Služba na majáku Dragon Rocks


18. června 2016, autor Mračoun,



Joseph Anselm stál v závětí kamenné budovy. Zachmuřeně hleděl na rozbouřené moře. Vrásčitý obličej byl bledý a světle modré oči, tolikrát vypalované slanou tříští, upřeně hleděly k jednomu bodu. Zuřivé poryvy větru s ním cloumaly, cuchaly mu kštici šedivých vlasů vlajících z pod pevně naražené čepice.
Ocelově šedé moře ukazovalo nepřívětivou tvář. Každá loď, která mohla, byla schována za mohutným vlnolamem přístavu. I zde se hladina divoce dmula a trupy se s vrzáním třely o sebe a o mola.

Upřeným pohledem hledal v nekonečné dálce posazený bod. Stále ho neviděl, ale s jistotou o něm věděl.
„Cole bude muset počkat nejmíň dva dny,“ ozval se chraptivý hlas vedle Josepha.
„Jo, bude muset počkat, jestli tam vydrží…“ procedil mezi zuby odpověď.
„Pojď do tepla, moře si ještě užiješ!“ vyzval ho Ronald, kapitán z malého škuneru Dolphin.
„Ne, musím se ujistit, že Cole je v pořádku,“ opáčil do větru a za chvíli byl sám.

Očima hltal vzdálený bod. Přesně věděl, kde se nachází, ale pořád nic neviděl. Padal soumrak. S každou minutou rostly jeho obavy. Vrásky se prohlubovaly a neholená prošedivělá tvář více bledla. Kdyby bylo počasí jenom trochu lepší, přiměl by Ronalda, aby s Dolphinem ihned vyrazili do rozbouřeného Svatojiřského kanálu. Ale teď to opravdu nešlo. Na to byl dost zkušený, aby pochopil.
Náhle téměř povyskočil. Rychle přiložil ruce k pravému oku a zkušeně udělal z dlaní úzký průzor, který mu umožnil bez rozptýlení sledovat určitý bod. Ano! Zahlédl drobný, téměř neznatelný záblesk. Jeho rty začaly tiše počítat vteřiny. V určený okamžik znovu bliklo krátké bledé světélko.

Joseph Anselm spokojeně přikývl. Otočil se, povyhrnul límec tmavého kabátce a rychlým krokem se šel schovat do tepla. Když vstoupil do haly přilehlé budovy, přítomní muži na něj zvědavě pohlédli. Odpověděl přikývnutím.
„Kdepak, Cole je frajer,“ řekl Ronald.
„Nevíš, jaké to tam je!“ obořil se na něj Joseph. Odhodil mokrý kabát do kouta a posadil se co nejblíže k ohni. Když si přihnul nabídnuté pálenky, zavrtěl hlavou. S třesknutím postavil sklenku na špinavý stůl a dodal:
„Netušíte, co tam člověk prožívá. Na Dragon Rocks dvacátý první den! A to moře… Duní to tam co pár vteřin.“
Chvíli přemýšlel, co vše by mohl těm hlupákům kolem o majáku Dragon Rocks vyprávět. Ale nakonec opět znechuceně zavrtěl hlavou. Mohou něco vědět o tom, co cítí strážce majáku opuštěný od celého světa? Nikde není tak pusto a tak těžko, jako tam v dálce uprostřed skalisek mezi vlnami. Námořnici z přístavu si myslí, že ze služby na majáku je nejhorší obsluha zařízení. Kdepak, požehnaná je tato práce, která osvobozuje od strašných myšlenek člověka na samém okraji bytí!

 

Joseph Anselm se celou noc převaloval na lůžku. Jako by již byl na majáku. Zaběhlé rituály mu nedaly spát. Zkušeným uchem naslouchal skučení vichřice i vzdálené burácení vln. To vše na něj doléhalo, ale tomu nejhoršímu se mu dařilo vzdorovat. Je odpočatý a nepodlehne jako vyčerpaný muž na majáku. O to více cítil s Colem. Měl před očima jeho bledou tvář, od soli podrážděné krvavé oči a zarostlé skráně skrývající strhané rysy.

 

Ráno, hned jak se rozednělo, byl na nohách. Ani se nenajedl a rovnou šel ven. Moře stále šlehaly poryvy větru. Vlny explodovaly na vnějším vlnolamu s železnou pravidelností a každá nová se snažila předčít tu předchozí.
Vedle něj stanul Ronald. Joseph na něho pohlédl a chtěl něco říct.
„Ani nápad, nepočítej, že se do tohohle se svými lidmi vrhnu. To bych musel být naprostej magor!“ utnul ho kapitán škuneru ještě, než stačil říct svůj požadavek.
„Cole tam nevydrží. Maják v noci nebude svítit!“ křikl Joseph.
„Musí vydržet. A v tomhle počasí stejně není žádnej soudnej člověk na moři.“
„To říkáš ty, kapitán? Kdo ví, který chudák tam bloudí někde v bouři. Maják musí svítit, jinak se někdo rozbije na Dračích Skalách!“
V poledne se mraky protrhaly. Dokonce se ukázalo pár paprsků slunce. Ale vítr z moře stále bičoval hladinu a hnal obrovské vlny směrem k pevnině. Čas od času Joseph vyběhl ven a párkrát dokonce zahlédl u obzoru explozi bílé pěny do výšky. To moře doráželo na Dragon Rocks, ale maják se nedal.
Večer u kamenné zdi stálo snad deset lidí. Joseph měl tentokrát dalekohled. Všichni v soumraku hleděli s napětím k západu. Jestli se maják nerozsvítí, bude to znamenat něco mimořádného. Jako by jejich život závisel na tom malém blikajícím světélku na hranici dohledu. Bude varovat lodě před skalisky i dnes v noci?
Joseph jektal zuby. Dvacátý druhý den na Dragon Rocks! A taková bouře. To nemůže Cole vydržet. Jistě zešílí!
Pohlédl na muže, kteří spolu s ním hleděli v obavách ke vzdálené stavbě. Ani nemají ponětí o tom, co ho tíží. S jakou mizérií se jeho kolega tam daleko v naprostém osamění od lidí musí potýkat.
Byla již téměř tma a nic neviděli. Podle předpisů měl maják dávno svítit. Žije Cole nebo podlehl tíži, kterou by normální smrtelník vydržel sotva jeden den? Má dostatek vody, potravin, oleje do lampy? Nezničila voda vybavení majáku?
„Svítí!“ vyřikl dříve, než si to byl schopen uvědomit. Skutečně. Z moře začalo blikat v pravidelných intervalech slabé světélko. Vypadalo to, že Dragon Rocks bude další noc spolehlivě chránit plující lodě v širokém okolí.

 

Následujícího rána se bouře utišila. Olovněné moře trochu zmodralo a dlouhé vlny již nebyly tak vysoké, jako předchozího dne. Ne, že by vítr ustal, ještě pořád silně čeřil moře. Ale již zdaleka nebyl tak hrozivý.
„Naložíme olej a vše potřebné, ale ještě se to bude muset uklidnit,“ řekl Ronald.
„V tomhle se na Dragon Rocks ještě objevit nemůžeme.“
Joseph na něj pohlédl ledovým pohledem.
„Cole ale nemůže čekat!“
„A co jako mám dělat? To si myslíš, že nechám loď napíchnout na skály?“ vykřikl kapitán nazlobeně.
„Myslel jsem, že mluvím s nejzkušenějším kapitánem na západním pobřeží!“
Ronald se vztekle zamračil a hrozivě zaťal pěsti.
„Říct mi tohle někdo jinej, tak ho pošlu jednou ranou k zemi!“
Nahněvaně se otočil a odešel.

 

Škuner Dolphin se divoce rozhoupal, sotva opustil vlnolam. Joseph si uvědomil, že Ronald má pravdu. Je to hodně riskantní v tomto počasí plout na Dragon Rocks a ještě riskantnější se pokusit o výměnu posádky majáku.
Kapitán nasupeně pocházel po můstku a tiše ze svých úst sypal kletby. Námořnici ostražitě sledovali vlny a s obavami co chvíli pohlédli ke skaliskům s tyčícím se majákem. Pořád tam bylo spousty bílé pěny nevěštící nic dobrého.
„Johne, budete s Paulem a Robertem obsluhovat kotvy. Jestli to poděláte, tak skončíme jako krabička od syrečků pod vozem! Ruddy, buďte rychlí u plachet. Až tu podělanou výměnu dokončíme, budeme potřebovat pořádné zrychlení!“ řval Ronald příkazy na své muže. Bylo to zbytečné. Každý dobře věděl, co má dělat. A nemuseli mít příliš velkou představivost, aby věděli, co se stane, když jeden z nich udělá chybu. Již nikdy by nedostali příležitost ji napravit!

Pluli opatrně, jak se blížili k Dračím skalám. Maják se hrozivě tyčil nad jedním z výstupků, co chvíli se o něj rozbila vlna.
„Jak tam chceš přelézt?“ křičel kapitán na Josepha.
„Jseš nejlepší, věřím, že se to povede,“ opáčil strážce majáku.
„Jdi s tím do hajzlu!“

Jak se přiblížili, Joseph hleděl dalekohledem na maják. Zdálo se, že mu bouře nijak neublížila. Byl dobře postaven!
Náhle spatřil u dveří do zábradlí zakleslou postavu. Cole! Stál tam shrbený, jako stařec nad vlastním hrobem. Šedý člověk bez života.
„Támhle je!“ křikl Joseph a ukazoval rukou. Ronald si vzal dalekohled a přikývl. V ten okamžik se jeho chování změnilo. Cíl byl jasný. Nemělo cenu dál dávat průchod své nelibosti. Je třeba splnit úkol a provést to za daných podmínek s důkladnou precizností.

Začal chrlit příkazy. Náhle všichni, co doposud čekali, byli plně zaměstnáni. Vedl svoji loď mistrně. Podjel skalisko s majákem, prudce zabočil s větrem mírně v zádech a nechal svinout téměř zcela oplachtění. Muži na zádi vrhli do vody kotvu. Ta se zasekla a loď se zastavila. Potom ji pomalu popouštěli na vrátku směrem v majáku.

Joseph pohlédl na Colea. Ten stál jakoby netečně. Vypadalo to, že ho za mák nezajímá připlouvající loď i muži, kteří ho přišli zachránit. Otočil se a hleděl kamsi do dáli. Jen občas bez zájmu pohlédl, jak celá posádka dělá vše pro to, aby loď dostala co nejblíže ke skalisku.

 

Bylo hodně po poledni, když promočený Josef stál ve dveřích majáku a mával posádce Doplhina. Colea nebyl vidět, odpočíval v bezpečí v podpalubí. Celá posádka se činila u plachet, kotev a kormidla. Trvalo dlouhé desítky minut, než škuner vyváznul z nebezpečí a na trochu hluboké vodě se rozletěl směrem ke vzdálenému přístavu. Joseph si oddechl, že všechno dobře dopadlo. Poté si ale uvědomil hroznou skutečnost, že sice Colea zachránili, ale on je zde místo něho. Sám na výspě lidského bytí. Sám a jediný na pověstném majáku Dragon Rocks!

Pohlédl na vyložený náklad. Byl v bezpečí, ve spodním skladu majáku. Uzavřel masivní ocelové dveře, dost pevné na to, aby odolaly nárazům těch největších vln.
Rozhodl se ze všeho nejdříve zkontrolovat celou stavbu.

Byla to depresivní prohlídka. Všude neútulno, vlhko a chlad. Ve skladu nebylo mnoho věcí, ale panoval zde nepořádek. Cole během konce služby očividně neměl dost sil na to držet vše uložené dle předpisů. Latrína byla špinavá a smrděla. Joseph ji rovnou spláchl kbelíkem slané vody.
Potom vystoupal do horního skladu. Bylo zde rozházené nářadí na opravu zařízení. Joseph pohodil hlavou. Stačí na to pár minut práce a bude vše srovnané. Chudák Cole asi řešil nějakou závadu, když musel nářadí tak rozházet!
V dalším patře byl kavalec s rozházenými dekami. U stolku ležela převržená židle. Skřínka na jídlo byla rozevřená, téměř prázdná.
Následovalo vysoké schodiště se závažími a majáková plošina. Fresnelovy čočky i zrcadlo byly zakouřené, hořáky také. Ale závaží otáčecího mechanizmu bylo vytažené v horní poloze. Cole tedy ráno našel dost sil připravit maják na večerní spuštění.

Strážce pohlédl velkými skleněnými průhledy ven. Dolphin již byl alespoň dvě míle daleko, na cestě domů, na pevninu, do pohodlí přístavu. Chvilku na něj zíral a uvědomoval si přicházející prázdnotu. Kolikrát již přemítal, proč tuto práci vůbec ještě dělá? Je to jako prokletí jeho života.
Poté si připomenul, že má před sebou hodně práce. Nejdříve uklidil v obývací místnosti. Ustlal, uložil potraviny, dotáhl nahoru pitnou vodu a do deníku úhledným písmem zapsal převzetí stráže.

Následně přišla řada na olej, který bylo třeba doplnit do zásobníku pro hladové hořáky. Když vylezl nahoru s lahví benzinu a kupou pucvole očistit zrcadlo, čočku a skla, venku se již pomalu stmívalo. S hrůzou si uvědomil, že si dnes pořádně neodpočinul. Čeká ho krušná noc. I když první noc na majáku je v porovnání s nocemi před koncem služby jako procházka růžovou zahradou.

Po očistě skel ani neslézal dolů. Opřel se o zábradlí a melancholicky hleděl na moře. Pocítil, že to zatím není tak strašné, být tu sám. Nemuset nic řešit s nenaladěným Ronaldem a pěkně si tu dělat svoji práci. Dokonce si začal prozpěvovat. Potom si uvědomil, že je na čase spustit maják.
Zažehl lampy a sledoval, jak hořáky získávaly na jasnosti. S uspokojením si uvědomil, že zásoba oleje je alespoň na třicet dní. Nemusí se obávat, že dojde. Otočením páky spustil otáčecí hodinový stroj. Závaží zvednuté ráno Colem začalo pomalu klesat a dvě  Fresnelovy čočky se daly do otáčivého pohybu. Chvilku sledoval hladký chod zařízení a potom sestoupal dolů udělat záznam o spuštění majáku.

Není lepší místo pro toho, kdo chce usínat sám, než tmou a divokými vodami od světa oddělený maják. Pravidelný hukot moře za stěnami majáku uspával jako droga. Ty dvě hodiny do dalšího cinknutí zvonku uběhly jako nic.
Jozef se navyklým způsobem bezmyšlenkovitě zvednul a ve svitu petrolejky vystoupal na majákovou plošinu. Chopil se velké páky a začal s ní otáčet. Šedesát pět otáček, znal to na chlup přesně, než závaží vytáhl zcela nahoru. Potom zbývalo deset otáček na záložní závaží. Spokojeně si oddychl. Pohlédl do tmy ven. Moc toho neviděl, byl oslněn svitem syčících hořáků, otáčejícím se s Fresnelovými čočkami. Nakonec sestoupal zpět, udělal zápis do deníku a ulehl na kavalec. To celé mu zabralo snad pět minut, možná i méně. Zvonek ho probudí znovu za necelé dvě hodiny. A potom znovu a znovu, celou noc, dokud maják bude svítit.

 

Pátý den se bouře vrátila. Tušil to již od rána. Tlakoměr prudce klesal, nebe se mračilo a ze vzduchu byla přímo cítit blížící se nepohoda. Na to mají strážci majáku čuch. Zakládá se na dlouhých letech zkušeností.

Vítr začal být jedovatý, vlny se více s více dmuly. Z mraků zkrápěly kamennou věž stavby provazce deště. Joseph starostlivě procházel majákem a kontroloval, zda je vše připraveno. Věděl, že přijde čas krize a každý úkon, který neudělá nyní, bude potom mnohem hůře proveditelný. Navíc přípravné práce mu dovolovaly možnost milosrdného rozptýlení od černých myšlenek na nadcházející dobu.

Byl sám sobě pánem a mohl se svobodně rozhodnout, co a kdy udělá. Naposledy prošel lampovým patrem a dalekohledem pečlivě kontroloval okolní prostor. Pohledem sledoval brigu, která se vynořila z mraků a na polovičních plachtách pospíchala směrem k přístavu. Užil si možnosti přiblížit se dalekohledem k životu námořníků, které čeká příjemně strávená noc v bezpečí přístavu.

Maják toho dne spouštěl nejméně o hodinu dříve, než jindy. Temné mraky a liják příliš brzy snížily viditelnost. Bude to hodně dlouhá noc.

Povečeřel před prvním natahováním otáčecího stroje. Energie z jídla mu zvedla náladu a pomohla nevnímat tak tragicky dopady bouře. S pocitem určitého vzdoru proti nepřízni počasí vytáhl závaží, dokonce vystoupil na plošinu ven, aby se nedýchal čerstvého vzduchu. Vůbec mu nevadilo krátké bičování deště. Pod ním moře doráželo, dmulo se a v nekonečném rytmu se tříštilo o skálu, na níž maják stál.

Po pár desítkách vteřin se vrátil a sestoupil do obytné místnosti. Na posledním schodu strnul. Byla tam!

Stála s rukami založenými a s lehkým úšklebkem na něj hleděla. Byla celá bílá, od vlasů, přes světlou pleť, bílé oblečení až po bělavé střevíce. Měla mírně vystouplé lícní kosti, velký nos a bledě modré oči.
„Tak co, zase sám?“ zeptala se melancholicky a ironicky se usmála.
Rozhodl se jí neodpovídat. Moc dobře znal Isabelu. Mohl ji čekat, přichází přeci za bouře.
„Sám a rozhodnutý se se mnou nebavit. Nakonec s nikým moc nemluvíš. Anebo nikdo nechce mluvit s tebou?“ usmála se smutně a procházela místností.
Mlčky sedl na židli a provedl zápis o natažení otáčecího hodinového stroje.
„Pečlivý jako vždy. Není tě tu škoda? Tak co, kolik bylo těch otáček? Že by šedesát pět? Ano, a nezapomeň na těch deset druhou klikou. Nedělal jsi to už někdy?“
Měla sametový hlas a Joseph cítil, že přes chlad mu tečou čůrky potu po zádech. Obávaná Isabela, noční můra všech strážců majáku Dragon Rocks! Nikdy se již nedozví, kdy se tu poprvé objevila. Ale muselo to být za bouře, kdy je strážcům nejhůře a cítí opuštěnost.
Pohlédl na bílou přízračnou postavu a připomněl si, že ještě není nejhůř. Až se dostatečně pobaví, tak přijde její sestra Merry. Potom se jich nezbaví, až do výměny stráží.
„Poslouchej Josephe, není ti něco? Jsi nějaký zamlklý. Čekala jsem, že oceníš mojí společnost…když jsi tu zůstal tak sám.“
„Jsem strážce majáku, není nic divného na tom, že jsem tu sám,“ zavrčel. Vzápětí toho litoval.

„Ale, tak přeci jenom jsi nezapomněl mluvit! Tváříš se, jako bys na pevnině nějakou společnost měl. Ale nemáš, viď? Kdo se s tebou baví? Ronald, ten namyšlenec? Jsi mu úplně ukradený, Josephe. Nebo Cole, o jehož záchranu jsi tak statečně bojoval? Ten mi tu o tobě vykládal věci, s jeho přátelstvím nepočítej…“
Mávla rukou, procházela se místností a tvářila se, že je zde poprvé. Pokrčila nos nad lůžkem, zvědavě nakoukla do pootevřené truhlice na věci, štítivě se dotkla vlhkého kabátce a kroutila hlavou.
„Poslouchej, proč je to tu tak ošklivé? Když tu žijete sami, odtrženi od okolního světa, proč vám to tu nevybaví lépe? Že by jim to bylo jedno? Je vůbec tento maják důležitý? Nejsi tu zbytečně?“
Ta otázka nebyla jen tak nadhozena. Po jejím vyslovení se její krásné světlé oči zapíchly do těch jeho. Pronikaly přes vzdor až kamsi do hloubi jeho duše. Znal tyto útoky, které v srdci bodaly jako ocelová dýka.
Cítil, že Isabela vítězí a jeho nitrem se šířil pocit méněcennosti a hlubokého opuštění. Potřeboval utéct, aby se z toho vzpamatoval, ale kam?
Vzal svítilnu a sestupoval dolů do spodního skladu. Koutkem oka po ní jukl. Slastně se usmívala a jemně kroutila hlavou.
Když došel dolů, již tam na něj čekala.
„Copak, je třeba zkontrolovat spodní sklad? Teď v noci? Nezapomeň, že musíš být ve formě. Čeká tě šedesát pět otáček klikou… a pak ještě těch deset!“
Nejraději by ji praštil. Před několika lety to cholerik Bill udělal. Prý vzal kladivo a snažil se Isabelu rozsekat na kusy. Když připluli zjistit, proč maják nesvítí, odvezli ho rovnou do blázince. Isabela to poté jeho následovníkům dlouhé měsíce se smíchem připomínala.
„Neměl by ses podívat dveřmi, jaký je stav moře? Mohl bys o tom udělat zápis do knihy, určitě by ti to udělalo dobře,“ usmála se na něj.
Pohlédl na zamknuté ocelové dveře a slyšel nárazy, kterým pláty čelí. Byl to jeden z háčků této podivné bytosti, která se soustavně snažila, aby strážce majáku udělal chybu a ve slabé chvilce učinil něco, co by ho připravilo o život.
Mlčky s lampou překontroloval sklad a nevnímal závěrečnou otázku: „Tak co, našel jsi všechno v pořádku? Neudělal ti tu někdo nepořádek?“
To slovo někdo přitom ironicky zdůraznila.

Když se vrátil, byly zde obě. Isabely i její sestra. Merry byla zcela jiná. Černovlasá, okatá, výrazná a vyzývavá. Ležela na lůžku, slastně se protáhla.
„Ale Josephe, jsem ráda, že tě vidím. Isabelo, je sám? Máme ho tu jenom pro sebe?“
Její sestra vyloudila mírně žárlivý pohled a odpověděla:
„Co myslíš Merry? Že by s Josephem někdo přijel? A kdo prosím tě?“
„To je pravda, sestřičko, vždyť nikoho nemá! To je dobře, těšil ses na mě Josephe?“
Její hlásek zněl tak oddaně, že se z toho muži zatočila hlava.
Posadil se za stůl a tiše uvažoval, co si počne.
Merry se znovu slastně protáhla, vstala a došla k němu.
„Kocourek je nějaký zaražený, neudělala jsi mu něco, Belo?“
„Skoro to vypadá, že nás nevidí rád. Nebo že by čekal návštěvu? Tady? Josephe, jestli dobře počítám, tak tu s námi budeš ještě pár dní, viď?“

Šly na něj mrákoty. Pár dní! Jestli bouře nepoleví, tak v této společnosti nevydrží ani hodinu!
„Kocourku, ty jsi opravdu nějaký smutný a opuštěný,“ řekla Merry a zezadu k němu přistoupila. Objala ho a ovinula se kolem něj.
Vytřeštil oči. Tentokrát by přísahal, že cítil dotek jejího rozkošně vypadajícího těla. Dokonce jeho nos jakoby zaznamenal vůni. Vsadil by na to poslední pětník, vše co kdy v životě měl. Ocitl se v objetí nádherné ženy, vášnivé, smyslné, jakou kdy snad neviděl… Jenomže věděl, že je to jen přelud, prokletí majáku Dragon Rocks. To nejbolestivější připomnění osamění.
„Co mu to děláš, drahoušku. Ber ohled na to, že je starý mládenec!“ napomenula ji Isabela.
„Ještě čeká na svoji první lásku, tak ho nezkaž!“
„Myslíš Belo, že ho ještě nějaká láska čeká?“ zeptala se Merry starostlivě, ustoupila a zadumaně si ho prohlížela.
„To nikdy nevíš! Třeba se najde v přístavu nějaká krásná a bohatá. Padne mu do náručí a bude mít oči jenom pro něj!“
Merry podrobně sledovala jeho zarostlou tvář, rozcuchané vlasy, vrásky na tváři, staré potrhané šaty. Mírně vzdorovitě pokrčila nosík. Obešla stůl, aby se mu zpříma zahleděla do očí. Chtěla vidět každý detail jeho tváře, proto se předklonila a jakoby náhodou mu předvedla svůj plný ne právě cudně zakrytý dekolt. Po tomto zkoumání se obrátila na sestru. Mistrně vyšponovala situaci dlouhým mlčením. Joseph visel očima na jejích smyslných rtech a nemohl se dočkat, co pronesou.
„Ty Belo, já si nejsem jista…“ řekla zaraženě a znovu na něj starostlivě pohlédla.
Tiše zaúpěl. Těch pět šest slov opět bodlo jako dýka. Nikdy se mu nepodařilo navázat vážnější vztah s nějakou ženou. Bolelo ho to, možná právě proto pracuje na majáku.
„Je to tak smutné, že je sám,“ pronesla soucitně a spočinula na něm teplým pohledem.
Isabela jenom přikývla. Joseph zaznamenal v jejích očích záblesk vítězství. Podávají si ho a daří se jim to.
Merry ho jakoby pohladila po tváři. Tentokrát nic necítil.
„Mám ti Belo o něj strach. Člověk, který je tak sám, jako chudáček Joseph, propadá trudnomyslnosti. Nejeden tu skočil do moře a už ho nikdo nikdy neviděl. Jen, aby si něco neudělal, když o něj vlastně nikdo nestojí.“
Isabela přikývnula a dodala:
„A víš Merry, co je nejhorší? Ty, co takto zmizí v moři, ani nikdo nepostrádá. Ostatní si ani nevšimnou, že zmizeli.“
„Máš pravdu, Belo. Jenom, když jejich ostatky vyplaví moře. Ale prý je potom raději zase hodí zpátky rybám, protože kdo by je pohřbíval.“

Cink! Joseph se probral. Seděl za stolem s hlavou opřenou o paže na dubové desce. Rozhlédl se. Místnost byla prázdná. Naštěstí! Vstal a bezmyšlenkovitě vystoupal ke klikám majákového stroje. Šedesát pět otáček a potom ještě deset u záložního závaží.
 

 

Další den se bouře držela nad touto částí moře a nevypadalo to, že by měla polevit. K večeru spatřil škuner. Loď měla potrhané plachtoví a očividně byla v nouzi. Snažila se křižovat opodál na moři. Kapitán se patrně obával, že loď není ve stavu, kdy byla schopna bezpečně proplout zrádnými vodami k přístavu. Proto raději čekal v bezpečné vzdálenosti na to, až se bouře o něco uklidní.

Joseph sledoval loď dalekohledem a bylo mu jasné, že pokud zde bude i po setmění, tak jediným orientačním bodem pro posádku se stane světlo majáku Dragon Rocks. Cítil s nimi a pro jistotu spustil maják o něco dříve, aby je ujistil, že se na jeho světlo budou moct v krušných chvílích spolehnout.

Se soumrakem se zhoršila viditelnost. Hustý déšť v poryvech zakrýval loď i lampu, kterou rozsvítili nad zádí. Joseph s obavami sledoval skrz okno schodiště situaci. Těžko mohou na lodi odhadnout naslepo snos vlnami, proudy a poryvy větru. Rozhodl se. Vyrazil vzhůru. Na plošině se zastavil u měchu mlhového rohu. Usilovně začal našlapávat pedálem vzduch. Velký kožený vak zatížený závažím, umístěný na podestě pod plošinou, se začal nafukovat. Po chvíli stiskl páčku s pružinou. Skučení větru prořízl řízný zvuk mlhového rohu.

Po natažení závaží o desáté naposledy pohlédl okénkem na černé rozbouřené moře a na blikající vzdálené světélko. Viditelnost se trochu zlepšila. Je třeba si odpočinout, aby byl v noci schopen natáčet znovu a znovu majákový hodinový stroj.

Sestoupil dolů. Ale ne! Isabela zamyšleně pocházela obytnou místností a Merry vyhlížela malým okénkem ven.
„Koukám, že tu pluje nějaká loď, máme společnost,“ řekla Isabela na uvítanou.
„Potřebuji si odpočinout. Musím spát,“ řekl rozhodně a lehnul si na lůžko.
„Ale ano, kdo ti v tom brání, miláčku,“ souhlasila Merry a věnovala mu sešpulením rtů hubičku na dálku. Přitom se posadila na stůl. Nohu přehodila přes roh a z pod vykasané sukně se objevilo její koleno a notný kus alabastrového stehna.
„Podívej se na ty chlapy, holka. Jde si lehnout nemytý a v šatech,“ upozornila její sestra.
„Nesmíš být tak úzkoprsá, Belo. Je to muž, jak má být. A ten si může dovolit trochu volnější chování, viď cukroušku.“
Otočil se na druhý bok, aby dal najevo svůj nezájem.
„Má starost o ten škuner, sestřičko. Teď jsou mu tvá kolena lhostejná!“ napomenula ji Isabela přísně.
„Ten je tak sám, že by tu mohlo plout tisíc škunerů. Viď, že se ti líbí moje nohy, drahoušku?“
Joseph si zacpal uši a zavřel oči. Potřebuje alespoň chvilku odpočívat.
„Rušíš ho, nevidíš? Bojí se, aby nezaspal!“
„Nezaspal co? Myslíš šedesát pět otáček klikou? No, to by opravdu o hodně přišel, Belo,“ rozesmála se Merry zvonivým hlasem.

Neusnul a když se ozvalo cinknutí, obě vyprskly smíchem. Nasupeně se zvedl.
„Nezapomeň, šedesát pět otáček,“ volala Merry.
„A deset tím druhým,“ připomněla Bela.

Když byl nahoře a natáhl stroj, hledal ve tmě světlo lampy škuneru. Po chvíli ho spatřil. Loď stále křižovala na moři. Představil si, jak musí být nepříjemné čelit takovým vlnám na vratkém plavidle uprostřed noci.

Sestoupil dolů a jeho naděje hned pohasly. Nezmizely, ale věrně na něj čekaly. Byl tolik unavený!
„Josephe, koukej si lehnout! Vůbec nevypadáš dobře!“ řekla jedna.
„Odpočiň si, ať nezaspíš.“

Ležel a převaloval se. Hlavou mu vířil chaos myšlenek. Doléhala na něj bouře a celková únava, nevyspání, pocit opuštěnosti a to objetí Merry, které ve skutečnosti neexistovalo.

Když se ozvalo cinknutí dorazu hlavního závaží, chtěl vstát. Ale do spánku mu pronikla Merry. Leželi spolu na rozkvetlé louce. Hleděla na něj krásnýma očima, hladila po vlasech a usmívala se. Ve snu byl fascinován tou idylou, uchopil ji za ruku. Byla tak hladká a měkká. Políbila ho a byl to tak silný zážitek, že přeslechl i cinknutí rezervního závaží. Obě dosedla na podlahu a v ten okamžik majákový stroj neběžel. Kužel světla přestal klouzat po hladině a zastavil se v neurčitém směru podél pobřeží. Joseph si dále vychutnával nádherný sen.

Náhle se probudil. Vytřeštil oči na chronometr. Jestli ukazuje správně čas, tak se maják již přes hodinu neotáčí. Vyskočil jak na pérko a pospíchal nahoru k majákovému stroji.

Bylo mu na omdlení, jak prudce vstal.  Přesto rychle roztočil kliky a po několika minutách již kužel světla pravidelně bloudil po tmavém okolí.
Sestoupil pod plošinu a rychle hledal okénkem svit lampy ze škuneru na moři. Ale ať dělal, co dělal žádné světlo neviděl. Škuner zmizel! Zkoušel to ve všech směrech.
Polilo ho horko. Jestli se loď rozbila o skály díky tomu, že tak fatálně zaspal, má na svědomí desítky životů! Ty proklaté ženské přeludy!

Když se vrátil zoufalý do obytné místnosti, byly zde. Poznal, že se něco změnilo. Isabela měla smutnější oči než jindy. A Merry si snad nanesla tmavé stíny kolem očí! Byly zticha a zaraženě na něj hleděly. Zjistil, že i to jejich ticho je zdrcující.

Nevěděl, co si počít. Snad by měl vyjít před maják a snažit se pátrat po troskách. Možná se loď roztříštila o skály poblíž a u majáku bojují trosečníci o přežití – protože on zaspal kvůli hloupému snu!
„Je mi smutno, Belo,“ řekla náhle Merry do ticha.
„Chudáček, asi byl příliš unavený.“
„Co se asi s tou lodí stalo?“
„V noci, v bouři, bez světla majáku mezi skalami? Jak to mohlo dopadnout?“

Merry přistoupila k Josephovi, položila mu ruku na rameno.
„Bude se nám po tobě stýskat drahoušku,“ řekla smutným hlasem a oddaně na něj pověsila své krásné oči.
„Nečekají tě pěkné věci, až se lidé dozví, že kvůli tvému zaspání se loď roztříštila o skály.“
„Lidé jsou zlí, nikdo se tě nezastane. Ubohý Josephe!“
„Ty Belo, jaké to asi je, když loď ztroskotá?“
Isabela se odmlčela. Vytřeštěnýma očima hleděla kamsi do nekonečna, jakoby měla tu hrůzu před očima. Obě to zažily, když jejich loď na skále pod majákem ztroskotala. Potom zcela tiše promluvila, až její hlas zanikal v hluku rozbouřeného moře dorážejícího na maják.
„Voda je ledová a rychle se dme. Ti, kdo neumí plavat, to mají rychlé. Než si stačí cokoliv uvědomit, voda je stáhne dolů. Hrdlem se do plic hrne hořká slaná voda. Dáví se a chroptí. Jejich utrpení trvá nějakou půlminutu. Ani se nesnaží zadržet dech. A je to pro ně lepší. Horší to mají ti, kdo plavat umí. Voda je plná trosek, které do nich vráží a drtí je. Všude je pěna, moc se v ní plavat nedá. K tomu všemu ta hrozná zima. Utrpení ukončí náraz, jak je vlny roztříští o ostrá skaliska.“
Odmlčela se a po chvilce polohlasem dodala:
„Ryby budou mít dnes hody.“
„Až se rozední, tak už bude všechno smeteno do vody, sestřičko?“
„Ne, všude kolem bude plavat spousty trosek. Pobřeží bude na týdny poskvrněno tou nehodou.“
Joseph nemohl již déle poslouchat. Běžel dolů po schodech. Zastavil se až před ocelovými dveřmi.
„Josephe,“ ozvalo se za ním.
Roztržitě se otočil. Byla to Merry. Vyloudila snad ten nejroztouženější obličej. Hleděla na něj s přivřenýma očima, zakloněnou hlavou a vyzývavě nataženými rty k polibku.
„Josephe, jsme tu sami, tolik po tobě toužím,“ řekla hlubokým třesoucím se hrdelním hlasem.
Teď rozhodně neměl chuť na podobné hry s přeludem. Rázně se otočil, odjistil dveře a otevřel je. Ucítil náraz vichru se slanou tříští. Pevně se chytil mokrého zábradlí a vyklonil se doleva. Dveře majáku byly umístěny ze strany od pevniny. Pokud chtěl vidět alespoň trochu na moře, musel jít po podestě kolem majáku.
Váhavě se ohlédl ke vchodu. Merry byla i s jejím okatým roztoužením pryč. Když se ale otočil zpět, stála u zábradlí před ním. Vítr rozevlával vlasy její temné postavy. Poznal ji, i když byla ve tmě. Rozhodl se ji ignorovat a krůček po krůčku postupoval dál. V jednom mžiku ho zkropila vlna. Ihned byl od hlavy k patě mokrý.
„Pojď se mnou Josephe. Celý život ti něco uniká. Já ti to dám, jen pojď se mnou!“ volala Merry v hluku příboje. Zdálo se mu, že z ní zářilo jakési světlo.
Rozhodně vrtěl hlavou a snažil se pokračovat. Přiblížila se k němu obličejem až na dotek. Vnímal ji, ano, něco vnímal! Zaváhal okouzlen její nádhernou přítomností, která i v tak strašných podmínkách omamovala.
„Pojď a buď navždy se mnou. Líbím se ti, já to vím. A ty po mně toužíš. Nevzdoruj!“
Náhle si uvědomil, že stačilo se jen pustit, nedržet se tak křečovitě. Merry by si ho vzala s sebou do moře a mohl by s ní trávit věčnost. Moře by si ho vzalo, pryč od starostí o ztracenou loď, ze společnosti té nesnesitelné Isabely. Pryč ze života v osamění.
Rozšířenými zorničkami bezmyšlenkovitě hleděl do tmy. Stisk jeho rukou začal ochabovat. Další vlna ho již málem smetla.
Náhle prozřel a uvědomil si, co to vlastně dělá. Proč ho ten přelud láká do rozbouřeného moře, když přišel hledat trosečníky?

Rukám vrátil sílu stisku. Postupoval dále, na samou mez rizika. Hleděl do tmy pravidelně prosvěcované kuželem světla z Fresnelových čoček majáku. Nikde nic neviděl. Žádné světlo, žádné trosky. Jenom a jenom rozbouřená voda, pěna a temné noční nebe.

Voda mu podtrhla nohy. Jen silný stisk paží ho držel na místě. Proč se vlastně držet, napadlo ho. Rozevřel prsty a vtom se to stalo. Daleko vzadu spatřil z moře záblesk světla. Bylo to, jako by malá bludička kdesi v dálce mávla lucerničkou. V mžiku pohlédl vzhůru k zářícímu majáku. Za nějakých dvacet třicet minut se přestane točit a ta loď bude v ohrožení. Snad je to ten škuner, který sledoval zvečera. Jenom se vzdálil a byl ukrytý za hustou přeháňkou!

Pocit povinnosti mu vlil do žil krev. Téměř se rozeběhl zpět k ocelovým dveřím. Stihl to právě před velkou vlnou. Zabouchl dveře a pečlivě je zajistil. Až potom se rozhlédl. Byl tu sám! Rychle vystoupal do obytné místnosti a převlékl se a pospíchal natáhnout majákový otáčecí stroj.

Bouře odezněla, když s objevil Dolphin. Moře bylo klidné, dokonce prosvítalo mezi ocelově šedými mraky slunce. Vyčerpaný Josef stál opřený o zábradlí u otevřených dveří majáku a téměř bez zájmu hleděl, jak Ronald vede svoji loď do blízkosti nebezpečných skalisek. Bylo mu to jedno. Co z toho, že se dostane na břeh? Po nějakých patnácti, dvaceti dnech se sem zase vrátí. A jestli přijde bouře, budou zde zase. Hašteřivá Isabela a vášnivá Merry. Dva přeludy usilující o jeho duševní zdraví.

 

 

Po půl hodině stáli spolu s Colem na plošině před majákem. Mlčky hleděli na moře. Nemuseli toho moc namluvit, oba důvěrně znali, co se na majáku za bouře děje.
„Co ten škuner, jak tu v noci křižoval?“ otázal se s obavami Joseph.
„Je v přístavu, měli co dělat, aby se tu nerozbili. Raději se vzdálili více na moře. Před svítáním minuli maják a hned za šera zakotvili.“
Joseph si vzpomněl, jak se v zoufalství pouštěl zábradlí za vlnobití.
„Ty lhářky!“ ulevil si tiše a zakroutil hlavou.
Cole se na něj zazubil a chápavě přikývl.

 

Když se na palubě Dolphinu blížil k přístavu, Joseph se ani neohlédl. Uvědomil si, že ty dvě měly pravdu. Ze samoty na majáku spěchá do samoty na břehu. Jen na chvíli mu je půjčený život v bezpečí na pevnině. Ale potom se bude muset vrátit do služby. Do světa bouřlivých vln, vyčerpávajícího nočního natahování majákového stroje, do společnosti smutné Isabely a vášnivé Merry. Žen, které existovaly jenom v hlavách zdejších strážců. Na hlídku na majáku Dragon Rocks.

V přístavu bylo rušno. Po bouři je nutné rychle zpátky oživit lodní dopravu. Když procházel ulicí do města, náhle se zarazil a zůstal stát. Před jeho očima se mihla Merry. Byla to ona, dokonce ve stejných šatech!
Vydal se za ní. Kroutil hlavou a byl zmatený. Je to opravdová žena nebo jenom přelud? Přidal do kroku, až byl těsně u ní. Stačil se dotknout lemu jejích šatů. Zřetelně ucítil látku. Neubránil se nutkání, na mžik ji zachytit mezi prsty. Bylo to o zlomek vteřiny déle, než aby dotek necítila.
„Co to děláte, člověče!“ obořila se na něj. Pohled byl plný zlosti a nenalezl v něm ani záblesk sympatií.
„Omlouvám se, s někým jsem si vás spletl,“ vykoktal a vytřeštěně hleděl za mizející postavou.







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Služba na majáku Dragon Rocks” - 1


    Eva   (23.6.2016 (19.34))

    Povídka hezká, na mě trochu rozvláčná a některé popisy, zejména počasí, brzdí v dramatičnosti. Je to takový styl psaní "z minula", ne že by byl špatný, ale dnes jsou čtenáři zvyklí na svižnější tempo. Ale je to tvůj styl a nemá cenu ho měnit křečovitě, když ti to tak vyhovuje. Jen jsem srovnávala.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička