DRUHÉ NEBE – kapitola 9-10


13. února 2017, autor Danny Jé,



 

 

                                        Kapitola 9

 

 

 

Druhý den přesně ve čtyři hodiny na parkovišti zatroubilo auto. Byla to doktorka Smithová.

 

 

„Tak půjdeme, Blue,“ pobídl jsem ji.

„Budeme sáňkovat?“ zeptala se.

„V parku můžeme stavět dokonce sněhuláka,“ poznamenal jsem.

„A kdo je v tom autě?“ zeptala se zvědavě.

„To je paní doktorka. Je moc hodná. A také má dceru,“ odvětil jsem.

„Jako…,“ ukázala na mě.

 

Zahřálo mě to na srdci. Usmál jsem se.

 

„Ano,“ odpověděl jsem.

 

 

* * *

 

Dveře auta se otevřela. Doktorka Smithová vystoupila.

 

„Vítejte, oba,“ pozdravila nás.

„Dobrý den, Anee,“ promluvil jsem.

 

Anee obešla auto a otevřela zadní dveře.

 

„To je moje Jess,“ ukázala na holčičku sedící na zadním sedadle.

 

„Ahoj,“ ozvala se Jess.

„A…hoj,“ šeptla Blue.

 

Evidentně se styděla.

 

„Tak si nastup,“ pobídl jsem Blue a pomohl ji na sedačku. Zapnul kolem ní bezpečnostní pásy a zavřel dveře.

„Budeme stavět sněhuláka?“ zeptala se Jess.

„Hm,“ stydlivě pokynula hlavou Blue.

 

Nastoupil jsem na místo spolujezdce. Vedle řidiče toho auta, Anee Smithové…

 

„Takže kam?“ promluvila a usmála se na všechny strany.

„Do Bowling parku,“ odvětil jsem bleskově. „Tam je prostor pro stavbu sněhuláků.“

„Dobře, tak mě nasměruj,“ pronesla a nastartovala vůz.

„Samozřejmě,“ dodal jsem a ukázal na hlavní cestu.

 

 

Vyrazili jsme na Wakefield road, směr Bowling park.

 

 

* * *

 

Po půl hodině jízdy jsme byli na místě. Dívky se vzadu velmi dobře spřátelily. Jess byla velmi komunikativní typ, takže během deseti minut z mé Blue odpadl prvotní stud.

 

„Velmi přátelská, ta tvá Jess,“ promluvil jsem na Anee, když utichl motor.

„Ano, to je.“

„Jako ty,“ pousmál jsem se.

„Ano, to má po mně.“

„Jsem rád, že jsme tady, Anee.“

„Možná se budeš divit, ale byl to nápad Jess.“

„Jak to?“ udivil jsem se.

„Vyprávěla jsem jí o Blue a ona přišla s tím, že bychom mohli jet stavět sněhuláka.“

„Už jsi ho někdy stavěla?“¨

„Ne. A ty?“

„Také ne, ale je to určitě zábava.“

„Jess se určitě ujme iniciativy a my se budeme dívat.“

„A nevadilo jí, že do Bradfordu je to skoro hodina jízdy?“

„Ne, vůbec.“

„Toho si vážím,“ pokynul jsem hlavou a vystoupil ven.

 

Zbavil jsem Blue bezpečnostních pásů a pomohl ji na zem. Sotva vyběhla ven, zakopla a spadla na zem. Štěstí, že to bylo do nahrnutého sněhu. Pád na špinavou zem nebyl příjemný. Zasmáli se tomu. Blue se otočila směrem ke mně a také se zasmála. Jess přiběhla k ní a pomohla jí na nohy. Očistila jí sníh, který měla na zeleno červené kombinéze. Šlo to snadno. Kombinéza měla nylonovou vrstvu, takže sníh i déšť po ní klouzal jako po másle.

 

„Půjdeme?!“ promluvil jsem k oběma děvčatům.

„Určitě,“ zareagovala Jess jako první.

„Jo,“ dodala Blue a vyrazila ke mně.

„Bude to jistě legrace,“ poznamenala Anee a usmála se na mě.

„Ano, to bude,“ podotkl jsem a chytl Blue za ruku, když ke mně přiběhla.

 

Společně jsme tak vyrazili do parku. Už tam byly nějaké děti, které se koulovaly a jiné stavěly sněhuláky. Jess se podívala na Blue a ukázala do bílého prostoru. „Půjdeme?!“

„Ano,“ zajásala a pustila se mé ruky.

„Hlavně opatrně, holky,“ poznamenal jsem.

„Budou v pořádku, Adame,“ pousmála se Anee.

„Ovšem,“ dodal jsem a ukázal na prohrnutou pěšinku. „Projdeme se?!“

„Proč ne,“ znovu se usmála.

 

Pokynul jsem hlavou a nabídl jí rámě. Anee se usmála a moji paži přijala.

 

„Jako gentleman z dob minulých století,“ podotkla.

„Myslím, že základy slušného chování ve společnosti v poslední době chybí,“ dodal jsem.

„To máš pravdu.“

„A jak se máš? Něco nového na poli psychologie, Anee?“

„Před třemi dny jsem byla v Londýně na semináři: Imunitní systém,“ odvětila.

„Většina ze seminářů zabývajících se lidským tělem jsou zajímavé.“

„Souhlasím.“

„A dozvěděla ses něco zásadního?“

„Víceméně ne. Imunitní systém funguje zcela samostatně, a pokud je vše v pořádku, ani o něm nevíme. Ale v případě potřeby jsou příslušné složky tohoto systému mobilizovány…“

„…zní to jako vstup do války,“ vstoupil jsem do toho.

„Do jisté míry, máš pravdu. Je to armáda složená z miliard specializovaných buněk, jejímž úkolem je najít a zlikvidovat všechny nežádoucí cizorodé mikroorganismy,“ poznamenala.

„A líbilo, že?“ zeptal jsem se, i když jsem věděl, co mi odpoví.

„Proč se ptáš, když to víš,“ pousmála se.

„Jen jsem to zkusil,“ odpověděl jsem a pohladil ji ruku.

 

Podívala se na mě pohledem, který v sobě ukrýval cosi zvláštního, dobrodružného. Vrátila svůj pohled dopředu. Zrovna jsme míjeli muže v podivném obleku. Zaujal mě jeho výraz tváře.

 

„Zvláštní člověk,“ poznamenala Anee. Jako by věděla, na co jsem myslel.

„Ano, to byl,“ podotkl jsem.

„Vzpomněla jsem si na jednu přednášku na téma: Fyziognomie.“

„Myslíš, že se podle obličeje dá rozpoznat povaha člověka?“ zeptal jsem se.

„Tvář, obličej, grimasy. To všechno prozradí o člověku mnohé. To mi věř.“

„Ano, to vím. Že by se podle obličeje či vzhledu dala poznat povaha člověka, mi připadá…“

„…neuvěřitelné?“

„Nepřesné.“

„Vždy se můžeme mýlit.“

„Anebo nás může vzhled zmátnout.“

„Ovšem.“

 

Po chvilce ticha se ozvala znovu Anee.

 

„A co u tebe na klinice?“

„No,…“

„To zní napínavě.“

„Také bylo. Včera jsem měl na pohovoru Daniela, a musím říct, že to byl opravdu zážitek.

„Podle tvého napětí v hlase, zřejmě byl,“ pousmála se.

„To byl.“

„Tak povídej,“ pobídla mě.

 

Kývl jsem a během deseti minut jsem ji odvyprávěl celý příběh.

 

„Páni, to jsou věci,“ pronesla Anee.

„Naprosto nečekané,“ dodal jsem a podíval jsem se směrem, kde se Jess a Blue snažily uválet velkou kouli. Jako základ první koule pro sněhuláka. Byla téměř hotová.

 

„Docela jim to jde,“ poznamenal jsem.

 

Anee pokynula hlavou a usmála se.

 

 

* * *

 

Druhá koule byla už hotová. Teď chybělo udělat jen tu poslední. Třetí. Sněhulákovu hlavu.

 

„Mami!“ ozval se hlas Jess po chvilce.

„Copak, zlato?“

„Už máme dvě koule.“

„Vidím,“ odvětila Anee.

„Šikovné děvče,“ dodal jsem. „Jen se divím, že jí baví si hrát s malými dětmi.“

„Jess má děti ráda.“

„Ano, je to vidět,“ pousmál jsem se a nevšiml si malého chlapce, který k nám přiběhl.

 

„Doblý den,“ pozdravil.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a podíval se na něho.

„Kde máš maminku?“ zeptala se Anee.

„Tááámle,“ ukázal směrem k malému kopečku, kde stálo několik dětí a několik dospělých.

„Proč jsi běžel sem?“ zeptala se znovu.

„Jak se jmenujete?“ podíval se jí do očí.

„Já jsem Anee.“

„Já jsem Tony Hella. A teď, dyž se známé, můžeme si spolu hlát,“ řekl.

 

Anee se usmála.

 

„Měl bys jít za svojí maminkou,“ připomněl jsem mu, že jeho rodiče jsou na kopci mezi ostatními dětmi a podíval se tím směrem.

 

Nějaká žena, zřejmě jeho matka si všimla malého Tonyho a vyrazila k nám. Netrvalo to dlouho a před námi se objevila žena v modré zimní bundě.

 

„Tony, co tady děláš,“ spustila, aniž by pozdravila.

 

Ustoupil jsem stranou a nechal projít Tonyho.

 

„Já si ci hlát,“ odvětil.

„Ale my jsme nahoře, zlato.“

„Já…já…,“ začal koktat.

 

Pak upadl na zem a začal se klepat.

 

„Má záchvat,“ vyhrkl jsem a okamžitě se k němu naklonil. Sevřel jsem mu ruce, aby sebou neškubal a snažil se ho uklidnit.

„Ano, má epileptický záchvat,“ řekla Anee a podívala se na jeho matku, která tam stála, celá zkoprněla. Ani nedutala.

„Jak dlouho to má?“ zeptal jsem se pohledem na ní a držel Tonyho pevně, aby si neublížil.

„První záchvat měl před dvěma měsíci,“odpověděla. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Když jsem s ním byla u doktora, řekl, že mohl mít jen křeče.“

„Provedl nějaké vyšetření?“ zeptal jsem se.

„Ne. Řekl, že kdyby se to opakovalo, pak bychom ho provedli.“

„Tony má epileptický záchvat,“ dodal jsem.

„A kdo jste? Jak to víte?“ zeptala se.

„Jsem doktor Leetch a shodou okolností je tohle moje specializace,“ odvětil jsem.

„Jsem moc ráda, že tu jste,“ řekla s vděčností a naklonila se nad Tonyho, který se právě uklidnil.

 

Pustil jsem ho. Byl už klidný. Jen oči mu lítaly do stran. Po chvilce se uklidnily i oči.

 

„Mami! Mami!“ Tony promluvil.

 

Ustoupil jsem stranou a nechal jeho matku, aby ho objala. Chlapec natáhl své ruce a jeho matka se k němu přitiskla. Poté mu pomohla na nohy.

 

„Moc děkuji,“ vyhrkla.

 

Po chvilce přiběhl i jeho otec a další dvě děti.

 

„Co se stalo, zlato? Další záchvat?“ pronesl jeho otec.

 

Jeho matka se podívala na mě. „Tady, doktor…ehm,“ nedořekla to, protože jsem ji doplnil.

 

„…Leetch.“

„Moc děkujeme, doktore Leetchi,“ poděkoval Tonyho otec.

„Rád jsem pomohl.“

„Mohl byste našeho syna vyšetřit?“ zeptal se mě vzápětí.

„Mohl bych.“

 

Anee se na mě podívala a její obočí se nadzvedlo. Pochopil jsem. Měl bych…

 

„Víte, my byli u doktora Blowingera a ten řekl…“

„…že to nebyl záchvat,“ přerušil jsem ho. „Vaše žena mi to už řekla.

„Přesně tak,“ dodal.

„Dobře, pane Hello. Tady je má vizitka,“ podal jsem mu ji.

„Kdo vám řekl, že se jmenuji Hello?“ zeptal se překvapeně.

„Tony řekl, že se jmenuje Tony Hella,“ odvětil jsem.

„Aha, ten náš komiksovej hrdina,“ pousmál se Tonyho otec. „Jmenuji se Eduard Brake.“

Představil se a podal mi ruku.

„To všechno vysvětluje,“ pousmál jsem se a sevřel jeho ruku.

„Tady je napsáno: Klinika Child´s Hope Bradford. Ani nevím, že něco takového v okolí Bradfordu je,“ podivil se pan Brake.

„Když se neobjeví nemoc, se kterou si jiní lékaři nevědí rady, pak není potřeba hledat specialistu,“ podotkl jsem.

„Určitě přijďte s Tonym, co nejdříve,“ ozvala se Anee.

„To je doktorka Smithová,“ představil jsem ji obou manželům.

„S tou paní si můžu hlát,“ promluvil Tony.

„Přijeď se podívat na nás do Child´s Hope,“ dodala Anee.

 

Paní Brakeová chytla Tonyho za ruce. Znovu poděkovala a vyrazila na kopec s ostatními dětmi, které přišly s jejím manželem.

 

„Vaše děti?!“ podotkl jsem.

„Ano, nejstarší Elizabeth,“ ukázal na vysokou dívku. „A tohle je Mark, prostřední.“

„Jsou zdraví?“

„Ano, ti jsou zdraví. Někdy až moc,“ pokynul a usmál se.

„Dobře.“

„Ještě jednou díky a určitě se uvidíme,“ řekl Tonyho otec a následoval zbytek své rodiny.

„Budu se těšit,“ dodal jsem a ohlédl se za sebe.

 

Jess se právě blížila společně s Blue k nám.

 

„Co se tu stalo, mami?“

„Jeden chlapec měl záchvat,“ odvětila.

„Dopadlo to dobře, že?!“ pousmála se Jess.

„Ovšem.“

„Tati?!“ otočila se Blue ke mně.

 

Zarazil jsem se. Nebyl jsem to však jen já, koho tím Blue překvapila. To Anee se na mě podívala překvapeně. Bylo to poprvé, kdy mě Blue oslovila tímto titulem. Nečekal jsem to. Jen dcera Anee, Jess měla klidný úsměv na tváři.

 

„Tati, už mě mrznou prstíky,“ spustila Blue.

„Tak pojedeme domu,“ objal jsem ji.

„Vyfotíme si sněhuláka?“ zeptala se Blue.

„Ovšem. To nesmíme zapomenout,“ podotkla Anee a ukázala směrem ke sněhulákovi.

„Já ale nemám foťák,“ poznamenal jsem.

„Já ho mám,“ ozvala se Anee a sáhla do kapsy svého kabátu.

„Nosíš sebou fotoaparát?“

„Jen když jdeme na výlet nebo na procházku,“ odvětila Anee.

 

Jess nabídla Blue svou ruku. Vyrazily na místo, kde se postavily a čekaly, až je Anee vyfotí.

 

„Řekla mi, tati. Moc příjemný pocit,“ poznamenal jsem cestou.

„Rozumím ti,“ pousmála se.

„Udivilo mě, že už tak brzy to řekla. Jako bych měl pocit, že v tom…“

„…že v tom měla prsty, Jess?“ přerušila mě. „Ano, měla.“

„Možná nevěděla, jak mě oslovovat a Jess jí v tom pomohla. Rozumné děvče,“ dodal jsem.

„Můžeme si to někdy zopakovat,“ navrhla a nasměrovala foťák na tři postavy uprostřed bílého prostoru. Na Jess, Blue a sněhuláka…

 

S úsměvem jsem souhlasně pokynul hlavou.

 

 

* * *

 

Cestou zpátky k autu jsem měl pocit, jako bychom patřily odjakživa k sobě. Vypadaly jsme jako jedna šťastná rodinka. Úsměvy plné radosti a spokojenosti…

 

 

Anee nás poté odvezla zpátky do Bradfordu.

 

 

 

 

 

                           Kapitola 10

 

 

 

Druhý den po obědě jsem ve společenské místnosti potkal Laecka Brannese. Spíše jsem si ho všiml, jak si nehraje s ostatními dětmi a hledí z okna. Hustě sněžilo.

 

 

„Jsi smutný?“ zeptal jsem se ho, když jsem k němu přistoupil.

„Venku sněží,“ odvětil.

„Nemáš rád sníh?“

„Mám rád sníh, ale nemůžeme jít na procházku.“

„Až přestane sněžit, necháme uklidit sníh před vchodem.“

„Budeme stavět sněhuláky?“

„Někteří z vás ano.“

„Dneska jsou všechny děti tady?“

„Většina. Některé jsou na svých pokojích.“

 

Odstoupil od okna.

 

„Zahrál byste si se mnou nějakou hru?“ zeptal se.

„Ovšem, to bych mohl,“ odvětil jsem a následoval ho ke stolu.

 

Vybral si jeden, u kterého seděla malá holčička. Byla to Ruth. Setkali jsme se pohledem a usmáli se na sebe.

 

„Ahoj, Ruth. Jak se máš?“

„Dobře, ale hustě sněží,“ odvětila.

„Chtěla jsi jít ven?“

„Ano, těšila jsem, že se půjdu proběhnout do zahrady.“

„Ve sněhu?

„Mám ráda sníh…,“ pousmála se. „…když sněhové vločky dopadají na tvář.“

„Také mám rád sníh,“ promluvil Laeck.

„A co tvá říše Namo, Laecku?“ zeptal jsem se.

„Už nám o ní vyprávěl,“ prozradila Ruth.

„Opravdu?“

„Ano. Moc se nám to líbilo,“ odpověděla Ruth.

„Ale jen kousek,“ poznamenal Laeck.

„Podělíš se s námi znovu?“ vyzval jsem ho.

„Jo, proč ne,“ pokynul hlavou.

 

 

Po chvíli začal vyprávět další příhodu ze svého světa fantazie.

 

 

* *

 

 

…jednoho dne jsme se potkali s Katie před supermarketem. Hned ke mně přiběhla. Moje mamka se pak dala do řeči s tou její.

„Laecku, dneska odpoledne bychom mohli navštívit…“

„Pšt,“ přerušil jsem jí. „Už ani muk, co kdyby to někdo slyšel?“

„Já vím,“ ohradila se. „Chtěla jsem dodat: Však víš kam.“

„Je to tajemství,“ zdůraznil jsem důležitost.

„Je to naše tajemství,“ dodala a usmála se.

„Byli jste nakupovat?“ zeptal jsem se.

„Ano, mamka potřeboval nějaké věci na sobotní párty,“ odvětila.

„Co chystáte?“

„Mám narozeniny.“

„Vážně?“

„Přijdeš také?“

„Zveš mě?“

„Ovšem, řeknu to ještě tvé mamce,“ usmála se a mávla rukou.

 

Šli jsme k dospělým, kteří se bavili a rozhazovali rukama.

 

„Mami?“ spustila Katie.

„Copak je zlato?“

„Pozveme na sobotní párty i Laecka s jeho rodiči?“

„No, ovšem,“ souhlasila. „Přijdete, že?“ pohlédla na mou mamku.“

„A co se děje?“ udivila se.

„Katie má narozeniny, tak jsme se rozhodli udělat menší párty u nás na zahradě. Teď jsme byly trochu nakupovat a zítra bychom chtěli pozvat všechny naše známé.“

„Dobře, rádi přijdeme.“

„Jsme domluveni, takže se uvidíme v sobotu, mějte se zatím hezky, my už musíme jít,“ dodala mamka Katie.

„To mi půjdeme už také, že Laecku,“ moje mamka pohlédla na mě, jako by to záleželo na mně. Jen jsem pokrčil rameny.

 

„Tak v pět u naší skrýše,“ pošeptala mi Katie ještě než odešly.

Pokynul jsem hlavou a usmál se.

 

 

                                                        * * *

 

Za necelou hodinu jsem už běžel k naší skrýši. Katie už tam čekala.

 

„Ty už jsi tady?“ žasl jsem.

„Asi pět minut, víc ne,“ odvětila.

Koukl jsem na hodinky, které ukazovaly pět minut před pátou.

„Máme ještě čas, takže budu dělat, že tu nejsi, jo?“ zakřenil jsem se provokativně.

„Hele, ty jeden,“ ohradila se Katie. „A co bys tu asi tak dělal?“

 

Postavila se rozkročmo přede mě a zaujala postoj, který doplnila o zkoumavý pohled. Rozesmálo mě to.

 

„A čemu se směješ jako?“ ozvala se.

„Tvému postoji. Vypadáš jako naše paní vychovatelka, když je rozzlobená,“ odpověděl jsem.

„To se, ale moc nesmějte, že?“

„Někdy ano, protože se zlobí úplně zbytečně.“

„Jak ty to můžeš vědět?“

„Nevím to, ale připadá mi to zbytečné.“

„To, že to připadá zbytečné tobě, tak to nemusí připadat zbytečné jí.“

„Katie, ty už půjdeš příští rok do třetího ročníku, co?“

„Ano, proč se na to ptáš?“

„Že mluvíš tak rozumně,“ usmál jsem se a Katie pochopila, že jsem si z ní udělal legraci.

„Ale vážně, už…“

„…už co?“

„Zlochtám tě,“ pohrozila.

„Dobře, už stačí,“ pousmál jsem se a podal jí ruku na usmířenou.

Plácla mě a také se usmála.

 

Chvíli jsem na ní koukal a pak jí řekl Efigé. Zarazila se a pak se zeptala, proč jsem jí tak řekl.

 

„Můj taťka mi čte svůj příběh o černém rytíři,“ odvětil jsem.

„Uf, černý rytíř, to je asi strašidelné.“

„Ano, je to trochu strašidelné, ale mně se to líbí.“

„Není lepší Namo?“

„Rozhodně je lepší Namo, ale…“

„…ale ani mi to nevyprávěj, mám raději hezké věci, jako jsou v Namo,“ přerušila mě.

„Chtěl jsem se jenom pochlubit.“

 

Trochu mě to zamrzelo. Že mě tak odbyla, ale možná protože to byla holka a měla raději kytky a zvířata.

 

„Takže dneska znovu do kouzelné Namo?“ pronesl jsem.

„Rozhodně, moc se těším,“ zaradovala se Katie.

„Tak mi podej ruku,“ vybídl jsem jí.

 

     Pomalu jsme vykročili směrem za most. Použil jsem kouzelnou formuli, písničku, která otvírala Světelnou bránu.

 

 

Znovu jsme se ocitli v Namo.

 

 

Před námi se rozprostřel zelený palouk obehnaný nízkými stromky a keři. Květiny podivných tvarů uprostřed okamžitě zaujaly mou kamarádku Katie.

 

„Teda, ty jsou nádherné,“ zaradovala se a rozeběhla se k nim.

„Počkej, vždyť nevíš, co jsou zač!“ vykřikl jsem, ale neposlouchala a běžela k nim.

Když se však přiblížila na krok k jedné z nich, kytka se stáhla do sebe a celý květ jakoby se schoval.

„Co to udělala?“ podivila se.

„Říkal jsem ti, že nevíš, co jsou zač. Možná se tě báli,“ snažil jsem se jí vysvětlit důležitost její zbrklosti.

„A když budu opatrná?“

„Zkus to.“

 

Katie se otočila a vykročila zpět ke mně. Pak se zastavila a otočila se zpět ke kytce. Ta se vrátila do původního stavu a její květ se znovu objevil. Katie se opatrně přiblížila ke kytce a pomalu natahovala ruku. Usmívala se a doufala, že se kytka neschová. Neschovala se. Poznala, že jí Katie neublíží.

 

„Když jsi plná lásky, neschová se,“ ozval se hlas na větvi jednoho ze stromků.

Otočil jsem se a pohlédl, kdo to byl. Skoro jsem ho neviděl, jak byl malý. Katie ho ještě neviděla.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.

„Jsem Špunílek, skřítek,“ představil se.

„Já jsem…“

„…vím, kdo jsi. Aleonys o tobě mluvila,“ přerušil mně.

„A víš, kdo jsem já?“ ozvala se Katie.

„Ty jsi ta jeho přítulka s krásnými dlouhými vlasy,“ usmál se.

„S dlouhými vlasy?“ udivila se a podívala se přes rameno. „Páni, skutečně mám dlouhé vlasy svázané do copu.“

Zahleděl jsem se jí na záda a všiml si, že jsou mnohem delší než minule. „Ale má je delší?“

„Každý den, který zde tráví, se její vlasy prodlouží,“ vysvětlil Špunílek.

„To je nějaké kouzlo?“ zeptal jsem se.

„Ano, je to kouzlo. Když je pak uvolní z copu, může létat,“ prozradil Špunílek.

„Vážně?“ udivila se Katie. „Mám létající vlasy.“

„Líbí se ti ty Lagenárie?“ zeptal se jí Špunílek a seskočil dolů.

 

Ještě, že porost na této louce byl podobný mechu, jinak by zmizel v trávě jako nic. S podivem jsme slyšeli, co říká. Takový malý tvoreček a my slyšeli každé jeho slovo.

 

Vyrazil jsem ke Katie.

 

„Ano, jsou nádherné a krásně voní,“ odvětila.

„Jejich vůně je omamná,“ upozornil Špunílek.

„Já jen trochu.“

„Jestliže máš dobré srdce, tak nemusíš mít strach. Jejich vůně je omamná, ale i kouzelná, protože ten, kdo je smutný a má nějaké trápení tak se uzdraví,“ vysvětlil.

„To bychom potřebovali do našeho světa,“ pronesla Katie.

„Možná bychom jí mohli začít pěstovat,“ dodal jsem.

„Lagenárie potřebují lásku a čistou vodu. Všechno musí být vyvážené a to by ve vašem světě lidí nenašla.“

„Ale pomohlo by to uzdravit náš svět,“ snažila se Katie přesvědčit Špunílka o tom, že by ji lidí opravdu potřebovali.

„Lidé musí projevit sami zájem změnit se a vyléčit sebe, přírodu, celou planetu. Jedna kytka jim v tom nepomůže a oni…“

„…ale no tak Špunílku, to už by stačilo,“ přerušil ho jemný dívčí hlas. Byla to Aleonys.

„Vítej, Aleonys,“ pozdravili jsme jí s Katie současně.

„Jsem ráda, že vás opět vidím.“ Její úsměv zářil do všech stran.

Špunílek se chytil malého stonku právě rostoucí malé Lagenárie a sledoval rozhovor víly Aleonys s návštěvníky.

„Vidím, že máš delší vlasy, Katie,“ všimla si Aleonys.

„Ano, Špunílek mě na to upozornil, ani jsem netušila, co všechno se zde může stát,“ poznamenala Katie.

„Tento les je součástí světa Fantazie a zde je možné spousta věcí,“ usmála se Aleonys.

Skřítek se také usmíval.

„Dneska bych vám ráda ukázala Údolí radostných vzpomínek,“ řekla Aleonys a pohlédla na Špunílka.

„Mám se postarat o přepravu?“ zeptal se.

„Kdepak, Katie si může vyzkoušet kouzelnou moc svých vlasů,“ usmála se.

„A já poletím s tebou.“

„Ano, ty poletíš se mnou,“ upřesnila Aleonys.

„A já?“ ozval jsem se.

„Ty poletíš s Katie,“ dodala Aleonys.

„Wow,“ to zní zajímavě,“ usmál jsem se a pohlédl na Katie.

„Můžeme?“ zeptala se Aleonys.

„Ovšem,“ dodal jsem.

 

 

* *

 

Najednou Laeck ztichl.

 

„Co se stalo, Laecku?“ zeptal jsem se.

„Vzpomněl jsem si na maminku,“ odvětil.

„Brzy ji uvidíš.“

„A kdy?“

„Pozítří přijede a myslím, že se domluvíme na krátkých prázdninách.“

„Jako že pojedu domů?“ udivil se.

„Na pár dní.“

„Moc se těším.“

 

Ruth se otočila a ukázala na dvě holčičky, které mířili k nám. Jedna z nich byla moje Blue a druhá Layla.

 

„Můžeme si hrát s vámi?“ zeptala se Layla.

„My si nehrajem,“ odvětila pohotově Ruth.

„A co tady děláte?“

„Vyprávíme si příběh,“ odpověděl jsem.

„A o čem?“

„O říši Namo,“ doplnila Ruth.

„Můžeme taky, tati?!“ ozvala se Blue.

„Ovšem,“ usmál jsem se a posadil si Blue na klín.

„Tati?!“ pronesla udiveně Ruth. „Myslela jsem, že děti nemáte?!“

„Neměl jsem, ale teď mám tady Blue,“ pronesl jsem pyšně.

„Budu vyprávět druhou část, ano?!“ ozval se Laeck.

„Určitě,“ pokynul jsem a usmál se na Blue.

 

 

* *

 

…Katie si rozvázala cop a její vlasy se rozevlály jako by do nich právě zafoukal vítr.

 

„Teď se jich zespodu dotkni a pomysli, kam chceš letět,“ poradila Aleonys.

„Je to tak snadné?“ udivila se Katie.

„Ano, je to tak snadné,“

 

Katie se usmála, chytla mě za ruku a pomyslela, kam chceme letět. Najednou se vznesla. V ten samý moment se vznesla i víla Aleonys, které se držel kolem pasu maličký skřítek Špunílek. Vzlétli jsme nad palouk překrásných lagenárií a přes zelený porost malých stromků jsme vyrazili k Údolí radostných vzpomínek. První Aleonys se Špunílkem. Já s Katie jsme byli hned za nimi. Ani jsem nemohl v první moment pořádně dýchat, jak jsem byl vzrušený, že letím, že se vznáším tak vysoko nad zemí a mohu pozorovat nádhernou krajinu tohoto lesa. Míjeli jsme malé jezírko, kde se vyskytovaly nějaké drobné postavičky podobné Špunílkovi, ale nebyli to skřítkové. Byli to Liškouni – malé postavičky s hlavou lišky. To mi prolétlo hlavou. Jako by se mi to do ní někdo dostal. To byl možná Špunílek. Usmíval jsem se a kochal se výhledem ze shora. Byl to nádherný pocit. V první chvíli jsem měl strach, ale pak se strach vystřídal s pocitem nadšení. Mohl jsem všechno vidět ze shora. Kdy se mi tato příležitost naskytne, že?

 

Když jsme se po chvíli přiblížili ke skupině velkých kopců, Aleonys ukázala „Tam.“

 

Přelétli jsme kopce a Aleonys ukázala rukou k místu, kde se nacházel velký balvan. Na něm jsme přistáli. Hned vedle něho byl velký lopuchový list a na něm jsem uviděl dvě Roztomilky, jak odpočívají. Fialové berušky se třemi žlutými tečkami na krovkách. Jen tak se válely a užívaly si klid, který tady panoval. Nevyrušila je ani naše přítomnost. Překvapilo mě to.

 

„To se ani trochu nevylekaly?“ podivil jsem se.

„Proč by se lekali, proč by se báli. Nic jim tu nehrozí,“ poznamenala Aleonys.

Katie si mezi tím uvázala vlasy zpět do copu.

„A co Temnogoři nebo Iluziorové?“

„Temnogoři sem nechodí. Nic je tady nenaplňuje. Zde panuje láska a radost. Oni potřebují prostředí plné zloby a hněvu, to je vyživuje.“

„Ale na Iluziory jsme už narazili.“

„To jen protože hledali – TEBE.“

„Mně?“

„Chtějí zjistit, jakou máš moc, že se můžeš dostat do světa Fantazie.“

„Jak jsi to zjistila?“

„Zeptala jsem se matky Khnavar.“

„Minule jsme jim unikli.“

„Ano, unikli, ale pokusí se tě vyhledat znovu.“

„Vážně?“

„Zvědavost a touha po ovládnutí je větší než…“

„…než co?“ nevydržel jsem to a skočil jí do řeči. „Omlouvám se.“

„Dlouhý pobyt v Namo jim odebírá jejich sílu.“

„Takže jsou porazitelní?“

„Všechno je porazitelné, jen vědět jak.“

„Takže stačí je zdržet v Namo na určitou dobu a budou slabí.“

„To nikdo nezkoušel.“

„Je na čase to zkusit.“

„Jsi odvážný Laecku, ale jsi člověk a nevíš, jak funguje rovnováha tady ve Fantazii.“

„Rovnováha musí být i tady,“ dodal Špunílek.

„Tak mě napadá, proč jsem se sem vlastně dostal, mám nějaké poslání?“

„Ovšem,“ usmála se Aleonys.

„Znáš ho?“

„Znám jen část, ale jediný, kdo ho zná celé je Khnavar.“

„Matka.“

„Ano, naše matka,“ ozval se opět skřítek.

„Udržuje rovnováhu mezi všemi světy fantazie,“ poznamenala Aleonys.

„Taky bychom potřebovali někoho, kdo by udržoval rovnováhu v našem světě,“ pronesla Katie.

„Až lidé pochopí, že nejdůležitější je láska, tak i ve vašem světě nastane rovnováha,“ dodal Špunílek.

„Tak a dost mudrování,“ ukončila to Aleonys. „Teď, proč jsme zde.“

„Ano, to by mě také zajímalo,“ dodal jsem.

„Pojďte za mnou,“ zavelela Aleonys a opatrně sklouzla z balvanu na travnatý povrch. Všichni jsme jí následovali.

 

Teď jsme stáli na zemi. S Katie jsme se rozhlíželi po okolí. Opět jsme žasli nad tolika barevnými květinami a stromy. Celé údolí bylo však uzavřené mezi kopci. Což mě vedlo k otázce, kterou Aleonys odpověděla ještě dříve, než jsem se stačil zeptat. „Divíš se, proč je celé údolí schované mezi kopci?“

„Ano, chtěl jsem se na to zeptat,“ kývl jsem.

„Je to z toho důvodu, aby se zde uchovávalo co nejvíce vzpomínek. A jak to funguje? Vzpomínky se odrážejí mezi kopci a vytvářejí velkou neviditelnou bublinu. Zde se všechno uchovává,“ odvětila.

„A nehrozí žádné nebezpečí, že by někdo mohl vzpomínky vypustit ven?“

„Nehrozí, protože jsou pod ochranou matky Khnavar. Ani Temnogoři ani Iluziorové nemají takovou moc, že by se mohli zmocnit všech vzpomínek.“

„A proč jsme zde, povíš?“ ozvala se Katie.

„Zde se uchovávají radostné vzpomínky celé Fantazie i jiných světů,“ odvětila Aleonys.

„Tady?“ překvapilo mě to. „To se sem všechno vešlo?“

„Ano, vešlo. Zde to není ani o velikosti, ani o čase, ale na to už jsi přišel, když ses k nám dostal poprvé, že?“

„Ano,“ pousmál jsem se.

„A jsou zde i ošklivé vzpomínky?“ zeptala se Katie.

„Ty se uchovávají v Údolí smutných vzpomínek,“ odvětila.

„A to je kde?“

„Je to kus cesty tamtím směrem,“ ukázala.

„Tam musíme také?“

„Nemusíme, zde máš za úkol spojit své radostné vzpomínky s ostatními vzpomínkami.“

„To mi jako vezmete mé vzpomínky?“ vylekal jsem se.

„Kdepak, nevezmeme ti nic. Tvé vzpomínky jsou tvé a nikdo ti je nevezme. Chceme jenom, aby se spojili s těmi ostatními, co jsou zde.“

„A proč?“

„Odpověď je jednoduchá, protože jsi jeden z dalších ze světa lidí, kteří věří ve fantazii.“

„Další? Je nás více?“

„Samozřejmě, že je vás více, ale převážně z dětského světa. Mysl dospěláků je zhuštěná a zaplněná starostmi a problémy vašeho světa.“

„To se může přece změnit,“ dodala Katie.

„Ano, to se může změnit právě tím, až bude Údolí radostných vzpomínek dostatečně plné, jeho síla se přenese do světa lidí.“

„Bude to dobrodružství,“ dodal jsem s úsměvem.

„Tak půjdeme!“ pobídla nás Aleonys.

 

Pokynuli jsme hlavami a vyrazili za Aleonys, která vyrazila směrem k mohutnému sloupu uprostřed. Plni očekávání jsme kráčeli vedle sebe, Aleonys, Špunílek, Já a Katie.

 

Nad krajinou se prohnalo pár podivných létajících tvorů, kteří mě zaujali a s Katie jsme se na sebe usmáli.

„To jsou Dalagoni,“ zareagoval Špunílek, který si všiml našich pohledů.

„Jsou krásní,“ poznamenala Katie.

 

Netrvalo to dlouho a stanuli jsme před obřím sloupem. Všiml jsem si oválného kruhu s klikatým symbolem nad vstupem do sloupu.

 

„Co je to za symbol?“ zeptal jsem se.

„To je Propletenec – klíč,“ vysvětlila Aleonys.

„A jak to funguje?“ zeptala se Katie.

„Takto,“ ukázala.

 

Zvedla ruku a zamávala do nějakého rytmu a oválný kruh se odlepil od stěny a přiblížil se k Aleonys na úroveň jejích očí. V ten moment se před námi objevila postavička v dlouhém červeno žlutém plášti.

 

„Vítej, Aleonys,“ spustil mužíček.

„Vítej, Omniusi.“

 

Mužíček zvaný Omnio se postavil vedle Aleonys a prstem se dotkl symbolu. Klikatý symbol se vytvaroval v úhledné písmeno „K“ – tak mi to připadalo. V další moment se tmavý vstup prosvětlil a vnitřek se vyplnil zářivě modrým světlem. Na okamžik se v údolí setmělo, až jsem pohlédl k obloze, co se to stalo. Katie se také podívala a chytla mou ruku.

 

„Nemusíš se bát,“ upozornil Špunílek.

„Hm,“ špitla Katie.

„A co tě sem přivádí Aleonys?“ zeptal se Omnio.

„Přivádím člověka, který věří ve fantazii, aby nám předal své vzpomínky.“

„Vstupte tedy,“ ukázal rukou Omnio.

Aleonys ukázala na mě.

„Už tam mám jako jít?“ zeptal jsem se,

„Ano, vstup dovnitř.“

„Vždyť já nevím, co mám dělat.“

„Vejdi a předstup před mramorovou mísu. Dotkni se jí a pohlédni dovnitř,“ poradil Omnio.

„Neboj se,“ usmála se Aleonys. „Když jsi mluvil o Iluziorech, měl jsi více odvahy.“

„To jsem věděl, co mě čeká.“

„Zde se nemusíš vážně ničeho bát,“ snažila se mě uklidnit.

„To zvládneš,“ ozvala se Katie a pohladila mě po tváři.

 

To rozhodlo. To mi dodalo odvahy a vyrazil jsem ke vchodu. Před vstupem jsem se ještě jednou ohlédl a pak vkročil do prosvětleného prostoru. Zastavil jsem se před mramorovou mísou. Dotkl jsem se jí a pohlédl dovnitř. Tak jak bylo řečeno a čekal jsem, co se bude dít. V první moment bylo jen ticho. Pak jsem uslyšel jemné šumění, které přicházelo shůry. Nepodíval jsem se tam. Zpočátku to znělo jako vítr, ale později zvuk zesílil. Očekával jsem, že bude sílit, ale nestalo se tak. V mžiku to skončilo a rozezněl se nádherný tón, který mi vytvaroval úsměv na tváři. Pořád jsem koukal do mísy, když se na hladině začaly tvořit spirálky. Najednou jsem viděl před sebou část svých vzpomínek. Bylo to jako film, který se mi promítal před očima. Část mého života. První jízda na kole, hraní si na pískovišti, samomluva pod stromy. Počkat, já si tam povídám s nějakými malými…to jsou víly? Fíha, to je ono. Svět fantazie. Usmál jsem se, když jsem se najednou procitl někde poblíž velkého jezera. Stál jsem tam já, ještě jeden chlapec a jedna malá holčička, která si hrála s panenkou. Chtěl jsem na toho kluka promluvit, ale dělal, že mě nevidí. Pak se obraz přerušil a já se ocitl v lese, kde jsem se zrovna sbíral ze země. Mamka na mě křičela, abych byl opatrný. Gravitace, ano, měl jsem problémy s gravitací. Vstal jsem, a když jsem podruhé upadl, všiml jsem si, že jsem nezakopl úmyslně, ale že mi někdo podrazil nohu. Ležel jsem na zemi a viděl jsem, jak kolem mého obličeje proběhli dva skřítci. Smáli se a mávali. Viděl jsem je, slyšel jsem je. Obraz se znovu přerušil a já se ocitl v oslnivé záři. Nic jsem neviděl. Jen lesk a silné světlo, které mi nedovolovalo rozpoznat, kde jsem. Trvalo to celou věčnost. Myslel jsem, že to ani neskončí. Pak se náhle setmělo a nastalo opět ticho. Voda v míse zmrzla a mírný tlak mě vytlačoval ven. Je konec.

 

Chvíli jsem tam ještě stál, ale pak jsem se obrátil a vyrazil zpátky k Aleonys. Stojící Omnio stál vedle a usmíval se. „Další radostné vzpomínky od čisté duše.“

„Děkuji ti Omnio,“ poděkovala Aleonys a uklonila se. Já jsem mezitím došel ke Katie.

„Jaké to bylo?“ zeptala se.

„Neuvěřitelný,“ odvětil jsem.

„Jen kdyby věděl, jaký dar si sebou nese,“ zazněl hlas z dálky.

Otočil jsem se a hledal toho, kdo to řekl.

„Co se děje?“ zareagovala Katie.

„Jako kdybych slyšel nějaký hlas v dálce,“ odvětil jsem.

„Máš citlivější sluch,“ vyhrkl Špunílek.

„To jako doopravdy?“ udivil jsem se.

„Ano, to je odměna, že ses podělil o své vzpomínky s námi, s naším světem Fantazie. Budeš postupně přijímat i jiné vjemy intenzivněji. Je to odměna od matky Khnavar,“ vysvětlila Aleonys.

„A co Katie? Ta se může také, podělil o své vzpomínky?“ zeptal jsem se.

„Možná jindy, ano. Jestliže bude souhlasit. Dnes zůstane mísa Věčnosti zmrzlá,“ doplnil Omnio.

„Mám jednu otázku,“ podíval jsem se na Aleonys.

„A jakou?“

„Ztratím tuhle schopnost ve světě lidí?“

„Jestli ji budeš chtít mít, zůstane ti. Je to jako když věříš, že ve světě lidí existují jiné bytosti lidskému oku schované. Jsou tam s vámi, pomáhají vám. Existují. Jestliže si budeš přát je vidět, objeví se a uslyšíš, co říkají,“ odpověděla Aleonys.

„Opravdu?“ usmál jsem se.

„Ovšem.“

„Ale jsou tam i postavičky, které nám dělají zlomyslnosti, že?“

„Ano, ty tam jsou také. Jsou to skřítci Škodolíbci, Pitkové a ostružinoví Kornouti.“

„A proč nás zlobí?“

„Hrají si s vámi.“

„Vzpomínám si, že jsem jako menší pořád padal. Nepřipadalo mi to legrační.“

Aleonys se pousmála.

„Ano, to chápu, ale oni to za legraci považují a udržují vás v takovém tom hravém stavu, protože když vyrostete a stanou se z vás dospěláci, moc legrace s vámi už není.“

„To já nevím, jsem ještě kluk,“ usmál jsem se.

„Já se už s vámi rozloučím,“ ozval se Omnio. Uklonil se a zmizel.

 

Symbol se změnil do původní polohy a vrátil se do oválného kruhu.

 

„Je čas jít,“ řekla Aleonys.

„Vracíme se domů,“ dodal Špunílek.

„Můžeme,“ podotkla Aleonys a natáhla se po Špunílkovi.

„Letíme zase spolu,“ poznamenala Katie a s úsměvem na tváři si rozvázala cop. Její vlasy se znovu rozevlály jako při náporu jemného větru. Vznesli jsme se vzhůru a následovali Aleonys a Špunílka, který se opět držel jejího těla kolem pasu.

 

                                                        * * *

 

Po nějaké době jsme přistáli na louce plné kopretin. Červený květ s modrými listy. Velmi zvláštní kopretiny.

 

„Byl to neuvěřitelný zážitek a věřím, že až se vrátíme, zažijeme další zajímavé dobrodružství,“ pronesl jsem.

„Rozhodně se nevidíme naposledy,“ poznamenala Aleonys.

„Mějte světlo ve svém srdci,“ usmál se Špunílek a na rozloučenou nám zamával.

„My už také budeme muset,“ ozvala se Katie.

„Ano, vím,“ pousmála se Aleonys.

 

Její ruce se najednou spojily a na nich se objevila kytka se žlutým květem. Připomnělo mi to lotos, až na to že listy byly červené.

 

„Tohle si vezmi s sebou, Katie a dobře se o ní starej,“ předala Aleonys květinu do rukou Katie.

„Co je to za kytku?“

„To je harmonie a přinese do domu opět radost a lásku.“

Podíval jsem se zkoumavě, ale Katie jen pokrčila obočím. „Pak ti to vysvětlím.“

 

Zakroutil jsem očima.

 

„Budu se těšit na příště,“ pousmála se Aleonys a roztáhla křidélka. Vznesla se a během chvilky zmizela za stromem s lesklými listy.  

 

Já se podíval na Katie a ta okamžitě věděla, co bude následovat. Chytla mě za ruku a zavřela oči. Ocitli jsme se před mostem blízko naší skrýše a chladný vánek nás přivedl do studené reality podzimního počasí. Katie opatrně držela v jedné ruce květ harmonie, který dostala od Aleonys. Už měla plán, jak si napustí mísu vodou a vloží ho tam. A bude o něho dobře pečovat, jak jí Aleonys poradila…

 

A dej k ní nějaké krystaly…

 

                                                        * * *

 

Než jsme se rozloučili u cesty k jejímu domu, zeptal jsem se.

„Můžeš mi vysvětlit to s tou kytkou?“

„Myslíš harmonie?“

„Ovšem,“ odvětil jsem.

„Aleonys poznala, co mě uvnitř trápí.“

„A co to je?“ moje zvědavost rostla.

„V poslední době si moji rodiče moc nerozumění a hádají se.“

„Podívala se do tvého srdce a poznala to.“

„Určitě to poznala.“

„Vždyť je to víla,“ poznamenal jsem, jako kdybych věděl, co všechno víly umí.

 

Usmála se.

 

„Už jsi skoro doma, Katie.“

„Měj se Laecku, uvidíme se brzo.“

„Ovšem,“ znovu jsem se usmál a rozloučil se s ní.

 

 

* *

 

Když Laeck opět zmlknul. Nastalo takové ticho, že by bylo slyšet i špendlík, kdyby dopadl na zem. Všimnul jsem si, že jeho příběh poslouchaly i jiné děti.

 

Okamžik ticha přerušil potlesk.

 

„Bylo to moc hezké,“ pronesla holčička stojící vedle tleskajícího chlapečka. Holčička se jmenovala Clency a ten tleskající chlapeček byl Edwin Greenhorn.

 

 

Je až neuvěřitelné, kam může sahat obyčejná dětská fantazie. Někdy mám však pocit, že to není jen fantazie. A někteří z nás, obzvláště pak děti, jako by byly schopné otevřít cesty do jiných světů. Co když je právě Laeckův příběh o tom, jak projít do jiného světa?

 

Existence paralelních světů se tak může zdát, jako velmi pravděpodobná…

 

 

* * *

 

Když Laeck skončil se svým vyprávěním, odešel jsem s Blue do jejího pokojíku. Byla to však ona, která mě pobídla, abych tam s ní šel. Chtěla mi něco ukázat, s něčím se pochlubit. Prý nakreslila obrázek. Pro mě. Chtěla, abych si ho dal do své pracovny. Byl jsem rozhodně zvědavý.

 

„Tady,“ ukázala mi obrázek položený na jejím stolečku.

 

Vzal jsem ho do ruky a posadil se na její postýlku. Podívala se na mě. „Líbí?“

„Ovšem. Je to moc krásné.“

„Jsem ráda, že se ti to líbí.“

„Moc líbí,“ usmál jsem se a cítil, jak mi pomalu vlhnou oči. Její obrázek mě dojal. A s tím jsem nemohl udělat nic. Jen to upřímně přijmout.

 

V jejím věku moc dětí malovat neumí a Blue nakreslila obrázek, který by nedokázaly namalovat některé šestileté děti. Byla opravdu zvláštní. Jedinečná.

 

* * *

 

Uvědomil jsem si, že návrat Ronnie v podobě Blue je pro mě opravdovým požehnání. Vděčnost se nedala popsat slovy. Na jejím obrázku bylo nakreslené, jak se zřejmě představuje svůj život. Život se mnou. Vánoční stromek. Spokojená rodina. Já, Blue a žena, která vypadala jako sestra Amy.

 

To znamená, že si sestru Amy oblíbila.

 

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička