ROZHOVOR S JANOU ZAJÍCOVOU O TERAPII KONĚM

Koně kladou větší důraz na emoce než na rozum, a proto se mohou stát dobrými terapeuty lidské duše? Kniha S koněm mezi světy od Lindy Kohanov se stala úchvatným čtením, od kterého vedla cesta k tomu najít si terapii koněm i v Čechách. Byla jsem úspěšná. Jana Zajícová se kousek od Prahy zabývá touto formou zážitkové psychoterapie, celostním psychosomatickým pojetím člověka a koně tu hrají jednu z hlavních rolí. Linda Kohanov ve své knize otevřela úchvatnou komnatu koňské duše a jejího souznění s lidskou.

Janu Zajícovou jsem ráda přizvala k rozhovoru a poptala se jí na věci obecné, i na to, co mne napadalo během čtení knihy americké autorky. Jak je to tedy s terapií koněm u nás?

Kdy Vám poprvé došlo, že koňské duše jsou hlubší, než se zdá? Ta Vaše první zkušenost na vlastní kůži, na vlastní duši?

To poznání mě stálo hodně pádů, zklamání, pochyb a frustrací, díky kterým jsem se začala intenzivněji věnovat přirozené komunikaci s koňmi, jinými slovy začala jsem se učit rozumět tomu, co koně říkají a také hlavně jak já sama mám být srozumitelná pro ně. Najednou se z dvojice člověk – kůň mohli stát přátelé, kteří se respektují, navzájem si důvěřují a jsou čitelní jeden pro druhého. Žádné nedorozumění, nespravedlivosti, donucování, faleš. Právě zjištění, že vám koně neskočí na přetvařování, ať už jste sebelepšími herci, vás začne nevyhnutelně směřovat do svého vlastního jádra. Koně jsou neomylní strážci vaší cesty k opravdovosti, autenticitě, vlastní energii, k vašemu původnímu já, které jsme často jaksi nechali někde ležet a postupem času úplně zapomněli kde. Je to vlastně ohromně osvobozující pocit, to zjištění, že se můžete uvolnit a nic nepředstírat. Je zbytečné jít za koněm do výběhu a nadšeně na něj volat, když nás přitom bolí zuby a máme vůbec špatný den. Ten kůň to neomylně pozná. Vlastně na něj ani volat nemusíme, když nás vidí, ví, kdo jsme, jakou máme náladu a co od nás může čekat.

Takže mohu od koně v ohradě, dle jeho okamžité reakce, poznat a na něm vidět, jak na tom jsem? Je tedy v reakci koně rozdíl, pokud, když to vezmu ze dvou stran, se půjdu k ohradě podělit o radost…. a je rozdíl, když se půjdu podělit o smutek? (případně jak ten kůň na tyhle dvě základní emoce reaguje)…

Kůň vycítí naše rozpoložení. Nevyhýbá se radosti ani smutku, pokud je emoce opravdová, a jde přímo z nás. Ale pokud jsme smutní a snažíme se to zakrýt, tak to bude koně mást, nebude se s námi cítit dobře a nebude tím pádem chtít v naší přítomnosti setrvávat. Kůň se přirozeně vyhýbá tlaku. Pokud budeme například rozzlobení, tak ta zloba bude ke koni vysílat tlak, jakési napětí a kůň se bude chtít od tohoto napětí vzdálit. Protože to, že nás naštval šéf, se stalo v minulosti a kůň žije tady a teď a to stejné očekává od vás, takže té zlobě nemůže rozumět. Stejně jako když budeme příliš urputně „dolézat“ a snažit se koni zalíbit. I v tom je moc tlaku a málo opravdovosti. Kdybyste se chtěli seznámit s nějakým novým člověkem, taky byste ho okamžitě neustále nehladili po hlavě a navíc (jak se často stává) přitom ještě mluvili na někoho jiného tak, že  byste si ani nevšimli, že dotyčný nešťastník má už z vašeho hlazení na hlavě lysiny.

V knize S koněm mezi světy mne zaujalo, že koně reagují především na potlačené emoce lidí. Proč tomu tak je? Reagují na ně tedy útěšně?

Koně nereagují na potlačené emoce. Reagují na opravdové emoce. Pokud naše emoce potlačujeme, znamená to, že tam jsou, že tvoří součást nás, kterou bychom možná nechtěli ukázat, ale která prostě existuje. Kůň zareaguje na opravdovou emoci. Takže pokud brnkneme na nějakou strunu, kdy z nás začne ta potlačená emoce vylézat, kůň si jí všimne, protože i když budeme dělat vše proto, abychom ji skryly, bude pořád tahle emoce opravdovější než ta, o kterou se v té situaci uměle snažíme.

Co vůbec čeká člověka, který k vám přijde na terapii a poprvé se setká s koněm. Jak praktiky tato terapie většinou probíhá?

Pokud se člověk úplně poprvé setká s koněm u nás v terapii, bývá to pro něj ohromný zážitek. Už jen ten pocit být v blízkosti tak velkého zvířete. Pokud netrpí neovladatelným strachem a úzkostí (i s tím si dokážeme poradit a má to opravdu velké terapeutické účinky) tak úplně napřed ho necháme chvíli koně jen tak pozorovat a pak ho vyzveme, aby se šel koním představit (koně jsou ve volnosti ve výběhu). Už tady si můžeme všímat toho, jak člověk reaguje na koně, jak oni reagují na něj, jakým způsobem se s koňmi seznamuje, jak se jich dotýká, jak na to koně reagují a následně jak si tuto reakci člověk pak vykládá. To už nám o něm začne hodně říkat. Každý žije svůj vlastní příběh a přes optiku tohoto příběhu si interpretuje věci, které se kolem něj dějí. Takže ta interpretace nám vlastně už ten příběh vykresluje. Následuje věc, která může někomu připadat banální, ale pro někoho, kdo koně nezná, jde o velmi velkou věc a to je: Vezmi ohlávku, vodítko a přiveď k nám koně, kterého si vybereš. Nikdy neříkáme, jak se ohlávka dává. Už jsme viděli neuvěřitelné množství způsobů nasazení ohlávky. Obráceně, za jedno ucho, kolem krku… Vždycky chceme, aby si klient našel svou vlastní cestu, jak budou věci fungovat pro něj. Popsat mu způsob nandání ohlávky by znamenalo, že to pak bude dělat podle nás, ne podle něj. Pokud se mu nepodaří koně přivést, protože ohlávka spadne, musí si najít jiný způsob. Stejně, jako v životě. Také bychom se neměli držet nefunkčních modelů, i když to více méně děláme neustále všichni. Kromě toho se i tady už objevuje spoustu věcí: nechá se kůň chytit, jak reaguje na člověka, zajímá se o něj nebo odchází, mění člověk svoje rozhodnutí a vybírá si jiného koně, pokud mu to nejde, jak postupuje, jak přesvědčí koně, aby ho následoval, atd… Pak se zase zajímáme o to, co se tam dělo. Zajímáme se o interpretace celé situace, díky kterým opět nahlídneme hlouběji do příběhu.

Dá se tedy říci, že když absolvuji terapii koněm, poznám tím nejen sama sebe, ale i povahu toho koně?

Stačí, abyste dlouho a se zájmem pozorovali koně ve stádě, poznáte jejich rozdílné povahy i bez terapie.

Síla stáda. V knize je příklad, kdy mentální podpora celého stáda (ač koně nebyli spolu, jen se na dálku podporovali tichým ržáním) pomohla překonat jednomu z nich téměř smrtelnou koliku. Používají tedy koně tyto formy léčení a napojování se na sebe i mezi sebou?

Koně rozhodně cítí energii stáda, i když na sebe nevidí. Jako by se šířila vzduchem. Když utekli z výběhu hřebci, celí vzrušení z té zábavy, a byli naháněni zpět do ohrady, začali se plašit koně na jízdárně, která byla od výběhu nejen vzdálená, ale i schovaná za dalšími budovami. Také je běžné, že když přijde nový kůň, který byl nervózní, lekavý a přecitlivělý do nového stáda, které si žije takříkajíc na pohodičku, změní se jeho chování, jako by splynulo s energií stáda. Proto je důležité opravdu si vybrat pečlivě ustájení pro koně. Spíše, než o luxusní zázemí se zajímat o to, co cítíme ze stáda. Koně se samozřejmě umí napojit na člověka, i na své druhy. Jak je to s léčením, to nevím J

Vycítí koně věci příští? Často se stává, že kůň neodstartuje do dostihu. Příčin může být mnoho a zcela fádních, ale někdy člověka napadne, jestli ten kůň necítil, že by to bylo jeho posledních pár minut… Ví kůň třeba, že jde do posledního dostihu…?

Pokud může kůň něco vycítit ze situace, která ho obklopuje, tak to určitě vycítí. Ale jeho reakce je jako u všech živočišných druhů na to, co se děje tady a teď. Divocí koně, nebo zebry, se přirozeně bojí predátorů, takže by se dalo předpokládat, že když uvidí například lva, tak utečou. Oni ale utečou jen někdy. Naprosto přesně poznají, jestli je ten konkrétní lev bude ohrožovat, nebo nezaútočí. Prostě si ho přečtou. Na této schopnosti závisí jejich přežití. Proto si také tak dokonale dokáží přečíst nás. Za milióny let jejich existence se v tom stali mistry. Pokud kůň neodstartoval na dostihu, určitě se v tu chvíli pro něj stalo něco, proč se rozhodl neodstartovat. Mohl to být třeba jen záblesk nejistoty jezdce, nebo nějaká emoce z publika, z koňského kolegy…  Myslím, že u fatálních situací je to u všech živočišných druhů podobné, u nás. Jedeme autem, někdo do nás nabourá a je konec. A my jsme si předtím úplně v klidu zpívali písničku.

Týraní koně. Obtížní. Autorka s nimi ráda pracuje, protože pokud se s nimi dobře naloží, tak jsou výbornými terapeuty právě proto, že mají osobní zkušenost s emoční bolestí.  Máte s tímto zkušenosti, jsou tito koně opravdu něčím potom výjimeční pro terapii?

U koní určených pro terapii je důležité, aby se chovali jako koně. Zní to dost divně, ale koně, kteří byli týraní, nebo jen úplně normálně a nenápadně zneužívaní na jízdárnách jako školní koně, mají v sobě spoustu démonů, které při běžné manipulaci s nimi nemusíme vůbec zaregistrovat. Ovšem spolehlivě na nás „vybafnou“, pokud je necháme s člověkem v kruhové ohradě nebo na jízdárně ve volnosti. Proto je opravdu důležitý výběr koní na terapii. My vlastně od koní při terapii nechceme vůbec nic, jsou ve volnosti a záleží na nich, jak budou reagovat. Ale je důležité, aby ta jejich reakce byla přirozená a předvídatelná. Aby měli své démony už vyřešené. Pak mohou být vhodní pro terapii. Každý kůň je ale jiný, a tak je těžké říct, jestli jsou pak vhodnější.

Případně ještě jak se vůbec vybírají koně vhodní pro terapii? Jestli se preferují naprosto bezproblémoví, vyvinutí v ideálních podmínkách, nebo jestli je naopak vhodné, aby ten kůň měl sám něco odžito a překonáno?

Máme rádi různorodost charakterů i věku, důležité je ale je, aby se koně znali a fungovali spolu. Pokud ne, mohli by si místo terapie začít řešit postavení ve stádě J

Známé jsou terapie pro tělesně postižené nebo při autistickém postižení. Ale použití koní a dotýkání se jich (či jejich duší) bez sedla, jen tak, ze země, není u nás ještě příliš rozšířené. Používají se při zdánlivě běžných emocionálních problémech (deprese, úzkosti), jak přesně tam potom působí ta reakce, co přesně člověka „léčí“?

My všichni jsme se narodili asertivní, uměli jsme se prosazovat, měli jsme zdravé sebevědomí, uměli jsme se smát, být šťastní a uvolnění. Pak jsme ale během života začali sbírat různé zkušenosti a ty zkušenosti nás nějak formovali. Začali jsme se nějak chovat. Reagovat určitým způsobem na okolní svět. To, jak nás život formoval, někdy funguje a pomáhá nám to, ale jindy to pracuje proti nám. Když půjdete na psychoterapii, možná pochopíte, proč se cítíte, jak se cítíte, proč se vlastně chováte, jak se chováte. To může být úlevný pocit, ale pomůže vám to ke změně? Dokážete se najednou chovat jinak jen pro to, že víte, proč se vám to stalo? My nepotřebujeme vědět, co vám udělal tatínek, a jak se chovala maminka. To už se stalo, je to minulost, a pokud vám to způsobilo něco, co vám dnes dělá potíže, je třeba změnit to, co je dnes. Vrátit se k tomu, co je pro vás opravdové. Vrátit se k sobě. Oloupat ze sebe ty nánosy a začít dělat věci jinak. Opravdově. Bez chybných interpretací. Koně působí jako terapeuti protože vám nastavují zrcadlo. V tom zrcadle jsou vidět ty falešné nánosy. Abyste s koněm byli schopni splnit určité úkoly, které vám dáme, musíte v sobě najít tu opravdovost. Donutí vás to vyjít ze své komfortní zóny, hledat jiná řešení, jiné pocity. Vy si vlastně na vlastní kůži vyzkoušíte, jaké to je, udělat něco jinak, koně vám vždy neomylně odpoví, jestli už je to ono, jestli teď, jste to opravdu vy, jestli ten pocit jde opravdu z vás, je upřímný a adekvátní. Donutí vás hledat své vlastní cesty, svým vlastním způsobem. Tohle člověka léčí. Zcela upřímný dialog, kdy jeden z dvojice, kůň terapeut, čte ve druhém jak v křišťálové kouli. Jako by říkal. Já tě znám. Znám tě dokonale a jsem zvědavý, jaké bludy mi ještě předvedeš, než se sám najdeš J

Jak by si se mnou kůň poradil v případě, že trpím depresí? Jak by potom vypadala jeho reakce v případě, že trpím úzkostí?

Není to úplně tak, že kůň si s vámi nějak poradí. Depresi i úzkost něco vyvolalo. Každý si jakoby volíme svoji životní strategii. Úplně si to neuvědomujeme, ale někdy je to opravdu jen strategie, jakýsi „stav“ ve kterém jsme se z nějakého důvodu ocitli. Nejsme to my a naše pravé já. Kůň vám ukáže, jestli je tento stav funkční, nebo ne. Nejsme všichni stejní. Někdo je založením víc extrovert, někdo je introvertní, někdo je optimista, jiný má sklony k pesimismu, můžete se rádi bavit, nebo spíš trávit čas v tichosti, ale všichni, úplně všichni chceme být šťastní a spokojení. A kdo by nechtěl zažívat vnitřní klid, sebejistotu a umět si užít přítomný okamžik? Právě tam vás kůň neomylně vede. Do těchto pocitů. A je jedno, jestli je to cesta z deprese nebo úzkosti. Vy začnete něco dělat – kůň bude reagovat. Začne se odehrávat dialog. Začnete to, co se děje interpretovat. Z interpretací se začne vykreslovat váš vlastní příběh a kůň vás vezme na vaši vlastní cestu. Cestu poznání a změny.

Jana Zajícová vede terapie koněm, zážitkové terapie, při kterých je kůň spolu lektorem, spolu terapeutem naší vlastní duše. Je to doplňková terapie, kterou ale můžeme při hledání odpovědí na své otázky a zdravotní problémy klidně i začít. Více informací najdete na www.terapiekonem.cz a www.psychoatelier.cz

Foto: Jana Zajícová a Synergie