DRUHÉ NEBE – kapitola 11-12


19. února 2017, autor Danny Jé,



 

 

 

 

                           Kapitola 11

 

 

 

[Bradford 2005]

 

 

Poslední půl rok uběhl velmi rychle. Když jsem provedl takové malé shrnutí na konci dubna, uvědomil jsem si, kolik se toho stalo. Doktor Bonner se rozhodl odejít z Child´s Hope a na jeho místo přišel doktor James Silverhorn. Při prvním setkání jsem z něho měl velmi příjemný pocit. Rozhodně lepší než z doktora Bonnera. Den poté jsme byli svědci neuvěřitelného uzdravení dvou pacientů; Ruth Madrowsové a Jima Browna, kteří opustili Child´s Hope krátce před vánocemi. Dokonce jsem měl vlhké oči, když jsme se loučili. Místo nich jsme přijali tři nové pacienty. Tonyho Brakea, Kim Sadleyovou a Eda Corthyho. Moje malá Blue mi začala říkat „tati“ a svými obrázky naznačila, jak by si představovala svůj život. První vánoce s ní byly jedny z mých nejkrásnějších za posledních pět let. Před měsícem jsme oslavily její páté narozeniny. Udělali jsme malou oslavu na klinice.  Bylo to moc hezké a děti se opravdu bavily. Smích a radost ovládly zdejší společenskou místnost…

 

 

Začalo jaro, všechno rozkvétalo. Viděl jsem jak je Blue šťastná. Dlouho jsem už nepociťoval takový nádherný pocit uvnitř svého srdce. Chtěl jsem, aby to trvalo navěky, ale nic netrvá věčně. Znovu se objevily případy, které přicházely ze světa za našimi hranicemi. Padlí andělé se znovu pokusili prolomit mysl jednoho z našich malých pacientů. První případ se objevil před čtyřmi dny. Všudypřítomná sestra Amy vše zachránila. Druhý případ se objevil včera. Chlapec bohužel zemřel. Nedalo se nic dělat. Byli jsme tak bezmocní. Rozhodl jsem se, že si budu muset se sestrou Amy o tom popovídat.

 

Potkali jsme se ten den na chodbě. Tušila, že to přijde a proto, když jsem jí pozval k sobě do pracovny, nenamítala.

 

„Vím, že chcete se mnou mluvit,“ promluvila první.

„Potřebuji některé věci vysvětlit.“

„Pojďme tedy,“ pobídla mne.

 

Pokynul jsem hlavou a ukázal rukou směrem k mé pracovně.

 

 

* * *

 

Vstoupili jsme do mé pracovny.

 

„Posaďte se, prosím,“ ukázal jsem na pohovku.

„Ale já nejsem pacient,“ pronesla s úsměvem na tváři.

„Je to nejpohodlnější místo v této místnosti,“ vysvětil jsem.

„Eliv se vrátila,“ vyhrkla.

„Má to něco společného s Erikem Robeetsonem?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„Jak to?“

„Eliv už s nimi byla v kontaktu a je…ehm, nevím, jak to říci nejšetrněji. Je poznamenaná.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že mezi ní a druhým světem existuje určité spojení. Neznamená to, že je nakloněna k temnotě, doktore,“ pozvedla prst, když si všimla mého výrazu. „Nelze vyloučit, že by temnotě nemohla nikdy propadnout, ale andělé strážní nad ní bdí, takže je to dost nepravděpodobné.“

„Je možné, že našli jinou duši a využili toho?“

„Říkala jsem, že se o to pokusí znovu.“

„Myslíte, že v Child´s Hope budou děti v bezpečí?“

„Child´s Hope je jako svatyně a oni to moc dobře vědí. Budou se o to pokoušet, ale jsme pod ochranou…,“ odvětila a ukázala směrem nahoru. „…andělského světla.“

„Z pohledu nezasvěceného, to vypadlo, přirozeně.“

„Z tohoto pohledu ano.“

„U prvního případu jsme malého Rowana zachránili, ale u Erika Robeetsona jsme selhali.“

„Nebylo to selhání.“

„A jak byste to nazvala,“ poznamenal jsem.

 

Cítil jsem pocit viny, ale neměl bych.

 

„Doktore, nemůžeme zachránit celý svět, to prostě nejde. Child´s Hope je svatyně pro nemocné děti, ale takovýchto svatyň je na světě spousty. Podívejte se na to z pohledu duše. Byl to její čas. Čas duše, která musela odejít.“

„Kdybych to věděl dopředu, možná…“

„…co byste udělal?“ přerušila mě. „Choval byste k tomu chlapci větší náklonost nebo byste se snažil odvrátit nevyhnutelné. Z pohledu „otce“ to teď vidíte jinak. Snažíme se pro děti udělat hodně a jejich upřímná láska, která z nich vychází je to, co z Child´s Hope dělá místo radosti.“

„Chcete mi říct, že tato klinika je pod ochranou dětské lásky?“ mávl jsem rukou do stran.

„Samozřejmě. Je to láska, která nedovolí proniknout padlím andělům do srdcí našim malým pacientům…“

„…a Erik?“

„V lidském těle jsou plní emocí, pocitů a mnohdy se nechají ovlivnit naším světem. A ne u všech dětí je láska tak silná, že by mohla odrazit útok padlých andělů. I když si myslíme, že všechny děti jsou plné lásky, tak v sobě skrývají strach, smutek, vztek, lítost, pocit beznaděje,“ odpověděla.

„Proto se snažíme naším přístupem vytvářet prostředí plné porozumění a lásky,“ podotkl jsem.

„To je dobře,“ pousmála se.

„Co říkáte na nového doktora Silverhorna?“ nasměroval jsem téma jiným směrem.

„Doktora Silverhorna?“

„Ano,“ kývl jsem a netrpělivě očekával její odpověď.

„Setkala jsem se s ním,“ odvětila vyhýbavě.

 

Poznal jsem to.

 

„Proč se té odpovědi vyhýbáte?“

„Znám ho krátce, abych vám mohla říct, jestli je to dobrý lékař.“

„Rozhodně lepší než Bonner,“ podotkl jsem.

„Doktor Bonner byl lékař, který vycházel z učení a poznatků ověřených metod.“

„Neměl jsem ho rád.“

„Ano, to vím,“ pousmála se. „Myslím, že to věděl každý na klinice.“

 

Smích jí z tváře nezmizel.

 

„Proto ten úsměv?“

„Byla to jen otázka času, kdo z koho. Ale vzhledem k tomu, že doktor Bonner měl mnohem větší ambice dosáhnout většího postu než vy, tak odešel.“

„Bylo to špatně?“

„Definujte slovo špatně,“ pobídla mě.

„Ehm, zaskočila jste mě.“

„Kdysi dávno jsem četla knihu: Není špatně a není dobře, tam autorka zmiňovala myšlenku, co je dobře a co je špatně.“

„Kdo napsal tu knihu?“

„Tak to už si nepamatuji. Tato kniha byla rozdělena do čtyř kapitol a v každé z nich byla rozvinuta myšlenka, co je dobře a co je špatně. V jedné kapitole přišla s myšlenkou, že dobré se tvoří ve špatném a naopak.“

„Hodně zvláštní myšlenka,“ poznamenal jsem.

„Ano, také jsem obzvláště tuto kapitolu četla vícekrát a snažila se pochopit, co tím chtěla autorka říct.“

„A přišla jste na to?“

„Ne,“ pousmála jsem se.

„Zmínila jste, že jste tu knihu četla kdysi dávno. Jak dlouhá doba to byla?“

„Asi tak osm let,“ odvětila.

„Tak to vám bylo tak…dvacet pět, dvacet sedm?“

„Dvacet pět.“

„Zajímala jste se o takovou literaturu?“

„Já se zajímala o spoustu věcí, ale filozofie a duchovní směry mě zajímali nejvíce.“

„To nebyl, ale důvod, že jste se ocitla zde, že“

„Tomu předcházelo studium.“

 

Pousmál jsem se.

 

„Později.“

„Jak později? Nějak se ztrácím, co jste teď řekla.“

„Pak jsem měla nehodu. Byla jsem skoro týden v bezvědomí,“ svěřila se.

„To jsem nevěděl. Mohu vědět, co se vám stalo?“

„Měla jsem nehodu na kole,“ odvětila a pokračovala. „Jezdila jsem každý víkend v Peel Parku a jednou jsem nezvládla zatáčku. Přední kolo mi sklouzlo po písku a já zahučela do křoví. Při mé smůle jsem narazila hlavou do sloupku. Nicméně jsem měla štěstí, že zde chodí poměrně spousta lidí. Někdo to viděl a zavolali záchranku. Tím mě zachránili.“

„Víte, kdo vám tu záchranku zavolal?“

„Ne. Bohužel jsem nezjistila, kdo to byl,“ odvětila. „Když jsem se probrala z bezvědomí, tak jsem měla především starosti sama se sebou. Moc se v té době událo a …“

„…v té době? Myslíte v bezvědomí?“

„Ano.“

„Sny, jiné stavy mimo tělo?“

„Přesně tak.“

„Zřejmě pak jste začala uvažovat o tom, co děláte teď, že?

„Ano, rozhodla jsem se, že si udělám zdravotnickou školu.“

„A poté Child´s Hope,“ dodal jsem.

„Ne. Ještě před Child´s Hope, jsem si našla pečovatelský dům pro seniory, poblíž Manchesteru. Až tam jsem se dozvěděla o Child´s Hope.“

„V domově důchodců?“

„Jedna paní zde měla vnuka.“

„Jak se jmenoval?“

„Peter Garthner, ale toho neznáte. To jste tu ještě nepracoval.“

„Mohu být ještě zvědavý?“

„Co byste chtěl vědět?“

„Mám své poslání, tak jako vy. Prožil jsem něco, co mě samozřejmě změnilo…“

„…otevřelo mysl,“ dodala.

„Dobře, nebo tak. Měla jste podobný zážitek?“

„Ovšem. Nic se neděje náhodou a každý prožitek je člověku vložen záměrně.“

„…to vám někdo řekl nebo jste na to přišla sama?“

„Není důležité, kdo nebo, jak se nám to stalo, ale proč. Vždycky bychom se měli ptát sami sebe, proč. Někdy neznáme odpověď hned, ale rozhodně nás to bude nutit k hledání, pátrání a pochopení celého kontextu. Kontextu dění.“

„V tom, co jsem prožil, jsem se dostal někam mezi anděly a bylo to neuvěřitelné…“

„…Ronnie, že?“

„Ano.“

„Její duše je v Blue.“

„Takže víte také proč?!“

„Samozřejmě, že to vím. Bude vás následovat v tom, co děláte,“ odpověděla, tak jistě jako by znala celé pozadí – kontext dění.

„Jste druhý člověk, kdo to ví,“ prozradil jsem.

„Stalo se tak z dobrého důvodu.“

„A to vaše probuzení, Amy?“

„Hm,“ špitla s úsměvem na rtech. „Hezky řečeno: Probuzení.“

„A není to tak?!“

„Ano.“

 

Sestra Amy si učísla vlasy a začala vyprávět svůj příběh…

 

 

* *

 

 

…stála jsem v zámecké zahradě. Byla jsem muž a čekala jsem na příchod zřejmě někoho známého, milého. Byla to královna Markéta z Anjou. Na nádvoří se chystal k odjezdu hrabě z Devonu. Poznal jsem to podle zeleného erbu na kočáru. Markéta přicházela v doprovodu své služebné Lognés. Když jsi všimla, že tam stojím sám bez svého pobočníka, otočila se na ní a poslala ji zpět.

 

„Jste tu brzo, vévodo ze Somersetu,“ pronesla zdvořile. Když pak přišla blíž a Edmund Beaufort, vévoda ze Somersetu se poklonil, usmála se. „Jsem ráda, že jste přišel, Beauforte.“

„Musel jsem vás znovu vidět, má paní,“ pronesl jsem.

„Můj milý Beauforte, vaše přítomnost mi vždycky připomene, že láska nezná hranic,“ pronesla.

„Myšlenky na vás mě v Toweru držely při životě, má královno.“

„Také jsem na vás myslela, Beauforte.“

 

Překvapila mě.

 

„Netušil jsem, výsosti, že…“

„…že by královna mohla projevit náklonnost k jinému muži?“ přerušila mě.

„Ano, má paní.“

„Jste člověk, na kterého se mohu spolehnout. Můj přítel.“

„Děkuji, má paní,“ usmál jsem se.

 

Potěšilo mě to.

 

Přesto jsem intimní náklonnost chtěl odmítnout. „Už se to nebude opakovat.“

„Nelíbím se vám snad,“ pronesla a chytla mě za ruku.

 

Mé oči sledovaly každý kout zahrady, aby se nikdo nedíval.

 

„Líbíte se mi moc, paní, ale nemohu vás vystavit takovému nebezpečí,“ vysvětlil jsem.

„Rozumím, řekla a ukázala na opuštěnou lavičku. „Pojďme si sednout,“ pobídla mě.

 

Když jsme dorazili na místo, chytla mě nenápadně za ruku a vtáhla do zarostlého porostu.

 

„Tohle je moje milované místo,“ pronesla.

 

Měla pravdu. Byl to sice malý kousek prostoru uprostřed této zahrady, ale jeho vlídné prostředí na mě zapůsobilo.

 

„Tiché a tajné místo,“ podotkl jsem.

„Není sem vidět,“ dodala a ukázala rukou kolem. Pak se znovu chytla mé ruky.

 

Už jsem neucukl a svou druhou rukou jsem ji chytl kolem pasu. Naše rty se setkaly a já znovu ucítil ten jemný dotek jejích úst. Cítil jsem, jak ve mně stoupá vzrušení. Její polibky, rty hořely touhou a vášeň, která proházela mnou byla cítit i z ní. Její krk byl horký. Až jsem cítil tep jejího srdce.

 

„Nemohu zapomenout, Beauforte…,“ pošeptala mi do ucha. „…nemohu zapomenout, jak jste se mě zmocnil a já…já…jsem se vám odevzdala. Ani bych se možná neměla přiznat k tomu, že jsem takovou vášeň nikdy nezažila.“

„Má paní,“ vzdychl jsem.

„Ale důvod, proč jsem vás sem dneska pozvala je takový, že si musíme promluvit o politické situaci v naší zemi,“ pronesla.

„Samozřejmě, má paní.“

„Když jsme s Francouzi prohráli bitvu u Castellione a v moci nám zůstalo Calais, měli bychom se zbavit Yorků jednou provždy.“

„Richard z Yorku.“

„Ano. Je to zrádce a proto ho musíme obvinit ze zrady.“

„Co mám udělat, má paní?“

„Jak hodně loajální je váš pobočník Nalls?“

„Co máte přímo na mysli?“

„Za týdne odjíždí Richard do Warwicku, ke svému spojenci Richardu Neville, hraběti z Warwicku…“

„…a mohlo by se mu při cestě něco stát, že?“

 

Pochopil jsem ji.

 

„Ano, můj milý Beauforte,“ pousmála se a políbila mě.

 

 

Chvíli jsme zůstali v objetí. Vnímal jsem její doteky rukou na své tváři…

 

* * *

 

Když jsem se rozloučil s královnou, vyrazil jsem na druhou stranu zámecké zahrady. Tam jsem uviděl svého pobočníka Christana Nallse v objetí nějaké dívky. Byla otočená zády, neviděl jsem kdo to je. Pak se otočili a já poznal, že to je Lognés, služebná královny.

 

„Nallsi!“ zakřičel jsem.

 

Mladý pár se okamžitě rozdělil. Lognés prchla do uličky a Nalls se otočil ke mně. „Ano, pane?!“

„Vyrážíme,“ ukázal jsem rukou ke koním.

„Ano, pane,“ ozval se znovu mladý pobočník a připojil se ke mně.

„Jak dlouho?“ spustil jsem.

„Jak to myslíte, pane?“

„Jak dlouho se scházíte?“

„Asi měsíc, ale jestli je to problém, ukončím to, pane.“

„Nevadí mi to,“ poznamenal jsem.

„Děkuji, pane,“ poděkoval.

 

Chtěl něco říct, ale přerušil jsem ho zvednutím své pravice.

 

„Hrabě z Devonu zde byl?“

„Znepokojuje vás to, pane?“

„Ještě si nejsem jistý, ale rozhodně bych rád věděl, co zde dělal,“ lehce jsem naznačil.

„Rozumím, pane. Zkusím to zjistit přes Lognés.“

„Děkuji,“ pousmál jsem se.

„Pane?!“

„Ano, Nallsi.“

„Ještě jedná taková malá zvláštnost.“

„Jaká?“

„Lognés má sestřenici, jmenuje se Elvíra a trochu si pohrává s magií, zázračnými bylinami a s duchy.“

„S duchy? Snad tomu nevěříš?“

„Říkala, že se chystá válka.“

„Pořád jsou války, Nallsi.“

„Tohle bude válka mezi Lancestery a Yorky.“

 

Zastavil jsem se a podíval se na něho.

 

„To by znamenalo, že se nám podaří zabít Richarda z Yorku,“ pomyslel jsem si.

„Pane?!“

„Ano, Nallsi?!“

„Je to pravda?“

„To se uvidí,“ pousmál jsem se a rukou ukázal ke koním, kde stál zbytek družiny připraven k odjezdu.

 

 

[…V tu dobu jsem neměl ani tušení, že má budoucnost se bude odvíjet trochu jinak. Ne vždy se naše budoucnost odvíjí podle vlastních představ…]

 

 

* * *

 

Večer jsme dorazili na můj hrad v Somerset.

 

Pobočník Nalls se postaral o koně a já se odebral pozdravit svou choť Eleonor. Poté jsem se odebral do malého sálu, kde jsem povečeřel. Mé představy o klidném večeru však přerušil opět můj pobočník.

 

„Můj pane,“ ozval se jeho hlas. Uklonil se.

„Co mi chceš, Nallsi?“

„Mohl bych s vámi mluvit o samotě?“

„Je to důležité?“

„Ano.“

„O co jde?“

„Elvíra,“ odvětil.

„Povídej,“ pobídl jsem ho.

„Hrozí vám nebezpečí.“

„A jaké?“

„Ta válka.“

„Ještě k žádné nedošlo.“

„Ale dojde, můj pane. Lognés se svěřila, že spolu chodíme a Elvíra jí řekla, že král Jindřich vytáhne do boje proti Yorkům.“

„Sám?“

„Ne. S vámi.“

„A jak to dopadlo?“

„Budete zabit, můj pane.“

„Yorkové vyhrají?“

„Tuhle bitvu ano.“

„Chceš mi říct, že bude další bitva?“

„Elvíra, říkala, že ano.“

„Musíme povolat tedy povolat posily a připravit se na válku,“ pronesl jsem.

„Pane, vy mě neposloucháte. Nemůžete se zúčastnit té bitvy, zabijí vás.“

„Když budeme mít více spojenců, porazíme je,“ nedbal jsem jeho obav. Mé smysly byly zastíněny myšlenkou na vítězství.

 

Prošel jsem k oknu a podíval se do dálky.

 

„Po této bitvě se zbavíme Yorků jednou provždy,“ neudržel jsem v sobě nadšení.

„Obávám se, že se toho nedožiji,“ šeptl Nalls.

„Ale no tak Nallsi. Žádný strachy. Zítra vyrazíme za Jindřichem Percym, hrabětem z Northumberlandu a požádám ho o spojenectví proti Richardovi.“

„Ano, pane,“ pokynul Nalls hlavou.

„Jestli je to vše, už můžeš jít,“ vybídl jsem ho k odchodu.

„Dobře, pane. Rozumím, zítra ráno budou připravené koně na cestu do Northumberlandu.

 

Když můj pobočník odešel, vrátil jsem se ke stolu a napil se vína.

 

„Těším se na vítězství,“ pronesl jsem na ležícího loveckého ohaře, který se válel pod stolem a čekal, co odpadne.

 

 

* * *

 

Druhý den jsem odjel s menší družinou za Jindřichem Percym, hrabětem z Northumberlandu. Vysvětlil jsem mu svůj zámysl. Přislíbil svou účast, protože sám neměl Yorky také rád. Poté jsem informoval krále Jindřicha, kterého už na celou věc připravila jeho žena Markéta z Anjou. Po dobu jeho nemoci se snažila připravit plán, jak odstranit Richarda, vévodu z Yorku, aby se nestal králem. Povedlo se. Pro tentokrát ano. Přednesla králi Jindřichovi důkazy o Richardově zradě vůči králi. Polovina věci byla samozřejmě vymyšlená, aby to mělo větší váhu. Jindřich nechal Richarda povolat. Rozhodl se, že ho uvězní do Toweru. Richard se však dozvěděl, co král chystá a prchl do Warwicku, kde se spojil s Richardem Nevillem, hrabětem z Warwicku. Shromáždili vojsko a utkali se u St. Albans s královým vojskem, v čele Beaufortem, vévodou ze Somersetu, Jindřichem Percym, hrabětem z Northumberlandu a dalším spojenci.

 

Bitva začala 22. května 1455 ve městě St. Albans necelých čtyřicet kilometrů na sever od Londýna. Zaujali jsme obranné postavení kolem Tonmand Ditch. Část mého vojska, pak obsadila hradby v okolí Shropshire Lane. Yorkové si utábořili u Keyfieldu. Nastalo vyjednávání, což mě zarazilo. Nesouhlasil jsem s vyjednáváním a chtěl jsem bojovat. Král Jindřich byl však jiného názoru a očekával, že se s Richardem dohodne. Ale kdo by stál o dohodu, když mu hrozilo vězení. Proto nečekaně zaútočil. To nás sice překvapilo, ale díky barikádám v úzkých ulicích jsme nedali Yorkům šanci. Utrpěli velké ztráty. To je však neodradilo. Richard Neville, hrabě z Warwicku nečekaně se svým vojskem prošel ulicemi v nestřeženém území. Znenadání se objevili na Market Square a zaútočil na Jindřichovo vojsko. Při druhém pokusu o vyjednávání jsem se přesunul z hradeb se svými muži blíž k Jindřichovi. Warwick nás však zaskočil a přinutil nás k ústupu. V ten moment, kdy se odehrála ohromná řež, jsem si vzpomněl na slova mého pobočníka, „Nemůžete se zúčastnit té bitvy, zabijí vás.“ Bylo však pozdě. Ustupovali jsme a naši muži padali k zemi. Snažil jsem se jim dodat více sebevědomí, ale tlak Warwickova vojska byl silný. Když se přiblížil Warwick, až ke mně, snažil jsem se mu vzdorovat. Jeho meč mě však dvakrát zasáhl. Upadl jsem z koně. Cítil jsem bolest v hrudi. Prostupoval mnou chlad.

 

Umírám…

 

Procitl jsem. Otevřel oči a rozhlédl se kolem. Stál jsem uprostřed prázdné ulice. Nikde nikdo, ani živáčka. Kde to jsem? Co se to děje? Už jsem se chystal udělat první krok, když se objevili na konci ulice vojáci. Vlajka s povědomým erbem. Žluté, červené a bílé motivy. Byl to Warwick.

 

„Kde jsou moji muži?!“ vykřikl jsem a otočil se za sebe. Nikdo tam nebyl jenom já. „Kde to jsem?“

 

Otočil jsem zpátky a zmateně začal pobíhat.

 

„Kde mám svůj meč? Jak se mám bránit?“ vyhrkl jsem. Bylo to však marné. Nikdo mě neslyšel. A Warwickovy vojáci se blíží.

 

 

* * *

 

Stál jsem odhodlaný vykročit smrti vstříc.

 

Vojáci se blížili. Pět metrů, tři metry, jeden metr. Zakřičel jsem. Když jsem neucítil žádný náraz, otevřel jsem oči. Oh! Co se to děje? Viděl jsem, jak Warwickova družina mnou projela. Pak jsem uslyšel, jak jeden vykřikl: „Utíkají z města!“

 

„My jsme prohráli?“ udivil jsem se. „Ne, to není možné!“ vykřikl jsem a rozeběhl se za nimi.

 

Když jsem doběhal na náměstí. Stálo tam několik vojáků, šlechticů. Král. Král? Ano, mezi nimi byl i král. I Richard z Yorku. Mířil na krále mečem a mluvil něco o porážce. Zastavil jsem se u první řady vojáků a snažil se dostat ke králi. Divil jsem se, jak jednoduché to je. Nikdo mě nevidí. Jak je to možné? Zrovna se otočil jeden z vojáků a sundával si přilbu, když jsem myslel, že je po mně. Sejmul ji a trefil mě přímo do hlavy. Nic. Přilba mnou projela jako bych byl jenom stín. Podíval jsem se na sebe a couvl o kus dál. Střetl jsem se s vojákem. Normálně bych do něho vrazil, ale teď jsem jím prošel na druhou stranu. Voják se zarazil, ale neměl ani nejmenší potuchy, co se to stalo. Další voják s nadšením pozoroval, jak Richard, vévoda z Yorku právě nařizuje svým mužům, aby krále odvedli. Chtěl jsem vykřiknout, ale tušil jsem, že to nebude nic platné, když jsem jenom stín. Co se to stalo a kde je vůbec moje tělo? Byl jsem zmatený, i když jsem pomalu začal chápat, co se stalo. Manželky bratranec znal jednoho léčitele, který hovořil o tom, jak viděl stíny-duchy. Možná jsem ten jeden z nich. Sklonil jsem hlavu a vrátil se zpět k uličce, kde jsem stál, než jsem potkal Warwickovy vojáky. Možná tam se dozvím, co se stalo.

 

Pomalými kroky jsem došel na místo, kde jsem procitl. S podivem jsem si to pamatoval dobře. Na zemi byl dokonce i nějaký fosforeskující kruh. Ten jsem tam předtím neviděl. Jakmile jsem se k němu přiblížil, vtáhlo mě to do sebe, aniž bych se zmohl na odpor. Vsttt!!!

 

 

* * *

 

Když jsem otevřela oči, stála jsem na zelené louce…

 

„Je tohle posmrtný život?“ zeptala jsem se. Když mi nikdo neodpověděl .Vykřikla jsem.

 

Nikdo mi opět neodpověděl.

 

Poté mě obklopila lítost. Možná to bylo z toho, že jsem zůstala sama na neznámém místě. Uvědomila jsem si, jak špatný a vypočítavý člověk jsem byl a v hloubi duši jsem zatoužila to odčinit, napravit to. Být nějak užitečný někomu, všem…

 

Moje upřímná zpověď přivolala anděla, který se mě zeptal, jestli jsem myslela upřímně vše, co jsem řekla.

 

„Ano, myslela jsem to upřímně,“ odvětila jsem.

„Dostaneš šanci,“ řekl a zmizel.

 

Otáčela jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Po nějaké době se v oslnivém světle ukázal vysoký anděl s roztaženými křídly.

 

Byla jsem v nebi. O tom nebylo pochyb.

 

„Vrať se nyní na Zemi a pomáhej lidem, kteří tvou pomoc budou potřebovat. S láskou a pokorou přijmi následující. Symboly tě navedou…,“ pronesl a zmizel.

 

 

* *

 

„Pak jsem se probudila. Dostala jsem znovu svůj život,“ usmála se.

„A to…ehm, jak to říci…“

„…neuvěřitelný?“

„Ano,“ pokynul jsem hlavou. „Dostala jsi šanci.“

„Když jsem se probudila, sami doktoři byli překvapení, že jsem se zotavila tak rychle. Další měsíc jsem hledala symboly. Čísla, slova, sny. Jako nápovědy, které přicházely shůry. To všechno mě nasměrovalo, až sem.“

„Jsem rád, že jste zde, Amy,“ pronesl jsem a položil jsi ruku na její odpočívající ruce.

 

Podívala se na mě pohledem vyjadřující blaženost.

 

„I když nemůžeme zachránit celý svět, proč se nepokusit o záchranu těch, kteří potřebují nejvíc, že?“ poznamenal jsem a postavil se.

„Souhlasím, doktore Leetchi,“ usmála se a vyrazila ke dveřím.

 

 

* * *

 

Ještě než odešla, poděkoval jsem jí za upřímnost, kterou mě obdařila. Její úsměv byl dostatečnou odpovědí…

 

 

 

 

 

 

 

 

                           Kapitola 12

 

 

 

Bylo pondělí a to jsem zahájil vizitou všech pacientů Child´s Hope. Ještě předtím mě k sobě zavolal profesor Thompson.

 

 

„Dobré ráno, doktore Leetchi,“ pozdravil mě profesor, sotva jsem vstoupil do dveří.

„Dobré ráno, profesore,“ pousmál jsem se. „Co se děje, že jste chtěl se mnou mluvit?“

„Vím, že máme za půl hodiny vizitu, ale mám tu jednu telefonickou nabídku a chtěl bych se s vámi poradit,“ odvětil.

„Dobře. O co jde?“

 

Profesor se podíval na stůl a na mě. Ještě dvakrát to opakoval. Pak promluvil.

 

„Volal mi doktor Rickmann z Londýna. Ptal se mě na volné místo u nás v Child´s Hope…“

„…potřebuje si u nás odpočinout?“ poznamenal jsem s úsměvem na tváři.

„To samozřejmě ne…,“ pousmál se a pokračoval. „…požádal mě o hospitalizaci dvanáctiletého mladíka.“

„A chcete znát můj názor, že?“

„Ano.“

„Tak mi o něm povězte,“ vybídl jsem ho.

„Chlapec se jmenuje Nadir Fortén.“

„Angličan?“

 „Ne. Chlapec ani neumí anglicky. Pochází ze Sýrie.“

„Aha, to je docela problém.“

„Neslíbil jsem nic. Řekl jsem, že mu zavolám. Kdybychom se rozhodli, že chlapce přijmeme.“

„A jeho rodiče?“

„Jeho praví rodiče zahynuli při nepokojích, když byl ještě nemluvně. Má adoptivní rodiče.“

„Ještě zajímavější.“

„Adoptivní otec je kanadský businessman a jeho manželka je učitelka,“ doplnil.

„Takže má kanadské zvyky?“

„Ne. Rodiče konvertovali k islámu. Žijí v Sýrii.“

„A jak přišli na Child´s Hope?“

„Od doktora Rickmanna. Chlapcův otec oslovil Londýn a Paříž. Doktor Rickmann mu o nás řekl.“

„Doktore, Leetchi. Jestli nesouhlasíte…“

 

Svůj pohled jsem vrátil k profesoru Thomsonovi. Zastavil se.

 

„Problém je řeč. Komunikace s ním by byla velmi komplikovaná,“ poznamenal jsem.

„Ano, to vím.“

„Udivuje mě, že neumí anglicky, když jsou jeho rodiče z Kanady,“ udivil jsem se.

„Forténovi pocházejí z Montrealu, takže mluví francouzsky a zřejmě arabsky.“

„Tak Sýrie byla kdysi Francouzské území, ale až po druhé světové válce dosáhla určité nezávislosti.“

„Jestli se dá ovšem vojenský režim brát jako nezávislost,“ podotkl profesor Thomson s úšklebkem do strany.

„Asi ne.“

„Zavolám doktoru Rickmannovi, že chlapce nepřijmeme z důvodu jazykové bariery,“ dodal profesor.

„Komunikace s pacientem je důležitá,“ dodal jsem.

„Takže vyrazíme na vizitu, doktore Leetchi.“

„Ano.“

 

Pokynul jsem hlavou a otočil se ke dveřím.

 

 

* * *

 

O deset minut později jsme se; já, sestra Amy a sestra Grownsová shromáždili před kanceláří ředitele Child´s Hope. Čekali jsme na profesora Thomsona.

 

Vizita mohla začít.

 

* * *

 

Po vizitě jsem se zastavil znovu na pokoji devítiletého chlapce jménem Ed Corthy, kterému se v poslední době přitížilo. Proto zůstával na pokoji.

 

 

Vstoupil jsem do místnosti. Jeho postel byla hned u okna.

 

„Jste tu znovu,“ promluvil Ed, když mě uviděl ve dveřích.

„Měl jsem pocit, že bychom si mohli popovídat, jestli ti to tvůj zdravotní stav dovolí.“

„Je mi lépe.“

„Při vizitě jsi byl bledý.“

„Ale teď už mi je lépe.“

„Budeme muset udělat nějaká vyšetření, abychom přišli na příčinu, proč ti není dobře.“

„Sestra Amy říkala, že musím být silný.“

„To je pravda.“

„Ale já se cítím v poslední době hodně unavený.“

„Málo spíš?“

„Dvě poslední noci se mi zdá divný sen.“

„Divný sen?“

„Ano.“

„Pamatuješ si ten sen?“

„Ano, pamatuji.“

„A můžeš mi ho vyprávět?“

„Vyprávěl jsem ho sestře Amy.“

„Sestra Amy je velmi hodná a snaží se vám pomáhat, jak je to jde.“

„Řekla, že ten sen je obraz.“

„Obraz?“

„Prý je to obraz mého souboje se zlem.“

„To zní hodně tajemně,“ dodal jsem.

„Jsem spasitel. Nerozumím tomu.“

„Tak mi ho zkus vyprávět,“ vybídl jsem ho.

„Dobře,“ přivřel oči a spustil.

 

 

* *

 

…stál jsem na okraji podivného kruhu. Chtěl jsem se dostat dovnitř, ale nešlo to. Chvíli jsem se rozhlížel a pak jsem rukama nakreslil rukou na pomyslnou stěnu nějaký symbol. V tom okamžiku jsem zrušil nějaké lesknoucí se pole. Jakmile zmizelo, předem mnou se objevila obrovská zářící zlatá koule. Přistoupil jsem k ní blíž a dotkl se jí prsty. Mé prsty pronikly dovnitř. Nic se nestalo. Tak jsem se rozhodl vstoupit dovnitř. Jakmile jsem vstoupil do fosforeskujícího prostoru, obal v podobě koule zmizel.

 

Stál jsem před mnohostěnem z kovu.

 

Ten mnohostěn byl chráněn jakými si trny. Předpokládal jsem, že tam ty trny nejsou náhodou, proto jsem vytvořil levitující kostku jako průzkumníka. V ten moment jsem si uvědomil, že umím kouzlit. Levitující kostka jako pozorovatel, který měl zjistit, jak trny zareagují, když se někdo přiblíží. Měl jsem pravdu. Při prvním náznaku přiblížení na vzdálenost, při které se mohl mnohostěn cítit v nebezpečí, z trnů vytryskla tekutina. Žlutá tekutina zasáhla moji kostku. Kostka se rozpůlila vejpůl. Jedna část dopadla na zem a druhá jako by se vypařila do neznáma. Takovou živou ochranu by nikdo nečekal. Co je to za stroj? Nějaký podivný stroj, který se chrání přirozeným instinktem přežití. Ať už ji stvořil kdokoliv, bylo to pozoruhodné a proniknout dovnitř nebude lehké.

 

Chvíli jsem přemýšlel.

 

Pak jsem vytvořil obří stěnu, kterou jsem vyslal proti stroji. Trny znovu vytryskly smrtící tekutinu. Stěna ji však pohltila do sebe a jakousi zpětnou vlnou ostré trny zmačkala. Kovový obal mnohostěnu byl porušen. Začal se rozpadat. Šedivé kusy různých tvarů odpadávaly jeden za druhým, až se přede mnou objevil průhledný mnohostěn. Vlastně nebyl průhledný. Jeho stěny ano, ale uvnitř proudila bílá hmota podobná mlze. Vypadala jako taková žlutobílá mlha. Místy se objevil náznak jemného záblesku, který se opakoval, ale nepravidelně.  

„Co se to děje?“ ptal jsem se sám sebe.

 

Ale jako by mě někdo slyšel nebo tu byl někdo už přede mnou?

 

„Duše chtějí ven,“ ozval se hlas.

„Kdo?“ nerozuměl jsem.

„Duše,“ odvětil.

„Nevím, co je duše.“

„Vypusť je ven.“

„Kdo je zde uvěznil?“

„Démon.“

„Proč?“

„Duše je nesmrtelná, ale tím, že ji uvěznil v tom mnohostěnu, mohl čerpat jejich energii.“

„Tak je pustíme ven.“

„Ovšem, udělej to.“

„Ale jak?!“

„Jsi Spasitel a máš neomezené schopnosti.“

„Zkusím to,“ řekl jsem a roztáhl své ruce

 

Pozvedl jsem je na úroveň svých očí. Kolem mého těla se vytvořila mřížka, která se po chvilce narovnala ve tvaru stěny. Dalším pohybem svých rukou jsem jí přikázal obepnout mnohostěn. Mřížka se jako elastická hmota přilepila na každou stěnu stroje přede mnou. Tam kde se zdálo, že to nebude stačit, její elastická vlastnost ji pomohla vyplnit každý roh, každý prázdný záhyb. Když vše bylo hotovo a připraveno, tak mřížka začala vysílat spirálové vibrace, které od sebe pomalu začaly oddělovat stěny mnohostěnu. Vibrace dokonale splnily svůj účel. Stěny se začaly oddělovat, až na malém podstavci zůstala červená koule. Teď stačilo jen uvolnit jeho obsah.

 

To se povedlo dalším pohybem mých rukou. Deset prstů v pohybu. Nevím, jak se to stalo, ale pak se tam objevil zip. Přistoupil jsem blíž k červené kouli. Jedna ruka se dotkla její stěny. A druhá ruka rozepnula zip do poloviny své délky. Vytvořeným otvorem vylétlo několik podivných chuchvalců podobných vatě ven.

 

„To jsou ty duše?“ zeptal jsem se

 

Nikdo však už neodpověděl. Hlas už neodpověděl.

 

Zdrhovadlo se pak tlakem povolilo a rozepnulo se o další kus níž. Další duše opouštěly své vězení a červená koule se zmenšovala a zmenšovala, až se z ní stal malý krystal.

 

 

* *

 

„Víš, kdo byl ten hlas?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

„Sestry Amy ses ptal?“

„Vyprávěl jsem jí jen tu první část,“ odvětil.

„Tomu nerozumím. Kolik mělo tohle částí?“

„Dvě. To když jsem objevil ten mnohostěn a pak kdy jsem z něho uvolnil ty duše.“

„Možná, že bys sestře Amy měl říct i ten zbytek.“

„Asi ano,“ podotkl.

 

Pousmál jsem se.

 

„Rozumíte tomu, doktore?“

„Moc ne,“ přiznal jsem.

„Cítím se někdy slabý a prázdný. Je to takový pocit, jako bych měl hlad. Nekonečný hlad.“

„Musíš jíst hodně ovoce, které tu máš. Jsou to vitamíny. A hodně pít. Nezapomeň, že tekutiny jsou velmi důležité,“ pousmál jsem se.

„Ano, vím, doktor Silverhorn mi to říkal.“

„On taky řekne všechno,“ zamračil se.

„Je dobře, že to řekl,“ poznamenal jsem. „Dehydratace je u dětí opravdu nebezpečná, Ede.“

„A jak?“

„Pokud dojde k dehydrataci, tak klesá prokrvení všech orgánů, což může mít vliv na jejich funkci. Mohou se poškodit. Může dojít i k jejich trvalému poškození,“ odpověděl jsem.

„I umřít?“

„Ovšem, také se to může stát.“

„Nechci umřít.“

„To je dobře.“

„Ale mohl bych se dostat do nebe,“ překvapil mě.

„Ještě máš čas odejít do nebe,“ pousmál jsem se a pohladil ho.

 

Chvíli na mě mlčky koukal a pak se také usmál.

 

 

* * *

 

Poté jsem se s ním rozloučil a odešel do své pracovny.

 

 







Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička