SEDM DNÍ aneb neuvěřitelná láska z facebooku – Den sedmý


16. října 2016, autor Danny Jé,



 

Den sedmý

 

Mé pocity se pak potvrdily druhý den na facebooku.

Její email: „Zdravím, jaký jsi měl den,“ byl jasným vykřičníkem, že

něco není v pořádku. Připojil jsem se.

 

»FACEBOOK«

Ahoj

Ahoj

jsi nějak po tichu smutněnko

Ale ne.

radost a radost měj,to kolem sebe rozdávej jen tak lidí kolem tebe

budou plni síly…

No ano Tome.

Maggie

Hmm

Proč hm?

Nic tak.

Něco se děje?

Jak děje?

Já nevím, tak zněl to jako když kolegové v práci na mé ahoj odpoví

čus…jen se ptám, měl jsem z toho takový divný pocit

No…

Na tom přece není nic zlého

také netvrdím že je to zlé, jen říkám že jsem divný pocit, takové jemné

odcizení..ve slovech je mnohdy skryto více aniž by si to člověk

uvědomoval..mnohdy nevěděmky a mnohdy prostě tak jak to cítí…

Tak to neber tak tragicky.

hele vybal to…vidím ti až do duše, co se děje?

Zařizuji tu oslavu,tak mám trochu administrativy.

žádnej smajlík, nic milého a pozitivníhojako bych byl vzduch,jestli tě

ruším tak tě nechám pracovat…

Ne nerušíš,Ok.

Je kolem toho spousta zařizování.

Ano, to je.

Chci aby vše klaplo.

rozumím

To víš,50 jsou jen jednou za život!

spousta věcí je jednou za život ale chápu, že chceš aby to klaplo ,ale

říkala jsi že to je až v Květnu

To je jedno.

Svolat všechny lidi,rezervace atd.

Jako malá úžasná recepční, to zvládneš..

To jistě.

a mohu se zeptat, ty jsi se nabídla Jamesovi, že to zařídíš? nebo jak jsi

se k tomu dostala?

To bylo spontání,žádné nabízení…tohle je celé pro něho.

a on souhlasil?nebo je to překvapení?

On o tom zatím ví jen předběžně bez detailů,je to překvapení.

aha…to je hezké……….. a jsi ve spojení s někým kolem něho…jsem

zvědavý, jde mi o to, abys to nenaplánovala sama na vlastní pěst a ono

to nedopadlo jinak ..víš?

Ne to už je zařízené.Mám v Londýně spousta známých.

A on to neví ani nikdo z jeho rodiny, z filmového štábu?

Říkám, že mám v Londýně spousta známých.

OK, great

Tak tak.

of course

Moje milá mořská vílo, ty jsi dneska jiná. vzala sis ty správné šaty z

perletě? vůbec necítím spojení

Jak jiná,já jsem stále stejná.

ani náhodou, jak říkám jiné dny píšeš jinak, i jiné věci, dneska jsi v

ústraní..

Já nejsem v ústraní.Spíše střízlivější.

Dobře definuj

Tak člověk se na určité věci musí dívat trochu více s odstupem.

hm, chápu, ale stačilo to říct na rovinu, když jsem se ptá, že se něco

děje

Není to nic proti tobě,jen jsem některé věci trochu přehodnotila.

a jaké?

Všeobecně.

definuj

Vlastně mezi námi nic není,jen si píšeme.

to je pravda, ale to přece neznamená, že si nemůže říkat hezké věci…

Můžeme.

a proč jsi s nimi přestala?

Ale v rámci přátelství.

chápu, proto místo milý Tome, studené Zdravím…

Jsi stále milý,ale nechci,abys to bral nějak moc vážně.Nechci tě

obelhávat.

Psala jsem ti to.

kam jsi to psala?

Minule,že nelžu a nejsem neupřímná.

Nikdy bych si to nevzala na svědomí.

ale když jsem se tě ptal, že se něco děje, nebyla jsi upřímná a neřekl

jsi, že jsi vystřízlivěla..A jestli to budu brát vážně, je přece můj

problém, tobě to vadit nemusí…

Ted ti to píši.Nechtěla jsme to na tebe vybalit tak nelidsky.Mně by

to právě vadilo. Nechci,aby sis kvůli mně blokoval potencionální

vztahy.

To bolí, upřímně

Auuu promin,ale musela jsme to napsat dříve či později.

Snad to později oceníš.

nebo by ti bylo milejší,kdybych tě tahala za nos?

proč tahala?to co bylo včera či předevčírem,bylo za nos?

No předstírala něco,co není pravda?

přes noc takový obrat, už nejsem tvůj vojáček, princ…ano nejsem,

jsem bohužel chudý princ neperspektivní

Děkuji za upřímnost, jsi stále úžasná

Jsi vojáček milý a hodný,ale já potřebuji do budoucna trochu

něco jiného. Potřebuji mít jistoty,bez těch to dnes nejde…upřímně

ne.

Ano, přesně jak jsi včera říkala, rozumím ti, jen mě udivuje, že si jen

píšeme a nevíš co bude dál…

Jak nevím?

Prostě nevíš…budoucnost neznáš..nebo jsi jako já? že ano…

Nechám se překvapit.

Já už jsem teď…I přesto nelituji setkání s tebou jsi stále jediný člověk,

kterého jsem ve vesmíru našel a byl tak se mnou propojený…like that

Potěšení je oboustranné.

a jistotu máš jen jednu…že se vrátíš zpět, abys prožila něco znovu pro

pochopení, pro uvědomění…smrt jsou jen dveře… moje malá mořská

vílo…ou, promiň, ještě jsem si nezvyklto mi bude chybět, ty mi budeš

chybět

Vpořádku.

Ale vždyť se přece neloučíme,ne?

Jsme přátelé.

ano, ale na přátele má člověk méně a méně času…Ne neloučíme

Ale no tak… přátelé jsou v životě velmi důležití.

ano, jsou, ale vím jak to chodí, jsem na světě déle než ty a stejně jako

ty jsem si prožil spoustu nehezkého odstrkování pro to jaký jsem,

takže když žena-dívka řekla, že budeme přátelé, to skončila většinou

tak že ji to vydrželo 14 dnů a pak už mi ani nenapsala, asi tak. tebe

znám od 19.2. takže nevím,nebyla jsi mojí dívkou, to je pravda, ale cit

je velký než jen přátelský, v pohodě, jsem už velký…

Ale já nejsem taková žena,takže se nemusíš bát.

strach je jen pocit, máš pravdu…tak uvidíme, jestli jsi upřímná a

budeme přátelé a vzpomeneš na jednoho z hvězd aniž by tě uháněl

nebo ti psal maily, sms a otravoval tě…

To víš,že si vzpomenu.

miloval jsem naše noční telefonáty (byly úsměvné i velmi

překvapující a mnohdy, ehm, až neuvěřitelné…

Můžeš kdykoliv zavolat.

těšil jsem se dneska, ale dneska bych to nedal…víš, jak jsem řekl, že

mi pukne srdce? tak je to dnes…někdy je svazující a stresující vědět co

se stane…utřu si slzu a udělám si čaj

Tome….no tak!

 

POSLEDNÍ TELEFONÁT

Nakonec jsem ten telefon vzal do ruky a zavolal jí. Její hlas byl neměnný a láskyplně mě pohladil. Později se znovu rozvášnila a příjemný podtónu jejího hlasu vystřídala prudkost a její odměřené druhá JÁ…

„Víš…“ snažila se o tom mluvit, ale zastavil jsem ji. „Teď to neřeš,

chtěl jsem tě jen slyšet.

„Řekla jsem, že mi můžeš zavolat kdykoliv, neloučíme se.“

„Ano, vím, ale chci se bavit o něčem jiném,“ podotkl jsem.

Posadil jsem se na postel a vyprávěl jí o svém pracovním dni.

Ona měla volno, takže jen letmý úklid a pak za mamkou do

nemocnice.

„Abych se k tomu ještě vrátil,“ vyhrkl jsem asi po půl hodině.

Nevydržel jsem to a nakonec se k našemu virtuálnímu rozchodu vrátil

sám.

„K čemu?“

„Přece k nám, bude mi to chybět.“

„Jsme přátelé,“ vystřelila bleskově.

„Ano, to jsme, ale říkám, že mi to bude chybět, ty naše rozhovory, to

psaní, maily plné krásných slov.“

„Ale, Tome, přece není možný si vytvořit za takovou krátkou dobu

k někomu vztah. Ani jsme se neviděli.“

„To říká člověk, který mi nedávno řekl: Je pro mě nádherná představa,

že tam za "zrcadlem" je někdo, komu na mě záleží jinak než jen z

pozice…přítel. Věřil bys někdy, že se dá milovat někdo 4 roky bez

toho, aby se tě dotkl?“

„Pamatuji si, co jsem řekla.“

„No vidíš a teď mi nevěříš, že bych tě mohl milovat? Není to docela

paradox? Je, ty jsi vlastně plná takových paradoxů.“

„Je to něco jiného,“ bránila se.

„Je to skoro stejné, jen je v tom malý rozdíl, ty miluješ někoho, kdo ti

tu lásku nikdy neopětuje a nebude s tebou.“

„Já vím, ale přesto ho miluji. Kdyby nebyla ona, samozřejmě, jí ani

dítěti nepřeju nic zlého, chraň bůh, ale kdyby nebyla ona, tak jsem na

jejím místě já.“

„Děláš si legraci? Jak by ses tam asi dostala?“

„Cssss, použila bych ženské zbraně a věř mi, že bych použila

všechny,“ odpověděla.

„Ano, to ti věřím,“ podotkl jsem.

„Jednou jsem mu poslala, fotku z natáčení a pod to mu napsala:

Pamatuješ? A víš co, odepsal?“

„To nevím.“

„Jak bych mohl zapomenout“ – To bylo dvojsmyslné co?“

Zakroutil jsem očima a z hluboka vydechl.

Poté jsme se už bavili jen o zcela všedních věcech, protože byla

opravdu mimo tento svět…

Druhý den jsem se ptal sám sebe, jestli je možné, že i přes tohle

všechno jsem na ní nemohl přestat myslet. Měl jsem ji pořád v hlavě.

Vážně jsem na ní myslel. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, ať už

nechápajících, že ve svých letech se chová jako dvanáctiletá

puberťačka a na druhou stranu jako žena, která chce normální vztah se

vším všudy.

Nedostupnost, nedůvěra – strach.

 

KONEC VYSÍLÁNÍ

Všechno se zdálo od začátku, tak neuvěřitelně neuvěřitelný, že jsem si

říkal, že to nemůže být ani pravda.

O to větší to byl pád.

 

Z toho plyne: Pochopení.

Nesnažte se všechno pochopit, protože se přitom omezujete jen na rozum; ale mějte pochopení pro všechno a pro každého. To celé je hra a každý krok je správný, takže se přestaňte zlobit a radujte se ze hry, protože po této cestě už nepůjdete podruhé.

Poděkování patří Kurtu Tepperweinovi, za jeho slova.

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička