OBJEVILA JSEM SNY – kapitola 8-9


20. srpna 2016, autor Danny Jé,



 

       Kapitola 8

 

 

V následujících dvou měsících jsem několikrát vystoupila v Montrealu, Québecu, Ottawě, Torontu a jedna nabídka přišla, až ze západního pobřeží Kanady, z Vancouveru.

 

 

Vancouver

 

 

12. červenec 2010, Vancouverský poloostrov.

 

 

Po skončení semináře jsem vyrazila na molo. Procházela jsem se s mým manažerem Paulem kolem mola, když nás zastavil neznámý muž a pustil se s námi do řeči. Starý muž se představil jako Etienne Calsout. Byl velmi vstřícný a hlavně upovídaný. Nicméně jsem se během dvaceti minut dozvěděla o velrybách tolik informacích, že bych mohla napsat povídku o jednom rybáři a hejnu velryb. Samozřejmě, že ten rybář by byl právě Etienne Calsout. Kolik toho o nich věděl, to jsme se snad ani ve škole neučili, pomyslela jsem si s úsměvem na tváři.

 

Pak přišlo další překvapení.  Nabídl se, že nám ukáže místo, kde se tyto nádherné velryby nacházejí. Jeho nabídku jsme s nadšením přivítali.

 

A toho dne jsem byla poprvé svědkem úžasné podívané.

 

 

                                                        ***

 

Nejdříve jsem byla svědkem neuvěřitelných výskoků a poté jsme viděli výdechy a hřbety několika dalších keporkaků. Těžko popsat všechnu tu velikost, tu majestátnost a všechny ty pocity, které jsem prožívala.

 

Byla to krátké, ale naprosto úchvatné!

 

 

                                                        ***

 

Odlet domů, do Montrealu byl plný nádherných vzpomínek. Nejen setkání s lidmi na západní straně Kanady, ale nečekané setkání s nádhernými savci, jakými keporkaci rozhodně jsou.

 

 

                                                         *

 

 

 

                                          

              Kapitola 9

 

 

 

Proč nejsou rodinné vztahy dobré?

 

 

Mnohokrát jsem se setkala v nemocnici s pacienty a jejich rodinnými příslušníky. K mému překvapení jsem zjistila, jak jsou některé rodinné vztahy opravdu špatné. Z pohledu nestranného pozorovatele jsem mohla vidět, kolik nepochopení, nelásky, bolesti, vzájemného očekávání a zbytečného smutku panuje mezi oběma stranami. Hněv, lítost, nezájem, materiální očekávání, starost, a možná i strach.

 

 

To vše na obou stranách.

 

 

Říkala jsem si, že rodina je základ, vždycky to tak bylo. A myslím, že tak by to i mělo být. Nicméně s odstupem času zjišťuji, že se tyto vztahy nelepší a některé rodinné vztahy jsou na hraně nenávisti a upřednostňování materiální roviny; tzn. přijedu se na tebe podívat, navštívím tě, když z toho budu mít nějaký osobní (hlavně finanční) profit.

 

Někdy si tento zvyk/pravidlo bohužel nastavili sami naši prarodiče a poté i rodiče. Přijeli jsme, uvítali jsme se a jejich ruce pak sahaly po peněženkách, aby vyndaly několik papírovek jako poděkování, že jsme se přijeli podívat. Později se návštěva mění v očekávání: „Kolik dneska dostanu?“ a s podobným úmyslem už tam někteří jedou. U některých je to nutnost, u některých očekávání a u některých samozřejmost. Ať už z pohledu jedné strany, nebo té druhé. A nikdo si v tu chvíli neuvědomuje, jak špatný je to zvyk. Proč bychom nemohli navštívit své blízké či svou rodinu bez postranních úmyslů?

 

Samozřejmě, že jsou mezi námi tací, kteří jsou plni lásky a porozumění. Nemají žádné postranní úmysly. Jejich upřímná láska k blízkým je světlem a radostí nad zažitými zvyky starší generace, které se přenáší dál a dál…

 

 

                   >> Když chybí komunikace. <<

 

 

Dalším aspektem špatných rodinných vztahů je nedostatek komunikace. Ovšem. Komunikace je velmi důležitá. Vždy, je však k tomu, potřeba nejméně dvou lidí, i ten druhý musí chtít komunikovat. Nelze komunikovat s někým, kdo komunikovat nechce, anebo se drží jen svého pohledu na věc.

 

Kolik už vyšlo knih a kolik se vedlo diskusí na podobná témata. Vždycky je to o tom, aby sám jedinec došel do určité fáze svého myšlení, kdy se tím začne zabývat. U každého je to jiné. Někdo se “probudí“ za rok, někdo za dva. Někomu to bude trvat spoustu let a někdo se “neprobudí“ nikdy. I to se může stát. Zatvrzele bude stát za  svým názorem a nepovolí.

 

Znovu se dostáváme do minulosti, kde zažité zvyky pokračují dál, aniž by si jednotlivec uvědomil, jak moc si ubližuje. Ubližuje sobě a samozřejmě i svým blízkým…

 

 

                                                        ***

 

Trochu se podíváme do minulosti a budeme si všímat vztahu, otec a syn, dcera a matka, otec a dcera, matka a syn. Například za doby starověku či středověku, kdy urozené děti byly již v dětství zaslíbené, kvůli území a moci někomu neznámému, mnohdy o mnoho let staršímu, kterého nechtěli. V těchto dobách se na lásku moc nehrálo a tato tradice se předávala na další generace. U nižší šlechty to samozřejmě bylo podobné. Po mnoho století se tak v nás potlačovalo to, co je přirozené. To co máme každý v sobě. – Lásku.

 

Takové malé ohlednutí do minulosti stačí k tomu, abychom si uvědomili, co jsme dělali špatně a co jsme si předávali po generace.

 

Společenská tradice – společenské pravidlo = Vnucený program.

 

 

                   >> Chyba je ve vnuceném programu. <<

 

 

Přesto takové ohlednutí do minulosti mnozí z nás přejdou mávnutím ruky, aniž by si uvědomili, co že se to s námi vlastně stalo. Ať už si to přiznáme nebo ne. Faktem zůstává, že jisté společenské tradice z nás dělají nesvobodné bytosti. I přesto, že svoboda je v tomto světě pouze nadnesený pojem a jeho význam mizí kdesi v řeči politiků. Jsme stále ovládáni, jsme manipulováni a jsme tlačeni společností směrem, který se nám nelíbí. Je to jako obrněný vlak. Nezastaví na žádné zastávce. Vlastně, zastávky ani neexistují. Chceme-li vystoupit, musíme z něho vyskočit. Ublížíme si, zraníme se a mnozí z nás dokonce i zemřou, přesto se můžeme o to pokusit, a zachránit se – změnit se. Společnost vybudovanou na silných základech mohou změnit zase jen lidé, kteří změní své myšlení. Pak se tento vlak zastaví anebo je zcela zničen.

 

Tato chvíle však ještě nenastala a dlouho nenastane. Přesto lze na tom vidět pozitivum; – jsou mezi námi lidé, kteří už se změnili.

 

 

                                                        ***

 

Naše myšlení se změní a jednou budeme vytvářet lepší svět. Než však k tomuto kroku dojde, uplyne mnoho let. Zatím můžeme snít o tom krásném a lepším, co je za hranicemi naší fantazie…

 

 

                            …a možná i za Nebeskou bránou…*

 

 

 

 

 

*někteří věří v posmrtný život v Nebi.







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička