Eve Makisová: Tymiánové dopisy

Od arménské genocidy uplynulo v těchto letech sto let. Málo známá část lidské historie ožila v tomto románu, ve kterém byste to na první pohled snad ani nehledali. Jen ve vzpomínkách, v dopisech staré ženy, které zanechala jako své tajemství… Ve vzpomínkách o to syrovějších.

„Máma stojí u krbu a přejíždí prsty po pohlednicích vystavených na římse, fialové vlčí máky, tulipány a hromady andělů. Tvá matka byla úžasná žena a všem nám bude moc chybět. Čte nahlas další vzkazy, stále ty stejné věty, ze kterých bolí srdce, slova, jež mají povzbudit. Sleduju, jak se jí na tváři  mísí celá škála emocí, když se dostane k osobnějším vzkazům.  Mariam byla drahokam, moc šlechetný člověk! Úžasná kuchařka, která dokázala s jehněčí plecí a uzenou paprikou hotové kulinářské zázraky. Babička za padesátiletou kariéru zdravotní sestry získala tolik přátel, že zaplnili celý kostel sv. Josefa a mnozí museli zůstat venku. Představuju si její stříbrem prokvetlé vlasy, výrazné lícní kosti, oči jako proud zelené řeky, stejné jako moje, zářící v olivové tváři; neproniknutelné oči, jež vás přinutily, abyste se do nich podívali ještě jednou.“

Katarina potom v krabičce na dně skříně najde zvláštní písemnosti, které jsou psané v arménštině. Babička měla nějaké tajemství. Psané dopisy a deník. Najednou se zcela obyčejný příběh tří žen stává zajímavým, protože do něj vstupuje něco, o čem ani jedna z nich neměla tušení. Rozloučí se s bravurní kuchařkou tím nejlepším možný způsobem, první kapitoly knihy jsou voňavé, po koření, po pečeném skopovém, po sladkých řeckých moučnících a po veselosti, která s důstojnou něhou překrývá a hedvábným papírem balí věčné vzpomínky. Katarina potom odjíždí s kamarádkou na dovolenou na Kypr, kde chce na to všechno ještě pozapomenout, ale nachází tam nejen takovou letní lásku, ale také překladatele k záhadným dopisům a deníku.

Začínají se prolínat dvě dějové linie a kniha dostává naprosto jiný spád. Arménská genocida. Černá skvrna na historii lidstva, o které se nemluví. V těchto letech od událostí uplynulo sto let a tak i možná proto Eve Makisová oživila toto téma. Které jsem, přiznám se, neznala a musela jsem si ho vygooglit. Hromadné vraždění arménců tureckými válečníky okolo roku 1915 – 1918 mělo alespoň jedno smutné prvenství, prý první historicky dochované vyvražďování rasy v dějinách lidstva. Opovržení, hnus, krev, bolest, smrt… A kniha se láme díky babiččiným vzpomínkám do dějových linií, ze kterých vás opravdu přejde po zádech mráz.

„Položili mě na zem, pod zády jsem ucítil neznámou měkkost a uslyšel ženský hlas.

„Celý hoří. To nemůže přežít.“

Do nosu mě udeřila vůně gardénií smísená s pachem zaschlé krve. Upadal jsem do bezvědomí a zase přicházel k sobě. V jednu chvíli jsem byl doma v Kayseri a najednou zase v místnosti z hliněných cihel naplněné zemitým odérem. Slyšel jsem dětské hlasy, viděl tváře, duchy. Skláněla se nade mnou má matka, aby mě políbila na tvář, a najednou klečela vedle mé matrace žena s šátkem na hlavě a otírala mi obličej vlhkým, silně páchnoucím kusem látky. Rána na tváři byla pokrytá strupem, hnisala, svědila a do celého obličeje mi vystřelovala příšerná bolest. Z dálky se ozývalo mečení koz a kdákání slepic, má matka zpívala arménsky a mladé dívky tiše turecky. Rty se mi semkly kolem láhve a ústa mi naplnila chladná voda. Třásl jsem se zimou a modlil se, aby mi bylo teplo, a když přišlo, spalovalo mě a polévalo potem. Do vědomí mi pronikaly střípky reality, ale hned jsem znovu odplouval jako nadýchané semínko pampelišky unášené větrem.

O tři dny později jsem se probudil, slabý, ale při smyslech. Ležel jsem v holé zděné místnosti s podlahou z hlíny. Na háku na dveřích viselo mužské pracovní oblečení. Naproti matraci stál vysoký prádelník a ručně vyrobené závěsy rámovaly malé okno, pohrával si s nimi chladný vánek, který s sebou přinášel vůni gardénií.“

Příběh se začíná prolínat způsoby, ve kterých nevíte, kdy vypráví babička a kdy se sami vnořujete do příběh, samovolně, na vlastní pěst. Celé to začne čtenáře obtékat a snad i občas chaoticky měnící se dějové linie a časové osy způsobí, že se zprvu třeba ztratíte v celém příběhu a začne působit nesourodě, ale díky tomu možná začnete číst pečlivěji. Jsem si jista, že autorka to udělala schválně, aby neustále zdůrazňovala specifickou mentalitu tamních lidí, abychom byli spolu s ní šokováni, následně zase uhlazeni tím, co se děje, abychom lépe pochopili historii a v neposlední řadě i obrovskou psychickou sílu Katerininy babičky, která s tím, co bylo v dopisech, a deníku žila desítky let. A nikdo to nepoznal.

Je to romantický, hladivý, válečný, drsný i syrový příběh s vůní tymiánu a dobrého jídla. Je s podivem, jak se to podařilo Eve Makisové do jedné knihy vtěsnat, ale podařilo se. Skvělé čtení pro horké letní dny… Pro dny, kdy kvůli Tymiánovým dopisům i večeři vynecháte.

O autorce

Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu. Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděluje Armenian Genocice Museum.

Vydalo nakladatelství Argo, 2016, www.argo.cz

Zdroj: www.cajovnaumodrekocky.cz