Byron Katie, Michael Katz: Potřebuji tvou lásku – je to pravda?

Podtitul knihy zní „Jak přestat usilovat o lásku, přijetí a uznání a opravdu je najít“. Zdánlivě jednoduché téma, ale směle bych tuto knihu zařadila mezi ty, které řada čtenářů zděšeně odloží, nebo je bude dočítat jen ztěžka. Že mnoho zde řečeného může připadat příliš kruté, příliš duchovní, příliš sluníčkové, příliš nereálné. To jsou chvíle, kdy kniha rýpne do témat, která jsou pro člověka příliš bolestivá.

Takovou částí může být třeba řada stran, která se zabývá tím, jestli byste byli schopni dál žít po nějaké tragické ztrátě, a navíc autorka míří na nejcitlivější místa – na děti. Dokázali byste bez nich žít? Ne! Zní většinou odpověď, ale postupné lámání se do toho, že přesto byste nějak museli a nakonec byste bez nich i tak žili, aby tím dokázala, že není snad tak strašná ta samotná ztráta, jako věčný život ve strachu, že k této konkrétní ztrátě dojde.

Byron Katie se snaží, tu lépe a trefněji, tu méně příjemně nastolit jasný problém – Láska JE, nebo ji potřebujeme? Nemůžeme lásku potřebovat, protože v té chvíli už není nikdo, kdo by na sebe dobrovolně vzal ten úkol nám svou láskou neustále sloužit. To lze pochopit. A lze pochopit i to, co se za touto myšlenkou. Taková láska je vyčerpávající, druhého může brzy otrávit, omrzet, naštvat a naše potřeby stejně nikdy neuspokojí. Jakmile je ve hře týravá potřeba bezpečí a svých vlastních představ, které kdoví, jestli ten druhý umí naplnit, stává se vztah bojem o moc. Všemožnými způsoby se autorka pokouší odloupnout čtenáře od jeho potřeby a uvolnit mu ruce.

Pokud se vám při čtení této knihy stane jen tenhle jediný malý pocit, na setinu vteřiny, potom je to velký úspěch. Potom kniha splnila to, co měla.

Metoda dotazování je nepříjemná, ale účinná

Snad v tom hraje roli to, že tu jsou tu a tam opravdu přemrštěné příklady pro ilustraci, ale asi proto, abychom si výrazněji uvědomili problém. Kniha plná otázek také nabízí mnoho odpovědí. A mnoho spekulací, které přijdou člověku už na straně šedesát svědivě nepříjemné… a v tuhle chvíli třeba už knihu odkládáte jako přehnanou!

„Stejně jako takt jsou i omluvy často jen společenskou hrou. Někdy jde o hru neškodnou: například, když vás někdo málem převálcuje nákupním vozíkem a vy se mu ještě omluvíte. Ani u cizích lidí nechcete, aby si o vás mysleli něco špatného. Jeden můj přítel se vracel pro časopis, který si zapomněl v čekárně u doktora, a skončilo to řečí, v níž se všem přítomným omluvil. Chtěl, aby všichni věděli, že není zloděj, který krade použité časopisy.

Pokud je pro vás honba za uznáním prací na plný úvazek, znamená to, že svůj život nežijete, nýbrž hrajete. Když čekáte na autobus na rohu ulice, nejste schopni prostě jen čekat. Co chvíli musíte sejít z chodníku a mhouřit oči do dáli, jinými slovy hrát někoho, kdo čeká na autobus. Jinak by si totiž ostatní čekající mohli myslet, že máte něco za lubem…“

A skrze množství dalších otázek, které tak přesně umí rýpnout do citlivých míst se dostanete na konci kapitoly „Všimněte si, čemu má vaše vysvětlování zabránit? Co by se stalo, kdyby si o vás někdo udělal obrázek, kterého se bojíte? Opravdu té myšlence věříte?“. A je to! A bum a prásk a máte to jasné. Zase jsme v zajetí nějakých myšlenek, domněnek a co mne na této knize asi nejvíce na duši vyčerpávalo bylo právě to, jakým způsobem autorka vytahala na povrch harampádí lidské duše a nechala ho tam. Ukazovala na jedno, pak na druhé, pak na třetí a než se vám zamotala hlava, byli jste u stopadesátého kousku člověčí kraviny, kterou dokola řešíme. Zbytečně. Otravujeme si život.

Je to strašně nepříjemné!

Ale výhodou je to, že se vše vytrhává i s kořeny a ty kořeny si máme možnost velmi dobře prohlédnout. A také si prohlédnout kořeny haraburdí někoho jiného – příkladů z praxe tu má autorka dost!  Nalézt podobnost, v do očí bijících případech si uvědomit principy, na jakých naše svazující strachy fungují.

Ale jedním si prosím buďte jisti.

Knihou Potřebuji tvou lásku – je to pravda? budete možná vyčerpáni. Je tam toho prostě strašně moc!

Ale určitě se k ní za čas vrátíte, nebo se k ní vraťte, najdete v ní další odloupnutou slupku moudrosti.

O autorce

Byron Katie je americká lektorka, spisovatelka, která prezentuje ve svých dílech a seminářích svůj vlastní postup ke zlepšení života nazývaného „TheWork“ (Práce), nebo také „metoda dotazování“. Své poznatky upevnila a rozšířila při práci s lidmi s poruchami příjmu potravy, ve věznicích nebo v nemocnicích či v útulcích pro oběti domácího násilí. Ve zkratce je její Práce zodpovězení si čtyř jednoduchých otázek ve smyslu Je pravda to, co si myslím, vím určitě, že to JE pravda? Jak se cítím, když myslím na své domněnky a jak s nimi mohu pracovat dál… Našla tak základ ke všem svým knihám a ten postupně rozvíjela. Žije v Texasu a více informací o ní najdete na www.thework.com

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2016, www.synergiepublising.com