Mistr malíř u Niagary

Bylo pozdní odpoledne. Šel jsem z města domů kolem restaurace Koruna, která stojí vedle Slováckého divadla. Asi to byl jeden z hlavních důvodů, proč se v ní scházelo nejvíc kumštýřů i z výtvarného světa.

Bylo mi asi líto nestavit se na jedno točené. Tak jsem hned uposlechl vnitřní hlas, který mě nabádal, abych vstoupil.

V zadnější části restaurace byl stůl, u něhož již sedělo několik mých známých. Neváhal jsem a šel si přisednout. Pozdravili jsme se a dal jsem si pivo. Když jsem se rozhlédl kolem, upoutaly můj zrak dva stoly. U okna seděli malíři. Jeden byl vzhledově nevýrazný, takový, jak se říká, obyčejný štíhlý muž středního věku. Druhý byl asi stejně mladý, ale úplně šedivý a celkem výraznějšího vzhledu. Každý z nich měl u stolu na zemi malířský kufřík pro malování v přírodě. Na okně opřené stály jejich obrazy. Dál jsem se touto dvojicí nezabýval.

V úplně opačném směru u zdi seděly dvě ženy. Obě mě upoutaly na první pohled. Jedna byla snědá štíhlá a měla sytě černý kudrnatý účes.

Druhá byla také štíhlá a středně vysoké postavy. Výrazně velké a namalované hnědé oči těžce neladily s ovázanými zápěstími. Pochopil jsem na první pohled, že ani já nejsem té ofačované ženě lhostejný. Cosi mezi námi zajiskřilo. Bylo to zatím nekonkrétní, ale něco přece jenom napovídající. O jejím zranění jsem nepřemýšlel.

Vedle mne seděl kamarád Lubor. Je to keramik a měli jsme společného přítele v Praze. Byl akademický malíř svérázného charakteru a udělal nám tu nejsmutnější věc na světě. Ve zralém věku zemřel. Byl to dobrý kluk. Jmenoval se Vladimír a měl jsem ho rád, i když mě asi dvakrát naštval.

Říkaly se vtipy a bylo celkem veselo. Ty dvě ženy od vedlejšího stolu po nás pokukovaly a já s Luborem po nich.

Malíři u vedlejšího stolu si povídali určitě o malování v přírodě… Nebo o děvčatech? O politice? Kdoví?

Najednou vidím, že zábava trochu uvízla na mělčině. Hned mě napadlo, že by to chtělo trochu oživit a současně jsem si vzpomněl na jeden vtip, který mohl dobře posloužit jako vyproštění z nudy.

„Hoši, to víte, jak se u Niagarských vodopádů sešli tři muži?“ ptám se.

„Ne, povídej!“ říkal někdo.

„Byl to Rus, Američan a náš malíř Pavel Vavrys. Americký reportér se ptá Rusa, co jej napadá, nebo na co myslí, když vidí ty spousty vody. Rus na to odpověděl, že má představu o hydroelektrárnách, elektřině pro rozvojové země a tak podobně.

Reportér jej pochválil, že je to velice ušlechtilá myšlenka.

Zeptal se Američana. Ten hned, že by tady pasoval beton, sklo, neony, noční život a byznys. I tento sklidil pochvalu od reportéra, ale ne tak příznivou.

Pavel Vavrys maloval pěkný obraz.

,Pane malíři, na co vy myslíte, když tady vidíte tu hučící nádheru?´ ptá se reportér.

,Na sex´ odvětil malíř Vavrys a maloval nerušeně dál.

,To je moc hezká věc, ale jakou to má souvislost?´

,Žádnou. Já na to myslím pořád,´ řekl Pavel Vavrys.“

Domluvil jsem a přátelé se začali usmívat, ale ne příliš. Co jsem ale řekl špatně? Napadlo mě.

Najednou vidím, že ten šedivý sympatický malíř u okna se směje na plné kolo.

„Lubore, nevíš náhodou, proč se ten člověk tak řehoní?“ ptám se.

„Vím. Ty vole, to je Pavel Vavrys, o kterém mluvíš,“ poučil mě kamarád a začal se hlasitě smát.

„Ten akademický malíř Pavel Vavrys??“

„Jo!“ řekl Lubor vesele.

Polil mě takřka mrtvolný pot. Taková ostuda. Žes ten zobák radši nedržel!

Naklonil jsem se k jejich stolu.

„Pane Vavrys, skutečně jsem nevěděl, kdo jste. Můžete mi to prominout?“ zeptal jsem se zkormouceně.

„Jen se mně tady nerozbrečte! Já tento vtip o sobě někdy říkávám také, takže je to v pohodě,“ odvětil a zatvářil se přívětivě.

„Díky. Mně teda bylo… hrozně. To vám povím.“

Zábava pokračovala vesele dál. Skamarádil jsem se se Zdeničkou, která měla ovázaná obě zápěstí. Posléze jsem se dověděl, že jede z nemocnice a řezala si žíly. Naše kamarádství se čítalo na řadu měsíců, ale tam v žádném případě nešlo o švandu.