Alen Meškovič: Ukulele jam

K tupé zábavnosti má tento román daleko… píše se na přebalu knihy.

Vzhledem k tématu se dá s tímto názorem souhlasit. Třeskutá sranda to není, ale je tu zábavnost a lehkost duše toho patnáctiletého mladíka, se kterým příběhem procházíme. A uondanost dospělých v krutém kontrastu.

 Co však oceňuji mnohem víc je přebal jako takový a fotografie kazeťákové kazety vymotané s grácií, s jakou to uměly jen tyto kazety. A pokud si na ně pamatujete, osloví vás i atmosféra tohoto románu.

Miki, patnáctiletý bosenský muslim, dorazí s rodiči v létě roku 1992 do chorvatského uprchlického tábora zřízeného v bývalém rekreačním středisku. Má za sebou drsné zážitky, které se snaží vytěsnit – výbuch granátu a smrt sousedů, příchod armády a vyhnání z rodného města. Jeho staršího bratra Nena vytáhli z autobusu a skončil pravděpodobně v srbském zajateckém táboře.

Válka v roce 1992: I když téma vzdálené, je tak blízké

Z hlediska člověka, který válku nezažil nikde poblíž je sice trochu mrazivé pomyšlení, že se stále pohybujeme v Evropě a že v době, kdy se tento příběh odehrával, jsem byla přibližně stejně stará a proplouvala všedností školních dnů. Abyste na tyhle emoce nezapomínali, jsou tu sem tam připomínky písní, které v tu dobu chrlilo rádio, začínala doba zlatých devadesátek a taneční hudby, a to se tam prolíná, ačkoliv Miki má zcela odlišný hudební vkus a ten vám bez ustání omílá o hlavu. Snad právě to mu umožnilo přežít tu odsunutou dobu, válečný stav, o který se nikdo ze zúčastněných neprosil. Podivuhodné vztahy mezi lidmi a nesmyslnost toho, když jeden stojí na jedné barikádě a druhý na druhém. V jasnosti tu vyniká, na jakém nelogickém a zcela nesmyslném principu vznikají nejen války, ale i nevraživost mezi lidmi. Mezi lidmi, kteří jeden vůči druhému nemají pražádný pocit dluhu nebo vztahu.

Jde jen o názory. Domněnky. Falešné implantované cosi…

Samozřejmě se tu nedostáváme do úplného pochopení tehdejšího válečného konfliktu, ačkoliv tatínek je zcela závislý na zprávách a na politice a možná to je to jediné, kam utíká jeho mužsky zdevastovaná duše. Nesmyslná závislost na zkreslených informacích, na iluzích, sahá po nich podobně jako jiní sahají po lahvi alkoholu. A obdivovat budete sílu maminky, která se s tím vším přesunováním a žitím v mrzké ubytovně, kde ke švábům není daleko, vyrovnala sice unaveně, ale se ctí. V některých ohledech jsem ráda porovnávala otce a matku. Že ona jediná si i přes to, že v příběhu stojí rezignovaně v pozadí, uchovala kus zdravého rozumu. Nejlehčeji asi v celém příběhu bylo právě Mikimu, protože ho poháněla ta lehká duše patnáctiletého člověka. Procházíme si s ním dospíváním, z nesmělého puberťáka se nám přes pár let na stránkách této knihy stává mladý, nedospělý muž. Najdete tu rebelii, chuť někam patřit, lásky, nelásky – všechno, co k téhle době prostě patří, včetně zmatku v jeho duši a nikamnepatřičnosti, jež je tím největším hnacím motorem možná právě k tomu, k čemu se ke konci příběhu Miki odhodlal.

Škoda ale prozrazovat víc. Nepovažovala jsem tento román za zábavný, ale spíše za lehce pojaté vážné téma, které může každý čtenář vidět jinak. Někdo očima Mikiho, někdo očima jeho otce, jeho matky nebo jen tak – z nadhledu. Rozhodně je to ale kvalitní ochutnání atmosféry začátku devadesátých let.

O autorovi:

Alen Meškovic se narodil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na literární scéně debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpátky), která se dočkala příznivých kritických ohlasů. Jeho první román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nominován na literární cenu týdeníku Weekendavisen a vyšel v devíti dalších zemích včetně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zinscenována jako divadelní adaptace. V roce 2012 získal Alen Meškovic tříletý tvůrčí grant od Dánského uměleckého fondu a výsledkem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jednoho), který vyšel v květnu 2016, a přestože se nejedná o pokračování v pravém slova smyslu, setkáme se v něm opět s hlavním hrdinou prvotiny Ukulele jam.

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz