NEVŠEDNÍ VZPOMÍNKY – kapitola 16 – závěr


22. dubna 2016, autor Danny Jé,



Kapitola šestnáctá

 

 

     Procházely jsme se s Andy po pláži. A pláž Guadalmar byla opravdu nádherná. K mému údivu zde nebylo ani tolik lidí. Vše jsem pochopila až později, když jsem si uvědomila, že to je nudistická pláž.

Andy svlékla okamžitě plavky a jukla na mě.

 

„Já taky?“ udivila jsem se.

„No, jasný, že i ty. Budeš pěkně opálená.“

„Nejsem zvyklá, stydím se.“ A dělala jsem, že tu nejsem.

„Tady tě nikdo nebude okukovat,“ snažila se mě uklidnit.

„No, já nevím.“

„ Ukaž!“ vyhrkla a strhla ze mě vršek plavek. „Zbytek si sundej sama.“

„Ty jedna!“ ohradila jsem se a chtěla jí plácnout, ale uhnula.

„Si mě chyť,“ pobídla mě.

„To si piš, že si tě chytím,“ vykřikla jsem a rozběhla se za ní.

 

     Honily jsme se jak malé, ale bylo to fajn. Neuvěřitelně jsem se odreagovala. Uvolnila jsem se a vypustila všechny starosti, které se mi honili hlavou.

 

Pak jsme doběhly až k nějakým útesům, které z pobřeží pokračovaly do moře. Nebyly moc vysoké, proto se mohlo bezpečně projít až na jejich konec. I když to bylo vzrušující, měla jsem trošku strach.

 

„Pojď,“ ozvala se Andy a chytla mě za ruku.

„Asi už nejsme na nudy co?“ poznamenala jsem, když jsem si všimla, že někteří kolem nás mají plavky.

„To neřeš, ať se kouknou, když chtějí. Uvolni se, vždyť to umíš a krásně,“ poznamenala s úsměvem na rtech.

„To je ale něco jiného,“ dodala jsem.

„Jsme tady, abychom si to užily. A to uděláme, tak pojď, jdeme dál až na okraj těch útesů,“ pobídla mě.

Šla jsem.

 

Držely jsme se za ruce. Andy celá natěšená pokračovala neúnavně za svým cílem. Potkávaly jsme lidi, ale ty se snažili sledovat skalnatou cestu, takže se mi docela ulevilo, že se nedívaly na mě, ani na Andy. Ale možná měla Andy pravdu. Jsme tady, abychom si to užily. Usmála jsem se a pustila všechny strachy z hlavy.

 

„Požádej shůry o uklidnění mysli, funguje to.“

Slova mé kamarádky Daisy mi přistály v hlavě jako na zavolanou.

Znovu jsem se usmála, zrovna ve chvíli, kdy se Andy zastavila. Otočila se na mě. „Čemu se čemu?“

„Prostě je to nádhera být tady s tebou.“

„Je zde krásně.“

„Už jsi tu byla, že jo?“

„Létám do Malagy už pár let, byla by škoda nevyužít chvíle k tomu, abych navštívila tyto krásné místa,“ ukázala.

Stála jsem a hleděla do té dálky. Moře, šumění vln, naše úsměvy. Andy se přiblížila ke mně a políbila mě. „Jsem ráda, že tu jsi se mnou.“

Nezmohla jsem se ani na slovo. Objala jsem jí a pak jsme se držely kolem pasu.

„Pojď, něco ti ukáži,“ pobídla mě.

 

Poslušně jsem jí následovala a každým pohledem jsem si užívala přítomnost tohoto okamžiku. Vedla mě k jiným útesům. Bylo to takové malé zákoutí. Nikdo tam nebyl. Možná tam nikdo nechodí, pomyslela jsem si.

 

„Tady,“ ukázala. „Tady si můžeme lehnout a nachytat nějaké to sluníčko.“

„Jako bychom ho nikde nenachytaly,“ poznamenala jsem s úsměvem na tváři.

„To je sice pravda, ale tady budeme úplně samotné a úplně nahé,“ dodala.

 

 

                                                        * * *

 

     Ležely jsme na teplém písku a chytaly sluneční paprsky. Nebe bylo bez jediného mráčku. Občas jsme se na sebe s úsměvem podívaly. Políbily a pohladily. Byla jsem s Andy ráda.

 

„Je tu krásně, viď?“ pronesla.

„Nádherně.“

„Chtěla bych tu zůstat napořád.“

„To by ses pak netěšila, že tohle zažiješ.“

„To je možný, ale i tak bych tu chtěla být.“

„Teď tu jsi a se mnou.“

„Jsem moc šťastná, že tu jsi.“

„Já taky.“

 

Usmála se a znovu jsme se políbily. Vášnivý polibek přerušil náraz vlny, který dopadl na přední část útesu, a část vlny nás osprchovala.

Vyjekly jsme a začaly se smát.

 

„Klidné místo,“ poznamenala jsem s úsměvem.

„Takhle jsem vždycky poznala, že se blíží šestá hodina,“ dodala Andy.

Otočila jsem se k ní.

„Andy?“

„Ano, Olí?“

„Olí?“

„Nelíbí?“

„Překvapivé.“

„A líbí, nelíbí?“

„V pohodě.“

„Co jsi chtěla?“

„Dostala jsem nápad. Co kdybychom si zítra vyrazily do botanické zahrady Jardín Botanico-Histórico La Concepción?“

„Proč ne, příroda je fajn,“ souhlasila. „A pak na pláž?“

„Ovšem,“ usmála jsem se  a šeptem prohodila Guadalmar.“

„Tobě se tu nějak líbí.“

„Líbí.“

„Že tu můžeš být nahá, viď?“

„Na začátku jsem se trochu styděla, ale pak to bylo fajn.“

„Uvolňující.“

„Přesně tak.“

„Proto sem ráda chodím.“

„Užít si to?“

„Ano, jsem tady taková…“

„…nahá,“ přerušila jsem jí.

„Jo, je to fajn pocit, nemít na sobě žádné vrstvy oblečení a prostě si to užít jen tak volně, lehnout si, vykoupat se, proběhnout se,“ dodala.

„Je to svým způsobem zvláštně osvobozující,“ podotkla jsem.

Pohladila mě, až jsem se zachvěla. Bylo to příjemné a vzrušující.

„Chtěla jsem se zeptat,“ přerušila jsem její pokus mě svést.

„Na co?“

„Ty jsi neměla nikdy vztah s mužem?“

„Proč se na to ptáš?“

„Prostě mě to zajímá.“

„Měla, ale hned po první souloži jsem pochopila, že to nebude to pravé, co chci.“

„Jedna zkušenost tě navedla k tomu, že jsi na holky, to mi neříkej,“ zatvářila jsem se nedůvěřivě.

„No, dobře, odhalila jsi mě, tak to bylo pod dvou souložích,“ usmála se.

„Ty kecko, jedna.“

„Moje milovaná Olí, chci si tě tady užít, na pláži a všude.“

„A nechceš se bavit o své minulosti, že?“

„Chytrá holka.“

„Byla to jen zvědavost, nic víc,“ šeptala jsem a trochu jsem zesmutněla.

„Tak nesmutni, miluji tě a chci se radovat, blbnout, tancovat a pomilovat tě,“ řekla a přitáhla se ke mně.

Políbily jsme se.

„Já taky, jsem ráda, že tu mohu s tebou být.“ Oči mi zajiskřily.

 

Byl to signál nebo něco takového, protože Andy mě znovu políbila a přitom vložila svůj jazyk do mých úst. Chutnala slaně. Její dlaně obalené pískem se začaly projíždět po mém těle. V první moment jsem znejistila, jestli to nebude nepříjemné, ale jemný písek byl jako hrubý peeling, který se dávám na obličej. Písek po chvilce na mém těle uschnul, a když se znovu Andy přimáčkla na mé tělo, už to nebylo vlhké, ale teplé a příjemné. Její ruce ve mně znovu rozehrávaly to vzrušení, které pomalu stoupalo od nohou až k břichu. Zrovna k místu, kde mě hladila. Byl to tak úžasný pocit, že jsem několikrát vzdechla. Usmála se a stále mě hladila. Jemně si pohrávala svými prsty po mém těle. Pak se vydala cestou výš, až jsem se musela držet, abych nevyjekla. V momentu, kdy zavadila samozřejmě, že úmyslně o mé bradavky.

 

„Klidně můžeš, jsme tu sami,“ pobídla mě.

 

Usmívala jsem se a mé tělo se šponovalo vzrušením. Byla něžná, skvělá, úžasná. Její doteky se mnou dělaly opravdové divy. Pohrávala si se mnou. Úmyslně mě přiváděla k šílenství. Pak jsem se neudržela a dvakráte vyjekla. Kdo by to vydržel. Vzrušení se stupňovalo. Pak mě druhou rukou zlehka pohladila na vnější straně mých stehen. To snad ne. Ani to nezkoušej. Několikrát projela přes, až jsem se vyšponovala. Chtěla to udělat znovu. A já věděla, že to znovu udělá, proto jsem pokrčila nohy a trochu je roztáhla. Znovu několikrát přejela přes, a já byla hotová. Můj první orgasmus na pláži. Andy mě pak ještě párkrát pohladila po břiše a nechala mě vydýchat. Usmívala se a měla pohled spokojené milenky.

 

„Nádherná dovolená,“ poznamenala jsem a políbila jí.

„Pravda,“ podotkla a pohladila mě po tváři. „Jsem do tebe blázen.“

„Vážně?“ překvapilo mě to.

„Ovšem. Máš snad pochybnosti?“

„Tak pochybnosti nemám, ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že byl do mě někdo blázen.“

 

Andy se usmála a znovu mě pohladila. Jako by snad chtěla dokázat svou náklonnost. Přesvědčit mě, že to, co řekla, myslela upřímně. Věřila jsem a věřím jí.

 

Chvíli jsme ležely a chytaly poslední sluneční paprsky, které pomalu slábly.

 

„Půjdeme?“ navrhla jsem.

„Jo, půjdeme. Jen se trochu oblékneme a vyrazíme,“ podotkla s úsměvem. „K hotelu El Cenachero to je jen dvacet minut normální chůze. Není to daleko.“

 

Měla pravdu. Za chvíli jsme tam byly.

 

 

                                                        * * *

 

     Druhý den jsme podle plánu vyrazily do botanické zahrady Jardín Botanico-Histórico La Concepción. Vidět něco tak kouzelného jako byla právě tato botanická zahrada, bych přála každému. Je to něco neuvěřitelného a něco tak půvabného jsem na vlastní oči ještě neviděla. Působivé prostředí plné tropických i subtropických rostlin, palem, ale i vodních rostlin. Je tam krásná historická zahrada a v ní jezírko se sochou Tritona. S Andy jsme si pak udělaly společnou fotku u jedné fontány se sochou nymfy. Procházka touto zahradou byla opravdová nádhera.

 

     Po obědě v historické části Málagy, kterou mi Andy ukázala trochu z jiného pohledu, než nabízejí cestovní kanceláře, jsme vyrazily na pláž. Moře bylo krásně teplé a lidí v západní části ani dnes moc nebylo. Pláž Guadalmar nás přivítala ve své kráse a my se s Andy zase mohly svléknout do naha. Byl to opravdu osvobozující pocit. Odhodit plavky a užívat si tu rajskou svobodu. Ano, cítila jsem se jako v ráji. Netrápila jsem se ničím, měla jsem absolutně čistou hlavu a užívala si to. Teplý vánek hladil naše nahá těla a v momentě, když jsme vlezly do moře, přišlo osvěžení. Příjemné osvěžení v podobě vln, které nás přivítaly ve svém slaném světě. Smály jsme se, honily se, potápěly, plavaly a radovaly se z každého okamžiku stráveného v teplém moři. To byly okamžiky, kdy jsem si uvědomila, co je absolutní volnost a co znamená žít přítomností.

 

     Když jsme měly už dost. Vylezly jsme z vody a vyrazily na naše místo mezi útesy. Trochu si odpočinout. Jen tak ležet a užívat si ten klid, šumění moře, vln a doteky slunečních paprsků. Vše co doma v Manchesteru nemáme. Jen tak si bezstarostně užívat toho nic nedělání. V ten moment jsem si uvědomila, že člověk by si měl něco podobného dopřát i v normálním „uspěchaném“ životě. Trochu klidu a odpočinku. Toho nic nedělání. Prostě jen tak sedět, ležet, mlčet a nedělat vůbec nic. Alespoň chvíli, pár minut, třeba i hodinu. Užít si ten přítomný okamžik prázdné mysli…

 

„V tuto dobu je Středozemní moře obzvláště teplé,“ přerušila mé myšlenky Andy.

„Teplé, ale osvěžující,“ dodala jsem.

„Ano, to je,“ přitakala a její prsty se propletly těmi mými.

Stiskla jsem je a chvíli je přidržela. Pohledy vystřídaly úsměvy a úsměvy zase polibky. Vlhké, slané, ale vášnivé.

 

Večer jsme se pak zase vrátily do našeho hotelu El Cenachero.

 

 

                                                        * * *

 

    Víkend s Andy utekl jako voda. Nemilosrdně se blížil den návratu. Abych byla upřímná, vůbec si mi zpátky nechtělo. Ani mě, ani Andy. Jediné, co mi pomohlo potlačit smutek, byl fakt, že je to i Andy, která se vrací se mnou, a my můžeme být spolu, tady, tam, kdekoliv jinde.

 

     Ten večer před odletem jsem ležela v hotelovém pokoji na sametovém povlečení pohodlné postele, když jsem si vzpomněla na psycholožku Anee, podle vizitky Smithovou, tu z letadla.

 

„Andy?“

„Copak?“

„Nemám váhat jít za svým přáním.“

„Kdo ti to řekl?“

„Ta paní z letadla, co seděla vedle, naproti v uličce.

„Vážně?“

„Věděla, že my dvě jsme spolu. Dovolená a tak.“

„Možná to slyšela, jak se o tom bavíme.“

„Ani bych neřekla,“ zapochybovala jsem. „Věděla toho mnohem víc.“

„Co třeba?“

„Řekla mi, Iunte.“

„Kdo to je? Jo, vlastně to je ta dívka z toho tvého snu nebo z minulého života, že? Jak jsi mi jednou vyprávěla.“

„Je to ona – to jsem já.“

„A nepotkaly jsme ji včera v té botanické zahradě?“ zamyslela se.

„Ty máš ale pamatováka,“ pochválila jsem jí.

„Nezapomeň, že jsem letuška.“

„To nezapomenu, protože ti to moc slušelo.“

„Děkuji, ty moje Iunte,“ usmála se.

„Teď jsem Olivie.“

 

Chvíli ticha přerušila opět Andy.

„Ano, teď jsi moje Olivie, tady a v tomto životě.

„Jo to jsem…“

„A já tě miluji takovou, jaká jsi teď a tady.“

„Taky tě miluji.“

Ano, řekla jsem to. Překvapila jsem sebe samou. Myslím, že byl překvapený i ještě někdo jiný. Andy. „Ani jsem nedoufala, že to řekneš.“

„Cítím to, ale nejsem zvyklá se takto projevovat,“ hájila jsem se.

„Jo, ale jinde se projevovat umíš, co?“ usmála se.

„Ty jedna,“ šťouchla jsem jí do ramene. „Takhle odhalovat mou vášeň.“

Usmála se a já jí za to hned políbila. Objala jsem jí a tiskla k sobě. Cítila jsem potřebu se k ní přimáčknout.

 

     Ten večer jsem to byla já, kdo byl tvůrce všech těch smyslností. Andy byla moje poslušná žákyně a já jí za to provedla zahradou rozkoše…

 

 

 

Kapitola sedmnáctá

 

 

     10. srpna dopoledne už byla Andy zase letuška a já jen jako pasažérka letu společnosti Jet2.com do Manchesteru. Byla jsem však šťastná, a když se Andy mihla kolem mě, usmála se, já věděla, že je šťastná tak jako já. Nikdy bych nevěřila, že láska mezi mnou a jinou ženou bude tak hluboká.

 

     Po přistání jsem se nechala odvést taxíkem domů. Jela jsem sama. Andy musela ještě zůstat na letišti. „Zavoláme si.“ Byla její poslední věta, kterou jsme se rozloučily.´Hned po příjezdu domů jsem šla k Daisy. Psala mi esemesku, že si vyhlédla novou práci a hned v pátek odpoledne byla na pohovoru. Byla jsem zvědavá, S Andy se uvidím až zítra, takže dnešní večer si rezervuji pro Daisy.

 

Dveře se otevřely a přede mnou se objevil usměvavý obličej – Daisy. Kudrnatá příšerka, tak jsem jí začala říkat, od té doby co byla u kadeřnice a má to kudrnaté jako ovce.

 

„Ahoj Daisy.“

„Ahoj Olivie.“

Objaly jsme se.

„Scházela jsi mi,“ spustila.

„Ty mě také a jak jsi dopadla?“ zeptala jsem se vzápětí.

„Tak pojď dál, ty zvědavko,“ pozvala mě dál.

Usmála jsem se a zapadla do otomanu, který měl na sobě zajímavý přehoz.

„Co to je?“

„Přehoz, to neznáš?“

„Ale jo. Ale ten motiv je zvláštní,“ podotkla jsem.

„A líbí se ti?“

„Jo, je zvláštní, ale ty máš vždycky nějaké zvláštní věci,“ usmála jsem se.

„A dáš si čaj, džus nebo malinovou limonádu?“ nabídla mi.

„Jaký máš ten džus?“

„Jablko.“

„Tak mi dej ten džus,“ vybrala jsem si a udělala si pohodlí.

Po chvilce Daisy přinesla dva džusy.

„Tak povídej,“ vybídla jsem ji nedočkavě.

„Ty jsi nějak nedočkavá,“ usmála se.

„Přijali mě.“

„Skvělý,“ zaradovala jsem se a objala jí.

„Díky, jsem ráda, že to vyšlo.“

„A je to tedy to Oddělení kosmetické chirurgie?“ zeptala jsem se.

„Jo, to je přesně ono.“

„Asistentka?“

„Přesně tak.“

„Spokojená, že?“

„Zatím ano,“ odvětila. „Prostředí na mě působí velmi sympaticky a všechno je tak čisté, bílé, stříbrné, příjemné.“

 

Jen jsem se usmívala a pozorovala Daisy, jak vyprávěla s nadšením.

 

 

                                                        * * *

 

Daisy se pak ještě pochlubila.

 

„Ale co se mi nestalo,“ spustila. „Když skončil pohovor, tak mě při odchodu z budovy pozdravil jeden mladý muž. Ne moc vysoký, ale ne zase moc malý, tak akorát, brunet s modrýma očima a sympaťák.“

„Jen tak?“

„No, prostě tak,“ dodala s úsměvem na tváři. „Všimla jsem si ho, to je jasný, ale přemýšlela jsem o svých věcech. Jak jsem ho míjela, oslovil mě. „Slečno, vy zde pracujete?“

„Nevěděla jsem v první moment, co mám říct, tak jsem mu řekla pravdu. On se usmál a pak řekl. „Rád bych s Vámi poobědval.“

„A co ty na to?“ zeptala jsem se.

„Nevím, proč mě každý zve hned na jídlo, to vypadám tak tragicky, že potřebuji jíst?“

„Jaká byla tvoje odpověď?“

„Odmítla jsem.“

„A co on?“

Znovu se usmál a řekl. „Čaj?“

„Čaj?“ překvapilo mě to.

„Jo, řekl jenom čaj.“

„A?“

„Kývla jsem, on se usmál a bez rozloučení odešel.“

„Takže ani nevíš, jak se jmenuje?“

„Nevím vůbec nic, hlavně si myslím, že si ze mě prostě udělal jen legraci.“

„Zítra tam jdeš?“

„Ne, až v úterý nastupuji,“ odvětila.

„No a co ty a Andy?“ změnila téma.

„Skvělý, krásný, nádherný,“ odpověděla jsem a úsměv se mi roztančil po tváři.

„Vidím, že jsi šťastná, to jsem moc ráda,“ pronesla Daisy a napila se jablečného džusu s kousky ledu.

Minutu ticha přerušil mobil. Byl to můj mobil. Koukla jsem na displej. Máma. Co mi chce?

Zvedla jsem to.

 

„Ano, mami?“

„Ahoj Olivie, prosím tě zítra přijede teta Molly. Já budu celý den v práci. Potřebovala bych, aby ses o ní postarala do té doby, než přijdu já.“

„A proč nepřijede na víkend?“

„Protože v sobotu odjíždí za synem do Oxfordu.“

„Vážně nechápu, proč všechny tetičky si vybírají nejnevhodnější dobu pro návštěvy a my se můžeme pak zbláznit,“ zahudrovala jsem.

„Mohla bys to pro mě udělat?“ poprosila.

„Ovšem, trochu to tam poklidím a počkám, až přijde.“

„Jsi hodná, díky,“ poděkovala a rozloučila se.

„Ona neví, že jsi byla pryč?“

„Neříkala jsem to nikomu, byly to jen dva dny.“

„A kdo přijede?“

„Teta Molly,“ vzdychla jsem.

„Ta teta Molly?“ podotkla Daisy.

„Jo, naše tetička Molly,“ podotkla jsem zkroušeným hlasem.

„To je ta, jak pořád mluví a mluví, že?“ dodala s úsměvem Daisy.

„Tak to je přesně ona, nejmladší sestra mojí mámy,“ upřesnila jsem.

„To zvládneš,“ usmála se.

„Budu muset.“

„Vezmi jí do přírody, někam do parku,“ navrhla.

 

     Byl to dobrý nápad. Okamžitě mě napadla procházka do Peel Parku. Musím napsat Andy, že musíme zrušit plány na zítřejší odpoledne, protože přijede tetička…

 

 

                                                        * * *

 

     Tetička Molly opravdu přijela.

 

     V den jejího příjezdu jsem jí očekávala na nádraží. Po obvyklém uvítání jsem jí odvezla k nám domu. Bratr Tom lítal venku s kamarády a já se postarala o její zázemí, jak jsem slíbila mamce.      Když se zabydlela, tak jsme vyrazily do Peel Parku. Nejdříve se jí moc nechtělo, ale když jsem jí vysvětlila, že mamka přijde opravdu až večer, souhlasila. Kdyby zůstala doma raději, pomyslela sem si.

 

     Procházely jsme parkem a tetička vyprávěla nějaký zážitek se svou sousedkou Josephine Badwoodovou. Poklidně jsme se procházely, když tetičku zaujalo panorama na volném prostranství. Odpojila se ode mě a vykročila se podívat blíž. Já jsem mezitím zůstala stát, když se z ničeho nic objevila Andy. Vůbec jsem jí tu nečekala. A než jsem stačila něco říct, políbila mě. Zrovna v okamžiku, kdy se teta otočila zpátky ke mně.

 

„Chtěla jsem říct, že je tu moje teta,“ usmála jsem se na Andy, když mě pustila.

„Ou,“ zaznělo z jejich úst a zaculila se.

„Co…to…jako…co?“ snažila se teta něco říct, ale pak mávla rukou a vyrazila zpátky ke vchodu.

Rozloučila jsem se s Andy samozřejmě polibkem a vyrazila ze tetou.

Andy ukázala na telefon. „Zavoláme si.“

„Určitě,“ ozvala jsem se.

 

     Do příchodu mé matky teta nepromluvila. Vybalila si věci a sedla si k televizi. Nevnucovala jsem se a odešla do svého pokoje. Necítila jsem se provinile. Neměla jsem za co.

 

     Při společné večeři tetička samozřejmě prozradila svůj zážitek z dnešní procházky v Peel parku. Nezlobila jsem se na ní, jednou to muselo stejně vyjít ven.

 

První zareagoval můj bratr Tom. „Ty jo, ségra, ty jsi lesba.“

Otec vyprskne sousto, které má v ústech zpátky do talíře. Zarazím se a očekávám to nejhorší. Ale nebylo to kvůli tomu zjištění, ale kvůli bratrovu komentáři.

„A ty si lempl, který se neučí!“ ohradil se.

Pak se otočil ke mně a řekl. „Tak to je docela překvapení.“

Máma mlčela, jen koukala na mě jako bych přilétla právě z vesmíru, z jiné planety. Možná, to tak vypadlo z jejich pohledu. Nastalo trapné ticho, které přerušila tetička. „Ale byla to fešanda.“

Její komentář mě však potěšil a strnulý výraz v mé tváři proměnil v úsměv.

„Molly!“ ohradila se matka.

Ještě to nebylo dobrý.

„Je to pravda,“ stála si za svým.

Máma se pak otočila směrem ke mně. „ A jak dlouho to trvá?“

„Asi dva měsíce“ odvětila jsem.

„Doufám, že jí přivedeš představit,“ řekla a to mě překvapilo.

Vytřeštila jsem oči.

„Tak bychom mohli pokračovat ve večeři, ne?“ promluvil otec. Aniž by však čekal na odpověď, pustil se do jídla.

 

     V první moment jsem byla překvapená, jak to naši přijali. I když mi proběhlo, jestli to spíše nebyl takový šok, že to přešli s nadhledem a později se k tomu znovu vrátí. Ale nestalo se tak. Byla jsem ráda. Po večeři jsme se k tomu opravdu už nevrátili. Možná také proto, že teta Molly vyprávěla svůj zážitek z dvoudenního výletu do Bristolu.

 

     Druhý den měla mamka volno a s tetou zůstala celý den. Byla jsem osvobozena. Vyrazila jsem do města a pak za Andy, které jsem vyprávěla, jak se vše prozradilo a jak to naši přijali. V pátek jsme opět sešli jako rodina u večeře.

 

 

                                                        * * *

 

     V sobotu ráno teta Molly opravdu odjela. Otec s máti jí odvezli na vlakové nádraží. Když jsem se spolu loučily pošeptala mi omluvu, že se v parku nezachovala zrovna společensky, ale že to byl pro ní takový šok, že musela odejít. Omluvu jsem přijala a s tetičkou se na rozloučenou objala.

 

 

 

Kapitola osmnáctá

 

 

     O tři dny později jsem šla za Andy. Čekala na mě ve svém bytě. Měla dva dny volna a chtěla je samozřejmě strávit se mnou. Byla jsem ráda a po snídani vyrazila k ní.

 

Přivítaly jsme se něžným polibkem a dlouhým objetím. Neznámý oranžový nápoj jsem měla už připravený na stole.

„Myslíš, že si dám pomerančový džus?“ spustila jsem.

„Tohle není jen pomerančový džus, ochutnej,“ pobídla mě.

Její úsměv byl známkou, že čeká na mou reakci, až se napiji.

Napila jsem se.

„Hm, lahodné, ale zároveň osvěžující.“

Zachechtala se.

„Co se směješ, Španělko?“ vyhrkla jsem.

„Jen tak Olí,“ odvětila.

„Nic není jen tak.“

„Tak teď zrovna je.“

„Povídej,“ vybídla jsem ji.

„Lugar Encantador,“ odpověděla.

„Co to je?“

„Název toho nápoje.“

„A přeložíš mi to?“

„Slastné místo.“

„Gualdamar.“

 „Ááá vzpomínky,“ usmála se.

„Samozřejmě, byl to totiž můj nejkrásnější víkend,“ pronesla jsem.

„Recuerdos notables y los que no serán olvidadas,“ ozvala se krásně znějící španělština z úst mojí Andy.

„Ty mě snad chceš přinutit, abych se učila španělsky,“ poznamenala jsem. „Můžeš mi to přeložit?“

„Pozoruhodné vzpomínky, které nebudou zapomenuty.“

 „Krásné,“ usmála se. „Jen bych to změnila na nevšední vzpomínky.“

„Také by se to tak dalo říci,“ podotkla.

 

Objala jsem jí a do ucha jí pošeptala: „Tvoje španělština zní moc krásně.“

Usmála se a políbila mě. Pak se najednou ode mě odpoutala. Koukla na mě a povídá: „Mám pro tebe nabídku.“

„Jakou?“ Má zvědavost rostla.

„Co kdyby ses ke mně nastěhovala?“

„Ty mi nabízíš, abych se k tobě nastěhovala?“

„Ano.“

„Uf, to jsi mi teda vyrazila dech.“

„Chtěla bych s tebou žít.“

„Ale budeme smutno, když tu nebudeš,“ poznamenala jsem.

„Také budeš ve škole, když já budu mít volno,“ snažila se mi vysvětlit, že na tom budeme stejně.

„Skoro stejné,“ dodala jsem.

„Ale většinou budeme spolu,“ podotkla. „Co tomu říkáš?“

„Souhlasím,“ usmála jsem se a objala ji.

Její ruce mě vzápětí také omotaly. Nepustily jsme se.

 

„To asi tvoje máma bude koukat, co?“

„Hm, myslím, že je na čase odejít.“

„Popravdě řečeno, je to dost divné ve tvých letech bydlet ještě u rodičů,“ poznamenala Andy.

„Je vidět, že neznáš moji mámu.“

„Neznám, ale co není, může být.“

Zaculila jsem se.

 

„Mám taky jednu věc, kterou jsem ti chtěla říct,“ spustila jsem po chvíli.

„Copak to je?“

Její oči čekaly jako na povel. Pak mrkly. Držela mi ruku a druhou ji hladila.

„Chtěla bych navštívit doktorku Anee Smithovou.“

„Nad tím přemýšlíš, už od té chvíle, kdy jsi ji potkala, že?“ poznala to. 

„Zapomněla jsem, že máš dobrou paměť,“ usmála jsem se.

„Iunte, ti nedá spát, co?“

„Zajímá mě víc.“

„Říkala jsi, že ti Daisy vyložila tvůj minulý život. Co potřebuješ vědět ještě víc?“

Její otázka mě překvapila.

 

     V ten moment jsem si uvědomila, že co znamená vlastně víc? Co potřebuji víc, abych byla spokojená? Co potřebuji ještě víc, abych dosáhla uspokojení? Možná, že vše podstatné vím, jen si na to nemohu rozpomenout. Možná, že ne…

 

„Říkala totiž, že toho ví o mě víc, to je to co mě zajímá,“ dodala jsem.

„Tak to k ní zajdi.“

„Nevadí ti to?“

„A proč by mělo? Je to tvoje rozhodnutí. Nebudu ti bránit.“

„Nikdy?“

„Myslím, že nikdy a v ničem, jestliže to neohrozí tvůj život a náš vztah, budu stát při tobě,“ řekla.

„Vážně?“ překvapilo mě to.

„Ovšem,“ odvětila. „Jestliže někdo opravdu miluje, miluje toho druhého jaký je a pomáhá mu s jeho rozhodnutími, starostmi a je jeho skutečnou podporou. Jejich vztah se zakládá na vzájemné lásce, pochopení a upřímnosti.“

„Andy, kde jsi tohle slyšela?“

„Nechodila jsem jen na večírky, také jsem si někdy něco přečetla. Tedy hlavně můj otec, když jsem byla malá, mi četl,“ odpověděla.

„A ty jsi v tom pokračovala?“

„Někdy ano, protože se to týká mých vzpomínek.“

„A kde je tvůj otec teď, jestli to mohu vědět?“

„Zůstal ve Španělsku.“

„A máma?“

„Odešla s jiným mužem do Irska.“

„Takže ty jsi vyrůstala v Irsku?“

„Ne, vyrůstala jsem se svým otcem. Když jsem dovršila plnoletosti tak jsem se odstěhovala do Madridu. Vystudovala školu, abych se mohla stát letuškou.“

„A jak ses ocitla v Anglii?“

„Madridská letecká společnost měla velmi dobré vztahy s Jet2.com. Proběhla výměna a já tu už zůstala. Po nějaké době jsem zažádala o britské občanství.“

„Takže ty jsi vlastně španělská Britka,“ usmála jsem se.

„Je mi tu dobře, i když mi někdy chybí to teplo, ale vzhledem k tomu, že ve mně koluje irsko-španělská krev, tak jsem si na zdejší klima přivykla velmi dobře.“

„Tvá máma je Irka?“

„Už je to tak,“ odvětila.

„Přemýšlela jsi o tom, že bys ji někdy navštívila?“

„Nepřemýšlela.“

„A proč ne?“

„Protože nevím, kde bydlí a možná, že ani o to nestojím.“

„Třeba bys jí odpustila, kdyby ti vysvětlila, jak to tehdy doopravdy bylo, když od vás odešla.“

„Odešla a mě tam nechala.“

„Třeba neměla jinou možnost,“ snažila jsem se jí to vysvětlit.

„Vždycky má člověk na výběr.“

„Ano, to je pravda. Vždycky má možnost volby, i když to nemusí být vždycky to správné rozhodnutí.“

„Tak přehoďme list,“ nabídla Andy. „Kdy se nastěhuješ?“

„O víkendu?“

„Ale v neděli odlétám do Malágy.“

„Tak v pátek, to zvládnu.“

„Zvládneme.“

„Půjdeš se mnou k nám?“

„Ovšem.“

„Takže to bych měla ve čtvrtek nahlásit návštěvu a oficiálně tě představit své rodině.“

„No, jestli je to nutné.“

„Mamka tě chtěla poznat.“

„Fajn.“

„A v pátek se můžu přestěhovat. Vezmu si věci a je to,“ usmála jsem se.

„To máš tak málo věcí?“

„Dvě velké sportovní tašky budou stačit,“ odvětila jsem.

„Hm, to já bych jich potřebovala trochu více.“

„Vážně?“

„Jistě, podívej,“ vstala a šla mi ukázat první zašupovací skříň.

Dveře se posunuly do strany a objevilo se několik regálů a v nich spousta věcí. Trika, svetříky, kalhotky, ponožky. Na ramínku pak visely halenky, košile a kalhoty.

„Ty, jo, ty toho máš vážně požehnaně,“ podotkla jsem.

„To byla jen první skříň,“ usmála se. „Mám ještě takové dvě. Jsou plné dalšího oblečení: kabátů, teplákových souprav, sportovních i společenských bot a nějaké to paleto.“

„Ty jsi maniak na oblečení.“ Zkonstatovala jsem.

„Ani ne, jen se mi líbí, když mám na výběr,“ znovu se usmála a vrátila dveře do původní polohy.

 

     Ještě chvíli jsem koukala na zavřenou skříň, která byla o něco větší než ta moje. Jen s tím rozdílem, že Andy ji měla nacpanou věcmi. Já těch věcí moc neměla. Nebylo to tím, že bych na ně neměla peníze, ale připadalo mi zbytečné mít tolik věcí, které pak zůstanou ve skříni. A možná i ladem.

 

„Je to stejně paradox,“ poznamenala jsem. „Na pláži jsme se osvobozovaly od oblečení, užívaly jsem si té nahoty, přirozenosti bez nutných vrstev oblečení a pak tu máš takové skladiště.“

Andy se zaculila.

 

„Spousta věci na tomto světě jsou paradox. Co se však týče oblečení, mám je proto, že se mi něco líbilo a já si to koupila, ale teď, když se nastěhuješ, dám něco do útulku bezdomovcům.“

„To záleží na tobě. Nechci, abys to kvůli mně vyhazovala.“

„V pohodě Olivie. Chci to udělat.“

Rozhodla se.

 

„Takže zítra výlet?“ navrhla.

„A kam?“

„Co takhle jet třeba do Nottinghamu?“

„Proč zrovna Nottingham?“ udivila jsem se.

„Byla jsi tam někdy?“

„Ne.“

„Já také ne, tak to bude něco nového a společného.“

 

Úsměv plný nadšení se objevil na její tváři. Pohladila mě a jukla po mě těma svýma očima, že jsem se musela okamžitě smát. 

 

„Dobře,“ souhlasila jsem a pohladila jí po rukou.

„Četla jsem o Robinu Hoodovi,“ zasmála se.

Věděla jsem, že to byl žert.

„Já zase o parcích, které tam jsou.“

„Bezva.“

„Užijeme si i celou historickou část města, co říkáš?“

„Ano, jako souhlas. Ano, jako, že se moc těším,“ dodala.

„To já také,“ usmála jsem se a mé ruce se po ní natáhly.

 

     Mé doteky mi opětovala. A já byla moc šťastná, že jsem tady a s ní…

 

 

 

 

Doslov:

 

     Téměř měsíc po tom, co začal školní rok, jsem byla navštívit Daisy. Už nějakou dobu chodila do práce a já byla zvědavá, jak se má. Teď když jsem se nastěhovala k Andy a Daisy má novou práci, už se tolik nevídáme. Proto se snažím využít každé možné chvilky k tomu, abychom se viděly a mohly si popovídat. Přece jenom je to stále moje nejlepší kamarádka.

 

     Bylo to v sobotu. Andy byla pryč a tak jsem spojila užitečné s příjemným. Daisy měla pochopitelně radost, když mě viděla. Daly jsme si něco osvěžujícího a pak čaj. Byla tak plná dojmů ze své nové práce a nového nápadníka, že jsme se málem ani nedostaly k tomu, co jsem jí chtěla říct –

 

 – To že jsem se nastěhovala k Andy…

 

 

                                                        * * *

 

„Takže práce se ti líbí?“ zeptala jsem, když jsem viděla její nadšení.

„Jo, líbí.“

Její odpověď byla blesková.

„A pamatuješ na toho sympaťáka, jak jsem ti o něm vyprávěla?“

„Jasně, že pamatuji. Ten s těma modrýma očima.“

„Jo, přesně ten.“

„A co?“

„Tak mě pozval na ten čaj.“

„Vážně?“ usmála jsem se.

„Jasně.“

„A co ty na to?“

„Jako že večeře by byla přece jenom lepší.“

„A on?“

„Řekl, dobrá a podal mi vizitku podniku, kde bude na mě čekat.“

„To tě tam ani nedoprovodí?“

„To nevím, spíše mi to připadalo, abych se přesvědčila, jestli se mi ten podnik bude líbit.“

„Že by další Don Juan?“

„Hele, nech si toho,“ ohradila se.

Usmála jsem se.

„Ale už vím, jak se jmenuje.“

„Tak povídej,“ vybídla jsem ji.

„Jmenuje se Marty Adams a je zástupce ředitelky té kliniky.“

„No, tak to je síla. Jsi tam chvíli a hned si padla do oka samotnému zástupci ředitelky.“

„Už je to víc než měsíc,“ podotkla.

„A do té doby nic?“

„Jak nic?“

„No, večeře, procházka, a tak.“

„Zatím nic.“

„To mi chceš říct, že jsi ho ten celý měsíc nepotkala?“

„Potkala jsem ho dvakrát, ale až po druhé jsem souhlasila s procházkou.“

„S procházkou?“ pozvedla jsem obočí.

„S večeří,“ přiznala se.

„No a je to venku, člověk, aby to z tebe páčil.“

„Ale tak nějak jsem přehodnotila své nadšení seznamovat se s každým chlapem, který se mi líbí.“

„Co ta změna?“

„Trochu jsem přemýšlela.“

„Nechceš se vdávat?“

„Jsi cvok?“ vyhrkla.

„Já ne, ale ty se měníš. Už nejsi taková volnomyšlenkářka a začínáš uvažovat racionálně s výhledem do budoucna. Tak nevím, jestli trochu nepotlačuješ sebe samou.“

„Možná ano, ale nějak cítím potřebu…“

„…se změnit?“

„Udělat něco jinak.“

„Tak uvidíš, třeba je Marty hodný chlap.“

„To jsou ze začátku všichni.“

Pokrčila jsem rameny a dál to nekomentovala.

 

Chvilkové ticho přerušila opět upovídaná Daisy.

 

„A co ty a Andy?“

„S Andy je to nádherný.“

„A co ta Polynésie?“

„Polynésie je zatím v nedohlednu.“

„Myslíš kvůli penězům?“

„Jo, to přesně myslím.“

„A co kdybys šla k nám?“

„To jako, že bych měla odejít ze školy?“ udivila jsem se.

„Přesně tak.“

„Jsi tam jen chvíli a už děláš nábory?“

Usmála jsem se a pohladila ji. „Možná, někdy.“

„Myslím, to vážně.“

„To jsem pochopila.“

„Tak někam jinam, kde máš více peněz než ve škole.“

„Jo, napadla mě ta myšlenka, když jsem poznala Andy.“

„A proč až s Andy?“

„Budoucnost.“

„Máš pocit materiální nejistoty?“

„Co tě k tomu vede?“

„No, že jsi o tom nikdy takhle nepřemýšlela.“

„Možná to bude tím, že s ní jsem opravdu šťastná.“

„To je dobře,“ usmála se a koukla do mého prázdného šálku. „Dáš si ještě čaj?“

„Jo, klidně.“

„Takže s Andy je to vážný?“ ozval se hlas z kuchyně.

„Vážně vážný,“ usmála jsem se.

„Jak moc?“

„Bydlíme spolu.“

 

Nastalo ticho.

 

„To jako fakt?“ ozvala se zaskočená Daisy.

„Už je to tak.“

„To jsi mě překvapila.“

„Všimla jsem si,“ usmála jsem se a nastavila svůj šálek, když se Daisy přede mnou objevila s konvičkou.

„To jsou mi teda novinky,“ podotkla a sedla si vedle mě. „A co na to vaši?“

„Vědí to.“

„A jak to přijali?“

„Když se to provalilo, nastalo ticho, ale pak to přijeli v naprostém klidu.“

„Fakt?“

„Pak jsme se s Andy vypravily k našim na oběd.“

„Seznamka.“

„Asi tak.“

„To muselo být docela zajímavé.“

„Jak říkám bylo to v pohodě.“

„Myslím, že už máš věk na to, abys u rodičů nebydlela.“

„Také si to myslím, ale mamka, chtěla, abychom byli pořád jedna velká rodina.“

„Já vím, tvoje máma je hodná, ale ten její smysl pro zachování rodiny je někdy až svazující.“

„Jo, to jsi vystihla naprosto přesně.“

„Trochu i manipulativní, co?“

„Taky trochu.“

„No jo no, které mámy někdy nebývají, že?“

 

Přešla jsem to úsměvem.

 

„Takže, kdy jdete s Martym na tu večeři?“ zeptala jsem se.

„Ty jsi mi zvědavka,“ pousmála se Daisy.

„To je zájem nikoli zvědavost,“ podotkla jsem.

„Příští úterý,“ odhalila den svého rande s Marty Adamsem. „Nemusíš se bát, bude to jen večeře.“

„To je přece tvoje věc Daisy,“ poznamenala jsem.

 

Úsměv Daisy ukončil debatu na téma Marty Adams.

 

 

                                                        * * *

        

V dalším okamžiku mé krátké návštěvy se mi pochlubila, co si koupila nového na sebe.

 

„Žádné očekávání,“ dodala s úsměvem.

 

Jen jsem pokynula hlavou a sledovala její nadšení z nových šatů…

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička