlo. Úsměv a nadšení zmizelo. Letadlo sebou škublo a pomalu nabíralo rychlost a já bílou barvu. Nevím, neviděla jsem se, ale cítila jsem se dost divně.

 

„Nervózní?“ ozval se hlas přes uličku, který patřil příjemně vypadající paní s dcerkou hned vedle mě, přes uličku. Otočila jsem hlavu.

„Ano trochu,“ odvětila jsem.

„Znovu se opřete, zavřete oči a nechte ve své hlavě proudit jen radostné myšlenky,“ ozval se znovu velmi příjemný hlas. „Představte si třeba, jak se procházíte na pláži a mořský vlhký vánek vám hladí tvář.“

Netrvalo to dlouho a její hlas mě opravdu uklidnil.

Procházela jsem se po pláži…

 

Letadlo se vzneslo.

 

Po nějaké době jsem uslyšela znovu ten povědomý hlas. Kapitán letadla Harold Pick, ale já jsem ho neposlouchala. Vnímala jsem jen hlas letušky, která prošla kolem. „Už se můžeš rozepnout.“

 

Otevřela jsem oči a na mé tváři se objevil úsměv, protože to byla Andy. V pracovním oděvu. Modro bílá kombinace halenky a krátké sukně. Vypadala krásně a sexy.

 

„Pohladila jsem jí ruku a ona se natáhla blíž.

„Vypadáš svůdně,“ pošeptala jsem jí.

Andy se usmála a nabídla mi něco k pití. Ukázala jsem na  limetkový drink, pak odešla.

Otočila jsem se do uličky a všimla si, jak se paní vedle jen usmála. Měla jsem pocit, že chtěla něco říct, ale její netrpělivá dcera spustila sérii dotazů.

„Mami, za jak dlouho tam budeme? Myslíš, že mají nějaký zajímavý film? Až se ubytujeme, půjdeme hned na pláž?“

Její matka chvíli mlčela a pak jí ukázala na složenou brožuru. „To si přečti a budeš mít na některé tvé otázky hned odpověď.“

Dcera poděkovala a usmála se na ní. Čekala jsem, že ohrne nos a začne otravovat znovu, ale nestalo se tak.

„To je vaše dcera?“ zeptala jsem se.

„Ano, to je moje Jess,“ odpověděla.

„Je hodně zvědavá, ale i rozumná.“

Anee pokynula hlavou a pak se představila. „Já jsem Anee.“

„A já Olivie.“

„Letíte poprvé?“ pokračovala v seznamovací konverzaci.

„Ano, poprvé. A vy?“

„Když budu počítat jenom dovolenou, tak podruhé. Jinak jsem byla ve Švédsku. Španělsko jsem navštívila 3x, jednou Madrid a dvakrát Valencii, a to služebně.“

„Těším se na Malágu.“

„A je na co. Je to kus krásné země, nádherné pláže, zajímavé historické památky, muzea, katedrály. Je zde spoustu příjemných míst k relaxaci, takové, že zapomenete na starosti běžného života. A vaše vzpomínky se tak stanou nevšedními.“

„Jako byste tu už někdy byla.“

„Viděla jsem jednou jeden dokument, a proto jsem se rozhodla, že se vypravím sem. Pláže, nějaké památky a na co se moc těším je botanická zahrada Jardín Botanici-Histórico La Concepción. Je to park s více jak třemi tisíci rostlinami a palmami.“

„Nemám ještě představu, kam se všude podívám, ale pláže rozhodně.“

„Také se těším, až si je projdu od útesu k útesu.“

„A co vaše dcera? Opalovačka?“

„Myslím, že bude chodit se mnou.“

„Mám bratra podobného věku jako je vaše dcera, ale s mámou by takhle na dovolenou neletěl,“ poznamenala jsem.

„My jsme samy. Jenom ona a já, Její otec zemřel, tak je to trochu jiné než v jiných úplných rodinách. Nicméně jsme si hodně podobné, co nás baví a zajímá.“

„Promiňte, to jsem nevěděla,“ omluvila jsem se.

„V pořádku, nic se neděje. Už je to delší čas.“

„Scházím vám, že?“ snažila jsem se pochopit ztrátu milované osoby.

„Samozřejmě. Byl to skvělý člověk a výborný lékař. Ale jako každého člověka musíme nechat jít – jeho duši.“

„Jeho duši?“ usmála jsem se. Nepřekvapilo mě to, protože Daisy o tom také už mluvila.

„S mojí kamarádkou Daisy jsme se o tomhle tématu již několikrát bavily, minulé životy – ehm…a tak.“

Anee se usmála, jako by o tom věděla své.

„Mami,“ ozvalo se z druhé strany. Její dcera Jess. „Přinesou nám něco k pití?“

„Ovšem, že přinesou, trpělivost dítě,“ odvětila.

Její dcera se pak po mě koukla. Ze zvědavosti. S kým si to její máma povídá. Také se usmála. V tu chvíli jsem si připadala jako v jiném světě. Tolik úsměvu a nadšení z obyčejné konverzace s neznámými lidmi jsem ještě nezažila.

„Zajímáte se hodně o minulé životy?“ zeptala se Anee.

„Abych byla upřímná, nikdy jsem tuhle otázku moc neřešila. Žila jsem prostě jako většina lidí kolem a moc jsem nad tím nepřemýšlela,“ odpověděla jsem a měla ještě něco připraveného, co bych k tomu dodala, ale v uličce se začaly objevovat stevardky. Rozdávali pití a něco malého k zakousnutí. Naše debata byla přerušena, ale moc dobře jsem věděla, že se k ní ještě vrátíme. Anee byla fajn paní a cítila jsem z ní i takovou příjemnou a pozitivní energii. Kdyby tu byla Daisy, určitě by řekla to samé. Stevardky rozdaly všem pití a balíček s malou svačinkou a zmizely.

„A teď je to jiné?“ vrátila se Anee k tématu, který byl přerušen pracovní činností zdejších stevardek.

„Ano, je to jiné,“ odvětila jsem a pokračovala. „Moje nejlepší kamarádka Daisy dělá regresy, karmické léčení a spoustu dalších věcí, které mohou pomoci uzdravit a pochopit některé chyby z minulých životů…a tak.“

„A zjistila jste něco zajímavého?“

„Ano, zjistila,“ usmála jsem se. „Některé své minulé životy.“

„A jaká byla vaše první reakce?“

„Jestli vás to zajímá, dám vám na Daisy kontakt,“ nabídla jsem.

„Děkuji, ale to by bylo nošení dřeva do lesa,“ usmála se.

„Jak to?“ Děláte to také?“ Zajímala jsem se.

„Ne, přímo, tak jako vaše kamarádka Daisy. Je více způsobů. Jak to zjistit.“

„Vy jste psycholog?“ usoudila jsem.

„Ano, to jsem. Máte dobrý odhad.“

„Znám jen ty z nemocnice.“

„Já nepatřím mezi typické psychology z nemocnice,“ ohradila se.

Pak nás znovu přerušil hlas kapitána letadla, který oznámil, že nám zbývá do přistání už jenom hodina a půl.

Pak se u mě objevila stevardka – letuška. Ta moje, Andy.

„Nepotřebuješ něco?“

„Mám všechno, děkuji,“ usmála jsem se na ni, a když odcházela, krátce jsme se dotkly prsty.

Když odešla, objevila se zde jiná a postupně se ptala ostatních cestujících, jestli něco nepotřebují. A když zmizela, i tahle, tak jsem se vrátila k rozhovoru s Anee psycholožkou. Teď už jsem věděla jaká je její profese a proč toho o lidech tolik ví.

„Moje nejlepší kamarádka Daisy, ona absolvovala mnoho kurzů na tohle téma.“

„Myslela jsem, že nejlepší kamarádka je ta stevardka, co byla u vás naposledy,“ poznamenala všímavá Anee jakoby něco tušila.

Usmála jsem se. „Ano, známe se.“

„Ale trochu víc, že?“ Odhalila to.

„Máme se rády,“ zčervenala jsem. Pochopitelně. Ještě jsem to cizímu člověku neřekla, ani bych to neudělala, ale můj pocit z jejího chování mě ubezpečil, že tomu rozumí.

„Tomu rozumím a váš vnitřní pocit, klidně tomu říkejme vnitřní hlas, vám radil dobře,“ podotkla a sáhla po plastové láhvi s nápisem Loyd-Tea-Pea.

Překvapilo mě to. Jak to všechno ví?

 

„A co o mě ještě víte?“ vyhrkla jsem.

„Je toho dost,“ řekla.

„A kdybych chtěla vědět víc?“

„Jestli chcete vědět víc, můžete mě navštívit u mě v soukromé poradně,“ nabídla mi.

„Kolik si účtujete?“

„To je individuální.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že mě nejdříve zajímá, co člověk potřebuje a pak jak je na tom z hlediska finančního zatížení.“

„Takže neodmítnete chudé?“

„Neodmítnu.“

„A když vám nemohou zaplatit?“

„Tací ke mně moc nechodí a není to vždy otázka peněz.“

„To máte sice pravdu, ale z něčeho musíte živit rodinu, zaplatit nájem, koupit jídlo.“

„Já?“

„Ano, i vy.“

„Nestěžuji si, nepatřím mezi ty doktory s luxusní vilou, jachtou a dvěma auty, ani bych to nechtěla. Nepotřebuji přepych. Jsem spokojená s tím, co mám.“

„A kde máte tu svou poradnu?“

„V Manchesteru.“

„To je náhoda.“

„Nic se neděje náhodou.“

„Co jste říkala?“

„Že nic se neděje náhodou.“

„Ovšem, to máte pravdu.“

„Myslím, že to byla jasná pozvánka k vám.“

„Zřejmě ano.“

„Takže rozhodně přijdu.“

„Budu jen ráda,“ usmála se a pak dodala. „A neváhejte…“

„S čím?“

„Neváhejte, jít za svým přáním.“

„Jak to…jako…myslíte, že…“ Vytřeštila jsem oči.

Přece není možné, aby i tohle věděla? Jak to sakra dělá?

 

„Řeknete mi, jako to děláte?“

„Jednou řeknu.“

„A dnes?“

„Všechno má svůj čas.“

„Hm.“

„Nevidíme se naposledy,“ usmála se a koukla se nad sebe, do prázdna, do prostoru pro malá zavazadla. Proč?

„Je hodně věcí, na které bych se chtěla zeptat,“ pokračovala jsem.

„Netrpělivá.“

„Jo, to jsem.“

„Nerozhodná.“

„To někdy také, ale kdo není, že?“

Usmála se.

 

Také jsem se usmála, protože její úsměv byl plný upřímné lásky a porozumění. Měla jsem pocit, že si nás nikdo nevšímá, že nás snad ani nikdo neslyšel. A záleží na tom? Nezáleží. Zbavit se však těch sociálních strachů: Co by na to řekli lidi? Nebudu zase vyčnívat? Jak se pak budu cítit? Je někdy hodně těžké.

 

 

                                                        * * *

 

     Rozloučila jsem se s Anee a její dcerou před terminálem letiště. Zrovna přijíždělo taxi. Anee mi dala svou vizitku, abych prý nezapomněla a popřála mi krásnou dovolenou s dovětkem: Všechno má svůj čas, Iunte.

Vytřeštila jsem oči.

 

„Mami, tak pojď,“ ozvala se její dcera Jess.

 

Přerušila tak to trapné ticho, které nastalo ve chvíli, kdy mi řekla jménem, které se mi objevovalo v mých snech. A podle Daisy v mém minulém životě.

„Děkuji, já vám také,“ podala jsem jí ruku a v ten moment ucítila hřejivou energii.

„Život je krásný, život je dar, tak ho užijte pro dobré věci.“

To byla její poslední slova, pak její postava mizela ve dveřích taxíku. Ještě jsem jí symbolicky zamávala a pak se vrátila do haly, kde jsem očekávala příchod Andy.

 

Naše společná dovolená mohla začít.







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička