MILENCI Z MINULOSTI – kapitola 5-7


11. května 2016, autor Danny Jé,



 

Kapitola 5

 

 

 

Když jsem otevřel oči, uviděl jsem postavu v bílém. Rozmazaná silueta několikrát prošla kolem mě. Znovu jsem usnul…

 

 

* * *

 

Znovu jsem procitl. Otevřel jsem oči a uviděl ji. Lialen zrovna vyběhla otevřenými dveřmi ven…

 

 

Pomalu jsem se zvedl z postele a snažil se vyběhnout za ní. Vystrčil jsem hlavu ze dveří a podíval se do stran. Nikdo nikde. Vydechl jsem a vyrazil doprava. Buď anebo. Vrátit se mohu vždycky. Moje volba byla však správná. Došel jsem k dalším dveřím, které byly pootevřené. Tudy musela běžet i ona, pomyslel jsem si. Nakoukl jsem ven. Byla to ulička. Slyšel jsem hlasy. To jsou lidé. Možná jsem zachráněn…

 

 

[ Boulevard de Montarville ]

 

 

U jedné z křižovatek na Boulevard de Montarville jsem narazil na dva policisty, kteří byli přivoláni někým, kdo si mne všiml. Jeden z nich na mě promluvil cosi v podivném dialektu francouzštiny. Nerozuměl jsem. Druhý okamžitě pochopil, že nerozumím a zkusil jiné evropské jazyky. U anglické věty: „Co tu děláte?“ jsem zareagoval. Poté jsme hovořili už jen anglicky.

 

„Proč nemáte na sobě oblečení?“ zeptal se policista.

„Byl jsem unesen a vězněn,“ odvětil jsem.

„Jak se jmenujete?“

„Já…já…nevzpomínám si,“ třásl jsem se.

„Dobře. Odvezeme vás k nám na stanici a postaráme se o vás,“ řekl policista.

„Děkuji,“ pokynul jsem.

 

Pomohli mi k autu.

 

 

* * *

 

Na stanici jsem jim popsal svůj příběh. Vyšetřování bylo úplně na začátku. Jediné, co jsem jim mohl popsat, bylo místo, kde jsem byl držen. Opuštěný dům a místnost polepená plakáty. Komisař Vincent si všechno pečlivě zapsal a pak mi sehnal nějaké oblečení. Košili a boty mi přinesl jiný policista, který si mě změřil takovým podezřívavým pohledem. Pak se objevil v kanceláři ještě jednou, to už držel v ruce hrnek s kávou.

„Cigaretu?“ zeptal se a nabídl mi cigaretu z otevřené krabičky.

„Ano,“ kývl jsem a natáhl ruku.

 

Policajt se pousmál. Zapálil mi a pak lámanou angličtinou mi vyprávěl o Montrealu. Jen jsem pokynul hlavou. I když jsem měl pocit, že to tu znám. Během té doby jsem koukal na lidi, kteří se procházeli sem a tam. Většina z nich měla sklopenou hlavou. Někteří však hlavu zvedli a podívali se na terasu.

 

„Mohu se podívat?“ ukázal jsem do míst, kde se nacházely dvě prázdné lavičky.

„Hm,“ pokynul a odkašlal si.

 

V tu chvíli to vypadalo, že souhlasit nebude. Překvapivě ukázal rukou, jako že mohu. A tak jsem vyrazil k místu, které jsem si vyhlédl. Když jsem se otočil zpět, terasa byla prázdná. Zastavil jsem se pod schody a zakroutil hlavou. Nehlídají mě, pomyslel jsem.

 

„Už můžete odejít,“ ozval se hlas zpoza rohu. Plynulá angličtina mě překvapila.

 

Byla to dívka. Modrá čepice zakrývající vlasy. V jedné ruce desky a v druhé cigaretu.

 

„Co jste to říkala?“ zeptal jsem se.

„Že můžete odejít.“

„Co o mně víte?“

„Možná všechno a možná, že nic,“ odvětila s úsměvem na tváři.

„Kam bych podle vás měl jít, když jsem v této zemi cizinec?!“

„Pojďte se mnou.“

„Proč mi má intuice říká, abych byl obezřetný?“

„Možná, že vaše intuice ví absolutně kulový o tomto světě.“

„Co tím myslíte?“

„Jestli chcete vědět, co tím myslím, tak pojďte se mnou,“ znovu mě vybídla.

 

Odhodil jsem nedopalek na zem a podíval se směrem k terase. Dveře zůstaly stále otevřené, ale nikdo v nich nebyl. Nehlídají mě, pomyslel jsem.

 

„A proč by to také dělali. Jak jste sám řekl. V této zemi jste cizinec,“ poznamenala a popotáhla ze své cigarety.

„Asi, ano,“ dodal jsem a vyrazil za ní.

 

 

* * *

 

Zašel jsem za roh. Projelo auto a málem mě srazilo. Řidič zastavil a otevřeným okýnkem na mě cosi řval místním jazykem. Rozpažil jsem a divil se, proč se rozčiluje. Lidé na mě mávali, ale já je ignoroval. Hledal jsem tu dívku s modrou čepicí, ale nikdo takový tu nebyl. Cítil jsem se zmateně. Když jsem však zaslechl německé: Ven ze silnice!, došlo mi, že je něco špatně. Snažil jsem se zorientovat, kde jsem. Vrátil jsem se za okraj silnice, kde mě vzalo mezi sebe několik turistů, kteří si mě všimli. Irové.

 

„Ztratil jste se?“ zeptal se jeden starší muž tvrdou angličtinou.

„Zřejmě, ano, pane…“ podíval jsem se na něho.

„Glen Marlowe,“ představil se.

„Jsem…hm…já jsem…promiňte, já si nevzpomínám…,“

„V pořádku,“ pousmál se jako by rozuměl, jak se cítím.

 

Povzdechl jsem si a nechal se táhnout davem turistů.

 

 

* * *

 

Po chvilce jsem se zaposlouchal do výkladu průvodkyně, který probíhal v anglickém jazyce. Po určité době jsem nabyl dojmu, že ten hlas je mi povědomý. Podíval jsem se na ní a vytřeštil oči. To přece není možné! Šeptl jsem. Irský turista Glen Marlowe si toho všimnul. „Co jste říkal?“

„Ehm, nic…měl jsem jen pocit…,“ už jsem to nedopověděl.

„Také se vám líbí její výklad?“ zeptal se.

„Ovšem,“ kývl jsem a pousmál se.

 

Slečna si však všimla, že na ní hledím poněkud překvapeně, ale nechala to být.

 

„Nemáte sestru?!“ využil jsem příležitosti, když se s turisty rozloučila konci ulice.

„Ne, to nemám,“ usmála se.

„Jste totiž podobná jedné dívce…“

„…ztratil jste jí?“ zeptala se chápajícím pohledem.

„Ani nevím, já jsem trochu zmatený.“

„Cizinec?“

„Poznala jste to?“

„Vaše angličtina je dobrá, ale nejste Brit, že?“

„Ne to nejsem.“

Asi nejsem, pomyslel jsem si.

„Bydlím na druhé straně města,“ prozradila.

„Já…já bych se představil, ale nějak si nevzpomínám, jak se jmenuji, promiňte.“

„Já jsem Fleora Calladino,“ podala mi ruku.

„Já jsem…ehm…třeba…“

„…James?“ navrhla.

„To je moc anglické,“ pousmál jsem se.

„Dobře, Darian,“ zkusila podruhé.

„Počkat,“ zarazil jsem se. „Možná jsem opravdu Darian.“

„Tak vám budu říkat Dariane, co říkáte?!“ usmála se.

 

Její smích byl opravdovou ozdobou zdejšího okolí. Byla moc hezká.

 

„Mohl bych vás pozvat na kávu?“

„Ovšem – of kós,“ souhlasila.

„Umíte anglicky?““ zažertoval jsem.

„Ano, umím.“

„Jste snad učitelka?“

„Ano, to jsem.“

„Vážně?!“

„Ano, proč bych vám lhala.“

„Nemusí to být lež, jen nepravda. Přece jenom se známe deset minut.“

„Souhlasím, ale necítím z vás žádné nebezpečí…“

„…a co ze mě cítíte?“

„Strach a zmatenost.“

„Učitelka, říkáte?“

„Ano.“

„Vnímavá učitelka.“

„Jen jazyková škola.“

„Aha.“

 

Znovu se usmála.

 

„A kam bych vás mohl pozvat na kávu?“

„Pojďte za mnou. Ukáži vám velmi příjemné prostředí v Café restaurantu na konci Boulevard de Montarville,“ ukázala.

„Dobře,“ souhlasil jsem.

 

Cestou opatrně vyzvídala, kdo byla ta žena, se kterou jsem si jí spletl a jak jsem se sem vlastně dostal. V první chvíli jsem chtěl uhnout tématem někam jinak, ale nakonec jsem jí řekl všechno, co se mi stalo a jak jsem se sem vlastně dostal. I když vlastně nevím, jak jsem se sem dostal. Určitou část svého života si nepamatuji. Vnímavě poslouchala a pak mě chytla za ruku. Jen přátelsky. Jako známku porozumění. Po chvilce mě pustila.

 

„Tady,“ ukázala.

„Víte, já…“

„…vím, nemáte peníze. To je v pořádku. Je to jen kafe,“ pousmála se a já se udivil nad jejím porozuměním, upřímností, i ochotou zaplatit neznámému muži kávu.

„Jsem vám za to moc vděčný,“ poděkoval jsem.

 

 

* * *

 

Vstoupili jsme dovnitř. V první moment mě přivítala vůně kávy a jazzová hudba, která nerušila. Naopak. Její tóny se mi dostávala pod kůži a já cítil, že to je balzám na mou duši.

 

„Hezká muzika, že?“ všimla si.

„Ano, to ano,“ kývl jsem.

 

Usmála se a vybrala místo. Hned v rohu pod obrazem nějaké továrny.

 

„Belfast. Jestli chcete vědět, co je to za místo,“ prozradila mi, když si všimla mého upřeného pohledu.

„Irsko?“

„Ano. Kdysi v minulosti, někteří Italové odcházeli do Irska. A jejich děti se později vrátily zpět do Itálie.“

„Ale vaše rodina připlula do Ameriky, že?“

„Ano. Nakonec se však přestěhovali sem do Kanady.“

„Podle jména bych řekl, že máte italské předky.“

„To také mám,“ pousmála se.

 

Když se objevil číšník, Fleora objednala kávu.

 

„Dovolila jsem si vybrat,“ pousmála se.

„V pořádku.“

„Odhaduji, že na obyčejnou kávu chuť nemáte, tak jsem zvolila kafé špečále – Kaprísio.

„To zní velmi tajemně,“ podotkl jsem.

„Vy jste tajemný, Dariane.“

„Já?!“ udivil jsem se.

„A nepřipadá vám tak trochu tajemné, záhadné, jak jste se zde ocitl?“

 

Jako by snad věděla, co se mi stalo?

 

„Možná byste to ani vědět nechtěla,“ poznamenal jsem.

„Třeba ano,“ pousmála se.

 

Číšník zrovna donesl kávu.

 

„A je to tu,“ podívala se na mě a číšníkovi poděkovala.

„Jsem docela zvědavý, na to Kaprísio.“

„Bude vám chutnat.“

 

Její úsměv mě ujistil, že tomu tak bude. Moje důvěra k ní se prohlubovala čím dál víc.

 

„Chutná?“ zeptala se zvědavě.

„Vydržte, je to ještě teplé,“ usmál jsem se a pozvedl šálek. Mírně jsem ho pofoukal a opatrně usrkl. Její vůně byla opojná, proto jsem byl zvědavý, jak opravdu chutná.

„Měla jste pravdu,“ pronesl jsem a položil šálek zpátky na stůl.

„Miluji tu kávu,“ dodala a pomalu usrkávala horkou kávu.

 

Sledoval jsem její rty. Pohybovaly se po okraji šálku s absolutní lehkostí. A její oči zářily jako dva plamínky uprostřed večerního šera. Setmělo se.  V ten moment jsem popřemýšlel o možnostech, kde bych mohl přespat. Hotel, motel, nebo pod mostem?

 

Mé úvahy přerušila Fleora.

 

„Už se blíží večer.“

„Ano.“

„Máte kde položit hlavu?“ zeptala se jako by tušila, jak na tom jsem.

„Ne.“

„Co kdybyste…“

„…nechci od vás žádné peníze Fleoro. Už tak jste laskavá za kávu,“ pozvedl jsem odmítavě ruku.

 

Fleora se pousmála a projela si rukou své na krátko střižené vlasy.

 

„Bydlím u jedné kamarádky. Mohl byste přespat u nás a…,“ nabídla mi. „…mohl byste mi vyprávět váš příběh.“

„Nevím, co na to říct. Překvapila jste mně.“

„Stačí, že řeknete, ano.“

„Nebude to vaší kamarádce podezřelé?“

„Myslím, že ne.“

„Vážně?“

„Ona je věřící, takže tomu bude rozumět. Jde přece o pomoc v nouzi.“

„Oh, ano. Samozřejmě.“

Na co jsem to vůbec myslel?

 

Usmála se a znovu se napila voňavé kávy. Udělal jsem to samé.

 

„Jste zvláštní,“ poznamenal jsem s úmyslem začít rozhovor.

„Jsem přirozená,“ upřesnila.

„Ano, to zřejmě jste, ale…“

„…nehodící se do toho světa?“

„Myslím, že to je správná definice.“

„Anita, to je ta má spolubydlící, říká to samé.“

„Je to zřejmě stejně vnímavá žena jako vy.“

„Zřejmě,“ znovu se pousmála.

 

Podíval jsem se do své šálku. Byla tam ještě necelá půlka toho černého lahodného moku.

 

„Dopiji a půjdeme,“ navrhla.

„Dobře,“ souhlasil jsem a dopil zbytek své kávy.

 

Během chvilky přišel číšník. Poklonil se a rozloučil se s námi.

 

„Myslel jsem, že…“

„…je to vyřízené,“ pousmála se.

„Aha.“

 

Opustili jsme kavárnu.

 

* * *

 

Venku ukázala směr. Nebylo to daleko. Překvapivě. Odbočili jsme doprava a na konci ulice se Fleora zastavila.

 

„Tady bydlím,“ ukázala na starý dům s několika okny.

„Kolik lidí tu bydlí?“

„Dneska tu budeme bydlet my,“ pousmála se a otevřela dveře.

 

Staré dveře zavrzaly.

 

„Hodně starý dům,“ pronesl jsem šeptem.

 

Neslyšela mě. Pokračovala stále dál. Zastavila se až u schodiště. Ukázala na výtah.

 

„Pojedeme výtahem?“

„Ovšem. Čekal jste, že půjdeme po schodech.“

„Jsem jen host,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak pojďte,“ vybídla mne.

 

Nastoupili jsme do výtahu. Ve třetím patře se výtah zastavil. Když jsme vystoupili, Fleora ukázala doleva.

 

„Budu hádat číslo bytu,“ pronesl jsem.

„Byty nemají jen čísla,“ podotkla.

„Aha.“

„Číslo a písmeno. Já bydlím v 14B.“

 

Pokynul jsem chápavě hlavou.

 

 

* * *

 

U dveří 14B se na mě Fleora podívala. Ten pohled, jako bych ho znal. Netušil jsem, co to mělo znamenat. V každém případě jsem začínal mít divný pocit, že setkání s Fleorou nebyla náhoda.

 

„Vítej v mém království,“ pronesla a čekala, až vejdu dovnitř.

„Děkuji,“ usmál jsem se a vešel do malé úzké chodbičky.

„Dáme si čaj?!“ nabídla.

„Jo, klidně,“ pokynul jsem hlavou.

„Připravím ještě něco k jídlu, určitě máte hlad,“ dodala a zmizela ve vedlejší místnosti.

 

Zůstal jsem stát na chodbě. Přece jenom…

 

„Nestůj tam!“ přerušil mě její hlas. „Běž dál!“

„Dobře, já jen…“¨

„…pozvání jsi dostal, takže jako doma,“ dodala.

 

Pak jsem slyšel jen ruch v kuchyni. Vrzání skříněk, cinkání skleniček a napouštění vody. Vyrazil jsem do vedlejší místnosti. Tam jsem si sedl do pohodlného křesla. Obývák. Malá místnosti s televizí, pohovkou, konferenčním stolkem a jedním křeslem. Na stěně visel obraz krajiny. Zasněžené krajiny.

 

„Znám to místo,“ pronesl jsem.

 

Nikdo se však neozval.

 

„Já to místo znám, sakra,“ zalamentoval jsem a vyrazil k obrazu.

 

Chvíli jsem pozoroval zasněženou krajinu, stromy a lampy, které prosvěcovaly prostor kolem sebe. Několik laviček bylo pokrytých sněhem a pak…Zarazil jsem se. Vydechl jsem. To přece není možný, šeptl jsem. Ta dívka u lavičky. Dlouhé zrzavé vlasy, jako by někoho vyhlížela…

 

„Co tu děláte?!“ přerušil mě dívčí hlas ode dveří.

 

Prudce jsem se otočil. Stála tam dívka v podivných šatech.

 

„Já…vy jste jeptiška?!“ zeptal jsem se.

„Odpovězte mi. Kdo jste a jak jste se sem dostal,“ požadovala odpověď.

„Byl jsem sem pozván.“

„A kým?“

„Fleorou.“

„Děláte si ze mě legraci?!“

„Ne. To v žádném případě.“

„Tak mi řekněte pravdu.“

„Ale já vám jí říkám.“

„Co ty klíče na stole?“ ukázala na konferenční stolek.

„To jsou její,“ odvětil jsem.

„Pane, chci slyšet pravdu nebo zavolám policii.“

„Jste Anita?“

„Ano, to jsem. Jak můžete znát mé jméno.“

„Ona mi ho řekla.“

„Pane, dost těch lží.“

 

Ten krátký pohled k televizi a smutek v její tváři…

 

„Vy…“ podíval jsem se stejným směrem jako ona. Byla tam fotka. Dvě postavy stojící u mostu. Anitu jsem poznal hned. Podle těch jejich šatů a ta osoba vedle…

„To je ona,“ vyhrkl jsem.

„Jmenovala se Fleora a byla ten nejúžasnější člověk, kterého jsem potkala.“

„Tomu nerozumím,“ zakoulel jsem očima.

„Ona je mrtvá.“

 

Její věta mi vyrazila dech. Okamžitě jsem vyhledal to křeslo, kam bych se mohl posadit.

 

„Je vám dobře, pane?“ zeptala se starostlivě.

„Jsem trochu v šoku,“ odvětil jsem.

„Mohu vám přinést trochu vody?!“

„Ano. Moc děkuji.“

 

Odešla do kuchyně a natočila mi do sklenice vodu. Její pohled byl plný upřímného pochopení, ale i smutku.

 

„Já jsem, ale opravdu přišel s ní. Byli jsme v kavárně na kávě. Pak mě pozvala k sobě…“

„…to je přeci nemožné. Vždyť je dva roky mrtvá,“ kroutila hlavou.

„Sestro Anito, já si to nevymýšlím. Vím, že to vypadá neuvěřitelně, ale jak bych našel váš byt, jak bych se sem dostal, když tyhle klíče…,“ ukázal jsem na stolek. „…měla Fleora u sebe, Odemkla mi a pozvala mě dál a pak to její přivítání…“

Zarazil jsem se.

„Jaké přivítání?“

„Řekla: Vítej v mém království. V ten moment jsem měl pocit, že už jsem tohle někdy slyšel…“

„…odkud jste?“ přerušila mě.

„Nevzpomínám si…“

„…máte problémy s pamětí?“

„Mé vzpomínky jsou roztrhané, ale postupně si na vše vzpomínám.“

„Jste ochotný se mnou zajít za otcem Tarazzinnim?“ zeptala se mě.

„Myslím, že s tím nám otec…ehm..Tar…promiňte to jméno…“

„…Tarazzinni.“

„Myslím, že nám otec Tarazzinni nepomůže.“

„Věřím, že ano.“

„Myslíte?“

„Někteří duchové zde mohli uvíznout.“

 

Prudce jsem se otočil. Slyšel jsem, co řekla?

 

„To jako vážně?“

„Vím, že to zní z mých úst dost divně, ale já a otec Tarazzinni věříme v Boha, ale zároveň i možnostem, že svět kolem nás není jediný.“

„Věříte v neviditelné bytosti, které nás obklopují?“

„Ano.“

„Tak proč jste mi nevěřila s Fleorou?“

„Nikdy jsem se s někým jako vy, nesetkala.“

„A přesto věříte, že duchové jsou mezi námi?“

„Zřejmě jste prožil něco, co neumím vysvětlit.“

„A myslíte, že otec Tarazzinni nám pomůže?“

„Myslím, že ano.“

 „Církev přece není nakloněná k duchařským historkám.“

„Otec Tarazzinni je trochu jiný kněz. Samozřejmě, že to tají a to co vám tady říkám…“

„…svěřujete se jen sobě, že?“ pozvedl jsem obočí.

„Ano. Je to tak.“

„Viděla jste někdy ducha?“

„Jen jednou.“

„Byl to někdo známý?“

„Byl to můj bratr.“

„Aha.“

„Zemřel stejným způsobem jako Fleora.“

„A jak zemřela Fleora?“

„Utopila se.“

„To je mi líto.“

„Mě také a moc.“

„Milovala jste ji?“

„Jako přítelkyni, jako kamarádku, které jsem mohla říct cokoliv, a která mě neodsoudila za to, že jsem se odevzdala Bohu.“

„Opravdový přítel.“

„Upřímná duše.“

„Jen nechápu, proč si vybrala Fleora zrovna mě. To setkání s turisty a pak jako jediný turista na mě promluvil…“

„…irský turista?“

„Ano, jak to víte?“

„Před dvěma roky autobus s irskými turisty sjel do řeky Svatého Vavřince. Všichni zahynuli.“

„Jak je možné, že jsem je viděl a mohl s nimi mluvit?“

„To zasáhla vyšší moc. Bůh,“ pronesla.

„Jaký to mělo důvod?“

„Spíše plán.“

„Plán?“

„Vše se děje z nějakého důvodu.“

„Moc tomu nerozumím.“

„Vím o někom, kdo by nám mohli leccos vysvětlit.“

„Myslíte otce Tarazzinniho?“

„Ano,“ odvětila.

„Myslím, že s vámi do kostela nepůjdu.“

„Tak počkejte zde a já pro otce Tarazzinniho dojdu,“ navrhla a podala mi hrnek s čajem.

 

Usmál jsem se a přijal hrnek teplého čaje. Sledoval jsem její úsměv, který se mi po chvíli ztrácel. Začaly se mi zavírat oči a její tvář byla čím dál více rozmazaná…

 

 

 

 

Kapitola 6

 

 

 

…když jsem procitl, stála nade mnou žena v bílo zeleném.

 

„Kde je?“

„Kdo?“

„Ta žena!“

„Něco se vám zdálo.“

„Myslíte, že bych si vymýšlel?“

„Vážně vám nerozumím.“

„Byla tady.“

„A kdo?“¨

„Anita.“

„Kdo to je?“

„Žena v černém, jeptiška.“

„Víte vůbec, kde jste?“ zeptala se a přistoupila ke mně blíž.

„Vždyť, tady…,“ ukázal jsem na stěny.

 

V ten moment jsem se zarazil. Zdi byly bílé a čisté.

 

„Kdo jste?“

„Jsem sestra Florea,“ odvětila.

„Fleora?“

„Ne, Florea Calladino.“

„Florea?“

„Vidíte, že se na mě vzpomínáte.“

„Ale vy nejste Florea Calladino.“

„Pane Wimslowe…“

„…Fleoru já znám, potkali jsme se na Boulevard de Montarville…“

Cítil jsem se zmateně.

 

„Pletete si jméno.“

„Jméno? Možná.“

„Prohozená písmenka,“ upřesnila.

„A byla jste tam?“

„Ne.“

„A chtěla byste, abych vás tam vzal?“ zeptal jsem se.

 

Rozesmál jsem ji, aniž by to byl můj záměr.

 

„Jste snad kouzelník?“ zeptala se s úsměvem na tváři.

„Ne, to nejsem, ale…“ odvětil jsem.

„Vy jste vážně unikát, pane Wimslowe. Už dlouho jsme tu neměli takového vypravěče,“ dodala sestra Florea.

 

Do místnosti vstoupil muž v bílém.

 

„Jste…“

„Ano, jsem doktor, pane Wimslowe,“ pronesl.

„Vás jsem nikdy neviděl.“

„Nikdy?“ udivil se.

„Ne.“

„Přivezli vás k nám před měsícem. Nepamatujete si mě.“

„Mýlíte se, doktore…“

„Doktor Dante,“ představil se.

„Eh, žertujete? Dante Alighieri.“

„Myslím, že ten už je dávno mrtvý,“ dodal a otočil hlavu směrem ke zdi.

 

Bílá zeď. Čistá a hladká. Bez jediného škrábance.

 

„Mrtvý?!“ podivil jsem se.

„Ano.“

„Tak to já už jsem také mrtvý.“

„Jste tady a dýcháte. Máte otevřené oči a hovoříme spolu, takže nejste mrtvý,“ vrátil pohled ke mně.

„Ona je prý Florea Calladino,“ ukázal jsem na sestru.

„Ano, to je.“

„Není!“ vykřikl jsem.

„Podivná náhoda, nemyslíte?“ poznamenal doktor Dante s klidem.

„Fleora Calladino byla…,“ zarazil jsem se. Kdo vlastně byla?

„Sestra se jmenuje Florea, máte přehozená písmenka,“ dodal.

„Souvislosti. Minulost…“

„…prý Boulevard de Montarville,“ poznamenala sestra.

„Bylo to v roce…“ podíval jsem se do strany jako bych hledal nápovědu, protože já jsem to nevěděl. „…včera?!“

„No, vidíte, pane Wimslowe, tak to naše sestřička být nemohla. Včera tu sestřička nebyla. Máme rok 2014 a nacházíte se v Montrealské nemocnici,“ podotkl doktor.

„Je to pravda?“ zeptal jsem se a podíval se na sestřičku.

„Ovšem,“ kývla.

„Tak co se to děje?“

„Víte, proč tu jste, pane Wimslowe?“ zeptal se doktor.

„Nemám tušení.“

„Našli vás dva policisté, kterým jste řekl, že jste byl unesen. Po ošetření vás přivezli k nám, ale žádné známky násilí u vás nebyly zjištěny. Máte poruchy vnímání času, problém s pamětí a s vlastní osobností i časových posloupností…“

„…to už jsem vám přece říkal…včera, že jsem…“

 

Snažil jsem se vysvětlit, že si něco pamatuji. Nicméně jsem nabýval dojmu, že moje paměť je jak jedno velké „pucle“ a já vážně nemohu srovnat časové posloupnosti. Přesně, jak říkal doktor Dante.

 

„Zjistíme, co s vámi je a pomůžeme vám,“ pronesl.

Cítil jsem z něho upřímnou naději.

„Zítra přiletí specialista na takové případy doktor Maunierre,“ dodal.

„Jsem snad nějaký unikát?“

„Ano, to jste,“ odvětil Dante.

„Ale já nejsem blázen, Fleoru jsem opravdu potkal a ta její káva…“

„…káva?“ udivil se doktor. Pohlédl na sestru. Hledal nějakou spojitost.

„Jednou jsem měla s sebou kávu, když jsem mu večer předávala léky. Omlouvám se, já…“

„…teď už tomu rozumím,“ ozval se Dante a jeho bílý plášť se zavlnil.

„Kam jdete, doktore?!“ vyhrkl jsem.

„Možná, že rozumím spojitostem vašich představ. Minulost a současnost,“ odvětil a zmizel ve dveřích.

„Co tím chtěl říct?!“ podivil jsem se a nasměroval svou otázku na sestru Floreu.

„Že vám pomůže,“ odvětila a odešla hned za ním.

 

 

Chvíli jsem ležel a pak jsem si vzpomněl na Ely…

 

 

* *

 

[ Montreal 2010 ]

 

 

Ten den jsem seděl doma a čekal, až se přežene sněhová vánice, když zazvonil zvonek u dveří.

 

„Čekáš někoho?“ zaznělo zespoda. Byla to mamka, která si tou dobou připravovala těsto.

„Ani ne,“ odvětil jsem.

„Tak běž prosím tě otevřít, já teď nemohu.“

„Dobře, jdu tam.“

 

Táta byl se starším bratrem na hokejovém zápase místních farmářů. Mě hokej moc nezajímal, tak jsem zůstal doma.

 

„Baf!“ vylekala mně Ely, když jsem otevřel.

„Ou. Vážně jsem se lekl.“

„To jsem také chtěla,“ zachichotala se a vlétla mi do náruče.

„Kdo to je?“ ozvalo se z kuchyně.

„Dobrý večer, paní Wimslowová,“ vykřikla Ely.

„Ahoj, Alleen. Co tě v tom marastu vyhnalo ven?“

„Přece Darian, paní Wimslowová,“ odvětila.

„Tak to chápu. Bavte se děcka, já mám práci,“ odmlčela se a já pomohl Ely z kabátu. Pak hurá nahoru do mého pokoje.

 

„Něco pro tebe mám,“ spustila sotva usedla na huňatý koberec, který jsem měl položený vedle ručně dělané lampy. Průhledný ovál na kovovém podstavci. Obří příšera, tak jí Ely říká.

 

„A co pro mě máš?“

„Tady,“ ukázala na notýsek, který vytáhla z kapsy.

„Co to je?“

„To jsou tátovy básně.“

„Proč jsi to přinesla?“

„Pamatuješ si, jak jsi mi dal tu básničku: Nechci domů?!

„Jo.“

„Tak…“

„…říkala jsi, že je smutná.“

„Jo, to jsem řekla. A také jsem řekla, že můj otec napsal báseň o Attawapiskat.“

„Jo.“

„Celá báseň se jmenuje: Vzpomínky na Attawapiskat a já jsem chtěla…ehm…prostě chci, aby sis jí přečetl,“ podala mi notýsek do ruky.

„Dobře,“ usmál jsem se.

„A teď mě můžeš políbit,“ natáhla ruce.

„Ty jsi vážně úžasná.“

„Proto mě miluješ, ne?“

„Ovšem,“ šeptl jsem a svalil ji na zem.

 

Chvíli jsme se mazlili, než nás vyrušil můj starší bratr.

 

„Brácha jsi doma?“

„Jo, jsem a co?“

„Pojď dolů pomoc shrabat sníh. Sněhová vánice už přestala.“

 

„Myslím, že bys to mohl udělat ty,“ ozvala se mamka. „Darian má návštěvu.“

„Fajn,“ odsekl Michel a vrátil se před barák.

„Díky, mami,“ poděkoval jsem, ale mamka se už neozvala.

„Asi půjdu,“ podotkla Ely.

„Půjdeme spolu. Já tě doprovodím,“ zvedl jsem se z postele a pomohl Ely na nohy.

„Chtěla bych být s tebou, pořád,“ svěřila se.

„Doděláš školu a budeme spolu,“ objal jsem ji.

 

Ani nepípla a mačkala se na mě. Po chvíli jsme vypadli z domu zadním vchodem, aby nás nikdo neviděl.

 

 

* * *

 

Venku bylo krásně bílo. Nasadil jsem si kulicha a chytl Ely za ruku. Ely už měla svojí oblíbenou modrou na hlavě. Usmívala se. Byla spokojená.

 

„Ještě rok školy,“ poznamenala.

„A co pak?“

„Chtěla bych jít na medinu do Montrealu. A ty?“

„Elektrotechnická do Québecu nebo také Montreal.“

„Montreal,“ dodala s úsměvem na rtech. Jako by chtěla, abychom tam byli spolu. Společné studium a společné bydlení.

„Přemýšlím nad tím,“ usmál jsem se.

 

Úsměvy vystřídal polibek.

 

„Projdeme se naší ulicí?“ navrhla.

„Určitě. Je to naše oblíbená – alej.“

„Říkáš tomu alej?“

„Ano. Na jedné straně stromy a na druhé straně místo stromů lampy.“

„Jsi fantasta, víš to?“

„A když tam tudy procházíme, jsme jako dva milenci.“

„Dokonce jsi i romantik,“ pousmála se.

„Samozřejmě.“

„Přemýšlel jsi někdy o tom, že už jsme se setkali v minulosti?“

„My dva?“

„Jo.“

„Nepřemýšlel, ty ano?“

„Jo. V poslední době nad tím přemýšlím pořád.“

„Co tě k tomu vede?“

„Táta.“

„Tvůj táta?“

„Měla jsem několikrát pocit, jako by mi chtěl něco vzkázat.“

„Říkala jsi, že umřel.“

„No právě. Je to…“

„…jako zprávy z druhého světa?“

„Co když je to opravdu možné…“

„…co jako?“

„Že nám blízcí mohou dát nějakým způsobem zprávu z druhého světa.“

„A ty věříš na duchy?“

„Já myslím, že je to možné a duchové…ehm…jak jen to říct…mohou být mezi námi.“

„Já ti nevím, Ely. Ještě jsem žádného ducha neviděl.“

„Já vím, že to zní bláznivě, ale měla jsem pocit, že můj táta se mi snažil něco říct nebo se snažil se mnou spojit a já…já…nevěděla jsem, komu to mám říct.“

„Jsem rád, že jsi mi to řekla.“

„Vážně?“

„Rozhodně. Je to trochu bláznivé jak říkáš, ale spousta věcí je možných.“

„To je pravda.“

 

 

Prošli jsme naší alejí a další ulicí jsme prošli k řadě domů, kde bydlela Ely. Se svou mámou a svou sestrou. Tam jsme se rozloučili a já se vrátil domů…

 

* * *

 

Hned po večeři jsem se podíval do notýsku otce Alleen.

 

Malebný nadpis mě okamžitě oslovil: Vzpomínky na Attawapiskat

 

 

Přes chladný kraj, až k Jamesově zátoce,

to není jen příběh o chudém potoce,

ale o místu, kde je spousta krásných ryb,

o místu, kde nechtěla jsi být.

 

A stáda losů putující k pastvinám,

jakoby byla znamením, že vše končí,

že naše láska míří k roklinám,

že naše lásky se ve tmě loučí.

 

Přes hustý les, až Jamesové zátoce,

kde smečky vlků žijí dost divoce,

vracím se do místa, které mám rád,

mé zasněžené Attawapiskat.

 

Je to kraj, který k srdci přirostl mi,

ty jsi chtěla, ale jinde být a jinde žít,

ale já chci zůstat v této zemi,

jeden druhého tak nemůžeme mít.

 

Nad krajinou tyčily se vysoké stromy,

zasněžené stráně vyzdobily tuto zem,

divoké byly řeky, dřevěné byly domy,

já stál pod kopcem a také měl ten dojem.

 

A z oblohy modré se sypou vločky sněhu,

dopadají na mou rozesmátou tvář,

zde člověk pozná tu pravou přírodní něhu,

zde člověk pozná, kdo nad sebou má svatozář.

 

Mezi kopci vítr se stromy si hraje,

všechno tančí, v jedinečnou krásu splývá,

tak bezbranná je příroda tohoto kraje

a stejně se před námi neukrývá.

 

Zvědaví ptáci jen tak kolem prolétnou,

od jejich křídel lesk jemný odráží se,

vedou mé kroky, stačí se jen ohlédnout,

něco ztratí, ten kdo jednou odejít, odváží se.

 

                           * * *

 

Viděl jsem ohromné řeky se bouřit,

kusy ledu, klády stromů ve vlnách,

odvážné muže na vorech při práci kouřit,

jen volání zůstala v horských ozvěnách.

 

Míjel jsem balvany a divoké peřeje,

jako samotář procházel jsem zdejší krajinou,

kde mráz vítězí a slunce moc nehřeje,

i části hor schované jsou pod lavinou.

 

Viděl jsem husté keře černohnědé

s tenkými kmeny a větvemi trnitými,

a jedovaté květiny žlutošedé

s listy bílými a s plody skvrnitými.

 

Míjel jsem čisté vody, zasněžené hory,

od Québecu přes Bagotvill(e),

skrze voňavé a krásné bory,

až do místa, o kterém jsem snil…

 

**

 

Ten večer mi došlo, jak to tam její otec miloval. Přírodu miloval nade vše. Ironií toho všeho zůstává fakt, že kdyby se tam nevrátil, mohl žít. Zahynul v lese při sesuvu půdy uprostřed přírody, kterou tak zbožňoval. Ale to je to kdyby. Mnohdy přemýšlím nad tím, co kdyby tohle a co kdyby támhle to. Myslím, že tohle je naprosto zbytečné rozebírat, prostě to tak je…

 

 

* * *

 

Probudil jsem se do stejné bílé místnosti. Mé vzpomínky na Ely byly v tuto chvíli nejcennější, co jsem měl.

 

Kam zmizela moje láska?

 

 

 

 

Kapitola 7

 

 

 

Když jsem se probudil druhý den, nebyl jsem v místnosti sám. Na jedné straně doktor Dante, kterého jsem si pamatoval a na druhé straně muž v bílém, kterého jsem viděl poprvé.

 

„Dobrý den, pane Wimslowe. Jsem doktor Maunierre,“ představil se.

„Proč tu jste?“ zeptal jsem se.

„Tady, doktor Dante…,“ ukázal na něho. „…mi o vás pověděl.“

„Řekl jste, že mi pomůžete!?“ pohlédl jsem na Danteho.

„Ovšem. To také uděláme.“

„A kdy začneme?“ vyhrkl jsem.

„Proč tak spěcháte, Dariane?“ ozval se opět Dante.

„Chtěl bych najít Ely.“

„Koho?“

„Ely.“

„Kdo je Ely?“

„Je to moje láska.“

„Našli vás samotného.“

„Nevím, co se stalo, ale jediné, na co si vzpomínám, že jsme chtěli jet s Ely někam autem.“

„Měl jste nehodu?“ zapojil se Maunierre.

„Nevím, nepamatuji si to.“

„Zkoušel s vámi někdo hypnózu?“ zeptal se Maunierre.

„Ne.“ Odpověděl jsem.

„Tak já ji s vámi udělám,“ poznamenal. „Převezeme vás do příjemnějšího prostředí a já se pokusím pomocí hypnózy zjistit, co se s vámi stalo. Souhlasíte?“

„Ano.“

 

 

Doktor Michel Maunierre je uznávaná kapacita ve svém oboru a věděl moc dobře, co dělá.

 

 

* * *

 

O hodinu později mě převezli do jiné místnosti. Přesně, jak řekl doktor Maunierre. Barevné kresby na zdi působily mnohem příjemnějším dojmem, než ty bílé.

 

„Takže můžeme začít, pane Wimslowe,“ pronesl hlas doktora Maunierreho.

„Dnes budeme mít šachovou partii jen spolu?“ poznamenal jsem s úsměvem na rtech.

„Je skvělé, že se vám vrací humor.“

„Co jiného mě zbývá. Jsem tady zavřený, Ely je někde tam venku a bez pomoci…“

„…nejdříve musíme pomoci vám, abyste si vzpomněl, kdo jste, kým jste a jak jste se ocitl v Montrealu.“

„Já…já…“

„Bohužel vaše jméno v databázi není. Doktor Dante říkal, že už se spojil s policií.“

„Nevěřím mu.“

„A máte k tomu důvod?“

„Prostě jen pocit.“

„Aha,“ pozvedl Maunierre obočí.

„Rád bych znal odpovědi, na některé své otázky, souhlasím s hypnózou.“

„Dobře. Jsem rád, že souhlasíte. Teď vám povolím kožené řemeny. Věřím, že neprovedete nějakou hloupost.“

„A víte, proč jsem celou dobu připoutaný?“

„Prý jste byl agresivní. Jako byste bojoval s někým, nebo jen s námi?!“

„Budu už hodný.“

„Budu vám věřit,“ kývl Maunierre a zbavil mě pout.

 

 

Pak mě vzal za ruku. Byl jsem v klidu a vnímal jeho slova, která mě uspávala. Slova, která otvírala mé podvědomí…

 

* * *

 

 

 

Když jsem opět procitnul, tak doktor Maunierre seděl stále vedle mě. Jeho výraz byl plný překvapení.

 

„Co jste zjistil, doktore?“

„Spoustu věcí,“ odvětil.

„Vážně?“

„Ani nevím, kde bych měl začíst,“ podrbal se na spánku.

„Klidně od začátku,“ dodal jsem.

„Byl jste jako otevřená kniha plná neuvěřitelných příběhů. Asi největší překvapením bylo vaše uvěznění…“

„…říkal jsem o tom doktorovi Dantemu, ale moc mi nevěří,“ skočil jsem mu do toho.

„Vaše podvědomí nelže, ale může být zmanipulované. Věřím vám, ale překvapila mě ta Lialen. Kdo to je? Třetí z pěti kněžek Lidu Dany a její pokus otevřít bránu do posmrtného světa?“

„Připadala mi jako blázen, ale pak jsem začal prožívat záblesky z minulého života…“

„…byly to halucinace, žádné minulé životy. I když ten příběh s Fleorou byl působivý.“

„Byl pravdivý.“

„S tím si tak nejsem jistý. Možná, že to byl také jen výplod vašeho mozku. Stejně jako ten příběh o čarodějovi Geadinnovi,“ dodal Maunierre.

„Co když jsem tím opravdu byl?!“

Já to řekl? Neuvěřitelné. Opravdu jsem to vyslovil.

 

„Jsou to hrátky vašeho mozku, stejně tak jako Lialen, brány do posmrtného života, půvabná Fleora a čaroděj Geadinn,“ řekl Maunierre.

„Už nevím, čemu mám věřit. S Fleorou to bylo opravdové, stejně jako mé uvěznění. Co se týče Geadinna, kdo ví…“

„Jediné, co by vám rozhodně pomohlo, by bylo nalezení Ely,“ pronesl s náznakem, že ví něco, na co jsem si nemohl vzpomenout.

„Víte něco?“

„Když jste řekl, že milujete Ely a ona miluje vás. Objevil se někdo, kdo vaší lásce nepřál…“

„…a kdo?“

„Nepamatujete si to?“

„Ne.“

„Její strýc Pierre.“

„Jak to můžete vědět?“

„Vaše podvědomí odkrylo krátký flashback (záblesk z minulosti) z vaší autonehody.“

„Proto si nepamatuji některé věci od určité doby?“

„Může to být jeden z důvodů.“

„Co jste zjistil dál?“

„Když jste ležel na zemi vedle auta, viděl jste postavu, která se blížila k vašemu havarovanému autu. Vytáhl dívku, zřejmě Ely a řekl, že nejste pro ni ten pravý.“

„To znamená, že Ely je naživu a je doma,“ dodal jsem.

„To nevím. Dívka byla hodně od krve a rozmazaný obraz ztmavnul. Omdlel jste.“

„Jak to můžete vědět?“

„Popisoval jste mi to, když jste byl v hypnóze. Vycházím jen z toho, co vím od vás.“

„Ale nevěříte mi.“

„Není to jen otázka důvěry, ale zkušeností s jinými pacienty…“

„…ale to uvěznění, bylo skutečné,“ trval jsem na svém.

„Kdo vás našel, vzpomínáte si?“

„Teď jsem si vzpomněl, že to byla Beacce, která mě našla a pak jsem se ocitl spoutaný v tom sklepě…,“ spustil jsem. „…vím, že mi dávala nějaké drogy, pak ten předmět na spánek…vzpomínám si…studený kov, nevím, co to bylo. Když se pak objevil ten muž, myslím, že to mu řekla…“

„…Iseria?!“ zeptal se Maunierre.

„Ano, ale pak se jmenoval Pjotr, myslím. Mluvili o nějakém portálu do posmrtného světa…“

„…neřekla vám, proč?“

„Mluvila jen o spojení. Se mnou a se svou sestrou, ale já nevěděl, že to je Beacce. Představila se jako Lialen a…,“ zarazil jsem se. „…já, nikdy jsem vlastně její sestru neviděl.“

„Je pravděpodobné, že Ely domů nedorazila a její sestra Beacce za její zmizení obviňuje vás.“

„Mám pocit, že mi nějakým způsobem dává vědět, že je na živu,“ pronesl jsem a vzpomněl si na Ely, když mluvila o svém otci a tom spojení.

„Ne, to je nesmysl, pane Wimslowe.“

„Kde jsem? A jaký datum vlastně je?“

„Je rok 2014 a jste v Montrealu.“

„Myslel jsem, že to je sen. Rok 2014 a my se bavíme o portálu do posmrtného světa, to je hodně fantastické, že?“

„Myslím, že fantazie to není.“

„Ne, to není, doktore. Fantazie umřela už v našem dětství. Škola a věk dospívání. V tom období jsme ztratili zájem o fantazii, představy a snění.“

„Byli jste milenci?“ zeptal se doktor Maunierre.

Moji poznámku k fantazii jako by neslyšel.

„S Ely? Ano, byli,“ odvětil jsem bez zaváhání.

„Myslíte na ni?“

„Stále.“

„Zkuste si vzpomenout na okamžik před tou nehodou, před tou srážkou s tím autem. Možná byste si vzpomněl, co to bylo za auto. Víte, jaké má auto její strýc?“

„Nevím. Nepamatuji si, kdo jaké má auto.“

„Dobře.“

„Doktore, to není dobře. Snažíte se mi říct, že můj mozek si hraje se mnou podivnou hru a Ely zřejmě není naživu. Nic z toho není dobře,“ odsekl jsem.

„Zůstanete tady, tohle prostředí bude pro vás lepší…,“ řekl Maunierre a vstal.

Jako by opět přešel mojí poznámku. Po kolikáté už?

 

„Pomůžete mi, doktore?“ vyslal jsem otázku.

„Proto tady jste,“ odpověděl.

 

V jeho pohledu jsem vycítil pochyby. Nevím, jestli to byly pochyby úspěchu nebo pochyby, kdy by mi měl říct pravdu, jak to se mnou je. Mám-li naději…

 

„Doktore…?!“

„Uděláme, co je v našich silách,“ dodal a odešel.

 

 

* * *

 

Během několik minut se v místnosti objevila sestra blond. Tak jsem jí říkal. Přinesla mi nějaké léky. Sedla si vedle mě. Nebála se. Už jsem nebyl připoutaný a ona si přesto sedla vedle mě. Žádný strach. Žádné obavy.

 

„Už nejste nebezpečný. Jestli myslíte zrovna na tohle,“ poznamenala s úsměvem na tváři.

„Jak to můžete vědět?“

„Vím toho o vás hodně.“

„Nepovídejte?!“

„Ano.“

„Co třeba?“

„Tady…,“ vytáhla z kapsy nějakou kartu. „…to je karta, se kterou se můžete dostat pryč.“

„Ale kam bych šel?“

„Je vám tu snad dobře?“

 

Chvíli jsem přemýšlel. Jako bych si dával čas na rozmyšlenou.

 

„Chci odpovědi,“ dodal jsem.

„Ty vám mohu dát také.“

„Vy?!“ udivil jsem se.

„Ano.“

 

Zakroutil jsem odmítavě hlavou.

 

„Zkuste to,“ pobídla mě.

„Tak mi řekněte, jak jsem zde dlouho a co je pravda a co je lež? Co jsou halucinace a co jsou…“

„…minulé životy?“ přerušila mě.

„Kdo jste?“ chytil jsem ji za ruku.

 

V ten moment mnou prošla taková energie, že jsem se okamžitě pustil, ale její síla ve mně stále kolovala.

 

„Co se to…se…to…děje…?“

 

 

* * *

 

…pozvedla nad sebe ruku a zašeptala nějaké zaříkávadlo. Její dlaň se proměnila v zářící kouli zelené barvy. Jakmile druhou ruku namířila na mojí hruď, vytvořil se trojúhelník, který spojoval její ruce a mé srdce. Energie, která ze mě vycházela, mě hřála. Opravdu vidím svou vlastní energii, jak vychází z mého nitra? Nespočet stříbrných vláken tvořící symetrický sloup. Nejprve přicházelo překvapení, poté uvolnění a na závěr jsem uviděl záblesk čehosi neznámého v mé mysli…

 

 

„Je to pravda,“ vydechl jsem úlevou.

„Ano, je,“ usmála se a její ruka se vrátila zpět k jejímu tělu.

„Jak dlouho?“

„Dlouho?“

„Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Několik minut.“

„Bylo to jako věčnost.“

„Mnohdy se nám zdají věci časové neomezené a přitom je to otázka několika vteřin.“

„Sny.“

„Třeba i sny.“

„Opravdu jste tady, abyste mi pomohla?“

„Ano,“ kývla a vložila do mé ruky kartu.

„Budou vás podezřívat.“

„Nebudou. Už mě neuvidí.“

„Cože?!“

„Odejdu s vámi,“ šeptla a svlékla si bílo zelené sesterské šaty.

„Páni!“ pozvedl jsem obočí.

„Tak vstávejte!“ vybídla mě a nasadila si legračního kulicha, který jí okamžitě zakryl vlasy.

 

Během doby, které jsem se zvedal z postele, mi připravila oblečení.

 

„Tady,“ ukázala.

„Vždy připravena, že?“

„Jestli chcete odsud pryč, tak pojďte!“

 

Zavelela.

 

* * *

 

Opustili jsme nemocnici zadním vchodem. Náhodný příjezd sanitky nám v našem úniku, také pomohl. Nikdo si nás nevšímal. Proklouzli jsme ven na ulici.

 

„Co bude dál?“ zeptal jsem se.

„Pořád se ptáte, pojďte,“ ukázala dopředu, aniž by se na mě podívala.

 

Zvláštní, pomyslel jsem si. Najednou je tak odtažitá.

 

„Já bych…“

„…tudy,“ přerušila mě, jako by nevnímala, co jsem jí říkal. Musela to přece slyšet?“

 

Z dálky jsem si všiml dodávky, ze které vystoupil muž. Okamžitě jsem věděl, kdo to je. Když pak z druhé strany vystoupila černovlasá žena, bylo mi jasné, o co tu jde.

 

„Nikam nejdu!“ vyhrkl jsem.

„Oni vám nechtějí ublížit,“ snažila se mě klidnit.

„Vím, kdo jsou,“ ukázal jsem na ně.

„Neublíží vám, máte mé slovo.“

„A co to zajetí?!“

„Byli horliví, ale ponaučili se.“

„Věříte, že lidé se dokáží ponaučit?“

„V tomto případě se ponaučili.“

„V jakém případě?“

„Je to Beacce, sestra Ely.“

„Tak proč ta hra kolem spojení a nějakého keltského…“

„…kultu?“

„No, možná je to ta správná poznámka.“

„Pojďte, vysvětlíme vám, proč jsme to dělali, a když v tom nebudete chtít pokračovat, můžete odejít.“

„Myslíte, že jsem blbec?“

„Ne, to si nemyslím. Kdybyste byl, tak vás Dante s Maunierrem převezou na normální psychiatrii.“

„Cože?“

„No, snad jste si nemyslel, že vás drželi jen pro své potěšení?!“

„Nevím, čemu mám věřit. Nejdříve oni…,“ ukázal jsem směrem k dodávce. „…a pak tady…sakra, co se to děje?!“

„Pojďte se mnou a dozvíte se pravdu,“ znovu mě pobídla.

„Ani, jste mi neřekla svoje jméno.“

„Jsem Serena.“

„Fajn.“

„Tak už pojďte, Dariane,“ chytla mě za ruku.

 

Kývl jsem a vyrazil k modré dodávce. Muž nasedl zpět dovnitř a žena, Beacce se usmála. Nasedl jsem dozadu. Jakmile se Serena posadila vedle mě, auto se rozjelo.

 

První věta z úst řidičky, Beacce, zazněla až na místě určení.

 

„Tady si vystoupíme,“ pronesla.

 

 

* * *

 

Vstoupili jsme do třípatrového domu. Starý rodinný dům mě zaujal podivnými symboly nad okny.

 

„Je to dům mých rodičů,“ pronesl Pjotr.

„To je Pjotr-Iseria, věštec,“ pošeptala mi Serena.

„Vím, kdo to je.“

„Vracejí se vám vzpomínky. To je dobrá zpráva.“

 

Jeho hlas byl klidný, příjemný a nejevil vůbec žádné známky agrese. Jsou to opravdu ti samí lidí, co mě věznili?

 

„Jeho rodiče pocházejí z Polska a jejich předci jsou potomci pradávných Keltů,“ upřesnila Serena.

„To jako fakt?“ snažil jsem se to zpochybnit.

„Ovšem,“ pokynula hlavou.

„Matka pochází z Polska a můj děda se jmenoval Pjotr,“ ozval se Pjotr. „Ale všichni jsme potomci Keltů.“

„Stejně tak jako vy,“ přidala se Beacce.

„A co tady děláme?“ zeptal jsem se.

„Všechno vám vysvětlíme,“ dodal Pjotr.

„Dobře. Rozhodně bych rád znal pravdu,“ pozvedl jsem pravici a ukázal na dveře.

 

Serena se pousmála a vstoupila jako první do domu. Následoval jsem jí, za mnou Beacce a jako poslední vstoupil Pjotr.

 

„Tudy,“ ozval se příjemný hlas Sereny.

 

Prošli jsme chodbou do další místnosti. Na první pohled to vypadalo jako doupě bezdomovců. Poté jsem si všimnul různých symbolů, květin, krystalů a run.

„Pořádáte tady rituály?“

Otočil jsem se s otázkou na Pjotra.

„Ano,“ odvětil pohotově.

„A tady jsem byl někde uvězněný?“

„Dole ve sklepě. Ale já bych to nebral jako uvěznění.“

„A jak byste to vnímal vy?“

„Potřebovali jsme najít nějaký způsob, jak vás přimět k tomu, abyste nám uvěřil.“

„A vysvětlíte mi proč to všechno?“

„Ovšem.“

„Dobře.“

„Posaďme se,“ pobídl nás všechny.

 

Sám zůstal stát.

 

„Jsme Keltský kult lidu Dany. Alleen, její sestra Beacce, Aryerr, Serena. Keilma a já…“

Ou, prolétlo mou hlavou. Ely?“

„…když zmizela Ely, Beacce řekla, že vy byste mohl vědět, kde je Ely. Možná se ptáte proč. Vysvětlení je jednoduché. Vaše láska je silné pouto. Proto mě požádala, abychom svolali kult lidu Dany, abychom pomocí magie a vaší energie otevřely portál do posmrtného světa. Zjistili jsme totiž, že Ely je zřejmě mrtvá. Chtěli jsme vědět, co se stalo…“

„…a kde je?“ vyhrkl jsem.

„To se právě snažíme zjistit.“

„A jak?“

„Nechte mě pokračovat,“ pozvedl obě ruce do úrovní očí a poklonil se.

 

Nepochopil jsem, co tímto gestem chtěl říct, ale nechal jsem ho mluvit.

 

„Její sestra Beacce samozřejmě tuhle změnu ucítila. A jako třetí z pěti kněžek Lidu Dany…“ Tuatha Dé Danann, zaznělo sborově. Pohlédl jsem do stran a pak svůj pohled směřoval k Pjotrovi. „…požádala mě, abych se pokusil věštit z run, co se stalo.“

„A co se stalo?“

„Jeli jste s Ely na výlet do Québecu…“

„…nejsme v Montrealu?“ zeptal jsem se.

„Ano, to jsme,“ kývl Pjotr.

„Měl jsem sen s dívkou jménem Fleora,“ dodal jsem.

„Vize,“ dodala Serena.

„No, já…já myslel, že byla Fleora skutečná.“

 

Jakmile jsem to řekl, Beacce se střetla pohledem s Pjotrem.

 

„Co?!“ všiml jsem si toho.

„Fleora je Alleen,“ řekl Pjotr.

„Ely?“

„Ano. Ona je druhá z pěti kněžek Lidu Dany,“ vysvětlil Pjotr.

„To znamená…?“

„…to znamená, že se Ely s tebou snažila spojit,“ poznamenala Beacce.

„Nevím sice, jak je to možné, ale pravdou je, že jsem měl občas pocit, že…,“

„…že ti jí připomínala?!“ poznamenala Serena.

„Ano.“

„Domnívám se, že to mohla být nápověda, kde se Fleora nachází,“ zamyslel se Pjotr.

„A čím ti připomínala Ely?“ zeptala se Beacce.

„Když nad tím tak zpětně přemýšlím, tak používala podobné grimasy a to její přivítání: Vítej v mém království, to vždy říkala, když mě zvala k sobě do pokoje,“ odvětil jsem.

„Zřejmě použila nějakou dívku…“

 

Pjotr už to nedořekl.

 

„…mrtvou dívku,“ přerušil jsem ho.

 

Všichni se na mě podívali, jako kdybych řekl něco zásadního.

 

„Je to možné,“ poznamenala Serena.

„To znamená, že se proměnila v ducha s podobou jiné dívky,“ dodal Pjotr.

„A poté určitě zmizela, že?“ zeptala se Serena.

„Pak se v místnosti objevila nějaká jeptiška, která mluvila o pochopení a víře,“ dodal jsem.

„Duch?!“ zazněl hlas Beacce.

„Ale proč tvář jiné dívky?“ udivil jsem se.

„To netuším,“ odvětil Pjotr.

„Je nejvyšší čas provést otevření,“ pronesla  Beacce.

„Souhlasím,“ kývl Pjotr. „Jestli Fleora použila nějaké kouzlo, znamená to, že její duše může být stále na rozhraní obou světů.

„Jestli to tedy dobře chápu, Fleora je Ely, Lialen je Beacce, vy…a Serena…?“

„Já jsem Iseria. Serena je Ithé, Aryerr je Kieshar a Keilma je Elcmar,“ odvětil.

„Takže kult Lidu Dany,“ podotkl jsem s jemnými pochybami.

„Kult probuzených, abych byl přesný,“ poopravil mě.

„Takže jsem neměl halucinace?“

„Nebyly to halucinace,“ přidala se Beacce – Lialen.

„Velké množství energie může otevřít portál do posmrtného světa. Snažili jsme se toho dosáhnout pomocí amuletu…,“ vytáhl z kapsy kovový předmět. Stejný předmět, který jsem měl na spánku. Poznal jsem ho. Vzpomněl jsem si…

„Aha, tak…“

„…to pracovalo jen tvé podvědomí,“ dodala Beacce.

„Kdo tedy jsem,“ skočil jsem mu do toho.

„Ještě to neví?“ zeptal se Pjotr pohledem na Serenu.

„Ne,“ odvětila.

„Jste potomek pradávné rasy Fomoirů,“ odpověděl.

„Takže Geadinn, potomek ulsterského hrdiny Cúchulainna. Čaroděj a Caer…whou…to se mi nezdálo?!“

„Byl jste v té době?“ zareagoval Pjotr s nadšením.

„Ano, byl jsem tam.“

„Můžete nám nějak popsat, co jste prožil?“

„Ehm…byl jsem na cestě za mocným kamenem Thert z hory Caer…“

„Caer Ibormeith.“

„Ano. Byla v mých snech jako průvodce.“

„Neuvěřitelné,“ dodal Pjotr.

„A kdo tam byl ještě?“ zeptala se Beacce.

„Nějaký druid, co mi radil a dívka jménem Kieshar…“

„…Kieshar?“ vyhrkla Serena.

 

Její úsměv byl plný nadšený.

 

„Kdo je Kieshar?“ zeptal jsem se.

„Moje sestra Aryerr.“

„A ta tu dneska není.“

„Aryerr a Keilma žijí v Torontu.“

„Ony jsou zbývající z pěti kněžek Lidu Dany,“ vstoupil do toho znovu Pjotr.

„Takže ty jsi první,“ podíval jsem se Serenu.

„Ano,“ odvětila s úsměvem na tváři.

„A ty jsi sedmý probuzený,“ dodal Pjotr.

„Já?“ udivil jsem se.

„Až se sejdeme všichni…“

„…kdy to bude?!“ vyhrkl jsem netrpělivě.

„Zítra,“ řekl Pjotr.

„Zítra přijede Aryerr a Keilma. Vytvoříme světlý pentagram. Ty vstoupíš dovnitř. My tě obestoupíme a tvá magie otevře portál mezi dvěma světy,“ upřesnila Beacce.

„To jako vážně?“ udivil jsem se.

„Ano.“

„Takže mě nebudete zase vysávat nějakým amuletem?“  

„Ne. Nebudeme. Hledali jsme způsob, jak získat tvojí moc – energii…“

„…musí to vycházet ze mě přirozeně, že?“ pochopil jsem.

„Ano,“ kývl. „Ani amulet nemůže vytáhnout magii z mocného čaroděje… Tuatha Dé Danann, zaznělo sborově.

 

Jen jsem se usmál a těšil se na zítřek, protože moje netrpělivost rostla. Najít Ely, byl důvod, proč jsem zůstal s nimi. Třeba mi opravdu pomohou a Ely najdeme…

 

„Vím, že nevěříš, všemu tomu, co jsem ti vyprávěl, ale zkus si odpočinout a zavzpomínej na Ely. Pokus se zamyslet nad tím, proč je mezi vámi tak silné pouto – spojení,“ řekl Pjotr.

„Na Ely myslím, pořád,“ poznamenal jsem.

„Doprovodím tě do tvého pokoje,“ nabídla se Serena.

„Děkuji,“ mrknul jsem a vstal.

 

Serena mě doprovodila do prvního patra, kde mi ukázala mojí místnost.

 

„Udělej si pohodlí, jestli chceš, vysprchuj se. Je tam všechno, co bys mohl potřebovat. Hlavně si odpočiň. Na večeři tě zavolám,“ pousmála se a odešla.

„Dobře,“ pokynul jsem hlavu a sedl si na měkkou postel.

 

 

* * *

 

Na večeři mě Serena přišla vzbudit. Po teplé sprše, jsem ulehl do postele a usnul. Spal jsem téměř 3 hodiny.

 

Ve velké místnosti, která mi připomněla starověkou vikingskou hodovní síň, jsme se setkali všichni. Pjotr, Serena, Beacce a já. Chyběly jen Aryerr a Keilma, které se k nám přidají zítra. Ano, zítra. Zítra bude můj velký den. Den plný očekávání a pravdy, jestli jsem tím, za koho mě považují…

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička