MŮJ DEN S PREZIDENTEM – závěr


28. září 2016, autor Danny Jé,



 

Kapitola 4

 

 

 

[ Salónek ]

 

 

„Co jste říkal hokeji, pane prezidente?“ zeptal jsem se.

„Prohráli jsme s Ruskem?“ zeptal se s úsměvem na tváři.

„To byli Američani, co nás porazili.“

„Ano, vím,“ pousmál se.

„Když vyhrajeme, chleba levnější nebude,“ poznamenala Lenka.

 

Přešel jsem to lehkým úsměvem.

 

„Co takhle nějaký vtip?“ pronesl jsem.

„Jsem pro,“ ozval se prezident.

„Kdo začne?“ zeptala se Lenka.

„Třeba vy,“ ukázal prezident na Lenku.

„Zrovna mě nic nenapadá,“ zareagovala překvapená Lenka.

„Vážně?“ udivil jsem se.

„Jo.“

„Tak já jsem si vzpomněl jeden o Chuckovi Norrisovi. Chuck Norris je jediný, kdo rozumí ženské logice. Sám ji totiž vymyslel.“

„Vzpomněla jsem si také na jeden,“ přidala se Lenka. „Ve filmu Jurský park, Tyranosaurus Rex nepronásleduje džíp, ale prchá před Chuckem Norrisem.“

 

Zasmál jsem se, i našemu prezidentovi se vytvaroval úsměv na tváři.

 

„Teď jeden o policajtech,“ spustil jsem. „Policajt zabil svou tchýni, stojí před soudem a obhajuje se tím, že mu to přikázala jeho žena.“ Řekla mi – „Maminka odpočívá na gauči. Kdyby na ni sedla moucha, tak ji zab!“

„Tchýně, věčné téma,“ dodal s úsměvem prezident.

„Chuck Norris také, dodal jsem.

„Zase znáš nějaký?“ udivila se Lenka a změřila si mě pohledem.

„Obyčejní lidé žvýkají žvýkačku, Chuck Norris žvýká hokejové puky.“

„Opravdu povedené,“ dodal prezident.

„A co něco o blondýnkách?“ navrhl jsem.

„Ty vždycky nezklamou,“ řekl prezident.

„Ty jsi zásobárna vtipů?“ poznamenala Lenka.

„Něco si pamatuji,“ dodal jsem.

„To já si moc vtipy nepamatuji.“

„Tak jeden o blondýnkách,“ spustil jsem. „Blondýnka volá kamarádce. „Jsem genius!“ – Jak to?“ zeptala se ji kamarádka. „Právě jsem během roku dokončila puzzle a na zadní straně píšou, 2-5 let!“ odpověděla.

 

Všichni jsme se společně zasmáli, když se přihlásil o slovo překvapivě prezident.

 

„Také znám jeden,“ řekl a nadechl se, že ho řekne, když nás vyrušil tajemník Potůček.

„Pane prezidente, volá vám premiér.“

„Tak mu řekněte, ať mi zavolá za hodinu, že máme dnešek vyhrazený pro jiné účely,“ odvětil.

„Dobře, vyřídím,“ tajemník se uklonil a opustil salónek.

„Tak a teď můžu říct ten vtip,“ podotkl prezident a spustil. „Dvě blondýny najdou na chodníku zrcátko. První ho zvedne a podívá se do něho. „Hele, tu ženskou zná,“ Druhá se také podívá a říká. „Jasně, vždyť jsem to já.“

 

Zasmáli jsme se.

 

„Když jste pořád u těch blondýnek, tak já vám řeknu o jedné brunetě,“ pronesla Lenka.

 

Oba jsme netrpělivě očekávali, s čím přijde. Já i prezident.

 

„Takže…,“ spustila. „…bruneta řídí auto a narazí do kamiónu. Řidič kamiónu vystoupí ven, vezme křídu a nakreslí na chodníku kruh. Brunetce řekne, aby stála v tom kruhu a nehýbala se. Poté, rozčileně přijde k jejímu autu a rozřeže všechny pneumatiky. Bruneta se začne smát. To řidiče samozřejmě rozčílí a tak rozbije čelní sklo. Bruneta se směje jako blázen. Řidič zahodí železnou tyč a přistoupí k brunetce. „Čemu se tak smějete?“ Brunetka se na něho podívá: „Když jste se nedíval, tak jsem vystoupila dvakrát z kruhu.“

„A já se vrátím ještě jednou k blondýnkám,“ ozval jsem se. „Blondýnka se ptá na ulici: „Pane, prosím vás, kolik je hodin?“ Pán odpoví. „Půl druhé.“ Blondýnka nevěřícně kroutí hlavou a povídá.“ To je divné. Ptám se na už celý den, a pokaždé dostanu jinou odpověď.“

„Tak ten byl asi nejlepší,“ poznamenal prezident.

„Nedávno jsem četla seznam nejlepších filmů,“ pronesla Lenka.

„Tak to si rád poslechnu,“ dodal prezident.

„Tak jo,“ usmála se Lenka a spustila. „Francouzská sojka – dvojice newyorských detektivů bojuje proti nelegálnímu obchodu s ptactvem.

Pošťák vždycky voní dvakrát – o počátku metrosexualismu mezi poštovními doručovateli. Válka loků – psychologické drama z období prohibice. Nesmrtelná ETA – dokumentární film o Baskitské separatistické organizaci. Obří holubi se vracejí – Hitchockovo volné pokračování Ptáků. Jak svět přichází o báníky – socialisticky realizmus na téma těžce pracujících Ostravských horníků. Kola základ života – co je příčinou zvýšené obezity americké mládeže.“

 

Znovu jsme se zasmáli.

 

„Myslím, že tímto jsme měli začít,“ dodal prezident.

„Víte, pane prezidente, ono se to vybízelo. Kdo má šanci tohle prezidentovi říct,“ snažil jsem se vysvětlit důvody, které mě vedly k tomu, že jsem se trochu víc opřel do politiky a do řízení našeho státu.

„Prezident ví spoustu věcí, mladý muži, jen ne vždy může zasáhnout, a když se o to pokusí je mnohdy převálcován většinou,“ dodal.

„Většinou?“ udivil jsem se.

„Zájmy většiny jsou nad zájmy menšiny,“ dodal.

„Myslíte, poslaneckou sněmovnu?“ zareagovala Lenka.

„Ne vždy se podaří, co by člověk chtěl…“

 

Prezidenta znovu přerušil tajemník Potůček.

 

„Omlouvám se, pane prezidente, ale volá, vaše paní.“

„Tak to musím vzít. Omlouvám se!“ pronesl směrem k nám a pomalu vstal.

 

Prezident se zvedl a odešel za svým tajemníkem. Mlčeli jsme a jen po sobě koukali.

 

 

                                                        * * *

 

Během dvaceti minut se prezident vrátil.

 

„Tak dneska už budeme muset ukončit,“ pronesl a lehce se umíval. To byla známka, že se cítil spokojeně, i když jsem měl pocit, že to možná nepřineslo očekávané plody této kampaně. Nicméně, neřekl nic. Slušně se s námi rozloučil a pak nás přenechal svému tajemníkovi, který nás zavedl před zámek.

 

„Za chvíli si vás převezme, slečna Vlková. Já, se bohužel musím vrátit do kanceláře. V každém případě mě moc těšilo, uklonil se a odešel.

„Njn, tak za chvíli pojedeme domu,“ dodala Lenka.

 

 

Jen jsem kývl a společně s Lenkou vyčkávali příchodu prezidentovi poradkyně, slečny Vlkové.

 

 

 

 

Kapitola 5

 

 

 

[ Odjezd ]

 

 

Během deseti minut slečna Vlková dorazila.

 

 

„Jsem zde,“ pronesla a usmála se. „Věřím, že vám zde líbilo?!“

„Zahrada je krásná,“ vyhrkla spontánně Lenka.

„Líbilo se mi tu,“ ozval jsem se a ukázal na cestu, ze které se blížilo auto

 

Poradkyně Vlková udělala dva kroky a škobrtla. Desky, které držela v ruce, jí upadly na zem. Několik listů se rozlétlo po místnosti. Snažil jsem se jí pomoci, ale gestikulace její rukou mi dala jasně najevo, že o to nestojí. Nedalo mi to a stejně jí pomohl sebrat nějaké listy, na kterých jsem si všiml, co bylo obsahem…

Byl to projev, pomyslel jsem si.

 

 

*

 

Vážená paní ministryně, vážený pane starosto Lán, který se tady někde skrýváte, dámy a pánové…bych chtěl poděkovat řediteli Správy Pražského hradu Ivo Velíškovi, který byl duší a tělem obnovy tohoto skleníku. Skleníku…určen k demolici v roce 1921 a tehdy toto dílo Fürstenberků zachránil Josip Plečnik. Další, kdo ho chtěli demolovat, byli v roce 1985 komunisté, ale už se jim to naštěstí také nepodařilo. A když jezdím po krajích a vyčítám hejtmanům, že nepečují důsledně o krajinotvorné a město tvorné památky, kde někdy ruiny zohyžďují tvar kraje a tvar města, tak bych byl sám proti sobě, kdybych nechal jako prezident tento skleník potřetí spadnut.

 

Milý pane starosto, my se tady snažíme, obnovujeme Masarykův potok, sázíme stromy, které nás přežijí…Nemáte pocit, že Masarykův potok vytékající z lánského parku by potřeboval poněkud důstojnější pokračování, než aby se nevyčištěným korytem prodíral křovinami? Jsem velmi rád, že jste udělal prvních třicet metrů, na můj brutální nátlak…Vás znovu prosím, aby tady vznikla krásná alej, která nás přežije stejně jako stromy…aby pěšinou kolem Masarykova potoka chodili mimo jiné i mladí lidé, kteří se mají rádi.

 

Děkuji vám za pozornost

 

Miloš Zeman, prezident republiky, zámek Lány, 24. března 2016

 

 

*

 

Zvedl jsem to a podal to slečně Vlkové.

 

„Četl jste to?!“ šeptla.

„Ano, ale nikomu to nepovím,“ odvětil jsem.

„To je původní proslov, líbil se mi,“ vysvětlila.

„Změnil se?“

„Jen v některých bodech, ale tenhle se mi líbil, je tam méně politiky,“ pousmála se.

„Docela zvláštní, nemyslíte?“

„Proč?“

„Že pracujete jako poradkyně prezidenta,“ odvětil jsem.

 

Jen se znovu pousmála a zvedla se.

 

 

                                                          * *

 

Vrátil jsem se zpět a vyslal pohled k Lence. Ta jen protáhla rty a pokrčila rameny. Zřejmě si o tom myslela své.

 

 

                                                        * * *

 

Stáli jsme před vchodem lánského zámku a čekali na příjezd auta.

 

 

Vůz černé barvy s modrým majákem dorazil během pěti minut. Rozloučili jsme se poradkyní prezidenta, paní Vlkovou a nasedli do vozu. S pohledem na paní Vlkovou-Zelenu jsem se loučil s příjemně prožitým dnem v Lánech.

 

„Co ta ruka?!“ zeptala se najednou Lenka.

„Jak to myslíš?“ dělal jsem hloupého.

„Ta její ruka u ucha.“

„A co?“

„No, abys jí zavolal?“ udivila se.

„Byl to zajímavý den,“ snažil jsem se to uhrát do autu.

„Hele, to nezakecáš.“

 

Nenechala se odbít.

 

„Prostě projevila zájem,“ přiznal jsem.

„Ty nemáš přítelkyni?“

„Ano, to mám.“

„Takže?“

„Jaký takže?!“ pozvedl jsem obočí.

„No…“

„…jsi snad moje tchýně?!“ zeptal jsem se.

„Promiň, jen mi připadalo…“

„…nefér k mé přítelkyni?!“

„Ano.“

„Kdo ale řekl, že jsem projevil zájem já?“

„No, vlastně…no, nikdo.“

„Vidíš. To jsou ty soudy.“

„Já nesoudím!“ ohradila se.

„V hlavě sis vytvořila domněnku, že bych s ní něco mohl mít. Víš, nepatřím do kategorie těch chlapů, kteří při prvním úsměvu si myslí, že by mohlo být něco víc.“

„Promiň, neodhadla jsem tě,“ omluvila se.

„V pořádku,“ pousmál se a abych přerušil to trapné ticho, začal jsem jí vyprávět o jednom kontroverzním nápadu.

 

 

                                                        * * *

 

„Asi před půl rokem…,“ spustil jsem. „…jsem poslouchal dva mladíky, jak se baví na téma Most generála Chábery. Nebylo to ničím zvláštní, až do doby, než jeden z nich začal mluvit o tom, že by most přejmenovali….“

„…a to proč?“ podivila se Lenka.

„Tak mě to nech doříct,“ pousmál jsem se.

 

Lenka se zvedla ruce proti mně, což znamenalo: Klidně pokračuj!

 

„Fajn,“ kývl jsem a pokračoval. „Jejich plán byl takový, že jednu stranu nechají pojmenovanou po generálu Cháberovi a druhou pojmenují, resp., přejmenují na most poručíka Soukupu. Je mi jasné, že polovina Litoměřických by nechápala souvislosti. Z té půlky by se 20% možná pídilo, co to znamená. Druhá půlka, která je obeznámená trochu s historií Litoměřic by pochopila, že jde o velmi kontroverzní žert. Poručík Herbert Soukup byl z Litoměřic a rovněž bojoval ve druhé světové válce. Jako mladý sudetský Němec však narukoval do řad německé branné moci. Jako pilot Luftwaffe. Dokonce se zúčastnil bitvy o Anglii. Bohužel na straně nepřítele. Ty mladíci, co se o něm bavili, opravdu o něm věděli hodně. Že byl sestřelen, zajat na Maltě, kolik dosáhl vzdušných vítězství. V první moment jsem si myslel, že jsou to nějací náckové, ale vypadali normálně. Žádné plešaté hlavy v maskáčích.“

„A ty ses po něm nepídil? Když pocházíš z Litoměřic?“ zeptala se Lenka.

„Já nepocházím z Litoměřic, jen zde nějaký čas bydlím. Nicméně tohle město mi přirostlo k srdci,“ odvětil jsem.

„No, a hledal jsi něco o něm?“

„Samozřejmě,“ kývl jsem.

Jako by mě znala, nebo mi koukala do hlavy, pomyslel jsem si.

 

 

„Zjistil jsem, že byl natolik mladý, že letecký výcvik musel absolvovat ještě v československém letectvu. Poté, když Německo obsadilo Čechy a severo-západní část patřila k tzv. Sudetům, nastoupil Soukup do Luftwaffe. Kdyby bydlel na jiném místě, možná by lítal za Československo nebo jiný stát proti Němcům.“

„Nikdo neví, co by mohlo být, kdyby…“ dodala Lenka.

„Tak to je jasné. Proto jsem i řekl, kdyby bydlel, ale nebydlel,“ poznamenal jsem.

„A co ty kluci, udělali to?“

„Zatím jsem nic nepostřehl, ale možná to udělají. V každém případě jako recese, je to velice zajímavý nápad,“ odvětil jsem a všiml si pohledu řidiče, který se objevil ve zpětném zrcátku.

 

Možná, k tomu chtěl něco říct, ale nakonec neřekl nic.

 

 

 

 

 

Doslov:

 

 

Cestou domů jsme si s Lenkou vyměnili čísla, kdybychom se třeba chtěli někdy sejít a popovídat si. Přece jenom strávit den s prezidentem naší republiky se každému nepodaří. Těžko říct, jestli to přineslo očekávané ovoce nebo to byl jen takový pokus, ve snaze ukázat prezidenta v jiném světle.

 

Každý si stejně udělá svůj názor, i když se bude kdokoliv jiný snažit ukázat svůj pohled. Bohužel žijeme ve světě lidí závistivých, promiskuitních, lživých a mnozí z nás jsou těmito lidmi ovlivněni. Je to pochopitelné, společnost nás vytváří, možná i determinuje, ale především předurčuje naše žití. Někdy si říkám, jestli je vůbec možné změnit tento nastavený program této společnosti, naší společnosti a dojít k tzv. „Osvícení.“ Na této Zemi rozhodně ne. Nejen proto, že pojem osvícení je víceméně duchovního rázu, a tím nemůže splnit to očekávání, kterým se naplňujeme, tak bychom museli na Zemi ujít hodně velkou cestu pochopení, abychom toho dosáhli.

 

A co si myslím o našem prezidentovi? Každý člověk je určitá osobnost, a jestliže budeme chtít toho druhého poznat, musíme ho pochopit a jestliže ho budeme chtít pochopit, musíme ho poznat. Nemohu říct, že během jednoho dne, resp., dvou a půl hodin jsem dokázal našeho prezidenta poznat, rozhodně to byla velmi zajímavá zkušenost. Kdyby se této myšlenky chytli i naši politici, možná bychom pochopili jejich náročné poslání, i když to někdy vypadá, že je to banda vypočítavých činitelů, kteří ne vždy pracují pro veřejnost, ale pro své blaho. Třeba je to pravda a třeba to ne. Jak jednou jeden muž řekl, opravdová pravda neexistuje, záleží vždy na úhlu pohledu. Věřím, že spousta věcí, které nám jsou předkládány, se nezakládají na pravdě, nebo zakrývají jiné skutečnosti, před kterými jsme z pohledu politiků chráněni. Nebo naopak zakrývají něco, co by poškodilo tzv., „jejich hezkou tvář“ a díky tisku se dozvíme, co se stalo. Mnohdy se to ani nesnaží zakrývat a my jako ty „ovce“ jdeme k volbám znovu podpořit ten systém, i když nesouhlasíme s tím, co se v naší zemi děje.

 

Nicméně, i zde však platí, že záleží na úhlu pohledu. Můžeme soudit, kritizovat, ale měli bychom se nejdříve podívat sami na sebe, jestli jsme opravdu tak čistí a tak poctivý, jak osobě tvrdíme. Každý máme na sobě nějakou tu skvrnu, která už nejde vyprat. Nyní záleží jen na tom, jestli jsme význam té skvrny pochopili a nesnažíme se udělat další…

 

 

                                                        * * *

 

 

Ještě, že to byl jen sen…

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička