Umprumácká madona

            Alfrédův pohled unaveně zabloudil k ručičkám budíku.

            „Ach, Bože!“ povzdechl si, když viděl, že je půl druhé.  

            Kdyby mu včera někdo řekl, že bude takto prožívat Štěpána, každému by se vysmál do očí. Oklepl popel z cigarety do přeplněného popelníku a zhluboka vtáhl dým. Napil se vystydlého čaje a chtěl se zamyslet, ale neměl sílu. Jeho vědomí bylo jako prázdná krabice.

            Před čtyřmi hodinami se pohádal s kamarádkou Zdeňkou. Za těch pár měsíců, co s ní chodil, jej vždycky uměla něčím překvapit. Ten večer nešlo ani tak o hádku, jako spíš jen o jakési dohadování. Slovní přestřelky byly mezi nimi dost častým jevem, jelikož se chovala, mírně řečeno, dost zvláštně. Alfréd se často musel takřka maximálně ovládat. A přesto byl nucený mnohdy vybuchnout a zpražit ji. Tenkrát to proběhlo z jeho strany hladce. Ona však jejich malé nedorozumění řešila svérázným způsobem. Usmála se, jako by mu podávala pěkný dárek a řekla. „Jdu si zatančit do Grandu. Až si půjdeš lehnout, tak vytáhni klíč! Určitě se sem přijdu vyspat.“

            Čekala snad, že ji bude přemlouvat, aby neodcházela? Ale k tomu by se nesnížil, ani kdyby měl jakkoliv trpět. Také věděl, že ona neopomenula žádnou příležitost, pro kterou mohla zajít do noční vinárny.

            Uvědomoval si, že je venku okolo patnácti stupňů mínus. Strach o ni v této věci neměl příliš. Ta se o sebe uměla dobře postarat. Přesto by měl jakýsi divný pocit spoluviny, kdyby se jí přece jen něco stalo. O tom však raději neuvažoval a snažil se myslet na cokoliv jiného. Také mu bylo jasné, že pro ni v této situaci nemůže nic udělat. Otevřených lokálů byla v ten večer úplná spousta, a nikdy nebylo jisté, co ona udělá. I kdyby ji našel, stejně by s ním neodešla už z trucu; to věděl jistě.

            Chtěl si zapálit další cigaretu, ale uvědomil si, že má vyprahlo v ústech. Vstal a šel si do kuchyně uvařit čaj. Ve chvíli, kdy napouštěl vodu, proťal noční ticho zvuk zvonku u dveří. Lekl se, že málem upustil konvici.

            Ztratila snad klíče, nebo co? pomyslel si a šel ke dveřím.

            Odemkl a otevřel.

            Ztuhl, když na chodbě uviděl stát zachumlané, třesoucí se strašidlo, opřené o zeď. První moment mu neviděl do tváře a instinktivně couvl. Vzápětí ale ožil. Skočil k němu, když si uvědomil, že je to jeho kamarád Lubomír, jemuž se začaly podlamovat nohy.

            „Lubo! Co se ti, proboha, stalo?“ ptal se, a držel jej pevně za paže.

            „Ní – íc. Do te – pla,“ zašeptal sotva slyšitelně.

            Alfréd jej vedl pomalu do pokoje, kde ho chtěl posadit do křesla nebo na gauč. Když ale přišli ke kamnům, Luboš zastavil a zasípal – „Tadý.“

            Alfréd bleskově přitáhl křeslo a kamaráda do něj posadil.

            „Máš hlad a žízeň?“

            „Šíleně moc,“ promluvil již zřetelněji Lubomír.

            Alfréd nechal kamaráda v obývacím pokoji a šel do kuchyně. Uvařil rychle čaj, ochladil na pitelnou teplotu a zanesl do pokoje. Luboš se na něj vděčně usmál, a velký hrnek blahodárné tekutiny do něj vtekl jak do prázdné studny. Lubošovi se očividně ulevilo a přestával se třást.

            „Díky, Alfe,“ řekl vděčně.

            „Seď v klidu! Udělám ti rychle jídlo. Jíš vejce na špeku?“ zeptal se Alfréd.

            „Jestli tě to neobtěžuje, budu moc rád.“ Lubomír se pokusil o úsměv.

            Udělat takovou pozdní rychlou večeři nebyl žádný problém. Alfréd pohodlně seděl v křesle a pozoroval kamaráda, jak mu chutná. Po jídle od něj vzal dokonale prázdnou pánev a odnesl ji do kuchyně. Když se vrátil zpět, nabídl mu cigaretu.

            „Zapal si a povídej, co tě potkalo!“

            „Zachránils mi život,“ odpověděl Lubomír. Výraz jeho tváře jasně říkal, že opravdověji to ani vyjádřit nešlo.

            „Myslím, že přeháníš. Na umírajícího jsi nevypadal, pokud jsem se dobře díval,“ podotkl Alfréd a usmál se.

            „Alfe, nepřeháním. A pamatuj si, že já moc dobře vím, co říkám. Ne! Prosím tě o jedno. Nepřerušuj mě teď. Byl jsem ve Hvězdě a hodně jsem se nalil. Už to asi na mně není tak vidět, ale byl jsem jak kára. Původně jsem si šel slušně posedět a na nějaký ten taneček, však to znáš. Najednou se to zvrhlo a byla z toho kořalková smršť, jakou si neumíš ani představit.“

            „Ale umím. Také mě to želbohu někdy chytne,“ skočil mu do řeči Alfréd.

            „Pořád se zdálo, že jsem v pohodě. Ještě když jsem vyšel z Hvězdy, tak jsem byl jen napitý. Až jsem prošel středem města, tak jsem ti, člověče, začal slábnout, a možná i blbnout,“ usmál se smutně, jako by se vysmíval sobě samému.

            „Tos řekl pěkně, zabodovals,“ prohodil Alfréd a oba se tomu zasmáli.

            „Mně už se směje, kamaráde, ale byl to děs. A jak jsem šel k domovu, byl jsem slabší a slabší. Na moravním mostě jsem už přemýšlel, kde bych si lehl a odpočinul. Když jsem zdálky uviděl svítit okno v tomto domě, začal jsem se modlit, ač v Boha nevěřím, aby bylo tvoje a otevřel mi. Doslova z posledních sil jsem se doploužil až sem. Kdybys nebyl doma, nebo mi prostě neotevřel, tak bych si někde lehl a umrzl. Brr, to byla hrůza,“ otřásl se Luboš při té vzpomínce.

            „Nepřeháníš-li, tak jsem dnes dostal nejhezčí dárek v životě. I když ani mně není do smíchu,“ řekl zamyšleně Alfréd a drže se za bradu svého plnovousu, pokýval hlavou.

            „Nepřeháním ani trochu. Ale co ty, že jsi ještě vzhůru?“ zeptal se se zájmem Luboš.

            „Co ti mám povídat? Ta moje slavná Zdenička… Zase ji chytla divoženka a šla si zatančit do Grandu. Jsem z  toho, abych se ti přiznal, jakýsi nanicovatý…“ povzdechl si Alfréd.

            „Alfe, promiň, že ti to říkám, ale já si myslím, že to nemá budoucnost. Měl bys to s ní asi ukončit,“ řekl zasmušile Luboš.

            „To jsem udělal několikrát, a vždycky se vrátila.“

            „Takové návraty nejsou zrovna nejlepší.“

            „Je to těžké. Jednou bych ji s chutí přerazil, a jindy ji musím litovat. Tak v tom nějak divně plachtím a vím, že to musím brzy rázně ukončit..“

            Oba tiše seděli a kouřili. Lubomír si vychutnával pohodu vyhřátého obýváku a Alfréd si prožíval radost, která mu přišla vhod. Kdyby Zdeňka neutekla do Grandu, spali by a měli by zhasnuto. Kdoví, jak by Luba dopadl? Ale dobře určitě ne.

            „Onehdy mně provedla pěknou hloupost, která pro mě bude mít kdovíjaké následky. Jestli tě tím neunavuji.“

            „Jen povídej!“

            „Měl jsem mít noční od šesti večer do šesti rána. A při poledni se jí udělalo tak špatně od srdce, že jsem jí musel zavolat pohotovost. Dali jí injekci a doktor mi řekl, že na noc nesmí zůstat bez dohledu sama. Tak jsem ji chtěl poslat na pár dnů do nemocnice, ale to zase nechtěla ona. Jak doktor odjel, volal jsem do práce vedoucímu s prosíkem, aby za mě zajistil náhradu na noční. Mám telefon tady vedle gauče a jak jsem s nim mluvil, tak mi vyrvala sluchátko z ruky a křikla. ,Pane vedoucí, nevěřte mu, jemu se nechce jít do práce,´ a položila sluchátko. Hned jsem mu volal znovu, ale tvářil se velice odmítavě. Ani si nevyslechl moji omluvu a vysvětlení, jak mi nevěřil. Doposud jsem neměl možnost si s ním o tom promluvit…“

            „Já bych ji za něco takového přerazil!“ vpadl mu do řeči Luboš.

            „Rozumím ti. Řečima bysme přeráželi občas všichni, ale skutek utek – tedy naštěstí. Nemám pravdu?“

            „Určitě máš… Ale stejně bys to řešit měl, a co nejdřív.“

            „Vím, vím,“ pokýval smutně hlavou Alfréd.

            Brzy nato Lubomír vstal, ještě jednou velice opravdově poděkoval za záchranu a pohoštění a šel domů.

            Alfréd podřimoval v křesle, občas přiložil do kamen a napil se čaje. Nad ránem přivezl Zdeňku taxík a tvářila se jako hvězda.

Brzy nato Lubomír pozval Alfréda do svého ateliéru. Postavil jej k velké stěně, na níž měl viset hodně obrazů.

„Na který si ukážeš, ten je tvůj,“ řekl jasně Lubomír.

„To myslíš vážně?“

„Samozřejmě.“

Alfrédovi se nejvíc líbilo blonďaté děvče pod velkým křížem.

„Můžu tento?“ ukázal rukou Alfréd.

„Máš dobrý vkus. To je momentálně můj nejlepší obraz.“ Lubomír popošel ke zdi a sundal jej z hřebíku.

„Je tvůj. Jmenuje se Umprumácká madona.“

„Co jsem dlužný?“ zeptal se Alfréd.

„Nic. Já nezapomínám.“