DRUHÉ NEBE – kapitola 6-7


9. února 2017, autor Danny Jé,



 

                           Kapitola 6

 

 

 

Seděl jsem ve své pracovně a přemýšlel o Blue. Dnes se půjde poprvé podívat do svého budoucího domova. Profesor Thompson mi v této záležitosti velmi pomohl a úřady trochu popostrčil. Názorný příklad toho, že když se chce, tak jde všechno.

 

 

Dneska zrovna pršelo. Náladu mi to však nezkazilo. Představa o tom, že Blue, vlastně Ronnie se vrací zpátky domů, mě hřála na srdci. Postával jsem na svém oblíbeném místě u okna, když jsem si vzpomněl na Ginu Brennovou. Jedenáctiletá dívka s blond vlasy dlouhými až po pás. Smutná a tichá dívka, která prožila něco, čemu nerozuměla. Myslím, že tomu nerozumím do dnešního dne pořádně ani já. Sestra Amy mi sice některé věci vysvětlila, ale tohle byla abnormální událost vyžadující abnormální schopnosti. A na to jsem nebyl ještě připravený. Nevím.

 

„Doktore Leetchi,“ ozvalo se otevřenými dveřmi.

„Ano, sestro Amy?!“

„Blue Ewingová je připravená.“

„Děkuji, už jdu.“

 

Vyrazil jsem ze své pracovny.

 

 

* * *

 

Na chodbě stála sestra Grownsová a sestra Amy, které se držela Blue Ewingová za ruku.

 

 

„Ahoj, Blue,“ pozdravil jsem ji.

„Už se moc těším,“ pronesla svým jemným hláskem.

„Radost je i na mé straně,“ pousmál jsem se a nabídl jí svou rukou.

 

Okamžitě se pustila sestry Amy a chytla se mé ruky.

 

„Hezký začátek,“ ozvala se Amy.

„Bude v dobrých rukách,“ poznamenala sestra Grownsová, která netušila nic o tom, kdo Blue Ewingové ve skutečnosti je.

„To v každém případě,“ podotkla Amy.

„Dneska se jdeme podívat na její nový domov, ale vzhledem k tomu, že jsem většinu času zde, bude tu mít svůj pokoj a hrát si bude s ostatními dětmi,“ vysvětil jsem.

„To je dobře, doktore Leetchi. Blue by byla doma sama a myslím, že by se jí stýskalo,“ podotkla sestra Grownsová.

 

Usmál jsem se a souhlasně pokynul hlavou. Pak jsem se podíval na Blue a druhou rukou ukázal k východu. „Půjdeme?!“

„Ano,“ pokynula a s úsměvem na tváři vyrazila vpřed.

„Na dnešní den jsem se moc těšil,“ poznamenal jsem směrem k Blue.

„Já také,“ usmála se.

 

Její úsměv je opravdovým požehnání pro všechna smutná srdce, která se trápí různými starostmi a beznadějí.

 

Ten den Blue Ewingová navštívila svůj nový domov, který se nacházel severozápadně od Bradfordu, v sedmitisícovém městečku Silsden…

 

 

* * *

 

Po půlhodinové jízdě jsme dorazili na Airedale Mews.

 

 

„Tak tady bydlím,“ ukázal jsem na dům, před kterým jsem zastavil.

„Bydlíme?“ pousmála se.

„Ano, bydlíme,“ opravil jsem se.

 

Pochopil jsem, jak to myslela. Bylo to roztomilé.

 

„Těším se,“ promluvila znovu.

„Tak prosím, mladá slečno,“ otevřel jsem dveře od auta a ukázal na vchodové dveře mého-našeho domu.

 

Blue se usmála a vystoupila z auta. Chytla se mě znovu za ruku, jako by měla strach, že mě ztratí.

 

 

* * *

 

Když jsem ji provedl bytem, sedla si do obýváku a zadívala se na obraz, který byl pověšený nad velkou kytkou ve velkém květináči. Všiml jsem si toho a musel jsem se jí na to zeptat, protože to byl oblíbený obraz mé Ronnie.

 

„Líbí se ti ten obraz?“

„Ano, líbí,“ odvětila.

„A co se ti na něm líbí nejvíc,“ zeptal jsem se ji a v hlavě mi prolétlo několik možných odpovědí.

 

Asi se jí líbí to slunce nebo stromy u řeky. Nebo jsou to keře? Jestliže by to byli ti motýli, tak…už jsem to nedořekl. Blue byla rychlejší.

 

„Jsou to motýli,“ odvětila.

„Opravdu?“ podivil jsem se a vzpomněl si na Ronnie, která si tento obraz koupila právě kvůli těmto motýlům.

„Ano,“ ukázala na modrého motýla. „Ten je nejkrásnější.“

 

Znovu jsem se zamyslel nad tím, jestli je opravdu možné, že si Blue-Ronnie pamatuje na některé části ze svého minulého života.

 

„Pamatuješ si to?“ zeptal jsem se.

„Já?“ podivila se.

„Ano, ty.“

„Nevím.“

„Viděla jsi to někde už?“

„Já nevím,“ odvětila a sklopila hlavu.

„Nemusíš se stydět. Nic se neděje. Jen mě zajímalo, jestli si to pamatuješ nebo jestli…“

„…viděla,“ dodala s úsměvem na tváři.

 

 

Již v Child´s Hope jsem si všimnul, že její intelekt odpovídá věku staršího dítěte. Vzhledem k tomu, že její věk blíží k pěti rokům, je vážně pozoruhodná…

 

 

„To nevadí, třeba si někdy vzpomeneš,“ dodal jsem s nadějí, že si vzpomene, že byla ve svém minulém životě Ronnie. A je to vůbec možné?

„Možná,“ pousmála se a všimla si dřevěné sošky. Byla to soška polynéského válečníka. „Kdo je to?“

„Polynéský válečník,“ odpověděl jsem.

„Zdálo se mi o něm,“ pronesla Blue.

 

Přistoupila blíž k němu a sáhla mu na jeho štít.

 

„Co je zvláštního na tom štítu?“

„Cože?“ zarazila se a pohlédla směrem na mě. Jako by v ten moment byla úplně mimo.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Proč ses dotkla toho štítu?“

„Já nevím,“ odvětila.

„Udělám čaj. Nebo si dáš nějakou limonádu?“

„Kakao,“ odpověděla a na její tváři si opět objevil ten její úsměv. Byla zpět. Její nepřítomný výraz zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Co se to stalo?  Zakroutil jsem hlavou a pak jsem zareagoval na její odpověď.

„Dobře, udělám ti kakao.“

„Zůstanu tu?“ zeptala se.

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„Zítra se vrátíme na kliniku.“

„Už mě nechcete?“ vyhrkla.

 

Její otázka mě překvapila.

 

„Chci tě. Zůstaneš se mnou,“ odvětil jsem bleskově. „Budeme spolu tady i tam.“

„Proč?“

„Pracuji na klinice a jsem tam většinu svého času. Neměl bych na tebe tolik času. Nechci tě tu nechávat s pečovatelkou. Určitě by se o tebe starala dobře, ale já bych tě moc neviděl. A na klinice se uvidíme. Někdy odpoledne odjedeme spolu domů, souhlasíš?“

„Ano.“

„To jsem rád,“ pousmál jsem se.

 

Blue se posadila do velkého křesla u okna.

 

„Pěkný výhled na oblohu, i když dneska zrovna prší,“ poznamenal jsem a vyrazil jsem do kuchyně udělat kakao pro Blue.

 

Blue neodpověděla. Seděla a sledovala kapky deště, jak dopadaly na okno.

 

 

K večeru jsem se nechal přemluvit, abychom se pro dnes už nevraceli na kliniku. Souhlasil jsem. Netušil jsem však, že k ní budu muset v noci dvakrát vstávat, protože měla zlý sen…

 

 

* * *

 

Druhý den ráno jsme seděli u stolu. Udělal jsem snídani a díval se na ni, jak si vychutnává toust s marmeládou.

 

 

„Je dobrý, že?“ nevydržel jsem to a zeptal se.

„Hm,“ šeptla s plnou pusou.

„Jsem rád, že ti chutná,“ dodal jsem a napil se svého čaje.

 

Chvíli jsem ji pozoroval, ale pak jsem to nevydržel a zeptal se jí na ten sen.

 

„Blue, co se ti to v noci zdálo?“

„Nevím.“

„Nevíš? Nepamatuješ si to?“

„Nerozumím tomu.“

„Probudila ses v noci a křičela jsi. Polekalo mě to.“

„Já nevím, byly tam, on…,“ ukázala rukou na sošku polynéského válečníka, který byl z kuchyně vidět.

„Aha. Chápu. Viděla si takové postavy, mluvili?“

„Ano.“

„Chtěli ti ublížit?“

„Ne.“

„Co po tobě chtěli?“

„Stáli jsme kolem ohně a tancovali.“

„Bála ses, protože to neznáš?“

„Ano.“

„Co jste dělali, když jste přestali tancovat?“

„Nevím, já…já…byla…“

„Dobře, v pořádku, Blue. Už na to nemysli. Dneska půjdeme na procházku.“

„Kam?“

„Nejdříve do Silsden a pak se vrátíme do Child´s Hope.“

 

Její úsměv znamenal souhlas.

 

 

* * *

 

Po snídani jsme vyrazili na procházku po Silsden. Aby Blue viděla, kam jsem jako malý kluk chodil. Kde jsme si jako děti hrály a kam jsem chodil do školy. Ukázal jsem ji i naší radnici, ve které jsem byl snad jen třikrát. Pak jsem ji ukázal náš park, který se už chystal na zimu. Podle spadaného a místy uhrabaného listí. Prošli jsme jím a vrátili se po chodníku zpět do mého domu.

 

 

O půlhodiny později jsme odjeli do Bradfordu na kliniku Child´s Hope.

 

 

 

 

 

 

                           Kapitola 7

 

 

 

O týden později jsem potkal v Manchesterské nemocnici doktorku Smithovou.

 

 

„To je náhodička, Anee,“ pousmál jsem se.

„Vážně tomu věříš?“

„Ehm, dobře, jasný, chápu,“ podotkl jsem.

„To je dobře. Z nějakého důvodu jsme se znovu potkali,“ zvedla prst a usmála se.

„Tak mi pověz, proč?“

„A myslíš, že mám křišťálovou kouli?“

„No, to asi nemáš, ale máš možnosti, jak některé věci zjistit.“

„Ovšem, to ano.“

„Takže?!“

„A nechceš se stavit…,“ uhnula očima do strany. „…na chvilku…“

„…čaj o půl šesté?“ usmál jsem se a podíval se na hodinky.

„Na ten tě mohu pozvat,“ podotkla a úsměv se jí roztančil po tváři.

 

Kývl jsem a nabídl ji doprovod ven z nemocnice.

 

 

                                               * * *

 

Naše další kroky vedli k nejbližšímu Café bistru.

 

„Jak se daří Blue?“ spustila Anee sotva dosedla na stoličku.

„Má se dobře,“ odvětil jsem.

„Jsem ráda, že je s tebou. Blue-Ronnie,“ pousmála se.

„Ano. Je to neuvěřitelné.“

„Vše se děje z určitého důvodu, Adame.“

„Máš pravdu, Anee. A jak se máš ty? Co tví pacienti? Nechtěla bys do Child´s Hope?“

„Tolik otázek hned v úvodu,“ podotkla s úsměvem na tváři.

„A jak to tedy je?“

„Zrovna jsem se seznámila se zajímavým mužem…“

„…pacientem?“

„Ovšem, jak jinak.“

„Co na něm bylo tolik zajímavého, že na to musíš myslet?“

„Měl sen, kterému nerozuměl, tak jsem ho požádala, jestli bychom mohli provést regresi.“

„Souhlasil?“

„Ano.“

„Překvapivé.“

„Nejdříve váhal, ale nakonec souhlasil. Své váhání vysvětlil tím, že to nikdy nezažil a že má i trochu strach. Uklidnila jsem ho, že mu nic nehrozí.“

„Hm. A jak to dopadlo?“

„Byl to velmi zvláštní sen. Objevil nějaký dům. Vstoupil do něho. Dveřmi se dostal do jiného světa, na zvláštní místo. Mohl dýchat, i když necítil žádný vzduch, žádný zápach, žádnou vůni, prostě nic. Nic, co by mi připomínalo Zemi. Jen to nebe bez slunce…“

„…nebe bez slunce?“ podivil jsem se.

„To nebylo všechno,“ poznamenala a pokračovala. „Pokračoval dál k místu, kde stál žlutý předmět ve tvaru krychle. Když krychle zmizela, objevil se tam sloup do výše několika metrů. Rozpůlil se vedví a spojil se v kruh. V tom kruhu se pak objevila červí díra. Vytvořily se tam spirály podobné tornádům. Všechno kolem to vysálo i jeho. Zmizel ve tmě. Cítil, že tam není sám. Něco bylo uvnitř té temnoty. Pak po nějaké podivné komunikaci se začal rozpadat. A zmizel ve žluté záři.“

„No, páni. Zase máš o čem přemýšlet,“ poznamenal jsem.

 

Ve stejnou chvíli, co se Anee chystala něco říct, přišel číšník. Objednali jsme si čaj.

 

„Víš, začínám si myslet, že ti lidé ke mně chodí s úmyslem, abych něco pochopila. Že se něco blíží…“

„…nebo někdo přichází,“ doplnil jsem ji.

„Ano.“

„Padlí andělé?“

„Možná.“

„Určitě se znovu zkusí ovlivnit některé z nás.“

„Pořád to zkoušejí,“ dodala Anee.

„A ten tvůj pacient měl strach?“

„Zřejmě měl, i když předstíral, že se cítil v pohodě.“

„Co když je nemocný?“ zeptal jsem se.

„Duševní nemoc nebo fyzická?“

„Fyzická.“

„Nevyšetřovala jsem jeho fyzické tělo, ale možné to je. Nevím. Na další schůzce se mohu zeptat. Proč se na to ptáš?“

„V případě vážné nemoci lidé mají strach ze smrti…“

„…a když pominou všechny příznaky hrozby smrti, vrátí se ke svému starému způsobu života.“

„No, dá se to také tak říct.“

„Mnohdy je ale smrt jen znamením změny,“ doplnila Anee.

„Taroty?“

 

Anee se usmála. „Ano, také jsem je někdy používala.“

„Často?“

„Ne. Já nepotřebuji karty.“

„Ehm, vlastně jo. Proč také, když máš kolem sebe anděly, že?“

„Jistě.“

„Ale znáš určité…ty…e…“

„…myslíš rituály, pohanské tradice, esoterika?“ pousmála se.

„Tak něco na ten způsob.“

„Ovšem, že to znám. Po důkladném prozkoumání zjistíš, že se mnoho tradic od sebe neliší. Mnoho kultur si je velmi podobných, i když to odmítají připustit. Některé názvy jsou pozměněné, upravené, či nově vymyšlené. A to nemluvím ani o symbolech.“

„Proto je asi možné, že některé z minulých životů jsme prožili na jiných kontinentech, že? Jako věřící, černoši, pohané, indiáni nebo domorodci,“ dodal jsem.

„Máš nějaký důvod se na to ptát?“

„Asi ano.“

„Tvá malá Blue?“

„Ano.“

„Povídej,“ vybídla mě. „Měla sen?“

„Jak to víš?“ udivil jsem se.

„Napadlo mě to,“ odvětila.

„Byla u mě na návštěvě…“

„…podívat se na svůj nový domov?“

„Ano.“

„Takže?!“

„Prohlédla si nový domov a zaregistrovala několik věcí, kterými mi okamžitě připomněla Ronnie. Ale pak se dotkla sochy polynéského válečníka a prý se jí o něm zdálo.“

„Říkáš polynéský válečník?“

„Ano, rozumíš tomu?“

„Možná, že ano.“

„Je možné, že prožila svůj minulý život v těchto končinách?“

„Ano. Znám dokonce ženu, která prožila svůj minulý život v Polynésii.“

„Aha.“

„Povíš mi o tom jejím snu?“

„Samozřejmě. Rád bych znal tvůj názor,“ odvětil jsem a snažil se ji převyprávět sen mé Blue.

 

 

* * *

 

Anee pozorně naslouchala útržkům, které jsem dostal z Blue, pak si pročísla prsty vlasy a pokynula hlavou.

 

„Rozumím tomu,“ pronesla.

„Mělo to něco společného s tím polynéským válečníkem?“

„Něco víc, Adame.“

„Tedy?“

„V minulém životě byla ženou válečníka jednoho kmene…“

„…a jakého kmene?“ hořel jsem nedočkavostí.

„V Polynésii,“ odvětila.

„Nezískal jsem z Blue více informací. Já spíše…“

„…nechtěl jsi na ní tlačit, že?“

„Asi tak nějak. Je to přece jenom čtyřleté dítě.“

„Musela v tom mít zmatek. Lidi, tanec u ohně, a to všechno kolem, co neznala. Možná se v noci probouzela z toho podivna, než aby jí něco strašilo.“

„Také jsem si to myslel, proto jsem se už dál neptal a snažil se vrátit její myšlenky na to, co přijde.“

„A co to bylo?“ zeptala se.

„Procházka a pak návrat na kliniku mezi děti. Tam je jí nejlíp.“

„Je ještě malá, aby dokázala zpracovat všechno, to co se s ní děje.“

„Dokáže překvapit.“

„To ano, ale…“

„…věř mi, že bys to do ní neřekla. Jsou jí sice čtyři roky, ale její intelekt odpovídá mnohem staršímu dítěti. Proč tom tak je, netuším,“ přerušil jsem ji.

„Přesto si myslím, že je ještě brzo, aby si uvědomila, kdo předtím byla.“

„To víš nebo ti to řekli?!“ ukázal jsem prstem vzhůru.

„Obojí,“ odvětila.

„Jasný. Rozumím,“ pousmál jsem se.

„Škoda, že nevíš více, co se…“

„…kdo řekl, že nevím více?“

 

Překvapila mě.

 

„Byla ženou jednoho z válečníků kmene Tanua Kana. Jmenovala se Khana,“ spustila. „Její muž byl jeden z předních válečníků náčelníka kmene Kringuda. Ten tanec byl tancem znamení dobrého lovu. Nejdříve tancovali muži, aby dostali požehnání od bohů. Pak tancovali ženy, aby jejich smutek byl naplněn radostí, že muži se vrátí z lovu s bohatými úlovky.“

„A ta kytka?“ zeptal jsem se.

„Kytka? To nevím,“ odvětila. „Počkej, nebyl to květ?“

„Nevím, možná, Blue pak řekla název nějaké kytičky, jako je blu nebo tru, nerozuměl jsem ji dobře.“

„Květ Rhu,“ pronesla Anee.

„Zřejmě ano.“

„Jestli mluvila o kytce, tak to musel být rozhodně květ Rhu, v té době velmi uctívaný květ.“

„Takže opravdu byla v minulosti v Polynesii?“

„Ano.“

„Proto ten válečník,“ dodal jsem. „Zvláštní je, že Ronnie o něm nikdy nemluvila.“

„Třeba to brala jen jako součást dekorace a nevzpomněla si na svůj předchozí život. Každý se neseznámí se svými minulými životy,“ upřesnila Anee.

„Někdy si říkám, jestli to není škoda.“

„Proč škoda?“ udivila se.

„Možná, že kdyby každý znal své minulé životy a ty chyby, které v nich udělal, dokázal by se poučit.“

„To je jen možná.“

„Jak má tedy člověk napravit své chyby z minulých životů, když je nezná?“

„Adame, nevedli jsme spolu už podobnou debatu?“

„Nevím. Nepamatuji si to.“

„Já už si to také nepamatuji…,“ pousmála. „…ale v podstatě je to jedno, protože můj názor je stejný. Člověk prochází opětovnými zkouškami, aby některé věci pochopil a uvědomil si je.“

„Cesta jeho duše, že?!“

„Ano, velmi správně,“ usmála se na mě.

„Co když je to hra. Všechno je to jen hra. Na zkoušky? Nebo je to plán?“

„Hra to určitě není. A co se týče plánu. Ano, máš pravdu. Je to plán.“

„Takže nemůžeme svoji budoucnost ovlivnit.“

„Naopak. To můžeme. Každým rozhodnutím už měníš svou budoucnost a každým dalším tvým rozhodnutím už připravuješ další změny těch budoucností, které mohou nastat.“

„Aha.“

„Ale já bych se teď nezabývala nějakou příchozí budoucností, ani vzdálenou budoucností. Soustředila bych se na to, co je tady a teď. Jsi doktor na klinice Child´s Hope. Pomáháš dětem. Jsi důležitý. Jsi důležitá součást jejich plánu a naplňuje to radostí nejen tebe, ale i ostatní ve tvé blízkosti. A jestli tě opravdu zajímá tvá budoucnost, tak budeš pomáhat dětem a vše co umíš, naučíš i Blue, která až vyroste, bude se chtít stát také doktorkou a bude pokračovat ve tvých šlépějích. Co víc si můžeš jako otec přát, že?“

„Ou, to byla úžasná přednáška.“

„Jsme tu pro tebe,“ odvětila.

 

Zarazil jsem se a myslel, že se spletla, ale usmála se a zvedla oči nad moji hlavu.

 

„Aha, chápu,“ poznamenal jsem.

„To jsem ráda.“

„A mohu se zeptat, jestli…“

„…bude ti tak říkat, ale vše má svůj čas,“ přerušila mě jako by věděla, co jsem chtěl říct.

„Víš to?!“

„Mám ti předat, že přijde čas a bude ti tati říkat,“ upřesnila.

 

 

Měl jsem neuvěřitelně krásný pocit uvnitř srdce. Kdyby se radost dala změřit, byla by v tuto chvíli nezměrná.

 

 

„To všechno kolem tebe, víš…,“ usmál jsem se do strany. „…jsem rád, že jsem tě poznal,“ svěřil jsem se a dotkl se ji rukou. Bylo to upřímné a spontánní. Neucukla. Usmála se a otočila dlaně směrem nahoru. Naše prsty se protnuly. Spojení vydrželo však jen chvíli, protože se objevila v kavárně žena, kterou evidentně Anee znala.

 

„Omlouvám se,“ sklopil jsem oči jako malý kluk.

„To je v pořádku.“

„Znáš tu ženu?“ podíval jsem se směrem, kde žena stála.

„Samozřejmě. Je to matka spolužačky mé dcery,“ odvětila.

„A jak se má tvá dcera? Moc o ní nemluvíš.“

„Kdyby ses zeptal, pověděla bych ti o ní,“ pousmála se.

„A jak se teda má?“

„Já myslím, že dobře.  Měla těžké období, když jí umřel táta a pak děda.“

„Tomu rozumím,“ podotkl jsem chápavě.

„Ještě se s tím, tak úplně nevyrovnala.“

„Povídá si o tom někdy?“

„Ovšem.“

„Nemám obavy, že bys jí nenaslouchala,“ poznamenal jsem.

„Komunikace je základ všeho.“

„Naprosto s tebou souhlasím.“

„Snažím se, aby nestrádala. Není už malá holčička, ale není zase tak velká, aby si mohla dělat, co chce. Někdy to zkouší a vzhledem k tomu, že po obou rodičích zdědila psychologický nadhled, umí velmi dobře verbálně používat psychologii v praxi.“

„Tak to je velmi nebezpečná zbraň,“ podotkl jsem s úsměvem na tváři.

„Ano, to je.“

„Takže žádný muž do tvého života už nevstoupí, že?“

„Takovým způsobem, abych ho teď přivedla domů, ještě ne.“

„Obrana?“

„Ovšem. Má svého otce stále v paměti. Když si o něm povídáme, většinou to skončí slzami, protože nám oběma chybí. Je však mnohem lepší si o tom promluvit než se bránit vzpomínkám…“

„…vzpomínky k nám patří,“ doplnil jsem.

„Rozhodně.“

„Je pravda, že mnozí lidí raději nevzpomínají, aby si nepřipomínali tu bolest ze ztráty milované osoby.“

„Život a smrt jsou součástí našich životů. Někdo se s tím smíří hned a někdo potřebuje delší čas. V každém případě, bychom neměli zapomínat na své milé, kteří odešli a vzpomínat na ně v lásce, pokud to samozřejmě okolnosti dovolí. Hlavně bychom se neměli utápět v lítosti a v zármutku.  Odložit vztek a hněv. To neprospěje ani okolí, ani nám samotným.“

„Někdo není tak silný,“ dodal jsem.

„Ne, to není. Pokud ti rodina nebo nejbližší okolí stojí oporou je to dar, který se nemá odmítat.“

„Proto ty ruce pryč?“ zeptal jsem se a v mém pohledu bylo pochopení.

„Promiň, ani nevím.“

„V pořádku, chápu to. Budu ale rád, když se přijdeš podívat zase někdy na kliniku.“

„Určitě přijdu, Adame.“

 

Její úsměv byl také něco mimořádného. Dával člověku naději a víru v lásku. Myslím, že každého by obestoupila radost a pronikla do jeho srdce…

 

„Budu rád,“ dodal jsem.

 

Poté jsem sáhl do kapsy a vytáhl peněženku.

 

„Už je čas. Musím na ještě kliniku.“

„Už?“

„Ano,“ odvětil jsem a položil jsem bankovku na stůl.

„Není to moc, za jeden čaj?“ všimla si.

„Za jeden ano, ale za dva akorát,“ pousmál jsem se.

„Ale já jsem tě pozvala?“

„V pořádku, Anee.“

„To jsme si nedomluvili.“

„Ne, ale rozhodně se nebudeme dohadovat kvůli několika pencím.“

„Ovšem, že ne,“ usmála se.

„Tak já vyrážím. Dneska tam zřejmě přenocuji, mám toho hodně. Musím porovnat vyšetření, která jsme provedli a samozřejmě chci strávit nějaký ten čas s mojí Blue.“

„Já dopiji a vyrazím také. Ještě musím do města,“ podotkla Anee a znovu se na mě usmála.

„Dobře.“

„A neříkej pořád dobře, Adame.“

„Dobře,“ usmál jsem se.

„Jsi šprýmař, víš to?“

„Aha, tak to mi nikdo ještě neřekl.“

„Aspoň jsem v něčem první.“

„Myslím, že ty jsi v první v mnoha věcech.“

„Vážně?“ udivila se.

„Ano.“

„A v jakých?“

„Přijeď někdy do Bradfordu a popovídáme si o tom,“ odpověděl jsem a vstal od stolu.

„Tak to opravdu musím přijet,“ dodala.

 

Pokynul jsem. Rozloučili jsme se vřelým a upřímným úsměvem. Takovým, jakým se přátelé loučí…

 

 

* * *

 

Opustil jsem Café bistro a vrátil se směrem k Manchesterské nemocnici, kde jsem měl na parkovišti zaparkovaný vůz. Nasedl jsem a odjel směr Bradford.







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička