ZAPOMENUTÝ SEN – kapitola 20 … a závěr


28. června 2016, autor Danny Jé,



 

                    Kapitola 20

 

 

 

Druhý den mi zavolal super komandant Graham. Jeho telefon jsem očekávala, i když ne, tak brzy.

 

„Doktorko Smithová!?“ ozvalo se na druhé straně sluchátka.

„Ano, detektive?!“

„Tak ho máme.“

„Koho?“

„Toho vojáka.“

„Vážně?“

„Měla jste pravdu. Je to Gordon Johns.“

„Přiznal se?“

„Sesypal se jako balíček karet.“

„Je to…“

„…je to syn doktora Johnse,“ přerušil mě. „Vím, na co myslíte.“

 

Zazněl jemný smích.

 

„To jsem ráda,“ poznamenala.

„Myslím, že doktor Johns nebude nadšen.“

„Myslím, že doktor Johns o tom věděl, proto se ty dívky záhadně dostali na svobodu.“

„To si myslíte?“ zeptal se.

„To vím.“

„No, tak to kariéra pana doktora je asi u konce.“

„Jen nerozumím, proč ty dívky pustil. I když by mu to mělo být určitě připsáno k dobru.“

„Já zase nerozumím takové to rodičovské lásce. Měl ho nechat léčit, když jeho syn má evidentně problém…“

„…teď už je pozdě,“ podotkla jsem.

„To máte pravdu. A děkuji za vaše zavolání, které vyřešilo celý případ,“ poděkoval.

„Ráda jsem pomohla.“

„Myslím, že vám dlužím večeři, ale v nějaké nóbl restauraci.“

„Zvete mně?!“

„Přece jenom si to zasloužíte, doktorko.“

„Já jsem ale zadaná, detektive.“

„Co říkáte na tento čtvrtek v 8h večer. Restaurace Sapporo Teppanyaki na Liverpool Road.“

Jako by mě vůbec neslyšel.

 

„Máte rád asijskou kuchyni?“

„Mám rád jejich grilované řízky s čerstvou zeleninou a výbornou rýží.“

„To byste mi doporučil?“

„Výběr nechám samozřejmě na vás. Ale, ano. To bych vám určitě doporučil.“

„Dobře děkuji, za nabídku.“

„Takže vás vyzvednu doma. V sedm?“

„Vy jste mě neslyšel před chvílí, že?“

„A co to bylo?“

„Jsem zadaná.“

„Chápu, ale to přece neznamená, že bych vás nemohl pozvat na večeři.“

„Někdy se potkáme a dáme si kávu, souhlasíte?“ navrhla jsem.

„Dobře tedy…,“ souhlasil. „…někdy v budoucnu, černou kávu nebo čaj.“

„Mějte se, detektive.“

„Super komandant, doktorko.“

„Promiňte, ještě jsem si nezvykla. Na shledanou,“ pousmála jsem se a zavěsila sluchátko na místo k tomu určené.

 

Odešla jsem do kuchyně, udělat si čaj.

 

 

Ve stejný moment jsem si uvědomila, že tento vložený program, kde žena by neměla jít s jiným mužem na večeři, když je zadaná, je v nás hodně dlouho zakořeněný. Myslím, že to je další z aspektů vnuceného společenského kodexu, který by se měl změnit.

 

Dokonce sama jsem mu podlehla…

 

 

* * *

 

S čajovou sadou jsem se přesunula do obýváku. Když jsem si uvědomila, že bych měla informovat Lea, doktora Higginse. O tom, jak to všechno dopadlo.

 

„Halo?!“ pronesla jsem tajemně.

„Kdo volá?“ ozval se na druhé straně sluchátka.

„To…jsem…já…,“ hrála jsem si na ducha.

„Kdo to je?“

„To jsem já, Anee,“ rozesmála jsem se.

„Teda, Anee, takové srandičky,“ poznamenal Leo.

„Víte, doktore Higginsi,“ začala jsem vážně. „Mám dobrou náladu, Leo,“ podotkla jsem.

„A z jakého důvodu?“

„Ten pachatel únosu se našel. A co se týče Amber, tak její sny se míchaly s představou, a s tím co prožila.“

„To je dobrá zpráva.“

„Zřejmě se chtěla pomstít, akorát na to nestačila a vytvářela si různé post traumatické obrazy ve své mysli, do kterých vložila sebe a svého věznitele.“

„Takže si vytvářela v paměti jiné prostředí…“

„…a tím se jí všechny vzpomínky popřehazovaly,“ doplnila jsem.

„Nikdy jsem nezažil pacienta či pacientku, který by prošel ztrátou paměti a jeho mozek dokázal přecházet z déja vu do presque vu…“

„…říkám tomu Zapomenutý sen,“ dodala jsem.

„Nová diagnóza?“

„Pořád získáváme nové poznatky z nových příčin, i z nových druhů psychických onemocnění,“ odpověděla jsem.

„Lidský mozek je nekonečná studnice všeho možného,“ poznamenal Higgins.

„Tak by ses měl vrátit na Adleysborough. Alespoň na dobu než se objeví doktor, který by se hodil na tvůj post a pokračovat v odstraňování takových to příčin.“

„A co ty?“

„Co já?“ udivila jsem se.

„Hodila by ses na ten post,“ vyhrkl.

Jako bych viděla jeho výraz plný nadšení.

„Známe se už nějakou dobu a vzhledem k tomu, že se na ten důchod vážně těším, volil bych tebe.“

 

Zdálo se, že je rozhodnutý.

 

„Já bych nebyla tak rychlá s volbou nového ředitele kliniky. I když Johnse odvolají, tak si Londýn může protlačit zase jiného svého koně.“

„Johnse odvolají?“

„Aha,“ pousmála jsem se. „Já ti to vlastně ještě neřekla…“

„…a co jsi mi neřekla?“

„Ten pachatel je Johnsův syn a doktor ho kryl. Ale díky němu ty holky přežily, to se musí nechat. Jen z důvodu (ne)pochopitelného, svého syna chránil…“

„Anee, takovou informaci si necháváš na konec našeho rozhovoru?“

„Spěcháš někam?“

„Samozřejmě, za půl hodiny přijde kolega s Leedské nemocnice, James McPherson, kardiolog.“

„Whisky?“

„Jak jinak.“

„Takže se cítíš opravdu dobře,“ poznamenala jsem.

„Po tvé zprávě, že Johns už nebude na klinice, se cítím ještě lépe.“

„Hlavně opatrně Leo, všichni na tebe v Adleysborough spoléhají,“ vyzvala jsem ho k opatrnosti. „Přece jenom infarkt bývá častou příčinou úmrtí lidí nad padesát let.“ 

„Ještě si zavoláme,“ pronesl a zavěsil.

 

Jako by ignoroval mojí připomínku.

 

 

* * *

 

Vrátila jsem se ke svému čaji, který byl skoro studený. Pozvedla jsem obočí, podrbala se na předloktí a vyrazila do kuchyně, udělat si nový čaj. Čaj s mlékem pít studený, brr…to vážně ne…

 

 

 

 

                    Kapitola 21

 

 

 

V sobotu ráno pronesla moje dcera Jess neuvěřitelnou větu:

 

„Mami, co kdybys poradnu přenechala někomu jinému?“

„Jak tě tohle napadlo?“

„Pomocný policejní psycholog Scotland Yardu,“ odvětila s úsměvem na tváři.

„Ne, díky. Raději zůstanu u toho, co dělám.“

 

Trochu jsem se bránila představě změnit něco, co mám už léta zaběhlého. Změnit něco, na co jsem zvyklá. Proč hledat jinou cestu, když moje už je pěkně vyšlapaná?

 

„A proč tě to napadlo?“ zeptala jsem se.

„Tak když jsi pomohla vyřešit dva roky starý případ…“

„…jenomže to bylo, díky mojí práci a všem těm okolnostem, které na to navazovaly.“

„Byl to je nápad,“ dodala Jess a zakousla se do rozpečeného toustu.

„Dostala jsem jinou nabídku.“

„A jakou?“ zeptala se zvědavě Jess.

„Řídit kliniku v Adleysborough,“ odpověděla jsem.

„Jako fakt?“ udivila se.

„Jo, jako fakt.“

„A co? Vzala jsi to?“

„Zatím ne.“

„Bavilo by tě to?“

„Práce s lidmi mě vždycky baví…“

„…tak neváhej.“

„Vedení takové kliniky má i stinné pozadí. Není to jen práce s pacienty. Samotné vedení zahrnuje spousty jednání se sponzory, zdravotními pojišťovnami a jinými lékaři. Myslím, že tohle bych nechtěla dělat. Chce to někoho s většími známostmi a s ostřejšími lokty. A také doktora, který by nezapomínal, že slovo lékař je od slova léčit.“

„Až na ty lokty bych volila tebe,“ pousmála se.

„Vím o někom, kdo by tohle zvládnout mohl. Jen si nejsem jistá, jestli na něho seženu kontakt.“

„Kdo je to, mami?“

„Doktor Stan Steepler.“

„Odkud se znáte?“

„To už je dávno…“

„…mami?!“ podívala se na mě Jess zkoumavým pohledem a hned poznala, že mezi námi kdysi k něčemu došlo.

„Jo, prožila jsem s ním krátký románek,“ přiznala jsem.

„Tak snad v tom nebude chtít pokračovat.“

„Je to přes deset let, Jess.“

„Ha ha ha,“ zasmála se.

„A to znamenalo, co?“

„Co detektiv Graham? Dvacet let jste se neviděli a hned tě zval na večeři,“ vysvětlila.

„Nevím.“

„Ty možná ne, ale já ano. Na výjimečné ženy se nezapomíná, tak i na výjimečné muže. To mi věř,“ pousmála se.

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“

„Tak trochu ano, i když těch zkušeností nemám tolik. Jde spíše jen o to, že když mě někdo zaujal, tak jsem na něho myslela podstatně delší dobu než na ty “všední – obyčejné“ a to nemyslím, nějak že by byli špatní nebo oškliví, prostě mě nezaujali.“

„Rozumím.“

„A mám kamaráda, který zrovna nezapadá do dnešních škatulek TOP, a přesto jsem s ní moc ráda.“

„Ronald?“

„Jak jsi hned věděla, že mluvím o něm?“

„Protože má nádhernou duši, a i když jeho vzhled nepatří mezi modellingové typy, má ohromné charisma.“

„Taky to tak vnímáš?“

„Ovšem. Viděla jsem ho jen dvakrát, když jste byli u nás s Carol a myslím, že to byla…“

„…Grace.“

„Ano, Grace…tak jsem si ho všimla.“

„Je společenský a zábavný.“

„To je někdy mnohem větší dar, než když je to namyšlený hezoun a chová se jako trouba.“

 

Jess se pousmála a pokynula souhlasně hlavou.

 

„Co budeš dělat po obědě?“ zeptala jsem se.

„Jdu s Carol do kina, proč?“

„Chtěla jsem se projít k řece.“

„Hm, tak to bychom mohli. Ke Carol jdu, až ve tři.“

„Dobře, platí.“

„Jako za starých časů. Viď, mami?“

„To jsi byla malá a neměla jsi tolik kamarádů jako dnes.“

„A měla jsem více času,“ pozvedla obočí.

 

Stejně tak jako já. Až mi to připadalo úsměvné. Kolik toho děti po nás zdědí a okoukají…

 

„To také,“ pousmála jsem se.

„Ale hlavně jsem byla malá, a když jsi řekla, jdeme se projít, musela jsem,“ dodala.

„Vadilo ti to snad?“ pozvedla jsem obočí. Stejně jako Jess.

 

Obě jsme se zasmály, protože jsme naprosto přesně věděly čemu.

 

„Nevadilo, mami,“ pronesla, když jsme se přestali smát. „Příroda je chrám klidu a harmonie. Jsem vděčná za každý okamžik, který jsem mohla s tebou strávit. Jen škoda, že tu není táta s námi.“

„Jsi jednou jeho částí. Takže tu s námi je,“ dodala jsem a dopila svůj šálek čaje.

 

Po snídani jsme se vrhly společně na úklid a následně pak na vaření, i když dnešní oběd byl v režii Jess. Byla jsem jen pozorovatel a občasný rádce.

 

Po obědě jsme vyrazily k řece Irwell.

 

                          

* * *

 

Procházely jsme se podél řeky, kdy se najednou Jess otáčela za nějakým klukem.

 

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se.

„Spolužák,“ odvětila bleskově.

„Spolužák?“

„Ano, Sven Lunquist.“

„Švéd?“

„Jeho otec pochází ze Švédska.“

„Hm,“ špitla jsem chápavě.

„Rodiče se přestěhovali do Manchesteru před šesti roky…,“ poznamenala Jess a otočila se zpátky ke mně. „…z Coventry.“

„Víš, nic mi do toho není, ale koukala jsi na něho tak…“

„…podezřele?“

„No, nechtěla jsem to tak říct.“

„Myslím, že mě viděl, ale dělal jako by mě neviděl. Byl divný. Jako by to nebyl on. Vždycky je plný legrácek, úsměvu a…“

„…třeba neměl svůj den,“ poznamenala jsem.

„No, to asi neměl.“

 

 

Mávla rukou, usmála se na mě a ukázala směrem k mostu.

 

„Už jsi přemýšlela o té nabídce?“ vybafla na mě.

„Ještě ne, proč?“

„Jen tak.“

„Nic není jen tak.“

„Dobře,“ kývla hlavou. „Myslím, že bys to měla vzít.“

„Já si myslím, že by to měl dělat doktor Higgins a nebo…“

„…ten doktor, jak jsi o něm mluvila?“

„Jo, nebo ten.“

„A myslíš, že je ten správný kandidát?“

„Proč si myslíš, že já jsem zrovna ta správná?“

„No, víš…znám tě.“

„Ano, znáš. Jsem tvoje matka.“

„Vím, jak ti na lidech záleží.“

„Právě proto bych měla zůstat tam, kde jsem. Vedení kliniky je hodně komplexní. Není to jen o pacientech, už jsem ti to říkala. Nechci řešit něco se sponzory, akcionáři a vedením, které sídlí v úplně jiném městě a většinou neznají…“

„…ale od toho tam budeš ty, abys je seznámila se vším,“ trvala si na svém.

„Myslela jsem, že studuješ sociálně-pedagogickou školu.“

„Psychologie a filozofie jsou moje nejoblíbenější předměty, jestli myslíš tohle,“ podotkla s úsměvem na tváři.

 

Usmála jsem se a v ten moment jsem si uvědomila, že je v tomhle hodně po mně.

 

 

* * *

 

Po chvilce jsme se zastavily u jednoho stromu. Zaujal mě. Nevím, čím, ale chtěla jsem si ho prohlédnout.

 

„Je zvláštní, nemyslíš?!“ pronesla jsem.

„Posvátný strom,“ dodala.

 

Její ironická poznámka však nepadla na úrodnou půdu. Důkazem byl i postarší muž, který vykročil zpoza stromu. Až jsme se lekly.

 

„Jejda…“ vyhrkla Jess.

„Promiňte, dámy, ale netušil jsem, že vás vylekám,“ omluvil se.

„V pořádku. Trochu jsme se lekly,“ promluvila jsem.

„My jsme totiž netušily, že by se někdo mohl schovávat za tím stromem,“ dodala Jess.

„Je to hodně starý strom,“ řekl a dotkl se ho jednou rukou. Co si zamumlal a pak se podíval opět směrem k nám.

 

 

Měl chování jako druid. Úplně jsem si ho představovala, jak tam stojí, v ruce drží hůl a hovoří keltsky.

 

„Mluvil jste keltsky?!“ zeptala jsem se.

„Ano, poznala jste to?“ udivil se.

„Měla jsem pocit…“

„…mami?!“ vyhrkla Jess. „…je to ono?“

„Nevím,“ odvětila jsem.

 

Nejdříve jsem pohlédla na ní a pak znovu na něho.

 

„Cítíte přítomnost kohosi ve větvích, v listech?“ zeptal se neznámý.

 

Jak to ví? Prolétlo mi hlavou.

 

„Něco v tom smyslu,“ pronesla jsem tiše.

„Rozumím vám,“ usmál se.

„Ten strom…“

„…je to dub, mami,“ přerušila mě Jess.

„Ano, a o to jde. Druidové uctívali duby…“

„…je to Nemethon,“ doplnil mě neznámý.

„Co to je?“

„Jsou to posvátné dubové háje, kam směli jen druidové, keltští kněží.“

„Kdo jste?“ zeptala jsem se.

„Nejsem součástí tohoto světa,“ prozradil, místo odpovědi, kterou jsem požadovala.

„Setkání,“ šeptla jsem.

„Ano,“ ozval se znovu jeho hlas.

„To je to setkání, mami?“

„Já nevím,“ zakroutila jsem hlavou. „Jen mě to napadlo, když mluvily o příchozím setkání.“

„Byla to ta vize?“ ptala se a netrpělivě očekávala odpověď.

„Možná,“ špitla jsem.

„Tento strom je okno do jiného světa. Ano, máte pravdu je to příchozí setkání,“ odvětil neznámý a pokynul rukou.

 

Obě jsme vykročily blíž.

 

„Nebojte, pojďte blíž,“ ukazoval rukou.

 

Stále jsme se přibližovaly, až jsme byly těsně u stromu. Skoro na dotyk. Stačilo málo a mohly bychom se ho dotknout.

 

„Přiložte obě ruce na kmen. Obě!“ poručil a ustoupil stranou.

 

Poslechly jsme ho.

 

V ten moment se v kmeni stromu vytvořil kruh. Čiré sklo do…

 

„Je tohle možné?!“ vyhrkla Jess, která neměla takové zkušenosti.

 

Já samozřejmě také ne. Nic takového jsem nezažila, ale viděla jsem už mnoho světů, ať už ve snech nebo ve vizích, ale s tímto způsobem vnímání jiného světa jsem se setkala poprvé.

 

„Kdo je to, mami?“ šeptla Jess.

„To je…“ nedořekla jsem to, protože oči se mi zalily slzami.

 

„Je to moudrá duše a zřejmě má jisté spojení s některou z vás, proto se objevuje,“ pronesl druid stojící vedle mne.

 

Otočila jsem se a viděla muže v rudém plášti. V jedné ruce držel hůl a druhou ruku měl zvednout jako by přísahal věrnost.

 

„Je to tvůj otec, Jess,“ pronesla jsem po chvilce, když jsem byla schopna pojmout ten příval energie, která kolem proudila.

„Cítím jeho energii,“ pronesla Jess.

 

Usmívala se a kolem jejího srdce obíhala podivná modrá spirála se zlatým olemováním.

 

„Energie spojení,“ pronesl druid.

„Cítím, jak…ouh…mami, je to něco…neuvěřitelného,“ pronesla nadšeně Jess.

„Já jsem cítila jen ohromný pocit štěstí, že se tohle mohlo stát. V tu chvíli jsem pomyslela na anděly, kteří zřejmě jen přihlíželi a nechali pokračovat druida v jeho poslání. V první chvíli mě napadlo, že to nemusí být ani druid. Třeba to je práce andělů, kteří vědí, že Jess hodně vzpomíná na svého otce, a tohle by jí možná mohlo pomoci se vyrovnat s tím, že jí opustil tak brzo. Jako dítě se často usmívala, a to v době, kdy už byl její otec na druhé straně. A když si vzpomenu na nedávné setkání v Hulme parku, kdy se objevil, aby ji ochránil…ano, on je její ochránce.

 

Pousmála jsem se.

 

Modře zlatá spirála před jejím tělem se zvětšovala a zmenšovala. Jess se usmívala a její oči zářily jako dvě hvězdy na obloze. Vnímala jsem nějaké vibrace, kterými přicházely pozdravy z druhé strany. Jako bych slyšela jeho hlas. Ale moc dobře vím, že to byly jen jemné vibrace, kterými docházelo ke spojení. Vnímala jsem však i energii, která byla jiná než u jiných v tomto světě. Byla jemnější a více prostorová. Nebyl to jen jeden proud.

 

Kruh, který se objevil ve stromu, neměl žádné specifické barvy. Stříbrnou, bílou a místy se objevovaly černé linky, ale opravdu jen zřídka. Nicméně dokázaly upoutat. Byl to téměř hypnotický stav. Uvnitř se mihotaly stíny, které tvarovaly obličej. Ten obličej, který jsem poznala hned na první pohled. Obličej mého Bíbího. Viděla jsem ho jasně, až mě vylekala možnost takového spojení. Přesto jsem byla nohama na zemi a věděla jsem, že to je jen v podvědomí. Tam se odehrává vjem celé projekce. Ve skutečnosti jsou to jen stíny tvořící obrysy. Dokázala jsem rozpoznat 5D od 3D. Nevím, jestli tohle dokázala i Jess, ale myslím, že to v tuto chvíli pro ni nebylo důležité. Vnímala svého otce v projekci, kterou jí nabízelo její podvědomí. Komunikovala s ním. A to si vždycky přála…

 

 

* * *

 

Když se okno uzavřelo, starý strom vypadal stejně jako předtím. Jako starý dub. Stály jsme u něho, dotýkaly se rukama jeho kmene a kolemjdoucí jen podivně koukaly, co tam děláme.

 

„Mami,“ šeptla Jess.

„Ano?!“

„Myslím, že bychom už mohli ten strom pustit,“ dodala.

„Určitě,“ pousmála jsem se a pustila se jako první.

 

Ustoupily jsme od starého stromu a vrátily se zpět na vyznačenou cestu. Bylo to právě včas. Zrovna přicházeli dva strážníci. Jeden z nich na nás ukazoval, ale druhý ho táhl na opačnou stranu, kde se potácely dva opilci.

 

„Podivín, který v ruce držel hůl a měl rudý plášť. Začal mluvit keltsky, řekla bych, že nějaký keltský druid prošel červí dírou…ehm…to by mi nikdo neuvěřil,“ pronesla Jess s úsměvem na tváři.

 

Vypadala šťastně.

 

„Ne, to neuvěřil,“ pokynula jsem souhlasně.

„Mami, to jsou všechny ty kontakty s jinými světy takové?“

„Každé spojení a každý kontakt je jiný. Mnohdy se to liší jen malou drobností, kterou mi ani nezaregistrujeme. V každém případě rozdíl ve spojení musí být. Z několika důvodů. Není to na stejném místě, není to ve stejný čas a není to vždy se stejnou bytostí,“ odpověděla jsem a věřila, že moje odpověď bude dostačující.

„Mám někdy sny, které neumím popsat a některým nerozumím. Ale tohle? Bylo to…jak to nejlépe popsat…“

„…některý pocit nemusí mít vždy pojmenování. Rozhodně to bylo něco, na co nikdy nezapomeneš,“ dodala jsem.

„Tak rozhodně nezapomenu. Moje setkání s tátou. Bylo to tak…,“

 

Rozbrečela se.

 

„Myslím, že to byl kousek do tvé skládačky, aby ses s tím dokázala vypořádat,“ objala jsem ji.

„Táta mi řekl, že jsme spolu spojeni, a že se vrátí do tohoto světa v podobě dítěte, a budeme spolu…“ šeptla.

 

 

Slzy se nezadržitelné draly ven. Stékaly po její tváři a můj papírový kapesník už nestačil osušit její vlhkou tvář…

 

 

* * *

 

Když jsme se vrátily domů, udělala jsem čaj a vyslala několik děkovných modliteb směrem vzhůru. S Jess jsme si sedly do obýváku a zavzpomínaly na období, kdy jsme navštěvovaly různé parky a kochaly se místní přírodou. Byla jsem ráda, že moje dcera je podobného smyšlení jako já. Netoulá se v noci po barech a netráví čas se společností, ve které bych jí nerada viděla. Byla jsem za to moc vděčná. Našla svůj smysl života, našla svou cestu, po které se rozhodla jít…

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička