Josef Formánek: Mluviti pravdu

Kniha Josefa Formánka Mluviti pravdu má podtitul Brutální román o lásce k životu a skutečně je brutální, drsná, šokující a syrová a zároveň vlídná, laskavá a něžná. Je o válce, vraždění, pomstě, mučení, ale i o záchraně, soucitu, lásce.  

V anotaci se píše, že se jedná o pravdivý příběh, který vypráví hlavní hrdina Bernard Mareš autorovi knihy, který pana Mareše objevil v domku kdesi u smetiště. Nevím, do jaké míry lze věřit, že toto vše prožil jeden jediný člověk, zdali to není kompilace několika lidských osudů. Ale na tom nezáleží, život hrdiny nemusí být popsán přesně podle pravdy, důležité je, aby kniha odrážela skutečnost. A to je, myslím, splněno vrchovatě. Toto vše se někdy někomu muselo stát, protože toto vše je líčeno s neuvěřitelnou autenticitou.

Bernard Mareš se narodí Mexičance, která jej odloží na schody vídeňského kostela… a začíná osud nechtěného dítěte, které po celý život marně hledá někoho, komu by mohl důvěřovat, kdo by ho ochraňoval, na koho by se mohl spolehnout. Z mladické nerozvážnosti a z touhy někam patřit se dá naverbovat k SS a jako esesák jezdí se zásobovací jednotkou. V Mauthausenu pozná svou femme fatale – židovskou dívku. Zamiluje se do ní a dopomůže jí k útěku z tábora.  A jak to s nimi dopadne? Nebudu prozrazovat, je to gró celé knihy – hledání lásky.  Protože umí dobře česky a něco rusky, dostane se po válce k Rudé armádě, kde jim dělá tlumočníka… a rozjíždí se další kolo osudu, další neuvěřitelné příběhy, paradoxně se stává tajemníkem KSČ, chce však utéct do Rakouska, je chycen a nastává éra komunistických žalářů. Je-li někdo, kdo tvrdí, že to v nich nebylo tak strašné, sadistické a kruté, nechť si přečte tuto knihu.

Bernard hledá svou matku v Mexiku, najde však jen její hrob, zakládá zde hospodu, výhodně prodá, stává se milionářem, rozdává majetek potřebným, vrací se do Čech, postaví domek u smetiště, setkává se s autorem knihy, vypráví mu svůj příběh, kruh se uzavírá.

Našla jsem na netu hodnocení čtenářů a ti nabádají, že se máme zaměřit na samotný příběh Bernarda Mareše, který je napínavý a čtivý, a že máme vynechat autorovy vsuvky psané kurzivou, které jsou o ničem a jsou jen taková vata. Já doporučuji v žádném případě nevynechávat autorovy úvahy o smyslu života, o démonu alkoholu, který jej již tenkrát pronásledoval, o rozpadlém manželství, o nedorozuměních a konfliktech v současných vztazích. Tyto myšlenky a filosofické úvahy knihu povyšují nad rámec běžné beletrie, bez nich by nebyla úplná,  byl by to "jen" příběh, i když dobrodružný, atraktivní a čtený jedním dechem. Povyšují knihu na román, který vás poznamená, pořád se k němu budete v myšlenkách vracet. Budete přemítat, proč jsme tady na Zemi, zdali to, co prožíváme, je opravdu to, co chceme.  A hlavně některé problémy, o kterých se domníváte, že narostly do obludných rozměrů, vám po přečtení knihy přijdou zcela malicherné.

Alespoň mně se to tak stalo. Uvědomila jsem si, že mnohdy skuhrám a nadávám a přitom se jedná o vyložené prkotiny, ještě donedávna jsem měla ublíženecké nálady, že kvůli zdravotním problémům nemohu jezdit na kole a že mi utečou všechny cyklovýlety s kamarády a že přicházím o spoustu zážitků. Pak jsem si uvědomila, že se mně nic tak hrozného neděje. Zatímco jiní lidé a jinde prožívali a prožívají utrpení, osud si s nimi nepěkně zahrává, bojují o holý život. A to není marné si čas od času připomenout.

Krásné ilustrace vytvořil Dalibor Nesnídal