ZAPOMENUTÝ SEN – kapitola 15-17


19. června 2016, autor Danny Jé,



                    Kapitola 15

 

 

 

Druhý den jsem zavolala doktoru Higginsovi. V první řadě jsem se chtěla zeptat na jeho zdravotní stav a poté na pacientku jménem Amber.

 

 

„Jak se ti daří, Leo?“

„Děkuji, už je to lepší,“ odvětil.

„To jsem ráda.“

„Jak ses o mně dozvěděla?“

„Doktor Johns.“

„Aha.“

„Volal mi.“

„Volal ti?“

„Řekl mi, že utekla pacientka…“

„…Amber.“

„Ano.“

„Co mi o ní můžeš říct?“

„V době hospitalizace si nepamatovala vůbec nic. Ztráta paměti. Poté začala opakovat jen nějaké příběhy. Nevím, jestli to byl sen nebo jen výplod její fantazie. Každopádně je opakovala několikrát a naprosto přesně.

„Přesná, systematická…“

„…a manipulativní. To znamená, velmi nebezpečná,“ doplnil.

„Vnímáš ji opravdu jako nebezpečnou?“

„Napadla dva pacienty. Věřím, že jí zadrží dříve, než ublíží ještě někomu dalšímu.“

„Třeba tomu něco předcházelo,“ pronesla jsem.

„Máš ten pocit?“

„Nevyšetřovala jsem jí. Nemohu to takhle posoudit, ale měla jsem pocit, že mi doktor Johns podsouvá, jak je nevyrovnaná.“

„Ale její povaha se opravdu mění jako na běžícím páse…“

„…možná, že post traumatický šok vyvolal ztrátu paměti a následně pak mohl ovlivnit i celý její charakter,“ dodala jsem.

„Možná máš pravdu. Ve čtrnácti přišla během autonehody o svou matku. To zanechá v každém člověku následky, natož pak v dospívající dívce,“ pronesl a zhluboka vydechnul.

„Dnes tě už nechám odpočívat, Leo. Pokud to vyjde, přijdu se na tebe podívat do nemocnice.“

„To nemusíš. Brzy mě pustí.“

„Doktor a v nemocnici. To je hodně dobrá zkušenost. Myslím, že tohle by měli prodělat všichni doktoři, aby věděli, jak se pacient opravdu cítí.“

„Otázkou je, jestli by si z toho něco vzali,“ podotkl. „Díky, že jsi zavolala, Anee.“

„Tak odpočívej, Leo.“

 

Rozloučili jsme se.

 

 

                                                        * * *

 

Odpoledne jsem vyrazila na procházku do Hulme Parku.

 

Když jsem se vrátila domů, Jessica seděla v obýváku.

 

„Ahoj, Mami,“ pozdravila.

„Ahoj, Jess.“

„Vypadáš smutně,“ dodala Jess.

„Byla jsem se projít v Hulme parku a trochu jsem vzpomínala,“ svěřila jsem se.

„Táta?!“

 

Jako by byla napojená. Je vnímavá.

 

„Znovu jsem cítila jeho přítomnost…,“

„…stejný pocit jako minule?“ zeptala se.

„Ne. Bylo to jiné, ale jako bych měla pocit, že tam je. Těžko se to vysvětluje. Cítila jsem jeho přítomnost ve větvích, v listech. Stromy tiše rozmlouvaly mezi sebou. Byla jsem součástí něčeho, co normální smrtelník nemusí pochopit. Rozuměla jsem jim. Byl to vzkaz. Jeho duše…“

„…mého táty?!“ vyhrkla Jess.

„Ano,“ pokynula jsem souhlasně hlavou a sedla si vedle ní.

„Jaký vzkaz?“ ozvala se znovu netrpělivě.

„Setkání.“

„Jaké setkání?“

„Nevím,“ zakroutila jsem hlavou. „Jen jsem rozuměla, že mluvily o příchozím setkání.“

„Co přesně říkaly?“

„Duše. Setkání. Cesta.“

„Silná trojice,“ pronesla Jess.

 

Zasmála jsem se.

 

„Kdyby mi to vyprávěl někdo…“

„…já vím, Jess. Ale víš, kdo jsme a kdo je tu s námi. Věřím, že nejsme jediné, kdo přijal jejich přítomnost za skutečnou a máme možnost se s nimi podělit o všechny radosti, bolesti, lásku, smutek. O to všechno, co k nám přichází. Jsou stále s námi.“

„Andělé.“

„Ovšem,“ pousmála jsem se.

„Chtěla bych jít s tebou na to setkání, mami.“

„Věřím, že to přijde v takový okamžik, kdy budeme spolu.“

„Víš to?“

„Cítím to tak.“

„A oni?!“ ukázala nahoru.

„Jsou s námi. Kdyby tomu tak nebylo, řekli by to.“

„Je to vyšší moc, že?“

„Univerzum. Síla všeho moudra a dokonalá harmonie,“ odpověděla jsem a usmála se.

 

 

Objaly jsme se.

 

 

 

 

 

                    Kapitola 16

 

 

 

V úterý jsem vyrazila do Všeobecné nemocnice. Policejní hlídka objevila na autobusové zástavce dívku. Neměla u sebe žádné doklady, proto jí odvezli na stanici. Tam podle popisu zjistili, že se jedná o hledanou Amber Pearscyovou. Odvezli ji do nemocnice. Poté byl kontaktován doktor Johns, který mi oznámil, že Amber našli.

 

 

„Jste tu včas,“ pronesl doktor Johns.

„Myslím, že to je naléhavé,“ odvětila jsem.

„Ovšem,“ pokynul a vyrazili jsme k pokoji, kde ležela Amber.

 

U dveří stála policie. Doktor Johns představil sebe a následně i mě. Policejní strážník pokynul hlavou a vpustil nás dovnitř.

 

„Zdravím Amber,“ pronesl Johns.

„Musím pryč!“ vyhrkla a povytáhla si peřinu, až k bradě.

„Tohle je doktorka Smithová…,“ ukázal na mě. „…ráda by si s tebou promluvila.“

„Jak se cítíš?“ zeptala jsem se a přistoupila blíž k její posteli.

„Nechci tady být,“ pokračovala ve své žádosti.

„Proč jsi utekla?“ zeptala jsem se.

„Já…já…“

„Nemusíš se bát,“ snažila jsem se jí uklidnit.

 

Přisedla jsem si k ní na postel a položila svou ruku na peřinu. Okamžitě jí zbystřila. Její oči lítaly nahoru a dolu. Směrem na mou ruku a na mou tvář. Když se naše oči setkaly, pousmála se.

 

„Důvěřuje vám,“ šeptl Johns a poklepal mi na rameno. Semkl rty, uznale pokynul hlavou a vyrazil ke dveřím.

 

Pochopil, že když mi Amber začala důvěřovat, bude lepší, když budeme samy.

 

* * *

 

Několik vteřin ticha přerušil její vystrašený hlas. „Já tu nemohu zůstat.“

„Řekneš mi proč?“

„Já…já…vidím divné věci…možná…“

 

Zmlkla. Jako kdyby se zastavil čas.

 

„Na té autobusové zastávce jsi na někoho čekala?“ přerušila svou otázkou to chvilkové ticho.

„Nevím.“

„Opravdu nevíš?“

„Pamatuji si, že jsem byla v nějakém baru a…“

 

Uhnula očima a znovu zmlkla.

 

„V jakém baru, Amber?“

„Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím, které byly naproti úzké chodbičce…,“ spustila.

 

Pozvedla jsem lehce obočí a poslouchala její příběh.

 

„…začala se mi točit hlava a měla jsem pocit zvracení. Potácela jsem se. Opírala se o stěny. Musela jsem pryč. Rozrazila jsem dveře na WC a zapřela se o záchodovou mísu. Klesla jsem na kolena a doufala, že to odezní. Hluboce jsem vydechovala. Pevně se držela plastového prkénka a byla připravená do útrob porcelánové mísy vyklopit obsah svého žaludku. Cítila jsem bolest připomínající čehosi deroucího se ven…pak ten sen…“

 

Znovu uhnula očima do strany.

 

„Jaký sen, Amber.? Nemusíš se bát. Zůstane to jen mezi námi…“

„…slibuješ?!“ vystřelila.

„Ano,“ pokynula jsem s úsměvem na tváři.

„Otevřela jsem oči. Stála v rohu tmavé místnosti. V jedné ruce jsem držela injekční stříkačku. Druhou se opírala o stůl. Viděla jsem nějakého muže, který seděl na židli a byl spoután provazem. Měl páskou zakryté oči. Kdo je ten muž? Proč mu to dělám? Já nevím…“

„Bylo to před tvým útěkem, nebo až poté?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ řekla smutně.

„To nevadí. Všechno má svůj čas, a když budeš chtít, zjistíme, co se stalo,“ poznamenala jsem.

 

Opět se lehce pousmála a rukama si stáhla peřinu níž. Její důvěra mě potěšila a rozhodně jsem jí nechtěla zklamat v žádném ohledu.

 

„A ta bolest?“ znovu jsem se zeptala.

„Bolest hlavy i nutkání zvracet odeznělo. Když jsem procitla, seděla jsem na zemi vedle mísy. Kolem ní to podivně hučelo, jako by…byla to klimatizace. Potom jsem se zvedla a šla se opláchnout. Studená voda mi pomohla. Pak jsem opustila toalety. Hned v chodbičce jsem potkala ženu v zajímavém kostýmku, který rozhodně nestál málo…

 

„Co dělá taková dámička, v tomhle baru?!“ pomyslela jsem si, ale pokračovala jsem dál ke svému stolu.

„Seděla jsi tam s někým?“

„Vzpomínám si, že tam někdo seděl. Nějaký muž a ty kluci…“

„…jací kluci?“

„Nějaká parta složena ze tří mladíků. Seděli hned vedle stolu.“

„Znali jste se?“

„Ne.“

„Zajímali se o tebe?“

„Povídali si…

 

 

„Četl jsi můj mail?“ zeptal se mladík s kšiltovkou toho druhého.

„Jasně, že jo, Fandore,“ odvětil.

„Jaký mail? Já nic nedostal,“ ozval se třetí z mladíků.

„Ale ty těmhle věcem nevěříš, Fernando,“ poznamenal mladík s kšiltovkou.

„Okey, už nic neříkám,“ zareagoval uraženě Fernando.

„A co to mu říkáš, Gino?“

„Velmi zajímavé.“

„Našel jsem to na jednom serveru, je to hodně zajímavé…,“ dodal Fandor. „…ale co bylo ultra zvláštní, že když jsem se na ten server podíval druhý den, už to tam nebylo.“

„Možná to dotyčný už stáhl.“

„Jeho dvacetistránkový spis TOP SECRET jsem přečetl během půl hodiny. Další hodinu jsem přemýšlel o tom, jestli je to opravdu vůbec možné…“ ]

 

 

„Pamatuji si, jak jsem se k nim naklonila a něco jim řekla,“ dodala Amber.

„Pamatuješ si, co?“ pobídla jsem ji.

„Nová genetická matrice současného člověka projde změnou. Přepis DNA, evoluce vědomí s ukončení vývoje entity v hmotném těle.“

„Hm, zajímavá teorie,“ poznamenala jsem.

„Všichni tři mladíci současně vytřeštili oči. Jejich otevřená ústa byla jasnou známkou šoku. Možná byli překvapení, co jsem to řekla. Pak jsem mávla rukou a odešla pryč.“

„A myslím, že nebyli sami.“

„Já nevím, co se to poslední dobou se mnou děje,“ posmutněla Amber.

„A ten muž?“

„Vypadal jako ten muž, co byl spoutaný. Co se to děje?“

„Přijdeme na to,“ pronesla jsem a postavila se. „Zítra se přijdu na tebe znovu podívat.“

„Děkuji,“ přivřela oči.

 

Odešla jsem.

 

Na chodbě mě zastavil doktor Johns. „Co jste se dozvěděla?“

„O nějakém baru a o nějakém muži, který byl spoután. Nevěděla, kdo je, ani proč to dělá,“ odvětila jsem.

„Je možné, že někomu ublížila?“

„Cítí se zmateně a vystrašené…“

„…a co když někomu ublížila?!“ vyhrkl znovu.

„Jak jsem již řekla. Cítí se vystrašené, ale možné je všechno. Rozhodně bychom měli zařídit převoz na kliniku Adleysborough.“

„To bych mohl zařídit,“ pokynul Johns.

„Ráda bych ji pak znovu viděla, jestli by to bylo možné,“ podívala jsem se na Johnse.

„Ovšem,“ okamžitě souhlasil.

„Těším se tedy na návštěvu v Adleysborough,“ dodala jsem a pousmála se.

 

 

Cestu k východu jsem velmi dobře znala, takže sotva jsem dořekla: „Vyprovodím se sama.“ Doktor Johns stačil jen pokynout hlavou…

 

 

 

 

 

                    Kapitola 17

 

 

 

[ Adleysborough ]

 

 

O dva dny později jsem přijela na Adleysborough. Moje první cesta byla do kanceláře doktora Johnse, který mě už očekával. Na chodbě jsem se od sestry dozvěděla, že doktor Johns musel odejít k pacientovi. Mám prý počkat v jeho kanceláři. 

 

„Jsem tu kvůli pacientce Amber Pearscyové,“ pronesla jsem.

„Ano, vím. Doktor Johns říkal, že přijedete,“ řekla sestra.

„Mohla bych Amber, vidět?“ požádala jsem s úsměvem na tváři.

„Určitě,“ pokynula sestra a ukázala rukou za sebe. „Tudy, až na konec chodby. Pak doprava. Dveře číslo 5A.“

„Děkuji,“ usmála jsem se a vyrazila za Amber.

 

Sestra se také usmála a pokračovala dál chodbou…

 

 

* * *

 

Dveře číslo 5A jsem našla velmi rychle. Zaklepala jsem a vstoupila dovnitř. V malé místnosti se nacházel oválný stůl s jednou židlí a postelí, na které seděla Amber. Jakmile mě uviděla, usmála se.

 

„Dobrý den, Amber. Jak se cítíš?“ spustila jsem.

„Děkuji. Je mi už lépe. A všichni jsou tu na mě hodní,“ odvětila.

„To ráda slyším,“ pousmála jsem se a ukázala rukou vedle ní. „Mohu?“

„Ovšem,“ kývla.

 

Posadila jsem se vedle ní. Chvíli jsem mlčela. Možná jsem čekala, že se sama rozpovídá, ale mlčela. Čekala, až promluvím já.

 

„Jaký máš spánek? Co sny?“ zeptala jsem se.

„Pořád se mi vrací ten samý sen,“ odvětila.

„Spoutaný muž?“

„Ano.“

„Zkus mi ten sen popsat,“ vybídla jsem ji.

 

Chytla jsem ji za ruku a pousmála se. Důvěra, která mezi námi vnikla už v nemocnici, se jen prohlubovala. To bylo jedině dobře. Amber kývla hlavou. Pousmála se a snažila se mi v kouskách popsat svůj sen…

 

 

* *

 

…stála jsem před ním. Seděl na židli a do půl těla byl nahý. Když procitl, zhluboka se nadechl. Byl dezorientovaný. Když zjistil, že je spoutaný a páskou má zakryté oči, začal sebou házet…

 

„Kde to jsem?“ zeptal se.

„To není důležité,“ odvětila jsem.

„Proč tu jsem? A co ode mě chcete?“

„Máte moc otázek.“

„Co ode mě chcete!“ vykřikl znovu.

 

 

* *

 

 

„To jsem však nevěděla. Vlastně jsem ani netušila, proč tam jsem. Já!“ pronesla.

„Nevzpomněla sis?“

„Ne.“

„A toho neznámého jsi už někdy viděla?“¨

„Ne.“

„Možná časem to vyplave napovrch.“

„A odkud?“

„Z tvého podvědomí.“

„Mého podvědomí?“

„Ano.“

„Věříte v minulé životy, doktorko?“

„Proč se na to ptáš?“

„Když jsem se na tohle zeptala doktora Johnse, řekl mi, že minulé životy jsou nesmysl, a že se narodíme a umřeme. Nic předtím, ani nic poté.“

„Každý na to máme rozdílný názor, Amber,“ pronesla jsem chápavě.

„Proč mám pocit, že jsem některé z těch snů už prožila?“

„Díky pochopení jistých situací v minulosti si vyřešíme mnohé v přítomnosti. A nezáleží na tom, jestli věříme v minulé životy nebo ne. Mnohá ublížení, zastrašování nebo odstrkování. Je třeba si odpustit. Nemít pocit viny a odpustit i druhým…“

„…ale vzpomínky jsou někdy to jediné, co nás drží při životě, nemyslíte?“

„Vzpomínky nám rozhodně pomáhají některé události pochopit,“ odvětila jsem.

„Asi ano,“ pokynula hlavou.

„A co říkají tvé vzpomínky o tobě a události, kterou jsi prožila na neznámém místě, s neznámým mužem, tvým vězněm?“ zkusila jsem z ní dostat více informací.

 

Co když je to skutečnost? Co když opravdu někoho věznila nebo vězní? Nebo to byla jen halucinace vyvolaná prášky? Halucinace vyvolaná její myslí?

 

 

Snažila se vzpomenout.

 

 

* *

 

…jednou rukou jsem se dotkla jeho paže a druhou rukou do něho vrazila injekci.

 

„Cos mi to vpíchla?“ vykřikl.

„Potřebuji vědět, na co myslíš,“ odvětila jsem.

„Stále nechápu, co s tím vším mám společného já?“

„Spojení.“

„Nevěřím žádnému spojení,“ rozčílil se.

„Ta látka, kterou jsem ti vpíchla, ti otevře celé podvědomí,“ pronesla jsem a vyrazila k pracovnímu stolu.

 

Přijímač velikosti malé přepravky na banány. Nějaké kabely, injekční stříkačky. Ampule se žlutavým roztokem a nějaký zápisník s tužkou.

 

„Mám pocit, že mi praskne hlava,“ sykl.

„Nebraň se tomu. Čím víc se budeš bránit, tím víc to bude bolet.“

„Proč jsem ještě naživu? Nadrogovala jsi mě?“

„Nejsou to drogy.“

„Jste snad nějaká doktorka?“

„Jsem jen, já.“

„Chápu, nechceš prozradit, kdo skutečně jsi, ale je možné, abys mi vysvětlila znovu, proč ty sny, ty představy, zásah do mého podvědomí, ty injekce…sakra! Nesnáším injekce.“

„Jsem, kdo jsem.“

„Proč já?“

 

Neodpověděla jsem.

 

 

* *

 

„Opravdu velmi zajímavé,“ poznamenala jsem.

„Někdy se to celé opakuje. Kousek po kousku. A pak najednou se objevuje nový příběh, který mi některé věci z předchozího snu obrátí. Jsem z toho pak zmatená…“

„…pocit zmatenosti,“ doplnila jsem ji.

„Včera si mi zdál další kousek, který jsme nemohla vložit nikam. Zatím se mi to nepodařilo.“

„A povíš mi o něm?“

 

 

Pokynula hlavou a spustila s nadějí, že ji pomohu vysvětlit, alespoň některé části z jejího snu. Jestli to byly opravdu jen sny…

 

 

„Vrátila jsem se domů. Najednou jsem věděla, kde bydlím. Rozhlížela jsem se po bytě, ale jako bych to tam nepoznávala, přesto jsem si byla jistá, že zde bydlím. Po chvilce mě cosi přinutilo podívat se ven z okna. Hlavní silnice. Dva autobusové zastávky…“

„…na té jedné tě našli, že?“

„Ano.“

„Šla jsi ven na tu zastávku a pak jsi procitla?“

„Ne. Otevřela jsem okno, ale hlas za mnou mi řekl, abych ho zavřela, že venku prší. Opravdu pršelo. Otočila jsem se a uviděla muže, toho neznámého muže…“

„…kterého jsi věznila?“

„Ano.“

„Co říkal dál?“

„Opakoval stále dokola větu: Krásný výhled na jezero…

 

„Dobře. Dnes už tě nechám odpočinout. Tvá mysl a tvé tělo si potřebují dostatečně odpočinout. Určitě přijedu znovu.“

„Slibujete?!“

 

Její otázka byla zahalena strachem. Čeho se tak bála?

 

„Určitě přijdu. A kdybys něco potřebovala, tak se můžeš obrátit na doktora Johnse,“ poradila jsem.

„Raději počkám na vás,“ pronesla a výraz její tváře prozradil, čeho se bojí. Je to doktor Johns. Ale proč? Čím jí ohrožuje? Proč v něm spatřuje hrozbu? Několik otázek, které prolétly mou hlavou, přerušil úsměv.

„Budu se těšit,“ dodala jsem a opustila její pokoj.

 

Na chodbě jsem narazila na doktora Johnse.

 

„Doktorko, Smithová, zdravím. To už jste byla u Amber?“

„Ano.“

„Co jste se dozvěděla?“

„Myslím, že má hrozně popletenou paměť a jestli její sny znamenají opravdu něco prožitého, tak oběť bude možná ještě někde uvězněná. Pokud tou obětí nebyla ona sama.“ odvětila jsem.

„A to jste poznala během půl hodinového rozhovoru?“

 

Hned poté jsem si vzpomněla na své déja vu – námi velmi dobře známý jev, kdy člověk má pocit, že to už dříve prožil nebo jen viděl. Možná, že ona neprožila tento jev, ale jev zvaný jako presque vu. Tento jev sdílí s déja vu spojení s minulostí jako se zdrojem zapomenutých vzpomínek.

 

„Co když se jedná o déja vu nebo o presque vu?“ pohlédla jsem na něho zkoumavým pohledem.

„V případě dejá vu jsou vjemy spojené se vzpomínkou znovu navozeny…“¨

„…ano, to je pravda. Zatímco u presque vu chybí. A to je to, co mě právě přivádí na myšlenku, která mě v tomto momentě napadla. Že Amber přechází z dejá vu do presque vu a její mozek jako by nějakým pomyslným sítem procedil jen určitou část vzpomínek. Něco je pravda a něco je jen iluze, představa…“

„To myslíte vážně?!“ udivil se.

„Ano.“

„A při druhé návštěvě mi řeknete, že se u ní projevuje jamais vu?“ dodal.

 

Jeho poznámka byla cítit sarkasmem.

 

„Doktore Johnsi, určitě sám dobře víte, že tento jev je přímý opak dejá vu. A Amber nemá pocit, že by to neviděla, ačkoli rozumově by mohla dokázat, že to opravdu viděla. Ona má pocit, že některé z těch věci prožila, aniž by je mohla dokázat.“

„A nebude to jenom ztráta paměti z důvodu prodělaného trauma z dětství? Přece jenom smrt matky v dítěti zanechá určitě negativní stopy,“ snažil se mi vnutit něco jiného, než jsem cítila.

„Samozřejmě, že i tento aspekt má vliv na její psychiku. A kdo jí vychovával po smrti její matky?“

„Její teta. Sestra matky.“

„A otec?“

„Otce nepoznala.“

„A žije její otec?“

„To nevím.“

„Zkuste trochu zapátrat.“

„Já?!“ udivil se.

 

Zastavila jsem se.

 

„Myslela jsem, že vás případ Amber zajímá. Jestli jsem se mýlila, tak to dejte na starost jinému lékaři,“ pronesla jsem s přísným pohledem.

„Počkejte, doktorko, nemyslel jsem to nijak odmítavě, jen si myslím, že…“

„…že byste se měl o tento případ více zajímat nebo ho opravdu nechat někomu jinému. Ta dívka trpí strachy a velkou bázní. Někdo jí ublížil. A věřte mi, že to co jí děsí, není jen trauma z dětství. Vzhledem k těmto skutečnostem si myslím, že je možná obklopena…“

 

V tu chvíli jsem se zarazila a uvědomila si, že takhle bych mohla mluvit jen před doktorem Higginsem.

 

„Čím je obklopena?“ zareagoval Johns.

„Strachy,“ odvětila jsem.

 

Ve skutečnosti jsem myslela vnitřními démony, kteří vysávají její energii.

 

„Aha,“ pronesl tiše.

 

Jeho pohled jako by něco ukrýval. Nechtěla jsem vytvářet domněnky, proto jsem se rozloučila a vrátila se do svého bytu v Manchesteru…

 

 

* * *

 

Ten večer jsem měla o čem přemýšlet. Měla jsem dokonce takový pocit, že bych se měla zeptat andělů, co si o tom myslí, a jestli Amber hrozí nějaké nebezpečí. Jejich „Už to víš.“ mě sice moc neuklidnilo, ale rozhodně to znamenalo, že to něco – to víš – v mém podvědomí je. A já to najdu.







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička