Milánek na zabití II

neděle 27. října

Čekám na Milánka, a on nepřišel.

úterý 29. října

Už je tady.

středa 30. října

Zase je tady. Přinesl si novou hru.

čtvrtek 31. října

Zase…

pátek 1. listopadu

Do pr…, to snad bude každý den!

sobota 2. listopadu

Dnes ne. Setkali jsme se však u hrobu.

Tchyně mi sdělila: „Víš, nakázala jsem Milánkovi, aby na Dušičky neobtěžoval, že se to nehodí… A vůbec, že k vám nemá chodit denně.“

neděle 3. listopadu

Milánek poslouchá maminku.

pondělí 4. listopadu

Tchyně má víc rozumu, než jsem si myslela.

úterý 5. listopadu

Ne, nemá. Už je zase tady.

středa 6., čtvrtek 7., pátek 8., neděle 10. listopadu

Opakuje se situace z minulého týdne. Začínám mít alergii nejen na Milánka, ale i na ten pitomej elektronickej křáp.

pondělí 11. listopadu

Ten notebook musí z domu!

úterý 12. listopadu

Rozvinu strategický plán. Hned po Milánkově odchodu si vše potřebné okopíruji na externí disk a zformátuji harddisk. Těším se na zítra.

středa 13. listopadu

Z práce pospíchám domů. Petr ještě není doma a Milánek tu také není. Ale asi tu byl. Pro jistotu se zeptám. Volám k nim, vezme to tchyně, a než stačím cokoliv říci, spustí: „Milánek za to teď opravdu nemůže, jen to pustil, už to nešlo.“

Hurá, vyšlo to!

Musím však být spravedlivě rozhořčená: „A kdo za to tedy může? Já snad? Celý den jsem nebyla doma, zase jsem přišla o všechna data!“

„Ale Lenuško, Milánek říkal, že si to stejně všechno zálohuješ a ještě máš ten počítač v práci. Tohle se dá lehce opravit, stačí znovu nainstalovat systém Windows, nahrát zálohované soubory a většina programů, co jsi tam měla, je zdarma stažitelná z internetu,“ odříkává jako básničku.

Úplně ji vidím, jak to čte z nějakýho papírku, co jí Milánek podstrčil. Ten zmetek, podcenila jsem ho. Další důvod zbavit se notebooku nadobro.

čtvrtek 14. listopadu

Dohodnu se se známým ze softwarové firmy, že ode mě notebook za symbolickou cenu odkoupí.

Petrovi si postěžuji: „Představ si, dala jsem spravit ten notebook a řekli mi, že si mám radši koupit nový, že už nestojí za to ho opravovat.“

 Petr mě zaskočí: „Tak ho kup, to snad není problém?! Dnes už je za pakatel.“

Vydoluji ze sebe argumenty: „No zrovna za pakatel ne, ale ještě bych s tím počkala, nepotřebuji ho tak nutně, vlastně ho doma vůbec nepotřebuji. A pak budou Vánoce… A taky chceme jet na hory, což požere dost peněz.“

„Anebo ty ho nějak extra vyžaduješ?“ zeptám se opatrně.

Petr, úředník na magistrátu na životním prostředí, nepřítel sociálních sítí, jen pohrdavě odfrkne.

 Námitka přijata. Uf.

pondělí 18. listopadu

Milánek se roztahuje na gauči a vidím, že si začíná otvírat kompoty, které pro nás moje maminka zavařila. Jsem zvědavá, jak dlouho nám vydrží. Nebo jemu?

Ani se nenamáhá omluvit za ten notebook, jen zabručí: „Čau,“ a dál se věnuje televizi.

Že by to prokoukl? Musím být opatrnější a mít neustále na mysli, že mám před sebou inteligentního protivníka.

čtvrtek 21. listopadu

Milánek tu sedí celý ubrečený, roztrhané kalhoty a rozbité koleno, prý spadl na zem, když utíkal před kluky. Jakmile kluci viděli, že krvácí, nechali ho být, a tak se dobelhal k nám. Ošetřuji mu ránu, na šití to není.

Neodpustím si rýpnout: „Tak na koho jsi zase žaloval, že tě honili?“

„Já nežaluji,“ zarputile odmítá obvinění.

Mělo by mi ho být líto, ale není. Vím od rodičů jeho spolužáků, že je opravdu velký podrazák, mnohdy si v ordinaci postěžují a vypráví mi, co kde komu provedl.

I učitelé už pomalu mají strach, když za nimi přijde s tím svým zlovolným výrazem, protože věčným žalováním a donášením je nutí řešit věci, které by normálně vůbec neřešili. Vždy se vesměs jedná o úplné klukoviny, které i oni v mládí prováděli. Milánek za ně ale vyžaduje potrestání.

pondělí 25. listopadu

Otevírala jsem dveře obýváku, když Milánek zrovna dojížděl pekáč se srnčím.

„Kolikrát jsem ti říkala, že máš jíst v kuchyni, všechno zamastíš,“ vyjedu na něj.

Dokonce i Petr u míchaných vajíček rozhořčeně poznamenal: „Ten Milan mě fakt naštval, já se na tu zvěřinu tak těšil.“

Že by cesta vedla tudy?

sobota 14. prosince

Uplynulých čtrnáct dní jsem se snažila chystat jídlo večer, kdy tam Milánek není, aby bylo na druhý den a Milánek je stačil sníst. On pokaždé jen ochutnal, ale vždy pro nás nechal dvě slušné porce.

Že by něco tušil? Pouze včera se neovládl a sežral skoro všechny meruňkové knedlíky.

Petr se projevil jako chápavý sourozenec, moc se tomu nasmál a prohlásil: „Meruňkový knedlíky stejně moc nemusím.”

Tudy cesta nepovede.

pondělí 16. prosince

Potrestala jsem sama sebe. Zkazila si tolik večerů a naučila Petra na teplá jídla.

U večeře, která se skládala z pokrájených tvrdých sýrů a chlebu s máslem, udiveně poznamenal: „A nic jinýho už nebude?”

Vidím, že maminka rozmazlila nejen Milánka, ale i Peťulku.

Odseknu: „Nemám furt čas vařit… Taky můžeš někdy uvařit ty.”

Petr mě překvapí a souhlasně pokývá: „No tak jo, zejtra udělám zapečený těstoviny s nivou, Milánek je má rád.”

To snad není pravda!!

Ukázka z e-knihy Milánek na zabití

https://www.palmknihy.cz/detail/ebook_26091/Milanek-na-zabiti 

https://www.alza.cz/milanek-na-zabiti-d409723.htm

http://www.ereading.cz/cs/eknihy/5545/milanek-na-zabiti

http://www.rajknih.cz/index.php?bk=221895&publisher=156